Hodgson Burnett Frances: Tajemná zahrada

Mary utíkala tak rychle, že sotva popadala dech, když doběhla do svého pokoje. Vlasy na čele měla rozcuchané a tváře jí plály jasně růžovou barvou. Na stole na ni čekal oběd a vedle Marta.

"Trochu jste se opozdila," uvítala ji služebná. "Kdepak jste byla?"

"Potkala jsem se s Dickonem!" odpověděla Mary. "Viděla jsem Dickona!"

"Věděla jsem, že přijde," řekla Marta radostně. "Jak se vám líbil?"

"Já myslím... myslím, že je prostě skvělý!" odpověděla Mary rozhodně.

Marta se zatvářila trochu překvapeně, ale zároveň bylo vidět, že má radost.

"Podle mýho je to nejlepší kluk, jaký se kdy narodil. Nikdo z nás si ale nemyslí, že je moc hezkej. Má nos natočenej moc nahoru."

"Mně se líbí, když je nahoru," odsekla Mary.

"A má dost kulatý voči," pronesla Marta trochu pochybovačně. "I když mají hezkou barvu."

"Líbí se mi, že jsou kulaté, odvětila Mary. "A mají úplně stejnou barvu jako nebe nad vřesovištěm."

Marta zářila uspokojením.

"Maminka říká, že tu barvu očí má z toho, jak se pořád dívá nahoru na ptáky, jak lítají na obloze. Má ale taky hodně velikou pusu, všimla sis?"

"Ta jeho veliká pusa se mi strašně líbí," pronesla Mary zarputile. "A přála bych si mít taky takovou."

Marta se tiše zasmála.

"Na vaší tvářičce by taková pusa vypadala trochu legračně," řekla. "Věděla jsem ale, že to tak dopadne, až ho uvidíte. A jak jste spokojená se semeny a zahradnickým náčiním?"

"Jak jsi věděla, že to všechno přinese?" zeptala se Mary.

"Pochopitelně! Nikdy by mě nenapadlo, že by to nepřinesl. Pokud by ty věci někde v Yorkshiru byly, docela jistě by je sehnal. Je to kluk, na kterýho je spolehnutí."

Mary dostala strach, že jí Marta začne klást otázky, na něž se jí bude jen obtížně odpovídat, ale dívka nic takového neudělala. Ze všeho nejvíce ji zajímala semena a zahradnické nářadí a pouze v jedné chvíli se Mary zmocnily obavy. A to tehdy, kdy se jí Marta zeptala, kde vlastně chce Mary svoje květiny pěstovat...

(str. 129)