Brázda Stanislav: Jak najít toho pravého a jak si ho udržet

(kapitolaz knihy Jak najít toho pravého a jak si ho udržet)

Abychomvynikli, musíme mít také magické schopnosti na vysoké úrovni, ale je ktornu ještě zapotřebí splnění dalších dvou podmínek mimo nějakéhoumu:

Musímemít charisma na vysoké úrovni a musíme mít štěstí. Štěstí je zatímnedefinovatelný pojem, já štěstí vidím jako dobrou INTUICI, kterou musímevyužít. Abychom štěstí nepropásli, musíme se umět naší intuicí řídit,umět jí poslouchat, a využít této intuice ve správný čas na správném místě.Proto chápu, proč se ŠTĚSTÍ znázorňuje jako „muška zlatá“. Kdonechce, aby mu ulétla, musí jí neustále sledovat a mít intuici, kam poletía jít jí naproti!

Štěstíje umění žít, být šťastný. Většina lidí neumí žít, „užívat život“.Je nutné žít tak, abychom při ohlédnutí zpět nikdy nelitovali toho, cojsme udělali. Maximálně si můžeme postesknout pro to, co jsme neudělali,ale i to je zbytečné.

Dalšízákladní podmínkou úspěšnosti je dělat to, v čem jsme schopni být úspěšní,což mnohdy ani nevíme, zvláště pokud je někdo nadaný všestranně. Mnoholidí je všestranně nadaných, ale úspěšní, či slavní mohou být jen vjedné čInnosti. Další problém je v tom‘ že tu správnou činnost musímedělat ve správném místě, ve správný čas. I když je nám dáno dispozicíči talentem být úspěšnými např. herci, jsme schopni vyniknout jen na určitémmístě, státě, městě, atd. a navíc nemusíme vyniknout ve filmu, ale Jen vdivadle a obráceně. Nejvhodnější místo pro práci či podnikání nemusíbýt totožné s místem, které je pro nás nejvhodnější pro trvalý pobyt.

Někdyk tomu, abychom byli úspěšní potřebujeme jinou osobu, jindy více osob, ato z různých sociálních vrstev. Někdy je to nepochopitelné a zdánlivěnelogické.

Cočlověk, to jiný názor na to, co je to štěstí. Pro malé děti, kteréjsou spokojené v rodině je to vysněné autíčko či panenka, pro starší mítdokončené vzdělání v oboru, který si vysní, pro ty, kteří dokončilivzdělání zase buď pracovat na tom‘ co je baví, nebo pro některénepracovat vůbec, pro ty, kteří jsou před důchodem, aby už byli v důchodě,ale pro všechny je jedno společné - mít se dobře, být šťastní.

Zdato štěstí najdou v tom, co se jim ze snů podaří naplnit není jednoznačné,ale myslím, že většina lidí není šťastných, protože neumí žít. Opětzde vidím paralelu se zvyků, nebo spíše zlozvyků socialismu. Pamatuji si,že mnoha lidem vyhovovalo, že nemuseli pracovat, já tím například trpěl aproto jsem (dnes už to mohu přiznat) měl jeden hlavní pracovní poměr a pětvedlejších, abych byl vytížen. Navíc tehdy nebylo možné dělat to, co člověkabavilo, takže platilo:

„Neníumění dělat to, co člověka baví, ale najít zalíbení v tom, co dělá.“

Normálníčlověk má zakódováno, že pracovat potřebuje (seberealizace). Proto prácipovažuji za hlavní motor k životu. Protože jsme stvořeni k životu vedvojici (70% s opačným pohlavím), tak proto další motivací k životu je životnípartner, a poslední základní motivací je potomstvo. Na první pohled se zdábýt vše jasné a jednoduché, ale víme, že jednoduché to není. Aby bylo možnérealizovat výše uvedené tři podmínkyk životu, je potřeba nejdříve vědět, jaké jsou naše možnosti, ty pakrealizovat. Plno lidí své možnosti nezná a snaží se realizovatnerealizovatelné a tím ztrácí spoustu drahocenného času. Mimochodem časpovažuji za nejdražší a v socialismu čas neměl žádnou cenu, což dnesneplatí a mnoho lidí si to ještě stále neuvědomuje. Mnoho lidí stále ztrácíčas v hospodách, či u televize, a podobně. Mnohdy ani neví, jak plodně využítčas a mnoho mých známých nechápe, že pracuji 15 hodin denně proto, žemne to naplňuje a baví. Pochopil jsem, proč jsem ztratil mnoho kamarádů aznámých a proč se objevili jiní. Prostě jsme si přestali rozumět. Nemohuse kamarádit s někým, kdo nechápe, proč je mým koníčkem práce a pročstále pracuji, ale plody mé práce mi závidí. Za socialismu se plno lidí báloprojevit svůj názor. I dnes se setkávám s názorem, že je lepší dělatnapř. neschopného a chudého, i když je to naopak. To považuji za přežiteksocialismu a je fakt, že snadnější, než peníze vydělat je závidět druhému.Opravdu to bude trvat asi jednu generaci, než se každý zařadí tam, kam má.

