Grun Anselm: Malý princ pro malé i velké očima Anselma Gruna

... Zakašlala tedy silněji, aby v něm probudila ještě větší výčitky svědomí.

Z tohoto důvodu k ní malý princ neměl důvěru i přesto, že ji milovat. Slova, která jen tak bez rozmyslu vypustila z úst, bral smrtelně vážně, a byl proto velmi nešťastný.

"Neměl jsem ji poslouchat," svěřil se mi jednoho dne, "květiny nesmíme nikdy poslouchat. Měli bychom se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplnila svou vůní celou planetu, ale já jsem se z toho nedokázal těšit. Příběh s drápy, který mě tak popudil, mě měl spíše dojmout..."

A přiznal se mi ještě s něčím: "Tehdy jsem vůbec ničemu nerozuměl. Měl jsem ji posuzovat podle jejích činů, nikoli podle jejích slov. Naplnila mě svou vůní a jasem. Neměl jsem odcházet. Měl jsem za těmi ubohými lstmi spatřit její něhu. Květiny jsou tak rozporuplné! Ale byl jsem příliš mladý na to, abych věděl, jak ji mám milovat."

Antoine de Saint-Exupéry zde líčí lásku malého prince k růži. Je to jediná růže, která roste na jeho planetě. Není to s ní jednoduché, protože je marnivá, neustále vyjadřuje nová a nová přání a malý princ se z ní nedokáže radovat. V rozhovoru s letcem si však uvědomí, že marnivost růže a její lstivý způsob, jakým mu neustále ukládala nové úkoly, byly jen pokusem vyjádřit mu něhu a lásku. A v tu chvíli pochopí, že ho naplnila svou nádhernou vůní a prozářila jeho nitro. To všechno udělala pro něj. Malý princ si nyní uvědomuje, že byl tehdy příliš mladý na to, aby dokázal milovat. Teprve daleko od ní, na cizí planetě, poznává, jak moc je pro něj tahle jedinečná růže důležitá. A touží po tom, aby ji dokázal skutečně milovat. Je smutný, že se mu nepodařilo lásku ke květině vyjádřit a žít, ale tento smutek mu pomůže rozpoznat v setkání s letcem a liškou tajemství lásky. To ho dovede k prožívání této lásky novým způsobem...

(str. 15)