Novější rozhovory (od čísla 6/12) jsou na webu k dispozici ve formátu PDF:

Starší rozhovory (do čísla 2/11) najedete v případě zájmu zde.

Rozhovor s Viktorem Gajdošem

- Zpravodaj 5/12

(autorem knihy "Cesta poutníka")

JJ: Představil jste se velmi podnětnou knihou s názvem Cesta poutníka, která vyšla počátkem letošního roku a nese podtitul "zasvěcovací román". Souhlasím s tím, že podání hlubšího tématu pomocí příběhu je pro čtenáře často mnohem stravitelnější a v neposlední řadě čtivé. Váš příběh hlavního hrdiny, jež se později stává žákem tibetského mistra a pochází z bývalého Československa je možná v jistých rysech vzdáleně podobný knize Dana Millmana Cesta pokojného bojovníka. Předpokládám, že však obsahuje i mnoho prvků autobiografických. Můžete nám prozradit, co ve Vás muselo dozrát, abyste se k napsání knihy odhodlal?

VG: Asi hrozná drzost, plést se do řemesla spisovatelům. Já to říkám všude v rozhovorech i v TV, že nemám ambice být spisovatelem a že mě samotného zaskočilo, jaký má kniha ohlas a kolik lidí píše, že se jim kniha líbí. Je to příjemné, ale pomíjivé. Kniha ve mně zrála několik let a měla několik podob. To co dostávají čtenáři dnes do rukou je proti původní knize o několik set stran kratší text. Snad ten zbytek použiju v druhém dílu. Pokud se k tomu vůbec odhodlám. Ano, kniha je autobiografická a chtěl jsem, aby lidé, které zajímá, to co dnes nazýváme Mystika viděli příběh, který je jiný, než cesta, která je jim nabízena a kterou mnozí jdou.

JJ: Na obálce knihy se dočteme, že jste hledání pravd a zákonitostí působících ve vesmíru věnoval více než čtvrt století. Vycházel jste přitom z nějakých konkrétních filozofických či náboženských teorií? Bylo se od nich případně těžké později oprostit?

VG: To je velmi zajímavá otázka. Když se na to dívám s odstupem a to už je víc než třiceti let, tak to byla docela zajímavá cesta. Na počátku jsem hltal vše, co bylo dostupné a vrhal se do všeho s mladickým elánem; a dnes se divím, že jsem některé experimenty přežil ve zdraví. Potom jsem hledal to, co bylo životem prověřeno jako účinné. To bylo asi nejkrásnější období mé cesty. A po setkání s mým Mistrem to, co bylo pro mne potřebné. To opravdu vyžadovalo mnohé opustit, přehodnotit a najít novou autentickou polohu. Proto asi nejsem filozoficky ani duchovně vyhraněn. A dnes bych se s trochou nadsázky definoval, jako buddhista ve zvláštním režimu života.

JJ: Duchovnímu člověku se světské strasti nevyhýbají. Tak alespoň v knize praví mistr k žákovi. Proč bychom potom však měli duchovní cestu nastupovat? Tato otázka je samozřejmě mírně provokativní, přesto rád znovu uslyším odpověď na to, co už asi každý alespoň trochu víme.

VG: Odpovím také trochu provokativně. Proč by měly? Strasti se nevyhýbají ani neduchovnímu člověku. Ale vážně. Pokud se někdo vydá na cestu mystiky, či duchovna aby se vyhnul životu, tak bude velmi zklamaný. To je velmi nešťastná motivace. Život nejde obejít, ten lze pouze žít. Přesto to vidím často kolem sebe. A dokonce to slibují různí kejklíři mystiky. Naopak, na cestě adept pozná zklamaní, bolesti a chuť se na vše vykašlat a to i na celou mystiku. A to vše, má pro jeho cestu velký význam. Ale na to většinou přijde až po nějakém čase.

A proč se vydat na takovou cestu? Protože je krásná, voní životem a má smysl. Ne pro teď, ale pro budoucnost.

JJ: Je podle Vás důležité, aby byli adepti, kteří začnou praktikovat různé duchovní techniky, při jejich používání velmi zdrženliví a případně je začali cíleně používat až po svém vnitřním dozrání? Jak ale poznat, že k němu již došlo?

VG: Záleží, o jaké praktiky jde. Jsou ty, které je nezbytné praktikovat, aby vývoj bytosti šel směrem k vyššímu vibračnímu stavu. Aby se pročistilo ego a organismus snesl vyšší dávky energie. Pak jsou techniky, které by adept neměl bez dohledu nebo bez svolení mistra užívat. Není kam spěchat a čas sám dá vědět, kdy je připraven. Naštěstí universum je moudřejší, než my lidé a tak má nástroje, jak zablokovat ty, co mají větší ego, než rozum. Ti pak pouze mluví o tom, co dovedou, neboť je to jen hra jejich fantazie a klamu. Někdy to ale může být i součástí výcviku bytosti, aby adept poznal sám sebe i kde je jeho místo a čas.

JJ: V naší kultuře nemá přijímání duchovního jména příliš velkou tradici, i když v poslední době jsou již matriky více benevolentní a někteří lidé si další jména, se kterými souzní, zapisují. Považujete odhalení duchovního jména za přínosné či přímo nevyhnutelné pro dalekou cestu?

VG: Každý se rodí do místa a kultury, která je pro něj z nějakého, chcete-li duchovního důvodu nejlepší a pro daný životní úkol i nejpotřebnější. Jinak by se narodil jinde. A jméno má důležitou vibraci pro daného jedince, jeho vývoj i místo kde žije a kam patří. Nedokážu si představit například Tibeťana, jak si hraje na Slovana, má na sobě jeho oblečení a přijímá duchovní jméno, které neumí ani vyslovit, natož aby věděl, co znamená. To by ho nikdy nenapadlo. Ale má-li někdo dojem, že to ulehčí jeho cestu, tak proč ne. Přesto při určitých zasvěceních člověk dostane nové jméno. Ale to je velmi osobní záležitost a má hodně společného s novou vibrací. Ale to není pro matriku.

JJ: Jedna skupina technik se zabývá prací s dechem. Je podle Vašeho názoru v těchto technikách velká síla? A není obtížné u pravidelného praktikování vytrvat? Lze třeba jmenovat nějakou jednodušší techniku, jejíž laické použití není příliš nebezpečné?

VG: Ano, v dechu je opravdu obrovská síla, jen s ní neumíme většinou pracovat. Všeobecně lidé špatně dýchají a to je na počátku i mnoha trápení a nemocí. Síla dechu je na počátku i konci života. Dech s vědomím vede energii. Má sílu uzdravovat i ničit. Zklidňovat i pomáhat v soustředění a v mnoha dalších potřebných činnostech, a to i mimo mystiku.

Vytrvat je obtížné u všeho, co vyžaduje námahu, soustředění a hlavně kde jsme si sami vytvořili blok. Na jedné straně pravidelně a bez obtíží praktikujeme zlozvyky a na druhé tak obtížně činíme prospěšné věci. Takoví už jsme my lidé. Technik dechu lze najít spoustu a každý si určitě najde to dobré pro něj. Právě proto jsem s ohledem na možnosti dechu začal na víkendových seminářích učit meditaci dechu.

JJ: Závislosti. Na kouření, alkoholu, práci, sexu. Je dobré je spatra odsoudit? Nebo nejsou naopak důležité a duchovní člověk si jich všímat u sebe ani u druhých nemusí?

VG: Člověk by neměl soudit, to mu nepřísluší, protože jen málokdy ví pravou příčinu. Na druhou stranu nevšímavost je nejhorší vlastnost v universu. Až sám nahlédne do dna své duše a otevře dveře svých tajných komnat a přitom nebude mít potřebu se soudit a přijme se takový jaký opravdu je, pak uvidí zrcadlo života a v něm sebe. Pak teprve nechť pohlédne na druhé.

JJ: Máte nějakou zkušenost s hudbou podporující hloubku soustředění? Já třeba s oblibou používám kompozice Tomáše Pfeiffera s vibracemi "Vodnářského zvonu". Obdobně jistě působí např. zpěv tibetských mnichů či další meditační CD. Možná též nahrávky zvuků z přírody (např. vítr, voda). Nebo raději úplné ticho?

VG: Mám velmi rád hudbu a občas ji používám k soustředění, přemýšlení nebo tomu, co lidé mylně nazývají meditace. Velmi meditativní je pro mě barokní hudba. Úžasný je zvuk předoucí kočky nebo zvuk včelího úlu. To jsou nádherné vibrace plné energie. Ale jsou chvíle, kdy nejkrásněji zní ticho, nebo zvuk přírody, zvuk moře, ohně nebo větru. To je čistá energie. Kdo zažil noc s hvězdami nad hlavou a ticho okolo sebe, tak nepotřebuje k meditaci hudbu.

JJ: Slyšel jsem, že rád hrajete šachy. Odvážil byste se přirovnat život člověka k šachové partii, kdy chybný tah se zprvu může zdát výhodný, ale později vede k velkým ztrátám?

VG: Jsem mizerný šachista a dlouho jsem je už nehrál. Ale když už jsme u toho přirovnání. Život je partie, kdy máme na výběr barvu figurek a styl hry. Co ale nejde ovlivnit, je konec partie. Ale zato získáme zkušenosti pro další partii. V podstatě je nejdůležitější hrát co nejlépe s radostí a zbytečně se netrápit. Pak zjistíme, že není až tak důležitý výsledek, ale vlastní hra. A ty chyby k tomu také patří. Jen bychom je neměli často opakovat...

JJ: Chtěl byste na závěr něco vzkázat našim čtenářům, kteří jsou z velké míry také "hledající"?

VG: Přeji všem hodně štěstí, radosti a nezbytné pokory při hledání své cesty k duchovnímu životu.

Nemusíte být dokonalí, stačí, když budete pravdiví. To ostatní vám už universum dá samo. Proto nespěchejte, snažte se být laskaví k sobě i k druhým a věřte, že vše ve vesmíru má svůj čas i důvod. A neberte se moc vážně, úsměv je klíč a láska zámek vašeho štěstí.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Věrou Nosálovou

- Zpravodaj 4/12

(autorkou knihy Slunce zapadá na východě)

JJ: Napsala jste knihu na závažné téma boje s těžkou nemocí, o jejíž kvalitě svědčí i to, že jsme jí prodali již přes 1300 výtisků. Na začátek bych se vás proto rád zeptal, co se ve Vašem životě událo, že jste se ßtala" spisovatelkou.

VN: Když vezmu vaši otázku doslova, napadá mne parafráze na úvodní motto mojí knížky - některé ženy se jako čarodějky už rodí, některé se jimi stávají až během života. Domnívám se, že se dá stejně říct - někteří lidé se jako spisovatelé už rodí, jiní se jimi stávají až během života. Tím nechci říct, že jsem se narodila jako spisovatelka, to by nebylo pokorné, ale mohu říct, že jsem se narodila s touhou psát, o čemž svědčí i to, že mi první povídku otiskli v dětském časopisu v mých jedenácti letech. Pokaždé, když se setkám se zajímavým lidským osudem, ať už je radostný nebo smutný, mám potřebu se ze svých pocitů jaksi "vypsat". A tak mám plný šuplík různých příběhů a když se mi zdá, že by nějaký člověk pomocí jednoho z příběhů mohl najít správnou cestu, věnuji mu daný příběh. Obě povídky v mé knížce pomohly mnoha lidem, nestačila jsem příběhy tisknout, a tak jsem se rozhodla vydat knížku. Poslala jsem ji do světa, útlou, neučesanou a ona si sama hledá své čtenáře, během chvíle oběhla republiku a dělá mi radost. I ona už má svůj příběh, ale to je na delší povídání.

JJ: Nemoc je vyústěním dlouhodobé psychické nerovnováhy. Jakási öranžová" nebo dokonce "červená" kontrolka. Souhlasila byste? Neléčí současná medicína často tím způsobem, že od kontrolek üštípne dráty"?

