Mikulka Alois: Cesta do podsvětí (crazy-scifi)

Komando

Jen co mě sejmuli z šibenice, pocítil jsem po chvíli k mému údivu, že se od svého ztuhlého těla odděluji, načež jsem od něj poodstoupil na několik metrů. Je odporné pozorovat svoji vlastní posmrtnou ztrnulost, sinalost tváře, vystupující nos a zapadlé důlky očí, a také ústa, do kterých bylo za život nacpáno nepředstavitelné množství jídla a pití - a ty ruce, tolikrát umyté ze špíny a stejně pořád špinavé, ech - odplivl jsem si a kráčím raději pryč, příjemně překvapen touto nečekanou možností.

Tu se ke mně přidali dva chlapíci, přismouhlí a vousatí jako čerti, pozdravili mě ledabylým mávnutím ruky a jeden mi povídá: "Oběšeným trvá vždycky dýl, než se oddělí!" Druhý suše připodotkl: "To dělá ta přidušená krev a vzduch v plicích!" Neřekl jsem na to nic, načež ten první řekl: "Tudyma!"  a stočil mě k nějaké ohradě z vlnitého plechu. Otevřel dveře a my vešli do obrovského raketového sila. Podivil jsem se: "Snad nebudu ještě po smrti pracovat? Zasmáli se: Jan tak trochu! Potřebujeme doplnit trestné komando do oblasti Aldebaranu. Trochu jsi nás pozdržel tím zdlouhavým oddělováním se od těla!" "Chcete říct, že já, kterej šéfoval nejsilnějšímu gengu v tomdle městě, teď budu dělat kosmonauta?" "Ale kdeže! Netělesnost je právě ta kýžená vlastnost, která umožňuje cestovat trochu rychleji. Snažili jsme se vás sestavit jako sehranou partu!" To už jsem vystupoval po schůdcích do vesmírného korábu. Ještě jsem nebyl celý přes práh dveří a již se odsunuly schůdky. Hned za patami mi kompresor se zasyčením uzavřel neprodyšně dveře a kdesi se rozhučely motory. Vyšplhal jsem po točitých schůdcích do velínu. Kolem řídícího pultu seděli všichni největší grázlové, jaké jsem kdy poznal. Dva z nich jsem dokonce sám vlastnoručně kdysi sejmul. Všichni ti zabijáci, s býčími zátylky, přeraženými nosy a tupými čely rváčů, se na mě radostně šklíbili, a Ralf, moje bývalá osobní gorila, kterou teprve nedávno popravili na elektrickém křesle, mi řekl: "Ale jsem se na vás načekali, šéfe! Už jsme mysleli, že tu zkysneme!" Zabručel jsem: "Co je tohle za akci? Kam to máme letět?" Ralf pokrčil rameny: "To byste měl, šéfe, vědět vy! Copak jste nedostal instrukce?" Podrbal jsem se na neholené bradě. "Říká ti něco ňákej Aldebaran?" "Hurá! Našli je!" zařvalo bouřlivě osazenstvo celého korábu, vytáhli ze skříněk samopaly a kolty a začali je olejovat a nabíjet. "Rozsekáme je na cucky!" oznámil mi Dick, mrkl na mě šilhavým okem a podal mi nabitou bazuku. Pověsil jsem si ji přes rameno a přistoupil k okénku. Hvězdy nás míjely tak rychle, jakoby byly vzdálené jen pár kilometrů. V odrazu skla jsem pak zamyšleně pozoroval všechny ty arcilotry, jak se radostně připravují na velký masakr, který rozhodně nebude žádná nuda. Zdá se, že pracujeme teď pro samo peklo a že jedeme někam rozsekat Hospodinovy andělské kůry, které se pokoušejí někde u Aldebaranu splácat další, fungl novej Ráj...

(str. 39)