ABYCHOMMOHLI BÝT ŠŤASTNÍ,MUSÍME:

•Umětžít,cožje největší umění a protože se nikde neučí, máme k realizaci tohotournu jen svojí intuici, vzdělání, příklad z rodiny, příklady z okolí.Velice záleží na tom, do jaké míry nás ovlivňuje OSUD a předpoklady danégenetický, podvědomí, příklady z rodiny. Dále záleží na našem životnímposlání, na našem životním úkolu, jak tento úkol plníme a poměru OSUDUa toho, co bychom chtěli sami. Je možné se OSUDU bránit, pokud není zrovnanejlepší a já si nemyslím, že je nutné trpět a nechatse osudem vláčet. Možná právě ten NEPŘÍZNIVÝ OSUD je nám dán do vínkuproto, abychom se naučili BOJOVAT, nebo dokonce může být naším úkolembojovat se životem. Abychom uměli žít, musíme se umět zbavit problémů,krizí emocionálního poškození v dětství, umět začít znova. Umět začítznova je umění a jsem přesvědčen, že je možné k tomu využít vhodnýchperiod, které se opakují. Vždy po osmi letech. Dále je možné využít okamžikůnapř. začátku soužití s jiným člověkem, jako je svatba, pokud je tentoakt proveden ve správný čas na správném místě, narození dítěte, nástupdo školy vyššího stupně ve správný okamžik, přestěhování ve správnýokamžik na správné místo, atd.

• Žítv místě, které je pro nás to nejlepší.

To je bezintuice obtížné zjistit, ale umí to dobří astrologové a zatím se daříi mně tato místa zjišťovat. Mohou být různá místa vhodná na práci, jinámohou být na podnikání, jiná na trvalý domov a jiná na odpočinek, jinána hledání životního partnera.

Jednaklientka se mě zeptala, kdy potká svého životního partnera, což jsem jíodpověděl. Po čase přišla „reklamovat“ moji radu a když jsem znovuzkoušel čas‘ vyšel ten samý, ale tehdy jsem se ve spěchu zapomněl zeptatna místo, kde ho potká. To bylo velice důležité, protože ona byla z Prahya svého životního partnera měla potkat ve SKOTSKU a přesně jsem určil místo.Patrně jí nebylo dáno osudem, aby tak jednoduše svého životního partneranašla a když jsem tuto situaci s ní rozebral, sama podvědomě cítila, že jíto do Skotska táhne.

Jinýzajímavý příklad se stal jednomu představiteli velké automobilové firmy,který přišel se stejnou otázkou. Jemu jsem řekl, že svojí životnípartnerku potká za 14 dní mezi 20.00 až 2300 a že nemusí jít OSUDUnaproti, že „to“ přijde samo. On odpověděl, že za 14 dní (byla tosobota) bude jako obvykle sedět sám doma a koukat na televizi. Po kritickésobotě, v pondělí, jsem přišel do kanceláře a on již stál před kancelářía čekal na mne s neuvěřitelnou historkou: Prý jej nečekaně jeho kamarádpozval na ples do Vysokého Mýta právě na onu sobotu, kdy jsem mu řekl, žepotká svojí životní partnerku. Na ples jel a když si sedl ke stolu cca ve20.00 hodin, upoutala jeho pozornost krásná dívka u vedlejšího stolu. Prýse jmenovala Jitka a abych mu řekl, zda je to ta pravá. Po „testu“ jsemzjistil že ano, načež řekl něco neuvěřitelného. „Ano, já jsem si tomyslel, jenže jsem zpanikařil, znervózněl a nevím, kde bydlí a ani jsem sina ní nevzal kontakt, tak tady mám mapu města a zjistěte mi, kde bydlí, jájí jdu hledat“! Tak propásl svůj „okamžik“.

•Umět odpouštět!

Většina(podle mé statistiky tři čtvrtiny lidí) je emoci­onálně poškozeno z dětství!Je nutné jako první odpus­tit svým rodičům (viz, akt...), jinak se„problému“ nezbavíme (navíc máme větší šanci onemocnět, protože neřešenénahromaděné problémy se někde projeví, dříve, či později) a toto břemenosebou vláčíme dál životem. Tím problémem může být závislost na nevědoméúrovni! Vybíráme si partnery podle vzorů z naší rodiny. Pokud mámedominantní rodiče, hledáme dominantní partnery podvědomě a stáváme se nanich dost často závislí. Je nutné si přiznat, že pokud najdeme stejný„model“ jako byl rodič, je to náhrada za tohoto rodiče. Navíc od tohotopartnera vyžadujeme víc, než od rodiče, protože chceme i to, co nám u rodičechybělo. Proto je nutné odpustit i partnerovi, pokud jsme si jej vybrali (nebojsme jím byli vybráni) podle špatného modelu z rodiny.

Dáleje nutné odpustit všem, kteří nám ublížili, protože potom zůstane nedořešenýproblém už jen problémem těch, kteří nám ublížili. Samozřejmostí jepožádat o odpuštění ty, kterým jsme ublížili.

•  Pracovatvtomoboru či v té činnosti, ve které jsmeschopni se seberealizovat.

• Žítzdravě a být zdravý.

• Mítreálné představy o životě a o partnerských vztazích.

• Mítpartnerský vztah podle našich představ a možnost..

• Umětradost nejenom přijímat, ale irozdávat.

• Umětřešitproblémy.

• Umětposlouchat, nemluvit jen o sobě, neovládat konverzaci.

• Umětsi přiznat realitu.

• Nemíttrpký výraz ve tváři, aleusmívat se.

• Nemluvits druhými povýšeně, neponižovat druhé a neurážet je.

• Nevyžadovat neustále souhlasné přikyvování a souhlas se vším.

• Dodržovatsliby, slovo obecně, tajemství.