VN: To je velmi výstižně řečeno! Tady bych zmínila rozdíl mezi naší západní medicínou a medicínou východní, například čínskou. Naše západní medicína zmírňuje důsledky choroby a málokdy hledá včas příčinu těchto důsledků. Bolí tě milý paciente záda? Dám ti injekci proti bolesti zad. Bolest se zmírní, pacient si libuje, jakého má skvělého lékaře, spokojenost na obou stranách. Avšak - jakmile konejšivá látka v injekci přestane působit - bolest se znovu ohlásí. Pacient dostane další injekci a celý proces se opakuje a opakuje, až jednoho dne lékaře napadne zjistit, co je příčinou bolesti. Někdy bývá bohužel už pozdě. Vím, zní to tvrdě, ale zřejmě mluvím pod dojmem nedávného případu ze svého okolí, kdy mladý muž navštívil lékaře s bolestí zad, lékař od stolu stanovil diagnózu, pán dostal injekci proti bolesti zádových svalů, nezabrala, večer skončil na pohotovosti, dostal další injekci na uvolnění zádových svalů a ráno skončil v nemocnici se selháním ledvin. Dva lékaři v tomto případě üštípli dráty" od kontrolek. Ale buďme optimisté - samozřejmě, že většina lékařů hledá prvotní příčinu, nicméně ... chybička se občas vloudí.

JJ: Bolesti. To se nám to žije bez nich! Co bychom slíbili za to, aby pominuly. Ale jakmile přestanou, rychle zapomeneme a vrátíme se ke svým dřívějším zvykům. Sám nemám příliš co říkat, protože jediné zkušenosti mám s bolestmi zubů nebo s nafouklým břichem, ale i před tím málem se skláním a nepřipadám si příliš odvážný. Co potom bolesti vážné s malou nadějí na zlepšení.

VN: Bolest - to je takový náš osobní strážce. Nejprve se nám snaží po dobrém vysvětlit, že mu máme naslouchat a pomáhat mu s naší ochranou, my však jsme často svéhlaví a neposloucháme a hlavně nenasloucháme. Bolest nejprve jemně zaklepe a tiše nám sdělí, že jsme v nebezpečí. Žádná odezva. Zaklepe důrazněji a my ji okřikneme, ať neobtěžuje, že máme jiné starosti. Pak ze zoufalství zabuší pěstmi a... začne se sypat sklo. A sklenář je dnes tak drahý. Promiňte, trochu jsem to zlehčila, ale v podstatě jsem vyslovila svůj názor. Máte pravdu - i před malou bolestí bychom se měli pokorně sklánět a hlavně - měli bychom se snažit rozluštit signály, které náš osobní strážce vysílá naším směrem. A neodkládejme řešení. Sám sobě je člověk nejlepším rádcem a nejlepším lékařem, vždyť koneckonců - kdo zná naše tělo a naši mysl lépe než my sami... ?

Často se setkávám s tím, že lidé (zejména muži) pokládají za hrdinství bolest vydržet a čím více se stupňuje, tím větší jsou hrdinové! Pak ten žlučník praskne a začne se sypat ono zmíněné sklo. A hrdina se diví, že jeho hrdinství dějiny neocení.

JJ: Jak si ve Vašem pojetí představujete čarodějku? Setkala jste se osobně s nějakými?

VN: Ano, setkala jsem se s čarodějkou. Byla jí moje milovaná prababička, která je hlavní postavou v mé knížce. Ona byla jakási vesnická vědma, pomáhala lidem i zvířátkům v těžkých chvílích, neboť "viděla" víc než ostatní. Neměla žádné vzdělání, ale díky svým mimořádným schopnostem a zvláštnímu spojení s přírodou dokázala pomoci radou, bylinkami a energií svých horkých dlaní. Dodnes čerpám z její nekonečné moudrosti a jsem ráda, že mohu alespoň touto cestou vyslovit její životní krédo - svíčka neztratí sílu svého ohně když předá část ohně ostatním svícím.

JJ: Bez internetu, bez signálu, bez auta. Dokážete si takovýto život představit? Skutečnost je mnohdy těžká. Slyšel jsem o zkušeném zenovém buddhistovi, který po půl roce vysněného života na samotě toužil projezdit celý den tramvají.

VN: Touto otázkou jste trefil do černého! Před několika lety proběhl naší republikou orkán a způsobil rozsáhlé výpadky elektřiny. Orkán řádil ze čtvrtka na pátek a já jsem měla v pátek mít přednášku v Mladé Boleslavi. Téma přednášky bylo na světě! Uvědomila jsem si, že kdybych měla prázdnou nádrž v autě, nemohla bych se dostavit, neboť čerpací stanice bez elektřiny nefungují, navíc jsem měla vybitý mobil, takže bych se nemohla omluvit a kdybych chtěla použít cizí mobil, neměla bych číslo, neboť bylo uložené v mém vybitém mobilu. Spásná myšlenka - našla bych číslo na internetu! Jenže bez elektřiny také nelze...

Jak je naše přecivilizovaná civilizace zranitelná! K totálnímu výpadku elektřiny může dojít tak snadno - stačila by jedna silnější magnetická bouře na Slunci a energetické částice by po "doběhnutí" na Zemi vypálily transformátory na rozsáhlých územích. Silné magnetické bouře už v minulosti byly, přicházejí přibližně jednou za století.

Co by nastalo, kdyby nešla elektřina? Zastavila by se veškerá komunikace - telefon, internet, všechna média, zastavila by se veškerá výroba, zastavila by se doprava (nebyly by pohonné hmoty), zastavily by se přístroje v nemocnicích (náhradní agregáty jsou na benzín), zavřely by se obchody, banky, pošty, to vše bychom přežili, ale - netekla by voda, neboť čerpadla a čističky jsou závislé na elektřině. Neměli bychom jídlo, v mrazáku a v lednici by se vše zkazilo...

Opět buďme optimisté - nestane se to!

Ale raději si opatřeme malou chaloupku s pozemkem na pěstování brambor, studánka na pozemku žádoucí.

JJ: Dítě je naše zrcadlo. A co teprve adoptované dítě? Obdivuji ty, kteří si tuto zkušenost vybrali.

VN: To je zajímavá otázka. Myslím, že při adopci dítěte hraje u člověka hlavní roli ono zrcadlení, které jste zmínil. U nižších živočišných druhů je nejdůležitější instinktivní reprodukce, příroda vybavila samečky pudovou touhou předat právě svoji genetickou informaci potomkům. Proto spolu samečci bojují, často na život a na smrt, aby získali samičku a mohli genetickou informaci předat. U člověka je to trochu jiné - chce samozřejmě také předat potomkovi své geny, ale zároveň touží předat své zkušenosti, moudrost, lásku. Člověk si na rozdíl od nižších živočichů uvědomuje, že stvoření dobrého jedince nekončí předáním genů. Vychovat dítě k obrazu svému - to je tvrdá práce a vychovat dítě tak, abychom se po létech mohli směle podívat do tohoto našeho zrcadla - to je úloha hodná mistra. Domnívám se, že právě touha podívat se po létech do tohoto zrcadla a říct - ten obraz je krásný, jsem mistr - tato touha vede lidi k rozhodnutí adoptovat dítě.

JJ: Co s nesnášenlivým sousedem, který tvrdí, že k němu od vás lezou slimáci. A ať s tím něco uděláte nebo si bude stěžovat na úřadech. Mávla byste nad tím rukou?

VN: Musím se zasmát, vracíme se opět na začátek, když jsem říkala, že se občas musím z nějaké situace "vypsat". Lidské osudy se podobají jeden druhému jako vejce vejci a tak i já jsem kdysi měla zkušenost se sousedkou, která dokázala dohrát každou situaci ad absurdum. Byla to stará dáma, které v rámci restitucí vrátili pozemek vedle naší zahrady. Co ona dokázala vymyslet! Příklad - jednou byl mimořádně deštivý rok, všem proto hnily brambory, ale naší paní sousedce hnily proto, že dešťová voda z našeho mírně svažitého pozemku tekla na jejich bramborové políčko. Není to úžasné? Já to mám jednoduché, já se z toho "vypíšu", ale ostatní její sousedé byli zoufalí, neboť téměř každý týden byli zváni na obecní úřad k vyřízení stížnosti této paní. Obdarovala jsem je tehdy všechny jednou svojí povídkou s příznačným názvem "Taky máte sousedku?"

Jeden ze sousedů (při vyřizování další stížnosti) tuto povídku přede všemi na obecním úřadu přečetl. Zabralo to, od té doby byl chvíli klid.

JJ: Co když někdo v životě "zamrzne" a nemá odvahu k novým zkušenostem. Jenom chodí do práce, stará se o rodinu a žije vzorným občanským životem. Co jej myslíte čeká?

VN: Když zapomeneme na rozpustilé jaro, když se začneme stydět za horečku letní noci, prožijeme dlouhý smutný podzim a čeká nás už jen zima. Zbývá nám už jen naděje, že uprostřed zimy náhodou zakopneme o sněženku. Možná si pak vzpomeneme na rozpustilé jaro, ťápneme schválně do kaluže a koupíme si nezdravé hranolky se spoustou kečupu.

JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda máte v plánu vydat ještě nějakou další knihu nebo něco jiného, třeba vzdáleně podobného.

VN: To bych moc ráda. Mám v počítačových "šuplících" spoustu příběhů a jak už jsem řekla, lidské osudy se navzájem podobají, příběhy mohou ukázat cestu a s knížkou se šíří rychleji. Tak si musím pospíšit, kdyby vypadla ta elektřina, zůstaly by tyto příběhy navždy zakleté v počítači.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Lenkou Flášarovou

- Zpravodaj 3/12

(autorkou kompletu "Totemová zvířata" a terapeutkou)

JJ: Skrytým, tajemným či niterným - zkrátka esoterikou - se zabýváte již hezkou řádku let. Povězte nám prosím, co Vás inspirovalo k zaměření pozornosti tímto směrem? Měla jste nějaký takovýto příklad například v rodičích?

LF: V rodičích jsem rozhodně vzor neměla, otec se pracoval jako vědec v technickém oboru a maminka byla učitelka. Tento směr ke mně, dalo by se říci, přišel, když mi bylo asi 20 let a začala jsem se věnovat józe. Zpočátku spíše akademicky a trvalo nějakou dobu, než jsem si našla učitele a dlouholeté přátele Miládku Bartoňovou a Rostislava Hoška. Tím se můj život velmi obohatil a zdálo se mi, že jsem našla důležitou součást sama sebe. Samozřejmě nešlo pouze o samotné cvičení, ale o filosofický přístup k životu. Měla jsem možnost, které si velice vážím, strávit s těmito lidmi spoustu času, jak při setkávání v Praze, tak na dlouhodobějších akcích o prázdninách. Studovala jsem hinduismus, Rostislav Hošek mě učil numerologii a vždy mě nesmírně zajímalo, jak takový systém čísel může fungovat. Svým zaměřením jsem vždy byla (asi po tátovi) vědec a ve vědě docela vzdálené od esoteriky (v ekonomii) jsem dlouho pracovala. I když mě s přestávkami jóga provází celým mým životem, věnovala jsem se buddhismu, astrologii a tarotovým i jiným kartám a Líle. Snažím se svým přístupem hlavně hledat nezávislé odpovědi na otázky související s duchovnem. Přestože jsem přívržencem mnoha duchovních směrů, které jsem v životě poznala; jsem někdy takový trochu osamocený "hledač  :-). Další věcí pro mě zajímavou a důležitou je snažit se najít paralely mezi duchovními poznatky a poznatky současné vědy, kterých stále přibývá.

JJ: "Totemová zvířata" jste poprvé vydala již před více než deseti lety. Loni pak ve spolupráci s naším knihkupectvím vyšel nový dotisk tohoto kompletu. Mohla byste komplet nějak přiblížit čtenáři, který zatím jenom tuší, o co by mohlo jít? Může nám totemové zvíře poradit i v zásadnějších životních otázkách?

