Ferrero Bruno: Světlo pro duši

Správný směr

V roce 1939 žil v Oklahomě jeden mladý pár. Měli sotva pár měsíců po svatbě a už bylo vidět, že jejich manželství je opravdová katastrofa.

On si nikdy nepředstavoval, že existuje tolik způsobů, jak zkazit smažené kuře. Ona nedokázala pochopit, jak si mohla někdy myslet, že jsou manželovy vtipy zábavné. 

Ani jeden z nich nedokázal otevřeně říct, co si myslí... totiž že to manželství je skutečně velká chyba.

Jednoho teplého letního odpoledne se dali do hádky, protože se nedokázali dohodnout, jestli mají vybílit obývák, nebo ne.

Hněv, který v sobě oba už dlouho nosili, vybouchl.

Hulákali na sebe a ječeli, až jeden z talířů, které dostali jako svatební dar, spadl ze stěny a rozbil se na tisíc kousků.

Ona začala plakat a křičet na něj, že je lakomec bez srdce.

On na ni křičel, že je lepší být lakomec než věčně nespokojená ženská, pak odešel z domu a vzal si s sebou klíčky od auta.

Jeho poslední slova doprovázená prásknutím dveří byla: "A dost! Odcházím od tebe!"

Ale dřív, než dokázal přesvědčit jejich rachotinu, aby se dala do pohybu, otevřela se dvířka na straně spolujezdce a na sedadlo vedle něj dosedla jeho žena.

Dívala se před sebe, měla uplakaný obličej, ale tvářila se rozhodně.

"Kam si myslíš, že jedeš?" zeptal se jí manžel, vyvedený z míry.

Žena chvilku váhala, než odpověděla, dost dlouho na to, aby se rozhodla, co řekne. Bude to totiž odpověď, která rozhodne o tom, kterým směrem se příštích čtyřicet tři let budou ubírat jejich životy.

"Když dovolíš," řekla žena, "pojedu s tebou."

(str. 23)