Konfršt Jan: Modlitba za Boha (čte Alfred Strejček)(kniha+CD)

Boha nikdo nikdy neviděl!, připomínáme si navzájem, a navíc s varovně zdviženým prstem, aby se snad nenašel někdo tak troufalý a neodvážil se tvrdit opak. A pokud by někdo přece jen tak troufalý byl, pak nezbývá než mu připomenout - zamyslil ses, člověče, nad sebou, co stálo v pozadí ztráty tvé pokory, že sis připustil myšlenky, jimiž ses zavedl na scestí?

Je to zvláštní svět, v němž žijeme. Ve chvílích úzkosti se Boha dovoláváme a snažíme si ho ve svých prosbách i přivlastni (Bože MŮJ!, prosím, pomoz...), a přitom ho ze své blízkosti současně vytěsňujeme. Je to ale přirozené, těžko žít v blízkosti někoho, kdo oplývá vlastnostmi pro nás nedosažitelnými.

Jako malý kluk jsem ale takto nepřemýšlel. Neměl jsem důvod. Nejenže jsem se s Bohem setkával, žil jsem s ním a vyrůstal po jeho boku. Byli jím v zastoupení mí rodiče! Byli jím po celou dobu, kdy jsem na ně byl odkázán v době, kdy jsem ještě nebyl schopen samostatného života...Odmala jsem si nepřipouštěl možnost, že by neexistoval jiný svět, fungující na základě jiných zákonitostí! JINÝ než ten, který považujeme za jediný skutečný. Ale i ten vlastně známe. Je to svět dětských her a dětské představivosti. Ostatně neříkal sám Ježíš, že nestaneme-li se opět dětmi, nevejdeme do Království božího?

Ten můj, dětský, v němž dobro mělo nakonec vždy navrch, existoval. A do něj patřili i mí rodiče. Svět je ale jaký je, a tak jsem se setkal i já s odvrácenou podobou dobra, s koncentrovaným zlem. S čertem. Nedlouho po mých třetích narozeninách 5. prosince a k mému nemalému překvapení i v tomto případě skrze otce.

Vzpomínka na to, jak čert vypadal, či jak se pohyboval, jak na mě mluvil, poměrně rychle vybledla. Podrobnosti provázející jeho návštěvu u nás doma však ve mně utkvěly nadlouho.

Od vchodových dveří vedla celým bytem dlouhá chodba a z ní ústily dveře do jednotlivých místností. Když otec šel po zazvonění otevřít, vykukoval jsem zvědavě ze dveří na opačném konci chodby a při spatření černé chlupaté postavy, která vydávala podivné zvuky, jsem je jen zabouchl a rychle se schoval pod otcův pracovní stůl A měl jsem se schovat věru kam. Otcův stůl byl velký, hluboký, po obou stranách se zásuvkami. V dané situaci jako stvořený pro můj úmysl schovat se tak, abych nebyl k nalezení. Zalezl jsem pod stůl až dozadu ke zdi v přesvědčení, že otec, můj anděl ochranitel při spatření téhož co já dveře okamžitě zabouchne stejně jako já ty svoje a onoho vetřelce samozřejmě do bytu nevpustí. Stal se však pravý opak! Něco, s čím jsem se dlouho nedokázal vypořádat. Otec nejenže se nezachoval, jak měl (jiná možnost přece neměla připadnout v úvahu!), nejenže to ono člověku nepodobné do bytu vpustil!, oni spolu dokonce po celou dobu, než prošli chodbou a vešli do pokoje, v němž jsem se snažil stát neviditelným; oni spolu po celý ten nekonečně dlouhý čas polohlasně mluvili! Samotné setkání s čertem rozhodující nebylo. Z něho si pamatuji jen, že jsem mlčel jak zařezaný. Nejspíše jsem oněměl z čehosi do té doby naprosto nepředstavitelného - přátelení se anděla s čertem. Dobra se zlem. Přes veškeré otcovo následné vysvětlování, jak to s těmi čerty vlastně je, jsem si dlouho nedokázal v hlavě srovnat, jak se mohl otec kamarádit s čertem.

Dlouhá je řada drobností, které rozhodnou o tom, jakou Cestou se na svou životní pouť vydáme. Proběhne mnoho událostí, na jejichž základě si utváříme životní postoj, co považovat za dobré a co nikoliv. Jedno je však jisté. Již v raném dětství, v čase zdánlivé nezralosti, právě v tom čase jsme nejvnímavější pro nápovědu duše. V té části života, během níž ještě nestačily pod tlakem okolního světa vyblednout vzpomínky na prostor, odkud jsme přišli...

(str. 12)