LF: Kniha totemová zvířata je svým záběrem relativně rozsáhlá a čtenář v ní může najít mnoho informací o totemech, totemismu a především o totemových zvířatech. To, co je podle mého názoru především zajímavé, je princip lunární astrologie, pomocí níž si čtenář může spočítat, které totemové zvíře k němu patří. Stejně jako podle polohy Slunce v den narození můžete určit, že jste Lev, Vodnář či Blíženec, můžete podle postavení Měsíce zjistit, které totemové zvíře k vám patří podle lunárního zvěrokruhu. Totemových zvířat je 28 a informace, či vlastnosti a jejich charakteristiky, které se dozvíte, jsou podrobnější a v některých případech i trefnější. Součástí je 28 výkladových karet, které vám pomohou najít další souvislosti a vykládat je podobně jako tarotové. Výklad karet vás může nejen pobavit, ale může se stát především zdrojem užitečných informací a poradit i v zásadnějších životních otázkách. Mimo jiné v knize najdete návod, jak komunikovat se zvířaty, jak se k nim přiblížit a vzájemně získat respekt.

JJ: Neptám-li se zcela nesmyslně: Můžeme své totemové zvíře potkat též např. na šamanské "cestě bubnu" v dolních či horních světech?

LF: Domnívám se, že ano.

JJ: Dalo by se říci, že skrze výběr karty snáze pochopíme zprávy "vyššího záměru"? Předpokládám, že alespoň vzdáleně podobně funguje též i-ťing, tarot nebo třeba kyvadélko.

LF: Jsem přesvědčená, že tyto metody fungují; důležitá a podstatná je ale jejich správná interpretace. Jak vykládající, tak i člověk, kterému se karty, i-ťing apod vykládají, musí být naladěni na podobnou strunu... nečekat přesnou odpověď, ale spolupracovat na výkladu, protože jde o pravděpodobné možnosti a o hlavně tu nejpravděpodobnější. Otázky by měly být kladeny tak, aby odpověď nebyla ano nebo ne, ale jak vypadá situace, jak s ní naložit, a čeho se vyvarovat, abychom se dostali k záměru a informacím, o které stojíme.

JJ: A co třeba "Líla" - ta také zrcadlí momentální rozpoložení, přednosti či vásany jejího hráče? Nemýlím-li se, podílela jste se v nakladatelství Labrix také na vydání jedné její verze.

LF: Já bych se neobávala zařadit Lílu na úroveň ostatních "věšteckých" systémů, respektive vysvětlujících nebo informujících systémů. Líla pro mě osobně znamená velké obohacení, které se dochovalo z Indie, a které může podle mého názoru i současnému člověku mnoho sdělit. Abych se moc nerozepisovala, uvedu, co k této hře napsal můj přítel, renomovaný psycholog a vědec.

... V souvislosti s lílou člověka napadají nejrůznější hypotézy. Některé budou klamné, jiné mohou lidskému poznání skutečně napomoci. Z psychologického hlediska představuje projekční hru. Do situací na hrací ploše hráč promítá opravdu prožívané situace vzestupů a pádů, prostřednictvím tradiční moudrosti se konfrontuje s vlastními ctnostmi i méně ušlechtilými sklony. Odložením hrací kostky však hra nekončí. Zůstávají zkušenosti napomáhající vytvořit vnitřní mapu prostoru, zesílenou schopnost reflektovat vlastní svědomí a oslabenou víru, že člověk může sám sobě lhát.

Toto poznání je cestou k nalezení vnitřní pravdy a smyslu, aniž je třeba uvěřit slovům různých autorit a proroků. Jenom takové poznání založené na odpovědnosti za vlastní život, plné úcty a lásky k druhým i světu kolem, člověka oprošťuje od dogmat a demagogií všeho druhu a dává mu možnost poznávat neohraničený prostor možností, které přináší sám život...

JJ: Snad to nebude vadit, ale moje myšlenky se přesunuly do trochu vzdálenějších oblastí. Zajímala jste se třeba někdy o nějaké další indiánské či šamanské obřady? Účastnila jste se třeba indiánské sauny, kde jsou obřadně vítáni přinášení rozžhavení "bratři" kamené?

LF: Šamanské a indiánské obřady by mě určitě zajímaly, ale zatím jsem neměla možnost se s nimi blíže setkat.

JJ: Nebo máte nějaký názor na hlubinné průvodce a rádce pocházející z rostlinné říše - třeba ayahuascu? Přiznám se, že já osobně jsem v tomto směru možná až příliš opatrný...

LF: Mám podobný názor jako vy, není to snad opatrnost, ale nemám potřebu si tímto způsobem rozšiřovat vědomí, myslím, že je to individuální záležitost každého jedince.

JJ: Sama též vykládáte karty a zajímáte se o homeopatii. V jakých životních situacích se k Vám zájemci nejčastěji objednávají a co si ze sezení mohou odnést?

LF: Karty nevykládám moc běžně, i když už mám poměrně dlouhodobou praxi. Zájemci přicházejí s nejrůznějšími kritickými životními situacemi, velmi často jsou to partnerské či pracovní problémy a v poslední době také otázky spojené s transformací.

JJ: V anketní otázce v předchozím Zpravodaji jsme se ptali: "Jaký je podle vašeho názoru svět?" Na výběr bylo z odpovědí: ßpravedlivý, nespravedlivý, nahodilý, nevyzpytatelný, jiný". Tušíte, jakou odpověď byste zvolila?

LF: Jestli si mohu vybrat jinou odpověď, zvolila bych (zatím) smutný.

JJ: Jste jedním z mála členů "Kruhu Hledající", který se nepřihlásil kvůli výhodám z toho plynoucích. Myslíte, že se mají lidé podobného smýšlení vzájemně podporovat? Nebo je vlastně stejně všechno "jak má být", jak rád říkávám?

LF: Řekla bych, že se lidé podobného smýšlení mají podporovat, pokud chtějí a že všechno je, "jak má být".

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Martinou Slabou

- Zpravodaj 2/12

(autorkou mandal a karet, příznivkyní rodinných konstelací a dalších cest sebepoznání)

JJ: Zkusila bys na úvod napsat pár nesouvisejících slov s volnými asociacemi, která nám pomohou se na Tebe naladit?

MS: Žena, radost, plnost, tělo a duše, otevřít se, dávat a brát, žena a muž, muž a žena, setkání, cesta, láska, být, cítit, prožívat, zářit, vývoj, hloubka, pokora, hrát si, proměny, cykly, nahoru a dolu, příroda, vesmír, pohyb, spirála, silné a hluboké kořeny - létat vysoko, tanec, rytmus, bubny, barvy - celá škála, to bílé i to černé, celistvost, symetrie, sdílet, obohacovat, lastura, horská bystřina, jarní louka, kapky rosy, rozbouřené moře, ...

JJ: Děkuji Ti. Již delší dobu nabízíš nádherné mandaly, o které je velký zájem1. Slyšel jsem, že jsi uvažovala i o vlastní výstavě. Můžeme se na ni již těšit?

MS: O výstavě uvažuji již dlouho. Víc však hledám, bádám, prožívám, kreslím a tvořím, než organizuji a zařizuji, a tak v této chvíli ještě nemůžu poskytnout informaci o konkrétním místě a datu, ale doufám, že to brzy napravím.

JJ: Kde vlastně získáváš inspiraci k malování mandal? Potřebuješ se k tomu nějak hlouběji naladit, uvolnit, propojit?

MS: Mám ráda přírodu a baví mě pozorovat její proměny, cykly, symetrie, barvy, tvary a sílu, střídání ročních období i rytmus měsíce. Mám ráda život v jeho pestrosti, ráda vnímám jedinečnost a krásu každého člověka, jedinečnou kombinaci dispozic, darů a talentů. Jsem ráda ženou a zajímá mě setkávání ženského a mužského elementu. Pro kreslení nepotřebuji žádné vyladění ani uvolnění. Připadá mi, že jsem mandal, témat, inspirace, barev, květin a prožitků "plná". Jen některé dny jsou pro kreslení a malování vhodné a jindy to nejde. Taky jsou období, kdy mandaly vznikají zlehka a období, kdy se naplno věnuji jiným oblastem života a pro kreslení a malování není prostor.

JJ: Stejně jako funguje tarot, i-ťing nebo třeba bachovy esence mohou pracovat i jiné systémy s klíčovými slovy a podrobnějšími popisy ke každé z možností. Nezáleží na tom, zda tu správnou kombinaci vybíráme za pomoci vytažení karty, hodu mincemi či třeba intuitivně. Prý na takovýchto podobných kartičkách pracuješ. Prozraď nám prosím něco více.

MS: V současné době připravuji karty pro ženy. Zajímá mě cesta Ženy ke své duši, ke svému tělu, zajímá mě ženství a jeho potenciál a také setkání Ženy a Muže, partnerství, proměny a vývoj vztahu. Zkoumám a prožívám, jak zranění z dětství, vzorce, které se nesou našimi rodinnými systémy i různé "historické otisky" ovlivňují náš život. Moderní doba přinesla, vedle toho tradičního, co k ženám vždy patřilo, mnoho nových možností. Navíc jsme všichni vystaveni intenzivnímu tlaku na spotřebu a na to, co je správně a jak bychom se měli chovat, abychom byli ïn" a tak je někdy těžké se rozhodnout a odlišit to, co je niterné a ryzí, po čem opravdu toužíme, od toho, co děláme, protože se nevědomky podřizujeme tlakům společnosti. O tomto hledání a souvisejících tématech jsou připravované karty.

JJ: Vím, že jsi dělala asistentku jednomu z našich nejznámějších lektorů rodinných konstelací, Janu Bílému. Předpokládám však, že ses naučila i o mnoho více. Co všechno Ti tato spolupráce dala?

MS: Jana jsem poznala před 10 lety na jeho prvním semináři konstelací v České republice. V následujících několika letech jsem se zúčastnila mnoha Janových seminářů a dvou výcviků - ať už jako účastník nebo jako asistentka. Setkání se systemickými konstelacemi změnilo můj pohled na život i můj život. Na Janových seminářích (vedle respektu k metodě jako takové a k jejím hlavním principům) mě před lety velmi oslovila témata jako je například (ne)rovnováha v braní a dávání, záchranářské a pomahačské tendence (radši zachraňuji druhé a svět okolo než bych se podívala do sebe), zůstat nohama na zemi a "neulétávat", kdo je tady větší a kdo menší, hry v partnerství, ženská a mužská složka muže i ženy a téma princezny s jablkem moci a taky osamělého kovboje ... a mnoho dalších. Ale za to nejdůležitější považuji všechny prožitky a pocity, které konstelace přinesly.

JJ: Sestavovala jsi někdy i Ty cizí rodinnou konstelaci? Bylo to hodně obtížné?

MS: Dvakrát. Jednou, když jsem byla na výcviku u Jana - musel každý, a podruhé, když jsem na dalším Janově výcviku asistovala a jedna účastnice si mě vybrala jako "konstelářku" pro svoji zakázku. V obou případech jsem měla skoro stejné pocity. Na začátku totální děs, hrůza, panika a taky pocit obrovské odpovědnosti, do kterého postupně, s tím, jak jsem se zklidňovala, začaly problikávat pocity, že to jde, že systém se pohybuje sám a vše se prostě děje. Na konci, sice ještě pěkně "vyklepaná", jsem cítila pokoru k tomu, co se událo, úlevu a taky jistotu, že přede mnou v té době leží jiné úkoly, než stavět konstelace...

JJ: Stává se občas, že postavená konstelace "nesedí" - že její účastníci necítí, co by měli dělat? Mně se to kdysi stalo a přikládal jsem to své necitlivosti - byl jsem postaven do konstelace, ale nepřicházelo nic - musel jsem si rozumově říkat, co bych asi v této situaci dělal. Ve výsledku jsem z toho měl spíše rozpačitý pocit.

