Daggy: Pohodky slunce a vodičky

Pohodka z nebíčka

Je jedno překrásné nebíčko, na kterém jasně svítí sluníčko. Jeho nebe je bez mráčků, modrý blankyt, v něm plujících mnoho bílých polštářků. Toto nebíčko se jen krásou tetelí, neb lásku zná, mysl mu nevelí. U něj není temná noc, jen jasná záře pro pomoc.
Jak je možné, že stále září? Jak je možné, že slunce večer do temna nezachází? Jen stálý jasný svit, který u sebe chtěl by každý mít.
Povídej nám, nebíčko, jak je možné mít stále zářící sluníčko. Sluníčko stále svítící, s úsměvem na rtech, v bílých obláčcích ležící.
Inu to je tak, v našem nebi neznáme žádný chlad. Naše nebe je spojené s klidnou vodní hladinou, kterou sluneční paprsky nikdy neminou. Vodní hladina se zrcadlí v našem nebíčku a posílá svou vodní lásku našemu sluníčku. Sluníčko se jeho láskou rozpíná a nazpět mu zase sluneční lásku posílá. Vodička chladí hřející sluníčko a sluníčko zahřívá vodní srdíčko. Takto spolu spojeni neznají žádné lidské trápení. Jejich láska je vše objímající, stále září. Neznají oni žádný klam, v jejich nebi nejsou lháři.
Tam, kde jsou srdce jasná a upřímná, je nebe bez mráčků. Čistá obloha zářící Láskou z něžných bílých obláčků. Jen teploučko a krásný cit, který každý na svém nebi může mít.
Říkáš tedy, nebíčko, že spásou je mít otevřené srdíčko? Čistě sebe milovati? V úctě Lásku posílati?
Jasnost citů, jasné nebe. Milovati sami sebe.
Děkujeme ti, nebíčko, to ty jsi naše srdíčko!
(str. 24)