Nelles Wilfried: Svět, ve kterém žijeme - Vědomí a cesta duše

Dětská láska

Každé dítě miluje své rodiče. Miluje je, i když si myslí, že je nenávidí. Nenávist není nic jiného než zklamaná láska. Pokud necítí ani lásku, ani nenávist nebo něco podobného, neznamená to, že láska neexistuje, ale pouze to, že dítě (nebo později dospělý) necítí nebo nechce cítit. Láska dítěte je nezávislá na chování rodičů. Jejich chování sice určuje, zda se dítě naučí cítit, a tedy pociťovat lásku (nebo hněv či nenávist) k rodičům, ale nemá žádný vliv na samotnou lásku, která vychází z duše dítěte. Nejprve jde o zcela přirozenou rezonanci (souznívání) s matkou a poté, ve druhé fázi, o reakci na náklonnost (nebo v negativním případě averzi) rodičů. Je to také přirozený proces, kterým se dítě (přesněji řečeno život, který se v něm projevil) snaží zajistit, aby mu rodiče zůstali nablízku a věnovali se mu. Pokud je totiž ztratí, je jeho život ohrožen. Láska rodičů je pro dítě nejlepší pojistkou a pojistné které za ni platí, je jeho vlastní láska, která může jít až k sebezapření. Touto láskou si tak říkajíc kupuje lásku rodičů.

Nejedná se o vědomé, dokonce ani vypočítavé jednání, ani o výměnu ve stylu "já ti dám svou lásku a ty se o mne postaráš". Říkám to takto, abych trošku oslabil romantické představy, které o dětské lásce máme. Dětská láska je prostě přirozený proces, kterým život chce udržet sám sebe. Život a láska jsou zde v podstatě totéž. Láska má vůbec s romantikou pramálo společného. Romantická láska je mladickým snem. Dětská láska je také sen, minimálně částečně. Obsahuje iluzi, že je možné udržet si rodiče svou láskou, dokonce je učinit šťastnými....

(str. 90)