MS: Toto by byla spíš otázka pro zkušeného konsteláře :-). Cítím to tak, že úplně zásadní je přístup lektora-průvodce, který vytváří pro konstelaci prostor. Jde o to, aby konstelace nebyla manipulace, aby ji lektor-průvodce nechal dít. A když se konstelace děje, je úplně v pořádku, že někdo necítí, co by měl dělat. I v životě se často pohybujeme odříznutí od svých pocitů a nevíme, co dělat. Připadá mi, že když člověk stojí v roli, kde nic necítí, je tím nejlepším, co může udělat, naplno si dovolit nic necítit.

JJ: Jedna z Tvých dcer se zabývá na mistrovské úrovni Tai-či. Máš i ty sama k tomuto umění nějaký hlubší vztah? Zkusila sis něco?

MS: Tai-či jsem se věnovala několik let v době, kdy jsem i v životě začínala hledat cestu zpět ke svým kořenům a k sobě samé. Byla jsem však stále jen začátečník, protože naučit se tai-či mi připadá jako cesta a úkol na celý život. I tak mi taiči pomohlo lépe se opřít o zem, soustředit se na dýchání a alespoň se pokoušet o pohyb z pasu. Oba procesy směrem k zemi a ke kořenům - ten fyzický v taiči i ten ßebezpytný" - se navzájem podporovaly a dávaly si sílu. Na začátku mě hodně překvapilo, jak něco, co vypadá tak ladně a lehce, může být taková dřina...

JJ: I Ty si byla předloni u Bhagata Zeilhofera v Lažanech na setkání s názvem Ümění zemřít". Zůstal v Tobě z těchto několika hlubokých dnů nějaký vracející se pocit, vzpomínka, volání, ...?

MS: Nádherný, hluboký a velmi silný prožitek, který lze těžko vyjádřit slovy. Stále z něj čerpám.

JJ: Jaký vliv má Tvoje cesta za poznáním na manželský život? Není to pro stabilitu vztahu místy až nebezpečné?

MS: Neumím posoudit, jaký vliv má moje cesta na naše manželství a jak by to vypadalo, kdybych šla jinudy, ale řekla bych, že není o nic riskantnější než jakákoli jiná cesta.

JJ: Vždy jednou ročně, před prvním únorovým úplňkem, organizuji noční pochod z Prahy na Karlštejn. I Ty ses několikrát účastnila. Bavívá Tě takováto netradiční procházka? Nešla bys raději někam ve dne za sluníčka?

MS: Pochod mám ráda. Vždycky se těším na setkání a popovídání se spřízněnými dušemi a baví mě to, že pokaždé se jde za úplně jiných podmínek - jednou sněhový poprašek, jindy bláto, sem tam závěje. Taky už jsme klouzali po zledovatělých plotnách nebo pochodovali skoro jarní krajinou. K tomu výzva dorazit do Karlštejna v časovém limitu tak, abychom stihli poslední vlak zpět do Prahy... a ještě ten úplněk nad námi... Je to prima. Ale proti procházce přes den taky nic nemám. Klidně i na Karlštejn :-)

JJ: Děkuji Ti za rozhovor.

Rozhovor s Bhagatem Zeilhoferem

- Zpravodaj 1/12

(lektorem rodinných konstelací, zakladatelem meditačního centra Shangri La a autorem knihy Ësence")

(z angličtiny přeložil Matěj Nemec)

JJ: Z usedlosti, kterou jsi vybudoval, dýchá pravá přírodní harmonie. V sadu jsou ovocné stromy, vedle velké ohniště a v hlavní budově rozlehlá meditační místnost pro setkávání několika desítek lidí. Pověz prosím, proč jsi pro své sídlo zvolil název Shangri La a jak jsi vůbec tento příjemný prostor objevil.

BZ: Shangri La je místo plné harmonie v úžasné knize Ztracený horizont od Jamese Hiltona; tato kniha pojednává hlavně o rovnováze, a o tom, jak nebýt fanatikem. Současná usedlost v Lažanech sloužila k vedení meditačních skupin již dříve, ale (když jsem ji kupoval od předchozího majitele) byla v dost špatném stavu a potřebovala renovaci jako sůl. A já jsem poté, co jsem pracoval 12 let v Osho Tao meditačním centru uprostřed Mnichova, sám chtěl založit meditační centrum někde na venkově.

JJ: Jak dalece jsi inspirován Oshem? Podle programu mi připadá, že nijak zásadně ne, nicméně název i s dovětkem zní: "Shangri La - Osho Meditační centrum". Mně osobně jsou Oshovy názory i meditace blízké, někdy by však člověk mohl být na pochybách, zda nejde o komunitu zabývající se nějakou volnou formou tantrismu. Odpověď asi znám sám, zkusme však přiblížit vaše ladění také čtenářům.

BZ: Osho je jádrem všeho, co tu děláme. Nabízíme Oshovy meditační techniky, které jsou základem práce našich skupin. Oshovy meditace by měly tvořit rámec pro činnost všech Oshových meditačních center, nikoliv však jeho osoba. Nikomu nepomáhá učit se o Oshovi jako o člověku; co lidem pomáhá, je meditace a Oshovy meditace jsou geniální a velmi vhodné pro moderního člověka. Více než 6 let jsem pracoval v Oshově ášramu, a to, co děláme u nás, je přesně to samé. Osho hodně mluvil o volném přírodním životě, který mohou lidé žít bez toho, aby je svazovala falešná pravidla, která nám nutí společnost a náboženství. Osho vítal všechny metody růstu a terapie vedoucí k tomuto cíli, protože pomáhají zbavit se zbytečné zátěže. Pokud se někdo prostřednictvím meditací dostane blíže Oshovi a chce se o něm dozvědět něco více, není to žádný problém, ale nesnažíme se tu budovat nějaký kult. To by ostatně hrubě odporovalo Oshovu učení. Osho vždy zdůrazňoval svobodu a odpovědnost za sebe sama a své činy.

JJ: Proč jsou součástí kurzů též hodinové práce na pozemku či v kuchyni? Je to kvůli větší sounáležitosti a oproštění se od komerčního vztahu typu "zaplatil jsem - učte mě"?

BZ: Ano, to také, konzumní společnost zbytečně život ochuzuje a odvádí lidi od jednoduchých skutečností; práce je dobrá a je krásné darovat sám sebe. Tato společnost z lidí dělá ubožáky, kteří se snaží dát co nejméně a udělat co nejvíce za co nejkratší dobu. Hravost se ztrácí, lidé se nesnaží dělat věci společně. Naším hlavním úkolem je přinést lidem uvědomění. Je to relativně jednoduché, když člověk tiše sedí, ale když pracujete, stává se to o dost těžším. Pokud chceme žít a pracovat společně jako přátelé, je dobré si také uvědomit psychologické problémy, jako je strach, napětí či soutěživost, které nám společná práce přináší.

JJ: Ësence" - to je název Tvojí knihy i některých seminářů. Co si pod tímto pojmem máme představit? Ve mně toto slovo na první přečtení evokovalo spíše nějaký aromatický olejíček :-)

BZ: Esence je přítomnost velmi čisté a neposkvrněné substance, která náš život dělá božským a neposkvrněným. Člověk s ní téměř úplně ztratil kontakt. Esence si ještě pořád můžeme všimnout v očích novorozeňat, je to jiskra, určitá čistota a uvědomění. Esence je naše opravdové, přirozené bytí. Jako duha, nebo diamant má spoustu různých aspektů a barev. Mezi nejdůležitější z esencí patří síla, láska, důvěra, mír, soucit, radost, uvědomění a čistota. Všichni jsme se narodili s těmito základními kvalitami, a pořád jsou hluboko v nás, i když si jich většinou nevšímáme, necítíme je, nebo je dokonce odmítáme.

V průběhu našeho dětství postupně ztrácíme kontakt s naší esencí, je to proto, abychom sami sebe ochránili a dostalo se nám lásky a pozornosti, kterou potřebujeme k přežití. V průběhu naší interakce s rodiči, především s matkou, si začínáme vyvíjet naši osobnost, naše ego, a začínáme věřit, že to je to, kým opravdu jsme. Tím, že naší osobnost považujeme za to, čím opravdu jsme, ztrácíme kontakt s naší esencí a jejími hlavními aspekty. Tento proces v nás zanechává prázdnotu plnou bolesti, kterou se snažíme za každou cenu zaplnit věcmi z našeho okolí, jako jsou pozornost našich rodičů, úspěch v práci, prázdniny, zábava, sex, peníze, jídlo a další. Ale tyhle věci nikdy naši vnitřní prázdnotu (kterou pociťujeme jako samotu, bolest, neschopnost nebo nesmyslný boj o přežití) nezaplní. Absence naší esence vytváří díry, a čím více jsme vzdáleni od našich základních kvalit, tím silněji je pociťujeme. Hlubokým porozuměním našemu stavu a struktuře naší osobnosti můžeme znovuobjevit určité dimenze bytí, s kterými jsme ztratili kontakt během našeho dětství. Na psychologické problémy bychom se měli dívat jako na cestu, nebo portál k naší esenci, po které tolik toužíme. Objevujeme znovu základní kvality: sílu, lásku, důvěru, mír, soucit, radost, uvědomění a čistotu. Speciální cvičení, zaměřená na sebepoznání, meditační techniky a hlavně hluboké porozumění nám je pomohou přijmout jako naše vlastní.

JJ: Předloni jsem se účastnil Tvého kurzu Ümění zemřít", který má mimochodem úžasnou hloubku. Samotného mne překvapilo, jak se člověk během procesu stane citlivý a zranitelný. V jednom okamžiku se přiznám, že jsem Tě dokonce začal upřímně nenávidět. Vznikávají podobné situace opakovaně?

BZ: Kurz Ümění zemřít" v této podobě byl také vytvořen v Oshově ášramu. Tam jsem se naučil tento proces vést, což je neuvěřitelně hluboké, jak jsi sám řekl. Je celkem běžné, že během tohoto procesu vystoupí na povrch hněv a nenávist; je to v podstatě hněv, který je hluboko v nás pohřbený a v tomto procesu jsem já člověkem, který vám ho pomůže osvobodit. Je tedy pochopitelné, že jsem často osobou, na kterou váš hněv a nenávist směřujete. Je krásné objevit tento hněv, protože člověk se s ním může vypořádat a najít vnitřní mír. Lidé v sobě nosí tolik napětí a hněvu, a často o tom ani neví. Právě tento hněv je to, co nás odděluje od našeho pravého já.

JJ: Je určitá forma takovéhoto rozjitření tou pravou vstupní branou pro opravdové pochopení sama sebe? Setkáváte se s podobnými situacemi též například při seminářích rodinných konstelací?

BZ: Nejlepším způsobem, jak porozumět sami sobě, je přestat rozlišovat mezi věcmi materiálními a spirituálními. Osho vytvořil výraz "Zorba - Buddha". Člověk by si měl uvědomovat a starat se jak o svůj vnitřní, tak vnější život, protože oba jsou důležité. Aby člověk objevil svůj vnitřní svět, je tento hluboký smysl jednoduše nezbytný. Ale i vnější svět vyžaduje pozornost a jiný typ energie, člověk si musí být vědom přítomnosti, musí se starat o materiální svět, svou rodinu a práci. Rodinné konstelace jsou hodně odlišný proces, ale když jdete do hloubky, můžete dosáhnout něčeho podobného - jistého oproštění, uznání něčeho, co nás převyšuje. Když lidé objeví tento vnitřní prostor, přestávají bojovat a přijmou tuto skutečnost.

JJ: Opravdové = důležité. Souhlasil bys s tímto mým malým shrnutím? Na co myslíš, že bychom neměli ve svém životě zapomenout?

