Kočendová Jana: Migréno, díky! Proč a jak vzniká stres ...

Bližší informace

Všechno si do svého života přitahujeme sami. Druzí jsou jen našimi zrcadly, ukazují nám, kde my máme problém. Oni jej nemají. Když mířím prstem na tchýní a říkám jí: "Ty říkáš hlouposti, ty to vidíš špatně, ty nemáš pravdu." Tři další prsty ale míří zpět na mě a říkají: "Ty, milá Jano, si myslíš a říkáš si blbosti, ty, milá Jano, nemáš pravdu." Au, to bolí. Ale je to bohužel pravda. Pokud já bych celé toto téma měla v sobě v pořádku, prohlášení tchýně bych se jen zasmála, zakroutila hlavou a nepotřebovala bych to celé komentovat nebo řešit. Měla bych čisté svědomí. "Jani, zavřete oči, přestavte si před sebou velkou papírovou krabici a do ní pomyslně dejte všechny ty řeči, které o vás tchýně řekla a které vás tak bolely. A až budete mít hotovo, tak mi dejte vědět." Zavírám oči, zhluboka se nadechuji a vkládám vše pomyslně do krabice. Všechnu tu nespravedlnost, všechny hloupé řeči, narážky, mé vnitřní uražení, bolest u srdce. Je to celkem osvobozující. "Teď tu krabici předejte v duchu tchýni a omluvte se jí," říká paní kinezioložka. "Prosím? Jak za co se jí mám omluvit?" "Za to, že jste si o ní mnohokrát nemyslela zrovna hezké věci." "Hm, tak to je bohužel pravda."... (str. 69)

Zboží zařazeno v kategoriích