Millerová Alice: Na počátku byla výchova

Prostředky k potírání živoucích elementů v dítěti nejsou vždy spojeny s týráním, které je patrné navenek. Zřetelné je to na příkladu rodiny, jejíž příběh jsem mohla sledovat po několik generací.

Ještě v 19. století odešel jeden mladý misionář se svou ženou do Afriky, aby tam jinověrce obrátil na křesťanství. Podařilo se mu tak zbavit pochybností o víře, které ho mučily v mládí. To on se nyní stal skutečným křesťanem, který se stejně jako kdysi jeho otec za vynaložení maximální námahy snažil zprostředkovat svou víru jiným lidem. Manželům se narodilo deset dětí, z nichž bylo osm posláno do Evropy, jakmile dosáhly školního věku. Jedno z dětí se později stalo otcem pana A. a často svému jedinému synovi opakovalo, jaké má štěstí, že může vyrůstat doma. On sám znovu viděl své rodiče, teprve když už mu bylo třicet let. S pocitem úzkosti čekal na nádraží na svoje neznámé rodiče a potom je skutečně nepoznal. Často o té scéně mluvil, bez pocitů smutku, spíše se smíchem. Pan A. popisoval svého otce jako dobrotivého, milého, chápavého, vděčného, spokojeného a velmi zbožného. Rovněž všichni rodinní příslušníci a známí na něm tyto kvality obdivovali a zprvu nebylo nikde nejmenší vysvětlení pro to, že se u jeho syna vedle tak dobrotivého otce vyvinula těžká nutkavá neuróza.

Pan A. se už od dětství trápil překvapivými nutkavými myšlenkami s agresivním obsahem, nebyl však téměř vůbec schopný prožívat pocity hněvu nebo nespokojenosti, nemluvě už o zlosti nebo vzteku jako adekvátní reakce na selhání. Od dětství také trpěl tím, že "nezdědil veselou, přirozenou, důvěřivou" zbožnost svého otce...