BZ: Moderní člověk je v podstatě přeplněný nepodstatnými věcmi, věcmi povrchními, vnějšími. Co je důležité, je láska a uvědomění, všechno ostatní je druhořadé. Pokud máme lásku a uvědomění, náš život bude plný a naše setkání s ostatními lidmi vždy povedou k něčemu pozitivnímu. I když dojde na věci bolestivé, uvědomění a láska povedou k obecnému růstu pro všechny, a všichni tento růst pocítí. S láskou a uvědoměním se člověk jednoduše stává kreativním a estetickým.

JJ: Když se někdo vyhýbá tomu "co se nemá" a současně jej to láká, je to podle Tvého názoru v nějakém rozporu, který se bude muset dříve nebo později řešit?

BZ: Samozřejmě, například hněv lze potlačit, ale on nezmizí, zůstane pohřbený hluboko v našem nitru, stává se doslova rakovinou a při každé příležitosti vystrčí hlavu, jak to čteme v mnoha starých vyprávěních o hrdinech a dracích. Potlačený hněv je nebezpečný, protože se ho nezbavíme a otravuje naše tělo i mysl. Tohle je přesně důvod, proč Osho vytvořil Dynamickou meditaci s očistnou částí, při které člověk může křičet, bouchat, vyjadřovat hněv, nenávist, zoufalství, a tím, že si tyto energie vybije, uvědomí si je a nechá odejít. Tak se může potlačeného hněvu úplně zbavit.

JJ: Co když se muž nesetká se svým vnitřním mužem a žena se svou vnitřní ženou? Dá se jim nějak pomoci?

BZ: Každý má vnitřní já, takže největší pomocí je být s ostatními, kteří jsou na stejné cestě a kteří už mají nějakou zkušenost se svým vnitřním já. Když člověk pozoruje ostatní, jak nacházejí své vnitřní já, povzbuzuje ho to, aby pokračoval ve svém hledání, a ukazuje mu to směr. Je to jako když máte dvě svíčky - když nezapálenou nějakou dobu přidržíte u té zapálené, časem také vzplane.

JJ: Mohl bys nám prosím na závěr prozradit některé z Tvých dalších plánů do budoucnosti? Samozřejmě však pouze, je-li na to již vhodná doba.

BZ: Nyní vytváříme na 4 hektarovém pozemku něco na způsob "jedlého lesa". Chceme pěstovat plodiny přirozenou cestou, bez nadbytečného úsilí a tlaku, v harmonii s přírodou. Je to určitá meditace v praxi, v zemědělství. Zároveň se snažíme o co nejestetičtější výsledek, který by lidi inspiroval a pomáhal jim cítit se uvolněně a naplněně. Je krásné vyjadřovat se a tvořit. Meditace vytváří nadbytek energie, který potřebuje žít a projevovat se.

Tento projekt je poměrně rozsáhlý. Loni na podzim jsme zasadili již asi 1000 stromů a keřů a nejsme zdaleka hotovi. Určitě si to v nacházejících letech vyžádá ještě spoustu úsilí a energie. Zajisté to ale nebude projekt poslední. Snažím se však moc nepřemýšlet o tom, co bude - nechávám vše přijít a když to budu cítit jako správnou a dobrou věc, pustím se do toho.

JJ: Děkuji Ti za rozhovor.

Rozhovor s Pavlem Hlôškou

- Zpravodaj 6/11

(ájurvédickým terapeutem a autorem knih o ájurvédě)

JJ: Úplně zpočátku bych se Vás zeptal, jakému tvaru slova ájurvéda v češtině dáváte přednost. Setkal jsem se totiž s vícero variantami - od ajurvédy přes ájurvédu po ayurvédu. Nesvědčí neustálenost transkripce i o tom, že toto slovo v našem slovníku ještě příliš nezdomácnělo?

PH: Používám slovo, které odpovídá české výslovnosti: "ájurvéda". Takto to vyslovuje můj učitel Dr. Govind Rajpoot, který pochází z Rádžastánu ze severní Indie. Takto to slovo používá i v psaném projevu. Při přepisu z angličtiny se používá slovo äyurveda". Lidé opravdu někdy nevědí, jak to slovo vyslovit a někteří ho vyslovují "ádžurvéda" v domnění, že v angličtině se píše äjurveda". My, příznivě nakloněni češtině a Indii, používáme slovo "ájurvéda". Ti, kteří jsou příznivě nakloněni angličtině, používají äyurveda".

JJ: Ájurvéda je vlastně tradiční indická medicína a používá ucelený systém léčebných metod. Myslíte, že je vhodné je kombinovat s jinými systémy (západním, tradiční čínskou medicínou, bylinkami)? Nebo je lépe péct dort jinak než pejsek a kočička?

PH: Ájurvéda je dostatečně obsáhlý léčebný systém, proto nepotřebuje kombinovat s jinými léčebnými systémy, kromě chirurgie, kterou Angličané v době kolonizování Indie potlačovali. Ale postačující neznamená, že se nemůže kombinovat. Může se kombinovat snad s jakýmkoli léčebným systémem, například velmi úspěšná kombinace je s makrobiotikou či moderní medicínou. Výjimečnost ájurvédy a tedy i kompatibilita - slučitelnost spočívá v rozeznávání individuality člověka - jednotlivce. Moderní medicína i jakékoli jiné medicíny se zajímají o nemoc nebo o nemocný orgán a pak ho léčí standardními postupy. Ájurvéda na prvním místě zjistí typ člověka a pak podle typu člověka i podle nemoci volí léčebné prostředky. Slučitelnost s jinými systémy může probíhat následovně: ájurvéda zjistí typ člověka, doporučí běžné denní prostředky, jako je strava na míru, vhodné aktivity, rytmus aktivity a odpočinku a jakýkoli jiný léčebný systém může dodat léčebné prostředky či procedury. Ájurvéda je má také, ale uvádím možnost slučitelnosti.

JJ: Vátá, pitta, kapha - povězte nám prosím něco bližšího o tomto systému diagnostiky. Nejedná se o systém až příliš zjednodušený (třeba na rozdíl od množství meridiánů v TČM či nespočtu druhů homeopatických léků)?

PH: Ájurvéda je obsáhlý systém, ale nesprávným pochopením se může zjednodušit až k neuvěření. Principy ájurvédy obvykle vysvětluji přirovnáním k něčemu, co každý z nás zná, to je princip barevné obrazovky nebo barevné fotografie. Na obrazovce jsou tři druhy barevných luminoforů - modrý, červený a zelený. Signál, který přichází na obrazovku zevnitř, také obsahuje pouze tři signály - modrý, červený a zelený. Namícháním této trojice signálů na předním skle či plastu obrazovky vidíme jakýkoli barevný odstín, např. žlutý, zlatý, fialový, růžový, bílý. I když v signálu či na obrazovce vůbec nebyl.

Podobně funguje barevná tiskárna. V tiskárně jsou tři barvy: žlutá, purpurová a azurová. A na vytištěné fotce vidíme celou duhu, třeba nevěstu v zámecké zahradě. Barevných odstínů může být velmi mnoho, určitě více než tři.

Někteří povrchní čtenáři si myslí, že ájurvéda dělí lidi do třech skupin: váta, pitta a kapha (kafa). A to je omyl. Každý z nás má v sobě tři skupiny vlastností (obdoba třech signálů). Jen je máme v různém poměru a proto lidských typů je více než tři.

Ještě jeden příklad, který se dá snadno matematicky vyjádřit. Představte si zámek s číselným kódem: tři kolečka se stupnicí od 0 po 9. Jak bývá na zámku kufříku či zámku jízdního kola. Kolik číselných kombinací můžeme vytvořit s třemi kolečky odstupňovanými deseti stupni na každém kolečku? Je to 103 (deset na třetí, čili tisíc kombinací).

A takto je to i s člověkem. Každý člověk má spoustu vlastností. Některé jsou příbuzné podle určitých zákonitostí a proto je ájurvédští mudrcové seskupili do třech skupin a pojmenovali: váta, pitta a kafa.

Tyto skupiny vlastností se používají pro diagnostikování vlastností a nemocí člověka. A také se používají pro výběr vhodných terapeutických prostředků. Pro výběr terapie se používá zásada: nenosme dříví do lesa. A také obráceně: do lesa nosme to, co tam není a je tam třeba, např. sazeničky stromů či hnojivo.

U člověka to znamená: když je někdo studenokrevný typ, má studené ruce nebo nohy, nesmí pít studené nápoje, jíst zmrzlinu a otužovat se studenou vodou. Otužování studenou vodou mu imunitu nezlepší. On se může otužovat teplou vodou. Zní to komicky, protože otužování teplou vodou asi nikdo nezná, ale je to tak.

Když má někdo suchou kůži, suché vrzající klouby, suchou stolici, sucho v krku, syndrom suchého oka, nesmí jíst preclíky, suchary, čipsy, staré pečivo či vločky. Potřebuje zavlažit či pomastit. Pro něho jsou vhodné nápoje, polévky, čerstvé pečivo a tuky. Přesto, že se před tuky obecně varuje, těmto lidem prospívají.

A takto se postupuje při vyhodnocování všech vlastností člověka. Nakonec klient dostane komplexní recept na jeho typ, jeho životní styl, denní rozvrh, pokyny k marmové terapii, léčivé byliny a případně jiné léčivé prostředky či procedury. Marmová terapie je obdoba čínské akupresury. Meridiánům v čínské medicíně přibližně odpovídají šróty (kanály) a nádí (dráhy) v ájurvédě. A lékových receptů má ájurvéda nespočet.

JJ: Ocenil byste, kdyby se navrátila tradice rodinných lékařů, kteří se starají o pacienta dlouhodobě, a vidí tak hlouběji do souvislostí? Myslím totiž, že je dobré, když lékař neposuzuje pouze akutní obtíže, ale i další aspekty pacientova života. Může se tak možná stát i jakýmsi životním rádcem a ne pouze automatem na analýzu diagnóz a předepisování léčiv. Souhlasil byste?

PH: Toto je velmi důležitá otázka, protože pouze takto se dají pořádně řešit zdravotní potíže, aby se již nevracely. Moje obvyklá věta při vysvětlování ájurvédských zákonitostí je:

Všechny nemoci vznikají z chyb. Člověk nechátrá (neonemocní) počtem let, ale počtem chyb. Nejlepším lékem na jakékoli nemoci jsou znalosti. Vzděláním či osobní radou rodinného terapeuta se můžeme chybám a tedy i nemocem vyhnout.

Někteří klienti mi po konzultaci napíší: "Nějako se mi zhoršil zdravotní stav, nevíte, kde dělám chybu?" Já obvykle odpovídám: "Pište si deník po dobu asi 14 dní, do kterého zapíšete významné události vašeho dne, kdy vstáváte, kdy jíte, co jíte, kdy chodíte spát, silné citové události dne. A pak mi ho pošlete nebo přineste. Já ho vyhodnotím a odpovím vám."

Stejný postup používám při osobních konzultacích, kde navíc mohu hned položit doplňující otázku a tím můžeme rychle přijít na chybu, kterou klient nevědomky dělá.

Znalost klientova života je důležitá, abychom mohli odhalit jeho chyby vůči jeho přirozenosti či individualitě. Když člověk nebude dělat chyby vůči své přirozenosti, nebude nemocný, kromě nezaviněných úrazů. Konat správně, bez chyb, znamená naplňovat své potřeby. Všechny nemoci vznikají z neuspokojených potřeb (pozor, ne rozmarů). Znát své potřeby a umět je naplňovat (bez omezování jiných lidí) znamená dobré zdraví, spokojenost ba i štěstí. Nestranný pozorovatel, např. rodinný lékař, je někdy rozezná lépe, než postižený člověk.

JJ: Myslíte, že může ájurvéda napomoci i tomu, že člověk žije klidnější, méně uspěchaný život (podobně jako je tomu podle mých představ v Indii)?

