DouglasKlotz Neil: Malá kniha života Chalíla Džibrána

Lakomec kráčel zahradami svého paláce a jeho starosti kráčely s ním. A nad hlavou se mu vznášely obavy, jako se sup vznáší nad mršinou, dokud lakomec nedošel k překrásnému jezeru obklopenému úchvatnými sochami z mramoru.

Tam seděl a rozvažoval nad vodou, která prýštila z úst soch jako myšlenky, jež volně proudí z představivosti milenky. A hluboce rozjímal nad svým palácem, který trčel z pahorku jako mateřské znaménko na tváři děvčete.

Představivost mu ukázala stránky jeho životního dramatu a on je četl a po tvářích mu kanuly slzy, které mu zastíraly pohled a bránily mu vidět, jak se lidstvo chabě snaží vylepšit přírodu.

S hlubokou lítostí se ohlédl na obrazy svého raného života, které utkali bohové, až již nedokázal ovládnout svá muka. Nahlas pravil:

"Včera jsem pásl ovce v zeleném údolí, užíval si svého bytí, hrál na flétnu a hlavu měl vysoko vztyčenou. Nyní jsem vězněm hamižnosti. Zlato vede ke zlatu, pak k nepokoji a nakonec ke zdrcujícímu utrpení.

Včera jsem byl jako zpěvný pták, který svobodně létal sem a tam nad poli. Dnes jsem otrokem přelétavého bohatství, pravidel společnosti, zvyklostí města, koupených přátel a podlézání lidem tím, že se podvoluji podivným a úzkoprsým zákonům lidstva. Zrodil jsem se k tomu, abych byl svobodný a užíval si hojnosti života, ale jsem jako zvíře, na jehož hřbetě je naloženo tolik zlata, až mu láme páteř.

Kde jsou ty prostorné pláně, ty zpívající říčky, ten čistý větřík, blízkost přírody? Kde je mé božstvo? Všechno jsem ztratil! Nezbývá nic než osamělost, která mě rmoutí, zlato, které se mi vysmívá, otroci, kteří mě za zády proklínají, a palác, který jsem vztyčil jako hrobku pro své štěstí a v jehož rozlehlosti jsem ztratil srdce.

Včera jsem se potuloval kopci a prériemi s dcerou beduína. Ctnost byla naší společnicí, láska naší rozkoší a měsíc naším strážcem. Dnes mám kolem sebe ženy, jejichž krása je povrchní a jež se prodávají za zlato a diamanty.

Včera jsem byl bezstarostný a dělil se s pastýři o všechnu radost života - jídlo, hry, práci, zpěv a společný tanec z a doprovodu hudby upřímného srdce. Dnes jsem mezi lidmi jako vyděšené jehně mezi vlky. Když kráčím po cestách, pohlížení na mě očima plnýma nenávisti a ukazují si na mě s opovržením a žárlivostí. A když se kradu parkem, všude kolem vidím zamračené tváře.

Včera jsem byl bohatý štěstím a dnes jsem chudý zlatem.

Včera jsem byl šťastný pastýř, který pohlížel na své stádo, stejně jako milosrdný král s potěšením hledí na své spokojené poddané. Dnes jsem otrokem a stojím před svým bohatstvím, bohatstvím, které mě okradlo o krásu života, již jsem kdysi znal.

Odpusť mi, můj Soudce! Nevěděl jsem, že bohatství roztříští můj život na padrť a zavede mě do žaláře krutosti a hlouposti. To, o čem jsem myslel, že je sláva, bylo pouhým věčným peklem."

Unaveně se zvedl a zvolna kráčel k paláci, vzdychaje a opakuje: "Tomuhle lidé říkají bohatství? Je tohle bůh, jemuž sloužím a jehož uctívám? Je to to, co hledám na zemi? Proč to nemohu vyměnit za jedinou částečku spokojenosti? Kdo by mi prodal jednu krásnou myšlenku za tunu zlata? Kdo by mi dal okamžik lásky za hrst drahokamů? Kdy by mi poskytl oko, které by vidělo srdce ostatních lidí, a výměnou si vzal všechny mé truhlice?"

Když dosáhl bran paláce, otočil se a podíval se směrem k městu, jako když Jeremiáš hleděl k Jeruzalému. Pozvedl paže v gestu bědování a vykřikl:

"Ach, lidé toho odporného města, kteří žijete v temnotách a pospícháte k bídě, kážete faleš a mluvíte hloupě! Jak dlouho ještě setrváte v nevědomosti? Jak dlouho ještě budete přebývat ve špíně života a zanechávat jeho zahrady opuštěné? Proč nosíte roztrhaná roucha omezenosti, když je pro vás ušit hedvábný háv z krás přírody? Lampa moudrosti pohasíná. Je čas do ní dolít olej. Dům skutečného štěstí se hroutí. Je čas ho přestavět a střežit. Zloději nevědomosti ukradli poklad vašeho míru. Je čas vzít si ho zpět!"

V tu chvíli před ním stanul chudý muž a natáhl ruku pro almužnu. Jak se boháč díval na žebráka, pootevřel ústa a oči se mu rozjasnily něhou a z tváře mu vyzařovala laskavost. Jako by za ním přišel ten včerejšek, který oplakával u jezera. Láskyplně chudáka objal a naplnil mu dlaně zlatem. A s hlasem upřímným a plným sladké lásky řekl: "Zítra se vrať a vezmi s sebou ostatní trpící. Všechen tvůj majetek se ti navrátí."

Vstoupil do svého paláce a řekl: "Vše v životě je dobré, dokonce i zlato, neboť nás něco učí.

Peníze jsou jako strunný nástroj. Ten, kdo neví, jak ho řádně používat, uslyší jen disharmonickou hudbu.

Peníze jsou jako láska. Ty, kteří je zadržují, pomalu a bolestivě zabíjí, a dávají ožít těm, kteří je věnují ostatním lidským bytostem."

(str. 126)