Tokarczuková Olga: Ztracená duše

Byl jednou jeden člověk, který příliš často a příliš rychle pracoval a svou duše nechal už dávno někde daleko za sebou. Bez duše se mu nežilo špatně - spal, jedl, chodil do práce, řídil auto, a dokonce hrál tenis. Časem však nabyl dojmu, že se svět kolem něj jaksi zploštil. Připadalo mu, jako by se pohyboval po hladkém listu papíru v sešitě na matematiku, po papíru pokrytém hustou mřížkou malých čtverečků.

Jednou, během další z mnoha služebních cest, se onen člověk probudil uprostřed noci v hotelovém pokoji s pocitem, že nemá čím dýchat. Podíval se z okna, ale nepoznal, ve kterém městě to vlastně je, vždyť z oken hotelových pokojů vypadají všechna města stejně. Netušil ani, jak se tu ocitl a proč sem přijel. A bohužel také zapomněl, jak se jmenuje. Vyvedlo ho to z míry, protože neměl ponětí, jak sám se sebou mluvit. Tak neříkal nic. Celé ráno se sebou nepromluvil a tehdy si začal připadat opravdu velmi osamělý - jako by uvnitř jeho těla bylo najednou prázdno. Když se postavil v koupelně před zrcadlo, uviděl místo sebe jen rozmazanou šmouhu. Chvíli měl dojem, že se jmenuje Ondřej, hned nato si byl téměř jistý, že Marian. Nakonec našel na dně kufru svůj pas a s překvapením zjistil, že se jmenuje Jan.

Následující den se vydal za jednou starou, moudrou lékařkou a ta mu řekla tato slova:

"Kdyby se na nás někdo podíval z výšky, spatřil by svět plný uspěchaných, zpocených a unavených lidí a jejich zpožděných, ztracených duší, které svým majitelům nestačí. Je z toho jeden veliký zmatek, duše postrádají hlavu a lidem chybí srdce. Duše si uvědomují, že ztratily své majitele, ale lidem často vůbec nedochází, že ztratili vlastní duši." ...