PH: Ano. Ájurvéda rozeznává sedm duchovních zákonů. Jeden z nich se nazývá: zákon nejmenšího úsilí - balardha. V překladu: s menší námahou a úsilím dosáhnu větší štěstí, spokojenost či jinou hodnotu. Když dáme do palivové nádrže auta nevhodné palivo, protože neznáme typ motoru, nevyjede větší kopec. S vhodným palivem vyjede bez problémů. I člověk potřebuje vhodné palivo (jídlo, smyslové podněty, emoční palivo a pod.). Když mu dáme to správné (na míru), pak má snadnější, hodnotnější a spokojenější život s menším úsilím či námahou.

JJ: Nevím, zda-li tato otázka dává smysl, ale když už jsme v Indii, kde jsem slyšel, že se hodně koření, zajímalo by mne, jaký má ájurvéda přístup k ostrému koření nebo třeba cibuli a česneku.

PH: Koření je můj oblíbený terapeutický prostředek. Koření je koncentrovaná potravina, neboli stačí méně k silnému účinku. Ostré koření stimuluje trávící oheň (agni) a zlepšuje využívání výživových látek z potravin. Ájurvéda nekoření jídlo pouze proto, aby bylo chutné a voňavé, ale aby se kořením zlepšilo trávení. Agni je čtvrtá dóša. Cituji ájurvédského mistra: "Kdo má dobré agni - trávící sílu, ani jed mu neublíží."

Někteří lidé musí kořenit opatrně, např. lidé typu pitta a jejich kombinace. Jiní mohou kořenit směle, např. lidé typu kafa a jejich kombinace. Pro lidi, kteří nemohou užívat mnoho ostrého koření má ájurvéda recepty, jak zmírnit ostrý účinek koření a zachovat léčivý účinek. Bonus pro čtenáře Zpravodaje Hledající: Spolu s ostrým kořením užívejte máslo ghí nebo koření koriandr či džíru (indický kmín). Takto užívám koření trikatu i česnek. Na ghí se dá i smažit. Osmažené koření ztrácí agresivní ostrost.

Když jsem od Vaší maminky před lety začal nakupovat koření trikatu, myslel jsem, že ho ani neprodám a ani jsem pořádně nevěděl, k čemu by mohlo být dobré. Brzy se stalo nejžádanějším kořením.

JJ: Podle mého názoru současný stát, zejména pomocí zákonů a zdravotních pojišťoven, příliš zasahuje do možnosti volby pacienta léčit se různými způsoby. Cítíte to také tak? Neměla by se zásada: "Chceš-li léčbu proplatit, jdi k námi určeným lékařům a chceš-li jinam, zaplať si ji celou sám." změnit alespoň na: Älternativní péči uhradíme do výše obdobně účinné péče klasické"?

PH: Když jsem před mnoha lety vyučoval hru na kytaru, připravoval jsem své žáky na demokracii, jak ji budou prožívat v dospělosti. Pravil jsem zkušenějším: "Ty už jsi vyspělým hudebním žákem, už ti nebudu nařizovat cvičení, můžeš si ke hraní a cvičení vybrat kteroukoliv písničku, pokud to bude tahle." A ukázal jsem na jeden z pěti notových záznamů písniček. A zdá se, že jsem je učil dospělácké demokracii správně. Nejsem já vizionář? A nebo tito někdejší žáci jsou teď na řídících místech společnosti a vracejí nám to, co jsem je žertem učil. Nezpackal jsem něco?

JJ: "Nad Tatrou sa blýska, ...". Nestýská se vám někdy po slovenské vlasti, po horách a přírodě bližším životu?

PH: Nad Tatrou sa blýska na lepší časy. Česká republika je více vepředu s novinkami starými tisíce let (s ájurvédou). Na Slovensku nejsou praktičtí ájurvédští terapeuti, proto tam jezdím a vyplňuji tuto mezeru. Tak se mi vlastně ani nestýská, protože jsem střídavě na Slovensku a v Česku. Je pravda, že můj slovenský původ způsobuje moji náklonnost ke Slovensku a že tam nosím bonusy. To víte, protekce je součástí naší národní tradice a lék na stesk. A jen mezi námi a čtenáři Zpravodaje Hledající: Současně si touto přízní vytvářím podmínky pro emigraci, až si tu v ČR vychovám dostatek silné konkurence z absolventů Školy ájurvédské medicíny, jsou nesmírně chytří.

JJ: Netradičně na závěr bych se zeptal, jak jste se vlastně k ájurvédě dostal, kolik jste napsal knih a zda máte nějaké zajímavé plány do budoucna.

PH: K ájurvédě jsem se dostal přes písničky a rádio. Začátkem sedmdesátých let minulého století jsem poslouchal písničky Petra Nováka z alba Kolotoč svět a v jedné písničce, jmenuje se Hádith, Petr Novák zpívá o chlapci, který své dívce omýval tvář růžovou vodou. Vrtalo mi v hlavě, co to je ta růžová voda. Později jsem zjistil, že je to výborný prostředek na pleť a snížení pitty (bonus pro čtenáře Zpravodaje Hledající: používá se i do jídla nebo jako přípitek). Později, začátkem devadesátých let, jsem poslouchal dnes už neexistující rádio Collegium, kde četli na pokračování ze světové literatury, jako je Bhagavadgíta, Bible i z ájurvédské literatury. Při prvním poslechu jsem zahořel láskou k ájurvédě, rozjel jsem se do světa hledat další zdroje. A hned jsem si začal léčit i své četné nemoci a ony mizely. Ani se mi po nich nestýskalo. A pokračoval jsem ve vzdělávání a praktickém provozování.

Napsal jsem několik učebnic. Tři vyšly knižně pro veřejnost: Ájurvéda česky, Ájurvéda duše a těla a Ájurvéda v terapeutické praxi. Některé jsem vydal vlastním nákladem pro dobu, kdy jsou knihy vyprodané, což se již několikrát stalo. Některé jsem vydal ve zvukové podobě jako audioknihy pro ty, kteří si chtějí šetřit zrak nebo jezdí auty, autobusy či vlaky a chtějí cestou využívat čas a poslouchat. Zvukové učebnice mají výhodu, že nejsou namluveny ve studiu, ale přímo v praxi. Je z nich slyšet a cítit atmosféra při seminářích, dotazy a nálada posluchačů. Je tam také dost legrace. A některé jsem vydal pro studenty Školy ájurvédské medicíny. Ty jsou speciálnější, odbornější, jdou více do hloubky.

Co se týče budoucnosti, plánuji rozvíjet to, co jsem začal: Školu ájurvédské medicíny. S moji kolegyní Marií Mynáříkovou jsme před lety založili Roční školu ájurvédy. Pro veliký zájem studentů jsme školu prodloužili na dvouletou a po nebývalém zájmu na tříletou. Teď je škola tříletá, absolventi jsou velmi chytří a úspěšní, zakládají si a provozují své vlastní praxe, protože tam nevyučujeme pouze akademické znalosti, ale praktické dovednosti. Tímto naplňuji svůj sen a přání PhDr. Vladimíra Miltnera, mého učitele, šířit ájurvédské poznatky po zemích Českých a Slovenských. Pavol Hlôška2

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Filipem Žitníkem

- Zpravodaj 5/11

(překladatelem knihy "Probouzení tygra" a kraniosakrálním terapeutem; otázky kladla Jana Vyskočilová)

JV: Jedno z tvých hlavních zaměření současnosti je Kraniosakrální biodynamika. Mohl bys nás s touto technikou trochu seznámit?

FŽ: Kraniosakrální biodynamika je přístup ke zdraví a léčení, který využívá a podporuje přirozené léčebné schopnosti našeho organismu. Je to jako když si zlomíte ruku - lékař vám ji dá do sádry, ale ruka sroste sama. Ruka sroste sama, protože je "živá". Vše živé je projevem jednoho univerzálního uspořádávajícího principu, který oživuje vše na Zemi a ve vesmíru. Kraniosakrální biodynamika dokáže s tímto principem (přesněji s jeho projevy) spolupracovat. Tento princip nazývá "Dech života". Tento přístup vidí člověka jako mnohaúrovňovou bytost, na každé úrovni se pak "Dech života" projevuje jinak. Člověku je vlastní úroveň jednoty se vším - zde se Dech života projevuje jako hluboký klid. Dále je tu několik úrovní těla - skrze ně se energie Dechu života, postupně vtěluje do hmoty. Toto vtělování má podobu pulzace - nádechu a výdechu - na různých úrovních těla má tato pulzace různou podobu. Tuto pulzaci projevuje tělo jako celek, ale i každá kost, každý orgán a každá buňka. Zkušený kraniosakrální terapeut dokáže projevy Dechu života vnímat a orientovat se v nich. Kraniosakrální biodynamika funguje proto, že ví, že ve stavu jakékoliv nemoci či traumatu je toto univerzální Zdraví v těle vždy přítomné. Záměrem kraniosakrálního terapeuta je toto Zdraví najít a věnovat mu svou pozornost, aby jej posílil. Toho docílí tak, že se nejprve obrátí k projevům tohoto Zdraví ve svém vlastním nitru - hluboce se zklidní a usadí. Klient při tom leží na masážním stole, v pohodlí, pod dekou. Jelikož naše tělo působí jako änténa" přijímá a vysílá, a Zdraví je skutečně univerzální - na určité úrovni nás všechny prodýchává jeden dech - reaguje tělo klienta na pole terapeuta tak, že se obrací k tomuto univerzálnímu Zdraví v jeho vlastním nitru. Tento kontakt se Zdravím pak spouští přirozené samoléčebné procesy, které dokáží jít skutečně hluboko. Kraniosakrální terapeut těmto procesům naslouchá buď přes pole, a nebo spíše přímým fyzickým kontaktem v podobě lehkého dotyku rukou, který mu umožňuje naslouchat jemným pohybům tkání a tekutin - tedy projevům Zdraví v těle klienta. A co nemoc a obtíže? To, že nás něco tíží vždy víme, ale většinou zapomínáme na to, co nás drží při životě a má klíč k léčení. Kraniosakrální biodynamika proto začíná u tohoto klíče, který když jej dostatečně posílíme, začne samovolně léčit naše obtíže zevnitř. Naši obtíž většinou známe pouze na mentální úrovni. Pokud však nejprve opustíme všechny předsudky a necháme léčebný potenciál vyvstat z našeho "jádra", jehož moudrost naše "vědomé já" dalece přesahuje, může nastat skutečně celistvé léčení, které nás obohatí způsobem, o němž se nám před tím ani nesnilo.

JV: Co ti přináší práce s klienty?

FŽ: Práce s klienty mi přináší klid a pocit vnitřního naplnění. Když poskytuji kraniosakrální ošetření, spojuji se s univerzálními silami Zdraví, a to je, musím říci, neopakovatelný zážitek. Každé ošetření je jedinečné - je jedinečnou příležitostí učit se, být v kontaktu se Zdrojem a spojovat se s obrovským potenciálem, který v sobě všichni máme. Každé ošetření je malý zázrak, a já jsem moc vděčný, že mohu u těchto zázraků být.

JV: Se svými kolegy, terapeuty, jste založili centrum Dotek. Jak snadné či obtížné je takovéto centrum rozjet v dnešní době?

FŽ: Centrum Dotek jsme založili zhruba před rokem. A dá se říci, že jistým způsobem jej "rozjíždíme" do teď. Součástí toho je, že v něm pracuje 15 citlivých lidí, kteří se snaží svou práci dělat co nejlépe, a většina z nich má se svou prací více či méně spojený osobní duchovní proces. Takže se dá říci, že rozvoj centra souvisí s rozvojem těchto lidí, což někdy vyžaduje určitý čas. Letos v létě jako by se něco zlomilo - my dokončili web, a vlastně teprve začínáme s propagací. Chceme, aby centrum fungovalo opravdu celistvě, proto kromě poskytování individuálních sezení organizujeme setkání kraniosakrálních terapeutů a přednášky pro veřejnost, prostřednictvím kterých chceme přispívat k povědomí o kraniosakrální biodynamice v Čechách. Věříme, že dobrý záměr a upřímná práce přivedou do našeho centra klienty a podpoří něco, co nás všechny přesahuje a čemu sloužíme (tak to vnímám alespoň já). Teď jsme ve fázi práce, tak se zeptejte za 3 měsíce a uvidíme. :-)

JV: Před pár dny spatřila světlo světa dlouho očekávaná kniha Probouzení tygra, na jejímž překladu jsi poslední dva roky pracoval. Svým způsobem jsi knihu nejen překládal, ale rovnou ji na sebe nechal působit. Co pro tebe tento dvouletý proces znamenal?

