Kornfield Jack: Po extázi prádelna /Portál/

Co člověka táhne k duchovnímu životu? Kam až naše paměť sahá, každý z nás dokáže vnímat tajemství spočívající v tom, že žije. Toto tajemství začíná být zřejmé, když jsme přítomni prvním okamžikům života nemluvněte anebo když se o násotře smrt milované osoby. Je k rozpoznání, když přihlížíme oslnivému západu slunce anebo si v toku plynoucích životních období najdeme chvíli k tichému zastavení.Spojení se svátostí je snad nejhlubší z našich tužeb a potřeb.

Procitnutí nás volá tisíci způsoby. Jak píše básník Rúmí, "hrozny se chtějíproměnit ve víno". Táhne nás to k celistvosti, k tomu, abychom byli plně naživu,přestože jsme zapomenuti. Hinduisté nám tvrdí, že dítě v matčině lůnu zpívá:"Nepřipusť, abych zapomnělo, kdo jsem!" Tahle píseň však po narození dítětedostává novou podobu: "Ach, už jsem zapomnělo..."

A přece platí, že tak jako existuje cesta kamsi do dáli, existuje i cesta domů.

Po celém světě nacházíme příběhy o téhle cestě, obrazy touhy po procitnutí,schody podél stezky, po níž my všichni kráčíme, hlasy, jež volají, sílu zasvěcení, sekterou se třeba setkáme, kuráž, jíž je nám třeba. V srdci každého člověka dřímápůvodní jistota hledače, který musí po pravdě přiznat, jak nicotná je naše vědomosto vesmíru a jak veliké je neznámo...