Vácha Marek: Selfíčka

Ráno se probudíš a několik vteřin trvá, než ti to dojde. Mohl to být sen, všechno je to tak nepravděpodobné, ale květina na stole se zdá velmi reálná, pokud slovo reálný po včerejšku vůbec něco znamená. Pampelišku před domem vidíš poprvé v životě. Ne že by něco bylo jiné. Všechno je jiné. Jsi v jiné galaxii, jsi na jiné planetě, venku vidíš poprvé zelený trávník. Pomalu v tobě jako jak jarní řeka stoupá vědomí, že se to včera opravdu stalo. Poprvé slyšíš, co zpívají ptáci, a ani tě už nepřekvapí, že rozumíš jejich řeči. Výbuchy květů na stromech jsou básněmi, jejichž strofy znáš zpaměti a nemusel ses je učit, protože je máš zasuté a vepsané na dně duše, nyní ses jen rozpomněl. Znovu se ale musíš učit, jak sejít po schodech, jak odemknout dveře a jak přejít přes silnici kolem nervózních aut, rozpomínáš se, kdo jsi a kam chceš jít, ale je to jedno, protože na obloze září nové slunce a poprvé vidíš i zlaté beránky mraků. Všechno je poprvé, i ta modrá a červená a bílá, nikdy předtím jsi ty barvy neviděl. Díváš se na své ruce, na špičky prstů, které se včera dotýkaly, dotýkáš se vlastních rtů, které kdyby uměly mluvit - ale ony umějí a pamatují si...

(str. 68)