FŽ: Především pro mě znamenal splnění velkého snu. Práci s traumatem podle Petra Levina jsem potkal zhruba před 8-mi lety. Koupil jsem si tehdy jeho knihu s praktickými "cvičeními". Když jsem jedno z nich prováděl, probudilo ve mně takovou vlnu radosti a životní energie, že jsem věděl, že tuhle práci chci opravdu dělat. Práce na překladu byla skutečně procesem - na začátku bylo obrovské nadšení, které jako by bylo předehrou k výpravě do nejskrytějších zákoutí mého života. Trauma je archetypální lidská zkušenost. Peter Levine ji nazývá surovým drahokamem, který v sobě skrývá nekonečnou moudrost, stavem, kdy člověk nasadil svůj život, aby zachránil ztracené části své duše. Při překladu jako bych skutečně svůj život nasadil - práce na textu mě konfrontovala s hluboce zasutými tématy v mém nevědomí, a já skončil v hlubokých stavech depresí a vyčerpání. Jakékoliv snahy pracovat starým "rychlým" způsobem vedly k dalšímu propadu. Musel jsem přerušit vysokoškolské studium a na čas i svou terapeutickou praxi. S pomocí přátel se podařilo text dokončit. Tímto jim chci poděkovat za podporu a vytrvalost. A pak tu bylo štěstí na skvělé terapeuty, kteří mi pomohli se stabilizovat. Momentálně se opět pomalu začínám rozhlížet v životě - už jinak, s novou pokorou a zároveň s vědomím nezbytnosti druhých lidí pro svůj život. Práce na překladu pro mě byla přímým setkáním se se ßilou života" - bohužel v podobě, kdy je tato síla zamrzlá a obrací se proti sobě samotné. To, co jsem prožil a co ještě prožívám, beru jako hluboké poučení. Vzhledem k tomu, že tuto práci chci opravdu dělat, byla to určitá iniciace, "prožitek na vlastní kůži", abych věděl jakou sílu trauma, ale i život sám, skutečně má, a přistupoval k němu s náležitou pokorou, citlivostí a přijetím.

JV: V knize se pojednává o léčbě traumatu. Sám jsi tuto techniku využil a brzy nastoupíš na výcvik. V čem je její jedinečnost a působení?

FŽ: Jedinečnost této "metody" spočívá především ve způsobu, kterým přistupuje k traumatu a k člověku. Podle somatického prožívání není trauma pouze věcí naší psychiky/mysli, ale zasahuje celého člověka jako nerozdělitelnou jednotu mysli a těla. Proto je nutné při léčení traumatu k člověku jako k této nerozdělitelné jednotě přistupovat. Základním "nástrojem" tohoto přístupu je uvědomování si vlastního těla a jemných tělesných pocitů. Nejde o emoce, jde o tělesné vjemy - dá se říci, přímo vnímané odstíny třeba i emocí. Radost tak můžeme vnímat jako otevírání a proudění a hněv jako příval tepla nebo pulzaci. Tyto tělesné vjemy jsou způsobem, jímž se může setkat naše lidská schopnost uvědomovat si s hlubokou vrozenou, instinktivní moudrostí našeho těla. Z fyziologického pohledu je trauma nedokončenou a vracející se snahou našeho přirozeného, instinktivního já zachránit si život. Pokud jsme se ocitli v situaci, kterou jsme vnímali jako život ohrožující, a nedostali se do bodu, kdy jsme prožili, že jsme se zachránili, "myslí si" naše instinktivní já, že tato život ohrožující situace stále trvá. Naše tělo v sobě totiž stále nese obrovskou energii, kterou se nabilo pro záchranu života. Tuto energii však nemohlo úspěšně použít ani vybít. Proto se v "běžných" situacích náhle ocitáme ve stavu vzrušení a nebo nás naopak náhle opustí síly - to jsou naše instinkty, které pro záchranu našeho života musí jednat rychleji, než jak bychom dokázali jednat na základě naší vůle. Jsou však zaseklé, nesou v sobě nevybitou energii z nedokončené traumatizující události. Vědomí tělesných pocitů pak umožňuje navázat s těmito instinkty a nevybitou energií kontakt a nechat tuto energii přirozeně a jemně, krok za krokem, vybít. Somatické prožívání nepracuje s událostí v minulosti, ale s naším přítomným stavem - pracuje s námi, jak jsme tady a teď. Přes tělesné pocity dokáže nechat odejít to, co si neseme z minulosti a navrátit nám ztracenou celistvost. To se děje přirozeně, pomalu, v bezpečném prostředí, které vytváří terapeut svou přítomností. To, že se nekonfrontujeme s traumatizující událostí přímo, nám umožňuje nezůstávat na úrovni racionalizací či emocí, ale spojit se s příčinou našeho současného stavu a zároveň přirozenou léčivou moudrostí, které obě neseme v sobě. Pozvolná práce s tělesnými pocity také zajišťuje, aby při léčení traumatu nedocházelo k re-traumatizaci - ke které nezřídka dochází při katarzních způsobech üvolňování" traumatu. A na závěr. Tato metoda podle mého tím, že pomocí uvědomění pracuje s instinkty, jako jedna z mála vede člověka k opravdové celistvosti. Léčení instinktivních kořenů umožňuje člověku skutečně se vtělit a spojit se s moudrostí Země, přirozeně se usadit v jejím objetí, s prožitkem, že sem, na tuto Zem, skutečně patří. Tento vnitřní klid a usazení dovoluje člověku zůstávat přirozeně v přítomnosti, a tak skrze sebe nechat bez urputných snah proudit moudrost, která přichází z celého vesmíru.

JV: V nedávné době jsi se účastnil Mužské skupiny. Jak vnímáš roli "mužství" v dnešní době?

FŽ: Roli "mužství" v dnešní době? No je otázka, zda vůbec o nějaké "roli" mužství v dnešní době můžeme vůbec hovořit? Mužství či zdravá mužská energie a přítomnost v dnešní době podle mého zoufale chybí. Stačí, když se rozhlédnete kolem sebe - žijeme ve společnosti, která postrádá moudrý řád, strukturu, sdílení, "týmového" ducha a sounáležitost v rovnosti. Žijeme ve společnosti "zraněných" mužů, kteří jsou jako malí chlapci, kteří předstírají, že už dospěli, nebo se zoufale snaží dospět - protože jim nikdo neukázal, jak být dospělým a nikdo jim neumožnil do dospělosti skutečně vstoupit. Sledují tak většinou především své osobní zájmy a neustále soutěží. Jsou bez vize, vášně a ochoty pro něco skutečně nasadit svůj život. Velká část mužů jako by ani nevěděla, že něco takového po sobě a po svém životě může žádat. Neřekl bych, že jde o problém jednotlivců - ale spíše o krizi mužského principu. Myslím, že současná společenská a politická situace je skvělé zrcadlo. Zároveň bych ale neřekl, že je to s mužským principem "úplně špatné" - možná naopak. Stále více mužů si totiž uvědomuje, že jim v současném způsobu života něco chybí. V Čechách se množí otevřené kruhy mužů, večery sdílení, semináře hledání vize, vědomé práce s agresivitou a mužskou energií. Proto mám pocit, že vstupujeme do období "léčení mužského principu", za což jsem velmi vděčný a věřím, že se z něj můžeme všichni - muži i ženy - mnoho naučit.

JV: Dokončuješ studium filosofické antropologie na FHS - UK. V (nejen) tvém pojetí filosofie, však hraje důležitou roli naše tělo. Naše tělesné prožívání, pocity. Pověz nám něco k roli těla ve filosofii a za pojení této vize do tvé terapeutické práce.

FŽ: Ano. V centru mého zájmu je role tělesných pocitů v životě a zdraví člověka. Někteří filosofové 20. století si uvědomili, že tělesné pocity jsou nedílnou součástí našeho prožívání a toho, že nám něco dává smysl. Určitě se vám někdy stalo, že jste chtěli někomu něco říci či vysvětlit a jakoby to stále nešlo, proto jste museli zpomalit a podívat se na svůj tělesný pocit: "Co to vlastně chci říci? Co to vlastně mám na mysli?" Ukazuje se, že velmi jemné tělesné pocity, které si běžně neuvědomujeme, tvoří jakéhosi průvodce naším životem, který je neustále přítomný, a podle kterého se v životě orientujeme a rozhodujeme. Jakoby "tělo samo" mělo vědomí a rozumělo světu, dalším lidem nebo situacím. A jelikož nic jako "tělo samo" neexistuje, ale vždy je to "živé tělo" a tělo jímž "jsme my" - vedou tato zjištění k otázkám po povaze našeho života, jako tělesného života, kterému nerozumíme pouze intelektem, ale kterému rozumíme ßvým tělesným žitím". Navíc se ukazuje, že toto žití samovolně rozumí samo sobě, a tomu co potřebuje, aby mohlo žít dobře a dál.

Tato zjištění se zrcadlí jak v kraniosakrální biodynamice, tak i v práci s traumatem. Naše jemné tělesné pocity nám totiž mohou říci, jak to s něčím - nějakou situací či problémem - skutečně teď máme, a co potřebujeme k jejímu řešení. A co více, pokud si "tělesně" uvědomíme - aha, tak tohle potřebuji, jako by v našem těle něco zacvaklo nebo se spojilo. V důsledku toho nám bude naše tělo v dosud obtížných situacích na jemné úrovni od teď "nabízet" tyto nové jemné pocity, tedy způsoby jak být v situaci tak, jak chceme. Práce s tělem tedy umožňuje najít a zároveň skutečně změnit, to co nás tíží - ne o tom jen donekonečna mluvit. Pokud totiž dojde ke změně našeho těla, měníme se i my samotní. Krásně o tom píše E. Gendlin v knize Focusing.

JV: A na závěr otázečka: jaká kniha tě v poslední době nejvíce oslovila, a čím.

FŽ: Velmi na mě zapůsobila kniha Cesta pokojného bojovníka od Dana Millmana. Mám pocit, že se v ní objevuje vše, co člověk potřebuje pro to, aby mohl být "šťastným člověkem". Je o prostotě, lásce a univerzu, a je naspána s takovou lehkostí, že člověku často ani nepřijde, jak zásadní věc právě čte. Nejvíce si připomínám dvě pasáže. První z nich je věta: "Štěstí je plná nádrž.", která chce podle mě mimo jiné říci, že si svůj život opravdu tvoříme sami. Druhou pak byly Sokratovy otázky na Dana: "Kde jsi?" a "Kolik je hodin?" Často se jimi bavím, když jdu Prahou. To proto, abych si připomněl, že můžu být jedině tady a teď.

JV: Děkuji ti za rozhovor.

Rozhovor se starou paní z Krušných hor

- Zpravodaj 4/11

(autorkou HOVORŮ a titulů edice Centrum Spirála)

JJ: Seznámil jsem se s vámi prostřednictvím dílka, vzhledem střízlivého, ale obsahem o to hlubšího, nazvaného HOVORY. V něm rozmlouváte s paní Ivanou Blažkovou, výtvarnicí z Bechyně, o zásadních otázkách lidského bytí. Vaší knihou, ve které vystupujete jako ßtará paní z Krušných hor", jsem byl doslova uchvácen. Povězte nám prosím, jaký životaběh vás do Krušných hor a k napsání knížečky přivedl.

