Lobos Marcela: Posvátné andské kódy - 10 šamanských zasvěcení

„Tato kniha je brilantním průvodcem k pokoření vlastního já. Děkuji ti, Marcelo, za tvé světlo přispívající životu!“

— Jorge Luis Delgado

Náš svět zoufale potřebuje nový kompas. A právě rituály munay-ki, vytvořené speciálně pro západní publikum, nabízejí šamanskou moudrost modernímu člověku. Jde o hluboce léčivé iniciace, které promění vaše nejhlubší zranění a omezující přesvědčení ve zdroj soucitu. Propojí vás s linií léčitelů a povzbudí vás k pěstování lásky a empatie i k vnímání vzájemné provázanosti veškerého života.

Kniha přináší podrobné vysvětlení přínosu každého z obřadů, objasnění jeho původu i způsobu, jakým můžete jeho moudrost začlenit do svého života. Představuje tak účinný návod, jak se vydat na vlastní posvátnou cestu, rozpoznat svou vrozenou celistvost, naladit se na neomezenou energii a naplnit svůj potenciál světelné bytosti - a nositele změny a transformace ve světě.

Ukázka:

PŘEDMLUVA

Alberto Villoldo, Ph.D.

Mystické příběhy o původu je třeba chápat spíše jako multidimenzionální spirály než jako lineární příběhy – zejména pokud se týkají „nových“ přechodových rituálů. Paradoxně však cítím potřebu zahájit tuto předmluvu chronologickým popisem toho, jak jsem se já sám poprvé setkal se zasvěcením, které mění osud, známým jako munay-ki. Kéž vám tato slova pomohou vytvořit si jasnou mapu pro vaši vlastní cestu s těmito obřady.

Na počátku 70. let minulého století let jsem získal výzkumný grant pro studium léčivých rostlin a léčebných praktik amazonských šamanů. V té době, ačkoli jsem měl teprve čerstvě ukončené postgraduální studium, jsem již vedl malou výzkumnou laboratoř na San Francisco State University, kde jsme zkoumali, zda nejsme schopni si kromě psychosomatických onemocnění tvořit také zdraví.
Při této práci mě vedl můj profesor, Dr. Stanley Krippner, se kterým jsme napsali knihu The Realms of Healing. Dr. Krippner mě podnítil ke studiu psychedelických rostlin, které šamanům umožňují nahlédnout do neviditelného světa, a léčivých druhů křovin a kůr, které regenerují tělo a mozek. Při práci se šamany v deštném pralese jsem se dozvěděl o starobylých mysterijních školách, které kdysi vzkvétaly v Andách a byly zničeny inkvizicí. Myslel jsem si, že jde o pouhé legendy, dokud mi jeden proslulý šaman z města Pucallpa – posledního splavného přístavu Amazonie – neřekl: „My umíme mluvit s rostlinami a ony nás léčí a učí. Ale skuteční mistři šamani jsou v Andách.“

To mě zaujalo. A  pak jsem měl počátkem roku 1972 během ayahuaskového obřadu v Amazonii vizi něčeho, co vypadalo jako Posvátné andské kódy x město ze  zlata. Aha, pomyslel jsem si, legendární Eldorádo, které
hledalo již tolik dobrodruhů. O týden později jsem odletěl do Limy, hlavního města Peru, a  pak se vydal na  sedmidenní cestu autobusem do Cuzca, centra starobylé říše Inků, abych se s některým z těchto mistrů šamanů pokusil setkat a snad našel někoho, kdo by o „Zlatém městě“ něco věděl. V  Cuzcu jsem se později během onoho podzimu dozvěděl, že Machu Picchu se kdysi nazývalo „Městem světla“. Při této návštěvě jsem se seznámil a spřátelil s Dr. Manuelem Chávezem Ballónem, tehdejším hlavním archeologem v Machu Picchu. Řekl mi o městě známém jako Choquequirao („Město zlata“), které zůstávalo téměř neprozkoumáno. Okamžitě jsme se pustili do plánování expedice na toto archeologické naleziště. Moji sponzoři ze Spojených států byli ochotni toto dobrodružství financovat. Peru však v  té době ovládali maoističtí povstalci, a  tak jsme se tam nikdy nedostali  – teprve Marcela měla být tou, která legendární Zlaté město v  roce 2009 prozkoumá a  pak se vydá na  túru ještě dále do Vilcabamby („Posvátného místa“) a následně bude pokračovat až do Espiritu Pampa („Místa duchů“). Jednalo se o čtyři posvátná města Inků, z nichž každé další bylo ještě vzdálenější od fyzického světa lidí a o to bližší neviditelnému světu duchů. Dodnes mělo jen velmi málo lidí možnost tato čtyři legendami opředená „tajná města“ Inků zkoumat. Jsem přesvědčen, že právě ona představují skutečné Eldorádo, kterým ale není město se zdmi pokrytými zlatem, nýbrž pravý poklad Inků: tajné vědění.

