Gruschke Andreas: Posvátná místa království tibetského

Divocí jaci jsou nekorunovanými pány tibetských vysokohorských stepí. Pevnou stavbou svého těla a svou nebojácnou povahou působí jako obraz důstojnosti a zároveň klidu. Teprve když jsou poraněni nebo napadeni, projeví svou brutální podstatu. Divoký jak bojuje trojím způsobem: nabírá protivníka na své mohutné rohy, dupe po něm svýma nohama a olizuje ho jazykem. Aby odstranil zledovatělý sníh, který leží na vyschlé trávě, a mohl se tak k ní dostat, má jazyk hodně drsný. Když jak olízne pastevci kabát, je z něj pouhý hadr, olízne-li ho dvakrát, je pastevec poset řeznými a jinými ranami.

Jednou se ze vsi Ombu vydal jeden lovec do širého Čhangthangu na lov jaků. Jako jiní si nejprve vyhlédl příznivé místo, kde mohl sám skryt ležet a přehlédnout krajinu. Přešlo několik dní, než se objevil jeden divoký jak na dostřel. Lovci bylo jasné, že musí zvíře dostat na první výstřel, protože by jinak zdivočelo a zaútočilo. Však jeho kulka nemůže proniknout lebeční kostí dospělého divokého jaka, a tak lovec zamířil, jak to je obvyklé, na jeho srdce. Ovšem střela nemohla být smrtelná, protože býk nepadl po první ráně, ale zatvářil se divoce a zamířil jako bouře tím směrem, ze kterého vyšel výstřel. Nato začala bláznivá štvanice, ve které se rozzuřené zvíře vrhlo na pachatele. Tomu nezbylo nic jiného, než se spasit úprkem. Odhodil tedy pušku velkým obloukem od sebe. K velkému překvapení lovce se nejprve divoký jak zastavil, začal dupat po pušce, a teprve potom se dal směrem k němu. Pak lovec zahodil do stepi svůj klobouk a historie se opakovala, jačí býk klobouk rozdupal na cáry.

Tím však pronásledování neskončilo a lovci z Ombu zbyla jediná naděje, jak přežít, totiž jakýmkoliv způsobem jaka zastavit. Znovu a znovu mu předhazoval části svého obleku, až se mohl konečně schovat v dobře chráněném převisu pod velkou skalou. Tam ho ani rohy, ani nohy nebo jazyk divokého pána stepi nemohl ohrozit. Poté, co se zuřivý jak pronásledování konečně vzdal a se supěním odklusal, vyšel ze svého skalního úkrytu polonahý lovec sice bez jediného škrábnutí, ale s novým předsevzetím: od té doby si již nikdy na lov divokých jaků nevyšel.

(str. 138)