Coelho Paulo: Alchymista - příběh o naplněném snu (7. vydání)

Bližší informace

Tu najednou jakoby se zastavil čas a před ním jako by s veškerou silou vyvstala Duše světa. Když spatřil dívčiny černé oči a rty váhající mezi úsměvem a mlčením, porozuměl nejdůležitější a nejmoudřejší části Řeči, kterou mluví svět a které všichni lidé na Zemi ve svém srdci rozumějí. Je to Láska, cosi staršího než lidé sami a než sama poušť, co však se vždy znovu objeví s touž silou, setkají-li se někde dva páry očí tak jako tady u studny. Rty se nakonec rozhodly usmát, a to bylo znamení, na které chlapec bezděky tak dlouho v životě čekal a které hledal u ovcí a v knihách, ve sklenicích a v mlčení pouště.

Byla to ryzí řeč světa, bez jakéhokoli vysvětlování, protože Vesmír žádné vysvětlení k tomu, aby pokračoval svou cestou v nekonečném prostoru, nepotřebuje. Santiago v tu chvíli pochopil především to, že stojí tváří v tvář ženě svého života, a ona to určitě bez jediného slova věděla také. Byl si tím jist víc než čímkoli na světě, i kdyby mu třeba jeho rodiče a rodiče jeho rodičů tvrdili, že dřív, než se ožení, musí mít námluvy a zásnuby a peníze. To říkají ti, co snad nikdy nepoznali Univerzální řeč, protože jakmile se do ní pohroužíme, snadno pochopíme, že vždycky je na světě jeden člověk, který čeká na svůj protějšek, ať uprostřed pouště nebo uprostřed velkoměsta. A když se tito lidé setkají a jejich zrak se zkříží, všechno minulé i budoucí ztrácí jakýkoli význam a existuje jen ta chvíle a ta neuvěřitelná jistota, že všechno pod sluncem je psáno touž Rukou. Rukou, která probouzí Lásku a která pro každého, kdo pod sluncem pracuje, odpočívá a hledá poklady, stvořila duši jemu blízkou. Jinak by sny lidského rodu neměly žádný smysl.

- Maktub, - pomyslel si chlapec...

(str. 97)

Zboží zařazeno v kategoriích