Kropáč Vladimír: Jen odřené nohy dávno nebolí

Khantengri (také Khan-tengri, ale i Kan-Tau), druhá nejvyšší hora pohoří Ťan-šan, toho ramene, límce, který se vyděluje jakoby odstředivou silou ze zauzlence všech asijských velehor Pamiru, Himálaj nevyjímaje, směrem na sever a východ. Otec hor, Pán či Vládce nebes.

Vladimír Kropáč je obyvatel Chýně a soused, který toto slovo vložil jako první, jmennou část, do své mailové adresy. Se svou příslovečnou skromností odmítá mluvit o pseudonymu. "Na to nemám právo, jsem zeměplaz", říká.

Nevím přesně, kolik krajin a pohoří již navštívil, ale vím jistě, že vždy tak činil pěšky a povětšinou sám, jako hledající a pokorný poutník, s poutnickou holí, která po ukončení cesty jedné vždy stojí opřena v koutě jeho kovářské dílny a čeká na svou příští pouť.

Pouť je v mé představě z dětství spojena s kolotoči, stánky s perníkovými srdci a tretkami, muzikou, hlaholem a pestrou barevností. Ano, to náhlá uvolněná veselost až rozmařilost je důležitou součástí pouti, jejího závěru - lidé slaví tu chvíli, kdy dosáhli vytčeného cíle.

Není ale její podstatou. Aby mohlo přijít, musí mu předcházet něco nesmírně důležitého. Cesta, cesta spojená s přemýšlením, s meditací, také s únavou, překonáváním fyzické bolesti a duševních pochyb. Poutník kráčí k cíli, je soustředěn na sebe, ale zároveň i otevřený lidem, kteří ho na pouti potkávají, krajině, světu...

(z předmluvy Petra Kováře)Ráno 26. 6. jsem se rozloučil slovy "see you" a šel napřed. Šel jsem sám, bylo šero a šlo se mi dobře. Často jsem zastavil a fotografoval.

Myslím, že to ráno jsem měl oči hodně otevřené a mé smysly byly na pozoru...

Za zády jsem ještě měl poslední domy a na obloze nad "mou" cestou se rychle rozestoupily mraky které utvořily jakési oko. "Takhle nějak to znám z barokních kostelních obrazů, myslím takové to boží oko, které hledí na pořádek na zemi," říkal jsem si.

V té chvíli se má fantazie spojila s představou mého cíle...

Nejsem si jistý, jak bych měl popsat své pocity, ale vím, že ten den se cosi změnilo. Zapomněl jsem na všechny malichernosti, které ve mně ještě včera doznívaly, vybavuji si, že má hlava lépe vnímala maličkosti, se kterými jsem se teď setkával na cestě.

Zároveň jsem si pomalu začal vybavovat věci dávno zapadlé někde hluboko v zastrčených zákoutích mé hlavy... Nic z toho jsem nepřičítal nějakým nadpřirozeným silám.

Uvědomoval jsem si ale, že v běžném životě, kterému tak často a rádi říkáme "civilizovaný", zanášíme myšlením zbytečnými nebo negativními myšlenkami, které náš mozek postupně zneprůchodní lepšímu vnímání světa.

Přitom je vše tak prosté - stačí jen jít a jít a nechat myšlenky volně plynout a to správné si dříve nebo později svou cestu najde...

Pokračoval jsem dál zvlněnou krajinou, plnou borovic i nižších dřevin a porůznu modře, žlutě a červeně kvetoucích keříků. Připadal jsem si jako bych se ubíral napříč nekonečným alpiniem, prosyceným vůní kopálu...

I když jsem byl unavený, měl jsem dobrou náladu a těšil jsem se tak z objevování stále nových obzorů. Notoval jsem si první sloky z své oblíbené písničky "Ze džbánku víno naléváš...".

Bylo to zvláštní, tuto písničku jsem si zpíval i kdysi v Kyrgizii, když jsem osamocen stoupal ledopádem mezi Pikem Čapájeva a mou vytouženou Khan Tengri. I zde jsem opět byl široko daleko tak krásně sám se sebou...

(str. 33)