Během mé první návštěvy Cuzca mi Dr. Chávez Ballón vyprávěl o expedici, kterou vedl ke komunitám Q’erů, posledních potomků Inků. Q’erové zůstali pro Západ po celých pět set let neviditelní, a to i díky tomu, že žili ve vesnicích v nadmořské výšce přes 4500 metrů, kde je španělští dobyvatelé nikdy nenašli. Mluvili dokonalou kečuánštinou a udržovali své starobylé zvyky. Mezi členy této původní expedice po stopách Q’erů byl i archeolog Óscar Núñez del Prado, jehož syn Juan se později stal významným učitelem andských tradic a mým osobním přítelem. Na počátku 70. let 20. století byl dům Dr. Cháveze Ballóna v Cuzcu mekkou domorodých studentů z univerzity v Cuzcu, kteří mu pomáhali vytvářet nástěnné malby reprodukující ceremoniální umění Inků. Dr. Chávez Ballón byl nadšeným obdivovatelem ikonografie starověkých národů And vyskytující se na tkaninách a keramice. Místní zemědělci mu nosili hliněné artefakty, které objevili při obdělávání půdy, protože věděli, že od dobrotivého doktora dostanou jídlo a odměnu, a ten tyto nálezy dokumentoval a vzácnou keramiku pak předával archeologickému muzeu. Dr. Chávez Ballón byl mým akademickým mentorem po následující tři desetiletí až do své smrti. V jeho domě jsem se setkal s prvními vesničany z kmene Q’erů.

Vzpomínám si na svůj první kontakt s příslušníky Q’erů a na to, jak mi byl nanejvýš nepříjemný. Zatímco andští indiáni se při rozhovoru dívali do země (což bylo gesto podřízenosti, které jejich předky naučili conquistadoři, kteří trvali na tom, že musí každého člověka evropského původu titulovat výrazem wiracocha znamenajícím „bůh“), Q’erové vám neochvějně hleděli do očí. Téměř jako by se vám dívali do duše, aby zjistili, kým jste uvnitř. V ateliéru Dr. Cháveze Ballóna nosili Q’erové svá pestrobarevná ponča v odstínech červené s královskou pečetí Inků – byli jedinými obyvateli And, kteří na svém oděvu směli tento královský znak mít. Když však ateliér opouštěli, oblékali si ponča vanilkové barvy bez jakýchkoli znaků. Jinak by je lidé ukamenovali, protože církev šířila zvěsti, že jsou to „čarodějové a čarodějnice“. Jednou jsem viděl, jak k těmto paqos přiběhla matka s dítětem v náručí a prosila je, aby jejímu potomkovi požehnali. Teprve v roce 1982 jsem se spolu se svým přítelem Américem Yabarem setkal s nejvyššími paqos (neboli nejváženějšími šamany). Américova rodina byla dědicem španělského pozemkového grantu, který zahrnoval i vesnice Q’erů. Na kdysi impozantní rodinné haciendě známé jako Mullu Marka jsem se setkal s Donem Manuelem Quispem. Byl to nejstarší alto mesayok neboli strážce moudrosti, který mě později zasvětil do linie andských mudrců. Don Manuel mě doprovázel na mnoha výpravách po Andách. Jednoho dne na jaře roku 1995 mě požádal, abych pozval své nejlepší studenty na společnou pouť se šamany na horu Ausangate.

Následujícího roku jsme se s dvaceti mými studenty vydali pěšky a na koních do základního tábora u Modré laguny. Počítali jsme s tím, že budeme hostit a krmit nějakých pět až deset paqos. Následujícího dne se ovšem Don Manuel objevil s téměř stovkou q’erských mužů, žen a dětí, kteří šli tři dny pěšky ze svých horských vesnic, aby se k nám připojili. Měli jsme jim pomoci přinést mosoq karpay neboli nový obřad. Jak už to u šamanů bývá, člověk si uvědomí celou podstatu svého úkolu, až když se ocitne přímo v něm. Zpočátku se zdálo zvláštní, že se skupina andských šamanů má spojit se spolkem západních mystiků, aby přivolali blesk z horního světa a přinesli nový iniciační rituál, který by mohl prospět celému lidstvu. Poděkoval jsem Donu Manuelovi za pozvání a cítil jsem se poctěn, že rozpoznal naši připravenost na tento úkol.

„Pozval jsem tě, protože jsme potřebovali někoho, kdo by zastupoval conquistadora, bílého muže,“ vysvětlil mi. „Náš lid potřebuje zahojit ránu po dobývání. Po znásilňování našich matek a únosech našich dětí. Potřebujeme pohřbít meč conquisty.“ Odmlčel se, podíval se mi do očí a já viděl, jak mu po tváři stéká slza.

„Tento obřad je určen i pro tvůj lid,“ pokračoval. „Ty a já ho přinášíme světu. Ale ani jeden z nás není ničím výjimečný – jsme jen nástrojem své doby.“ Během této mimořádné výpravy, kterou jsme měli to štěstí natočit, se zrodilo munay-ki a já získal svou andskou přezdívku Chaka-Runa, „lidský most“. Měl jsem se stát přemostěním odvěké moudrosti do moderní doby a munay-ki mělo být jeho nástrojem...