Nešpor Karel: Střízlivě, většinou vesele

Jeden americký profesor psychologie radí: "Kdo spadne do jámy, neměl by ještě hrabat."

Tomuto výroku jsem dlouho rozuměl jenom ta, že když člověk udělá chybu, měl by se uklidnit, a teprve pak začít něco napravovat. Jenže pan profesor varuje nejen před neuváženým jednáním, ale i před rizikovými emocemi.

Chtělo by to příklad: Objeví se nějaký zdravotní problém. To je nemilé samo o sobě. Někdo pak bude tuto nemoc vyčítat sobě, světu i nadpřirozeným mocnostem. Tím přidá k bolesti hněv, pocit opuštěnosti nebo smutek. Kterákoliv z těchto emocí zvýší bolest a zpomalí uzdravování.

Více by zde pomohla třeba laskavost vůči sobě nebo přijetí skutečnosti, jaká je. Další možnost je změna vztahového rámce. V kterémsi staroindickém spise stojí: "Budeš-li svoji bolest považovat za askezi, bude ti jako askeze započtena."

Teď se asi zeptáte, k čemu je askeze dobrá. Důvodem k askezi bývá přání odčinit minulé chyby, chyby druhých, dosáhnout nadpřirozených schopností atd. Jestliže něco takového přijme člověk za své, dostane nemoc nový smysl. Dotyčný se uklidní a prospěje to i jeho zdraví.

O rizikových emocích a bažení lze uvažovat jako o ohni v kamnech. Když do ohně nepřikládáme, jen ho pozorujeme, oheň vyhasne. Podobně nebezpečný duševní stav, který nepřiživujeme, zeslábne a zmizí. Existuje řada dalších elegantních způsobů, jak zvládat rizikové duševní stavy. Tento ale patří k nejjednodušším.

(str. 120)