Hnízdil Jan: Všichni jsou psychopati jenom já jsem letadlo

Za narcise je na naší politické scéně považován především Václav Klaus. K Zemanovi takové označení na první pohled nesedí. Nenechme se mýlit. O narcistické poruše osobnosti hovoříme, když "... je potřeba lásky, obdivu a uznání chorobně vystupňovaná. Lidem postiženým touto poruchou bylo během jejich raného vývoje poskytováno příliš málo opravdové lásky. Pokoušejí se tento deficit různým způsobem vyrovnat, aniž by se však dočkali vysvobození ze svého dramatu." (Rohr, 2016)

Narcismus se vyznačuje nejen přehnanou láskou k sobě, ale také citovým odosobněním. To pohltí každé dítě vystavené podmíněné lásce rodičů. Zásadní je nevědomost. Člověk neví, že je emočně prázdný, plochý, bez-citný. Dítě narozené v Severní Koreji si myslí, že to co vidí a prožívá, je normální, že svět je takový. Neuvědomuje si, že žije citově prázdný severokorejský život. Neví, že o pár desítek kilometrů dál je život pestrý a bohatý. Nemá s čím srovnávat. Nepoznalo cit a necit, nepoznalo různé typy výchovy a lásek, nemůže si vybrat, co je pro něj lepší. Musí brát, co je. Severní Korea mu v přeneseném slova smyslu nabízí jen prázdno, chlad a citovou samotu. Řešením tohoto zhoubného stavu je poznání naší nevědomosti. Nutnost nahlédnout za hranice našeho známého myšlenkového světa. Zemanův narcismus může mít dvě příčiny. První je vysoká míra deptání, ponižování, očekávání a nároků. Dítě si pak vytvoří vlastní svět, ve kterém se považuje za dokonalé, a myslí si, že všichni kolem mu chtějí ublížit. Bezohlednost a představa, že si jedinec vystačí sám, jsou typickými znaky obranného narcistního postoje. JÁ říká: "Já se nedám, jsem silnější a výjimečnější, než si myslíte. Ti, kdo mě měli ochránit (matka), selhali, proto se musím spoléhat jen na sebe. Tím se však ztrácí i láska k bližnímu." (Šolc, 2016). Druhou příčinou je přehnaná ochrana a chvála od rodičů. V jejím důsledku si jedinec vytvoří představu, že je nadřazený, nejlepší a nejhodnotnější. Na sebemenší kritiku reaguje hystericky, vidí v ní osobní útok, kampaň, spiknutí. Takové děti těžko navazují vztahy, v horším případě je nepovažují za potřebné. Přehnaně ochraňované dítě nezažívá dostatek ohrožujících životních situací, které by posilovaly jeho samostatnost a odolnost. JÁ si nevybuduje obranu v reálném světě, protože setrvává ve zlaté kleci. Tak tou bylo v případě Miloše Zemana. Prvotní příčinou jeho poruchy bylo rané trauma nedostatečné lásky matky, které ho kriticky oslabovalo doma, současně podlamovalo jeho schopnost čelit útokům zvenčí. Proto nim se musel bránit transformací v bezcitného robota...

(str. 147)