Kagge Erling: Radost z chůze - krok za krokem ke své duši

... Šest let jsem chodil jenom na dlouhé vzdálenosti. Začal jsem s nimi v pětadvaceti a v jednatřiceti jsem měl znovu pocit, že se můžu pustit do něčeho kratšího. Za ty roky jsem se naučil hodně o tom, co je to radovat se z mála. Chůze je založená na jednoduchých radostech. Čím je túra delší, tím důležitější je cestovat nalehko. Ale i na nedělní výlet si s sebou nejraději beru jen to nejnutnější. Třeba termosku, svačinu a svetr navíc. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopil, že kousek čokolády chutná líp než celá tabulka. Cítím se dobře, svobodně, když si nesu na zádech všechno, co budu k životu po dobu těch několika hodin nebo dnů na cestě potřebovat. Můžeme se pak najíst nebo vyspat, kdekoli se mi zlíbí, kdykoli chci. Další den mě v osm ráno nečeká žádná schůzka a nemusím nekupovat jídlo na večeři. Jediné, co mi během té doby chybí, jsou dotyky. Nechat se obejmout nebo se těsně přitulit. Řadu svých zvyků při dlouhých cestách necháváme doma. Zároveň nás ale těší uvažování o tom, co skutečně potřebujeme. Že musíme rozlišovat mezi tím, co mít musíme, a tím, co bychom si přáli, protože je to příjemné. Mám dojem, že většina lidí podceňuje naši schopnost přežít jen se spacákem, teplou bundou navíc, kastrůlkem, sirkami a dostatkem jídla. Pokud budete tvrdit, že s tak málem není možné přežít, a já budu tvrdit opak, máme pravděpodobně pravdu oba... (str. 99)