Janoušková Petra: Pohádky z lesa (ilustrace Jitka Koldová)

Ostružinka s Javoříkem se vydali na výlet. Šli kousek na tu stranu, kudy ještě nikdy nešli. Sluníčko svítilo, větřík foukal, cesta jim pěkně utíkala. Došli do míst, kde se stromy rozestoupily a les vypadal trochu jinak. Ostružinka řekla: "O tomhle místě mi vyprávěla babička. Tady asi žijí stromoví lidé - elfové."

Najednou se začalo šeřit a vypadalo to, že už už bude úplná tma. Ostružinka se vyplašila. Co to je? Vždyť je teprve brzo odpoledne. Rychle zaťukali na starý dub s dutinou a skutečně tam bydlel elf. Veliký dobrácký starý pán. Zeptali se ho, co se děje a on vylezl ven, aby je uklidnil. Povídal, že měsíc se někdy postaví mezi slunce a zemi a tím ho zastíní. Ale trvá to vždy jen velmi krátce. Je to zvláštní chvíle, kterou cítí celý les. Všechno se ztiší a zvířátka i rostliny zůstanou nehybně v tomto kouzelném okamžiku.

Ukázal nahoru na slunce a opravdu, Ostružinka i Javořík viděli, jako by před sluníčko připlul velký kulatý stín, chvíli byla tma a stín pak zase tiše odplul a sluníčko zářilo jako předtím. Asi jako když se podíváte do světla, vezmete velký klobouk a zkusíte si světlo zastínit. Ostružinka nevěděla proč, ale chtělo se jí plakat, jak to bylo krásné.

Když se slunce zase naplno rozsvítilo, ještě si chvíli povídali se starým elfem. Potom se ale museli vydat domů, aby se do večera dostali do postýlek.

(Pohádka 5.)