Hurdová Hájek Veronika: Bohumil

Bohumil je málomluvný stařík, toho času správce hřbitova. Narodil se do světa, kterému ještě bylo možné rozumět. Který bylo možné rozebrat, opravit a zase složit.

Než aby o svých kvalitách dlouze plkal a chvástal se, raději jde a udělá, co je zrovna třeba. Funkčnost a trvanlivost preferuje před líbivostí.

Jeho urputnost a praktičnost je pro okolí občas otravná. Vidí svět jednoduše a příliš nedbá na to, že ostatní lidé mají tu nevyzpytatelnou nepříjemnost zvanou emoce.

Ačkoli by ho mnozí označili za podivína, jeho srdce je skrz naskrz dobé a bezelstné.

Nečekejte však od něj nabubřelá gesta. Své city vyjadřuje skrze činy. Protože když pomoct může, tak pomoct musí.

Vyřeší sebezapeklitější technický problém. Dokáže opravit všechny přístroje na světě.

Bohumil by si z hloubi duše přál, aby to tak jednoduché bylo i s mezilidskými vztahy. Může ale člověk ze dne na den zbourat základy, které stavěl přes 70 let?

Jak složité je žít jednoduše?

Jedné listopadové noci Bohumil udělá správnou věc, kterou by podle něho udělal každý. Policie na to má bohužel jiný názor. Když se pak incidentu chytnou média, začne se Bohumilův doposud pečlivě uspořádaný život otřásat v základech.

Ve stejném čase se v Praze schyluje k primátorským volbám. Dva hlavní sokové se naparují jako kohouti na smetišti, ale Bohumil má úplně jiné starosti. Jak je možné, že mu před okny, v přírodní rezervaci, rostou dvě nové bytovky? A jak to, že je stavební úřad povolil, když jeho malinký, vlastnoručně postavený domeček odmítá zkoulaudovat? ...

(z obálky knihy)

"Mladý muži," oslovil mladého muže starý muž, aby bylo zjevné, kdo má v tomhle pingpongovém zápasu přes plexisklo přepážky převahu, "to, že jste nikdy neviděl dokumentaci narýsovanou ručně, neznamená, že ji nejste povinen přijmout."

Úředník si odkašlal a bezděky přitom sáhl po límečku své nažehlené košile, která mu najednou začínala být těsná. "Já... budu se muset poradit s vedoucím."

Bohumil to nekomentoval, jen se opřel do opěradla, založil si ruce na prsou a pozoroval kloučka, jak mizí kdesi v zadním kancelářském traktu.

Čekat mu nikdy nevadilo. Na jejich první vážnou schůzku dorazila Blanka se zpožděním. Přijít pozdě tenkrát bylo jiné než přijít pozdě dnes. Datum a čas se tehdy smluvily předem a byly neměnné a závazné. Žádné "promiň, 10 minut zpožďo" a "sorry, dneska jsem grogy a nedám to" poslané esemeskou hodinu před setkáním. S jeho budoucí manželkou měl sraz před kinem. Chtěli tenkrát jít na premiéru nové komedie Na samotě u lesa. Bohumil přišel pro jistotu o půl hodiny dříve. Koupil lístky a usadil se na lavičku před vchodem. Vázanka kolem krku ho škrtila a příliš malé, špatně padnoucí sako se mu v zářijovém horku lepilo na záda. Nebo to bylo nervozitou? Nedbal však toho a seděl způsobně a rovně, ruce složené v klíně si jen občas utřel do velkého látkového kapesníku.

Jedna zamilovaná dvojice za druhou postupně mizela ve zšeřelých útrobách kinosálu, on však dívku svého srdce stále ještě vyhlížel. Ani na chvíli mu však nepřišlo na mysl, že by nepřišla. Vysvětlení se určitě najde a bude rozumné. Jeho úkolem je jen čekat. A v čekání on byl mistrem. Pohlédl na hodinky ...

(str. 92)