Šubrt Bořivoj: Duchovní mysteria a jejich výklad -Bible pro Čechy

Můj život byl prožíván jako mnohé jiné, ale tak jako každý život je v něčem jedinečný, byl v něčem jedinečný i ten můj.

Moje zrození a jeho přežití (jak mi vyprávěla babička) bylo na vážkách a i potom jsem byl hodně bolestivě nemocný s rozsáhlým ekzémem.

Přitom jsem zažil snad již ve třech letech, když jsem stál ofačovaný v postýlce s ohrádkou, nezvyklý rozhovor s někým neviditelným. Zněl následovně: "Jestli chceš, můžeš umřít. Narodíš se znovu a budeš mnohem šťastnější."

Udivený jsem někoho hledal a díval se kolem, ale ten někdo neviditelný čekal na odpověď. "Nechci umřít." Odpověděl jsem mu v duchu. "A proč ne?" Ptal se dál.

"Maminka by pro mě moc plakala." Odpověděl jsem. (Vím, že mě velice milovala, dodnes vzpomínám, jak jsem prožíval vždy velkou blaženost, když mě chovala v náručí).

Vzpomínám si, že jsem se už tehdy bál umřít, ale to jsem neřekl, za to jsem se nějak styděl. Dál rozhovor nepokračoval.

Jako miminko jsem byl řádně pokřtěn, ale ke křesťanské praxi s modlitbou či kostelem nás rodiče nevedli.

Dalším výrazným rysem mého života byla skutečnost, že jsem již asi od 4. třídy neustále žil v srdci ukrytými, tajnými, neopětovanými láskami, nesoucími velkou bolest, jakou pochopí jen nesmělý introvert, kterým jsem byl téměř po celý život a hledal jsem tak lásku, jako smysl života a dar nejvyšší.

V hloubi duše jsem téměř neustále cítil bolest z neopětovaných citů a nabízeného hlubokého přátelství.

Nenacházel jsem je v partě, ve sportu, ani v manželství. Vždy to končilo zklamáním...

Víra v nesmrtelnost duše a návrat do Boží jednoty se pro mě brzy staly cílem, mísícím se s touhou milovat a být milován.

Jeho naplnění jsem hlkedal nejdříve v józe. Byl jsem i jejím cvičitelem a nakonec žákem dr. Eduada Tomáše. Praktikoval jsem jógu bdělé pozornosti a snažil se zažít samádhi...

(z úvodu autora)