Rohr Richard: Nesmrtelný diamant - Hledání našeho pravého Já

Konzervativci hledají absolutní pravdu, liberálové hledají něco "skutečného" a autentického. Snoubenci chtějí manželství, které vydrží, "dokud nás smrt nerozdělí". Věřící hledají Boha, který je nikdy nezklame, vědci hledají univerzální teorii. Všem jde o to samé. Všichni hledáme nesmrtelný diamant: něco naprosto důvěryhodného, něco spolehlivého a věrného, něco, na co se můžeme vždy spolehnout, něco nezapomenutelného a zářivého. V Janově stručném druhém listu je nabídka a zároveň pozvání pro všechny takové: "Píšu kvůli pravdě, která v nás zůstává a bude s námi navěky". Ale většina z nás o tom moc neví, a tak končíme jako sv. Augustin, který ve svých Vyznáních přiznává: "Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová. A pohleď: tys byl uvnitř a já venku."

Nakonec hledání toto pravdy vzdáváme - nebo se o ně dokonce ani nepokusíme -, a místo toho se stahujeme do sebe, jako bychom chtěli říct: "Budu všechno poměřovat podle sebe." Je to nejběžnější problém individualismu a egocentrismu. Myslím, že to spolu souvisí. Rozpolceni unikáme do sebe, ale bez výjimky jen do našeho ega (malého já, falešného já), protože to je vše, co známe. To je běžná a standardní pozice, i když převážně nevědomá. Často ovšem převáží a v závislosti na míře našeho "rozpolcení" pak znemožní všechny běžné životní interakce, včetně manželství, trvalého přátelství a většiny závazků. A tak je vlastně tento útěk do vlastního ega naprosto správný i nesmírně špatný zároveň. V této knize vám, jak doufám, předvedu pravdivost obou tvrzení.

Správně se stahujeme do nitra, jinak bychom se ztratili ve vnějším zrcadlovém sále, jak výše vyznává Augustin. Ale otázka zní: Do jakého nitra? Používám pojmů "prvé Já" a "falešné já", které mnozí považují za velmi užitečné pro vysvětlení právě těchto věcí. Je dobré a potřebné se stáhnout do vlastního pravého Já, nicméně stáhnout se na delší dobu (nebo ještě hůř: napořád) do falešného já znamená katastrofu. Obojí já, pravdivé i falešné, budete vnímat jako své vlastní "já" - vidíte, jak je to matoucí. Jedno by mohlo být zváno "pravá vystředěnost" a druhé, to běžnější, "sebestřednost", jež se ukazuje jako jádro problému...

(str. 22)