Maitland Jeffrey H.: Tělo, mysl, zen - procitání k životu

... Příkladem toho, jak zen zpochybňuje naši utkvělou sebe-jistotu, je kóan "Proč kameny nechodí do kostela?" U mnoha lidí vyvolá tato otázka zprvu pobavení a mírné rozpaky. Zní trochu jako začátek vtipu. Zenový žák ale brzy pochopí, že žádná pointa nepřijde. Většina tázaných bude v pokušení sklouznout k všednímu způsobu uvažování a zdůvodňování. "Samozřejmě, že kameny nechodí do kostela. Nepotřebují to. Nehřeší, takže ani nepotřebují být spaseny. Nepodvádějí, nelžou, nekradou. A hlavně nemají nohy, takže by do kostela nedošly, i kdyby chtěly. A navíc jsou dávnou v souladu s přírodou." Nebo, strženi proudem myšlenek, můžeme být v pokušení vyřešit kóan vtipnou negací: "Některé kameny do kostela dojdou. Kameny, z nichž je kostel postavený, jsou v něm pořád." Našlo by se nejméně padesát dalších důvodů, proč kameny nechodí do kostela. Ani jeden z nich ale není správnou odpovědí. Tento kóan od nás totiž nežádá běžné zdůvodnění.

Otázka "Proč kameny nechodí do kostela?" vystavuje náš kritický rozum pokušení vysvětlovat jevy, které se odehrávají ve světě objektů a lidí. Kóan po nás ale žádá, abychom se vzdali svého ulpívajícího já, já, které prožívá samo sebe jako oddělené od kamenů a zbytku světa, a abychom se stali kamenem a projevovali své bytí jako on. Jakmile podlehneme pokušení zdůvodňovat, naše utkvělá sebe-jistota opět převáží nad aktem jejího rozpuštění. Pokud ale vytrváme, pokud se naučíme vystupovat z metafyziky a rozpouštět své ulpívající já, uvědomíme si, že naše pravá podstata a pravá podstata kamene jsou totožné. Abychom vyřešili tento kóan, musíme se vzdát své každodenní orientace na subjekt/objekt, upustit od veškeré snahy o zdůvodnění a zbavit se svého ulpívajícího já. Jakmile se nám podaří takto rozpustit své já, nejenže ihned splyneme s kamenem, ale okamžitě začneme manifestovat dílo jeho bytí...

(str. 76)