Cannon Dolores: Strážci 1. díl

...

L: Je to pokoj, ale není takový, jak jsem si myslela. Jsou tady lidi. Uff! (Usmívá se) To není Aštar.

Chtěla jsem, aby popsala, co vidí, ale zmlkla a pozorovala. Byla zjevně rozrušená z něčeho, čeho byla svědkem. Poznala jsem to spíš podle výrazu obličeje a pohybu očí než podle pohybů těla. Dýchala hlasitě a nepřirozeně. Tělem hýbala jen, když se natáhla, aby se dotkla mé paže, aby se ujistila, že tam ještě jsem. Byla pohlcena prožíváním toho, co se dělo.

Najednou vyhrkla: "Proč s tím nepřestanou? S tím jejich šťoucháním. Jako bych to víc cítila, než viděla." Trpělivě jsem se ji snažila přesvědčit, aby mi řekla, co se děje, a vypadlo to, že mé otázky obrátily její pozornost zpět ke mně. "Mají hodně velké oči," řekla s hlubokým povzdechem. "Není to tak, jako jsem doufala. Doufala jsem, že to bude mnohem duchovnější setkání. Intelektuální setkání." Po odmlce pokračovala: "Už to skončilo. Myslím, že jsem teď na stole." Pak začala popisovat přítomné v místnosti. "Jejich hlavy jsou světle hnědé, ale ne béžové. Opálená barva je tomu podobná. Asi mají oděv, ale hlavu mají vždycky odkrytou. Mají delší ruce než my. Nejsou vysocí. Nejsou chlupatí. Vypadají podobně jako lidé ve "Spojení", až na to, že jsou svraštělejší. Oči mají mandlový tvar a úměrně ke zbytku obličeje mají velké oči. Větší než naše oči a nemají žádná bělma. Jejich zornička je velmi velká a duhovka opravdu tmavá, téměř černohnědá. Vlastně nemají nos, jen díry, bez nástavce nebo jak bych tomu měla říkat. Také nemají uši, jen díry. Jejich ústa nejsou jako naše, nemají žádné rty ani zuby."

D: Kde jsou svraštělejší?

L: Jejich paže jsou víc svraštělé. A jejich krky jsou svraštělé, jako kůže. Víš, jako ti psi, co mají záhyby?

D: Varhánky?

L: Varhánky je dobré slovo. V oblasti ramen žádné nejsou, ale všude tam, kde je kloub k pohybu, jsou záhyby. Za loktem a na vnitřní straně předloktí.

...

(str. 141)