Lewis C. S.:: Rady zkušeného ďábla

Můj drahý Tasemníku, s velkou nelibostí se dovídám, že Tvůj pacient se stal křesťanem. Nedělej si naději, že bys unikl příslušným trestům; vždyť ve svých lepších okamžicích by sis to snad ani nepřál. Teď ale musíme udělat všechno, co je v našich silách. Nemusíme zoufat; stovky podobných dospělých konvertitů jsme dokázali po krátkém pobytu v táboře Nepřítele znovu získat a teď jsou tady u nás. Všechny pacientovy duševní i tělesné zvyky jsou ještě na naší straně.

Jedním z našich velkých spojenců teď je církev sama. Aby nedošlo k nedorozumění: tím nemyslím Církev, jak ji vidíme rozepjatou celým časem a prostorem, zakořeněnou ve věčnosti a strašnou jako armáda s vlajícími prapory. Přiznávám, že to je pohled, který nedělá dobře ani našim nejtroufalejším pokušitelům. Ale něco takového lidé naštěstí vůbec nevnímají. Tvůj pacient vidí jen napolo dokončenou novogotickou budovu na nové stavební parcele. Když zajde dovnitř, uvidí místního zelináře, jak k němu chvátá s úlisným výrazem ve tváři, aby mu podal jakousi ohmatanou knížečku liturgie, které ani jeden ani druhý nerozumí, a k tomu ještě nějaký potrhaný zpěvníček pobožných písní, většinou špatných a velice drobně vytištěných. Když si sedne do lavice a rozhlédne se kolem sebe, uvidí přesně ty své sousedy, kterým se dosud vyhýbal. Na ty sousedy musíš klást velký důraz. Ať jeho mysl stále přelétá mezi výrazy, jako je "Tělo Kristovo", a mezi skutečnými tvářemi v nejbližší lavici. Samozřejmě, že skoro nezáleží na tom, jací lidé tam sedí; někteří z nich mohou být i velkými bojovníky na straně Nepřítele. Tvůj pacient - díky Našemu Otci v Hlubinách - je přece hlupák. Pokud některý z jeho sousedů zpívá falešně, vržou mu boty, má dvojitou bradu nebo výstřední šaty, Tvůj pacient snadno uvěří, že i to jejich náboženství musí být nějak směšné. Víš, v tomto stadiu má o křesťanech představu zdánlivě duchovní, ale ve skutečnosti z velké části jen pitoreskní. Mysl má plnou tóg, sandálů, zbroje a bosých nohou; i to, že lidé v kostele mají moderní šaty, mu působí potíže, i když ovšem jen mimovolné. Nedovol, aby si to někdy jasně uvědomil; ať se nikdy sám sebe nezeptá, jak si je vlastně představoval. Když teď jeho mysl dokážeš udržet zamlženou, budeš se moci celou věčnost bavit tím, že mu budeš všechno vyjasňovat tím zvláštním způsobem, který je možný jen v Pekle.

A pak usilovně pracuj na zklamání nebo antiklimaxu, který pacient určitě pocítí během několika prvních týdnů v církvi. Nepřítel dovoluje, aby k takovému zklamání docházelo na prahu každé lidské snahy - třeba tehdy, když chlapec, kterého ve škole nadchly Příběhy z Odyssey, se začne učit řecky, nebo když se milenci vezmou a začínají se učit společně žít. V každé oblasti života to vyznačuje přechod od zasněné touhy k náročné činnosti...

(str. 27)