Rudzinskyj Jan: Na křídlech racků - Jak jsem létal a padal

Občas mám pocit, že mám v životě fungovat trochu jako pochodeň, která osvětluje cestu. Je to fajn, ukazovat kudy jít, ale stejně tak viditelně se mi potom ukazuje, když jdu špatným směrem. Jo, ukazuju také, kudy nechodit a jak to potom může bolet, když si nedáš říct. Nelituju ničeho, ale nemůžu říct, že bych teď udělal vše stejně jako dřív. To rozhodně ne.

V životě se nemá cenu zaobírat tím, co by mohlo být jinak, kdybych to byl býval udělal jinak. Už se to stalo. Úkolem není lépe se připravit. Ani se zabezpečit.

Tou pravou výzvou pro nás všechny je přijetí. Přijetí věcí takových, jaké právě jsou, což je koneckonců ten nejzákladnější předpoklad, aby se mohly změnit.

Je potřeba si uvědomit, že teprve potom MŮŽE dojít ke změně, ale nikdo vám nezaručí, že ta změna nastane.

Možná stačí, aby se změnil jen můj úhel pohledu, a pak ani nebude potřeba, aby se měnila naše situace. Situaci můžu vnímat jako problém, nebo jako výzvu. Je to jen na mně. Většinou vnímám spíše výzvy, ale taky občas spadnu do sebelítostného módu a říkám, "proč zrovna já". Nojo, ale co se změní, když jsem v téhle úrovni vědomí? Prdlajs. Prostě dřív nebo později musím zvednout zadek a začít něco dělat. To je super. Konečně akce. konečně se může něco změnit, a hlavně jdu krok za krokem. Do toho se ale ozve mysl. Ach jo, toho ztracenýho času, když jsem jen tak seděl a litoval se. To je škoda. Kdybych se zvedl hned, kde už jsem mohl být? Znáte tohle?

Vyprdněte se na to a jděte dál. To je jen další strategie mysli, jak se propadnout zpátky do pesimismu a deprese. Je to prostě jenom další kdyby. Teď jdu, a to je jediné, na čem záleží. Jsem tam, kde právě jsem. Přestávám hodnotit, jestli jsem dobře či špatně - jsem tam, kde jsem.

Kromě toho ten čas, kdy jsem "stál" na místě, měl také své opodstatnění, jinak by k tomu totiž nedošlo...

(str. 85)