SP: Milý pane J. Jelínku! Na tuhle první otázku pro odpověď jste si zajel snad poprvé do hor Krušných. Na běžkách a závějemi jste se v den svých narozenin čtyřicátých šestých prodral k domečku, kde stará paní bydlí dlouhá léta sama. Ve dveřích na první pohled z minulosti jste se znali. A pak jste se spolu smáli, tři hodiny povídali, dary jste si vyměnili. Dozvěděl jste se tu o ní, že od dětství hodně četla, náruživě studovala a pak celé čtvrtstoletí ve vrcholné instituci české vědy pracovala. Provdaná za profesora Almae matris Carolinae, dvě dcery s ním vychovala. Na vrcholu kariéry vědecké i žensky lidské tohle všechno opustila a po vzoru taoistů do hor se pak uchýlila. Od roku tisíc devět set osmdesát tři tu žije a protože nic jiného na rozdíl od domorodců - než číst a psát neuměla, tak to mezi modlitbami hlavně v zimě prováděla. Krušnohorské rukopisy, překlady a něco básní snad tu v horách po ní zbydou. Slovo psané přetrvává, čtenáře si vždycky najde. To je její život vnější. K Hovorům ji kamarádka J. Blažková sama vedla, když už v letech stará žena něco lidem říci svedla.

JJ: Jedním z témat, kterým myslím stojí za to se zaobírat, je PRAVDA. Myslíte, že pravdivá cesta je vždy bezpečná? Co na srdci, to na jazyku? Sním-li čokoládu, která mi nepatří, bez mučení se přiznám. Nikdy se nebudu řídit tradující se poučkou doktora Plzáka: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat?" Nebudeme potom jako větrem smýkané loutky, které nějaká moc snadno využije?

SP: To dvě věci směšujete: PRAVDU jako pojem čistý a etiku řeči lidí. O té první po staletí filozofové nám mluví, dohadují se už dlouho. Od krajního vyjádření: "Každý člověk má svou pravdu", "Mírou všech věcí je člověk", až po tu "JEDINOU PRAVDU", mimo kterou jiná není. A ta bývá vnucována ohněm, mečem, totalitou, hesly dogmat politiků a náboženských fanatiků. Na duchovní cestě by měl člověk dospět k pochopení, že i opak každé pravdy pravdou je, jen podle toho, kdo ji říká a odkud se na věc dívá. K otázce na pravdomluvnost: lhát se nemá a přísloví "Kdo lže, krade " stále platí. A zda cesta pravdy vede každého vždy do bezpečí, to se asi nedá říci. Někdy končí na hranici. Nebo se upálí sami, aby pravdu obhájili. Další přísloví jste zmínil: když na srdci zlo se skrývá, na jazyku krutost bývá. Srdce dobré slovem hladí.

JJ: Myslíte, že lze někomu ublížit neprávem? Pokud se vás tedy mohu takto zeptat.

SP: Jestli výraz neprávem je myšlen ve smyslu "práva", ano, pak lze ublížiti. Jsou přece známy případy nevinně trestaných lidí. Když je myšlen všeobecně, jako ublížení druhým, kteří si to nezaslouží, tak je to otázka hlubší. Otázka po fungování karmické zákonitosti. Je vinen ten, který trpí, nebo ten, kdo ubližuje? A to by k otázce vedlo o svobodě lidské vůle, k nekonečné disputaci, která také výstup nemá. Do té se mi pouštět nechce. Ale lze ublížit právem?

JJ: Zakázané bývá lákavé a vzrušující. Je to pouze nevychovanost EGA, která nás ponouká jezdit nedovolenou rychlostí, zajímat se o drogy, vyhledávat nedoporučované stránky na internetu? Či jde spíše o učení se duše pomocí vymezování hranic?

SP: Asi obojí tu platí. Ego je zdroj naší strasti. Sobectví nás drží v pasti samsára, nevědomosti. Duše naopak nás vede nazpět k Bohu, do Jednoty a v každém životě našem získá duše poučení, co je dobré a co není, aby z koloběhu tvarů konečně se vymanila a domů se navrátila.

JJ: Mnoho z nás se asi dostane do etapy života, v níž vychovává děti a ty dorůstají do puberty. Měla byste nějakou radu, jak je vzdělávat duchovně, když by nejraději pořád seděly u počítače a vaše "blbosti" je nezajímají?

SP: Puberta je těžký úsek od dětství do dospělosti. Rostou rychle dlouhé kosti, bují chlupy, rostou vousy, hlas se mění, přeskakuje, s pohlavím se něco děje. V krátkém čase - nácti roků dítě se má proměniti v dospělce. To lehké není a asi to čas také není pro duchovní poučení. Lze jen doufat, že až skončí tato fáze proměn těla, že si duše cestu najde. Chce to velkou trpělivost, hodně lásky, pochopení. Neboť tam, kde tohle není, mládí tíhne k extrémismu. Provokuje, protestuje, bouří se a drogy bere. Mládí hledá samo sebe a své místo v tomto světě. A ty jejich počítače? To jsou lidské vynálezy jako jiné v minulosti. Mají sloužit a ne kazit. Je třeba jen míru najít.

JJ: Je škoda promarněného času? Na druhé straně, lze vlastně vůbec čas promarnit?

SP: Čas je vládcem světa hmoty, světa pomíjivých jevů. Tam ho můžem promarniti, když ve vhodnou dobu žití nechceme ho využíti v jeho dobrém působení. Ducha se však nedotýká. Proto na duchovní cestě má se dospět k nadčasoví, kde role času už mizí a nedá se promarniti.

JJ: Existují různé pomůcky k usnadnění přímého vnímání, které zobrazují přicházející odpovědi. Jmenoval bych například siderické kyvadélko, kineziologii, někdo cítí odpovědi třeba přímo v rukách. S některými metodami mám přímou zkušenost a odpovědi jsou často přesvědčivé. Myslíte, že jsou takovéto postupy užitečné a odpovědi opravdové? Mně osobně spíše napadá, že dostanete odpověď, kterou máte právě dostat, a tím se posunout tím nejsprávnějším směrem. Souhlasila byste?

SP: Ano, na duchovní cestě, při úpřímné snaze žáka hledajícím vždy v pravý čas a na místě nejvhodnějším dostane se poučení. Ať už od osoby moudré, když žák čeká připravený - guru přijde s poučením, nebo kniha otevře se na té stránce s odpovědí. K těm pomůckám na věštění: vědomí svou prapodstatou vševědoucí, všudejsoucí, v člověku je omezeno jeho tělem, jeho smysly. Vědomí pak je tím užší, čím víc deptá EGO duši. Jak se na duchovní cestě daří vědomí rozšířit, zvětšuje se jeho obzor, člověk získá JASNOZŘENÍ, ve kterém pak "videc" vidí minulé i to, co přijde, před svým vnitřním zrakem jasně, pomůcky nepotřebuje.

JJ: Vždy, když se objevují knihy o různých fantastických skutečnostech, třeba, že dávní předci používali létající stroje, dokázali komunikovat s mimozemšťany, že byla objevena Atlantida a její poselství, jsem velice zdrženlivý a skeptický. I kdyby to byla pravda, nepřipadá mi historie příliš důležitá. Myslíte, že bych měl tento svůj názor změnit?

SP: Vaše skepse vůči různým fantasmagoriím, které jsou tak omezené vidmem naší současnosti, na techniku tolik pyšné, že ji všude nastrkují, asi správná může býti. I váš postoj k historii prozrazuje "vyšší záhled". Važte si své intuice, neboť vhled pod povrch věcí přivádí nás k probuzení z klamu světa smyslového, vede nás ku procitnutí, o kterém nás světci učí. Názor měnit nemusíte.

JJ: Ümění zemřít" - tak se jmenoval seminář, kterého mi bylo dáno v nedávné době se zúčastnit a velice mě oslovil. Myslíte, že vyrovnání se se smrtí a uzavření věcí neuzavřených nám umožňuje žít plnější život? Kdy je čas začít?

SP: Vztah k smrti je důležitým jak pro tento časný život, tak pro všechna další bytí. Na pravé mystické cestě největším objevem bývá, že to podstatné v bytosti smrtí těla neumírá, že se vůbec zemřít nedá a že po rozpadu těla někde jinde, v jiné formě vrátíme se na tento svět. Že je život agresivní, po smrti si nás zas vezme, pokud ještě něco chceme zde na Zemi prožít, vlastnit. To je úlevné zjištění, které duši strachu zbaví. Když člověk má smrt jak bránu do života v dalším tvaru, ztratí smrt své ostří zmaru. Dluhy třeba vyrovnávat, každým činem, odpuštěním, žádostmi o odpuštění, čistit svoje pole karmy, nová pouta nevytvářet, aby duše čistá, lehká, v okamžiku smrti těla tak vysoko doletěla, do lepších sfér prožívání, odkud návratu už není do tíživých vlivů hmoty. Kdy s tím začít? Tam kde stojí naše bytost v okamžiku pochopení.

Omlouvám se, vzácný pane, za své skoupé odpovědi. Myslet už mě unavuje, slov už bylo příliš mnoho. Děkuji vám za rozhovor. Bude-li nám ještě dáno zas se v horách spolu sejít, můžem mlčet nebo smát se nad zelňačkou krušnohorskou v bělostném a tichém čase. Ať jen Boží požehnání snáší se na to konání, které pro své HLEDAJÍCÍ tak úspěšně provádíte!

ŠUBHAM SARVABHUTAM ASTU! AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI ŠŤASTNY!

Děkuji vám, že jste přišel. Miriquidi, duben 2011

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Lenkou Ničkovou

- Zpravodaj 3/11

(autorkou knihy "Příběhy stromů" a homeopatkou)

JJ: Seznámil jsem se s Vámi prostřednictvím nádherné knížečky Příběhy stromů, která Vám před několika lety vyšla v nakladatelství Mladá fronta. Ne vždy se podaří tak dobře vtěsnat energii toho, co leží "za oponou", do slov. Vám se to podařilo a z knihy dýchá síla tajemna, ztělesněná v moudré postavě zahradníka Kryštofa. Povězte nám prosím něco o sobě. Kde jste svého "Kryštofa" nalezla Vy?

LN: To je dlouhé povídání. Vlastně jsem ho hledala mnoho let, během kterých jsem se věnovala studiu homeopatie. Společně s dalšími homeopatkami jsme se scházely a probíraly naši homeopatickou praxi, případy pacientů a jejich životní příběhy... a nakonec samosebou došlo i na otázky tzv. esoterické... A tehdy jsem se ocitla na cestě za svým Kryštofem.

Vlastně jsem si celou dobu myslela, že píšu knihu o svém synovi, jaký bude, či kým by se měl stát, až vyroste. Tak jsem to tehdy cítila. Nedávno, po letech, jsme o tom se synem hovořili a já najednou pochopila, že zahradník Kryštof je mou vlastní součástí. Že jsem to já, nebo, řekněme, moje mužská polarita. Protože reálný Kryštof, můj syn, má vlastní osud - je nadaným muzikantem a laskavým člověkem, ale ne tím, kým si ho maminka možná přeje mít... A tak tedy jsou příběhy stromů tak trochu i mou vlastní cestou do středu. Mého středu. Musím vám říct, že se někdy člověk dost diví, co tam najde.

JJ: Nemenší úlohu mají ve Vašich příbězích energie jednotlivých stromů. Považujete stromy za důležité rádce a pomocníky? Myslíte, že bychom měli mezi nimi více pobývat, ale také je více chránit?

LN: Není vůbec pochyb o tom, že jsou stromy našimi souputníky, živými bytostmi, a v neposlední řadě i našimi ochránci a léčiteli. Všichni přece cítíme, jak nám pobyt v okolí stromů prospívá, dokonce s nimi můžeme i komunikovat. A nejen to. Stromy nás mohou léčit, buď na energetické úrovni ve své konkrétní podobě, pak jako bylinné přípravky, nebo jako homeopatické léky. A můžete mi věřit, že jejich "medicína" je skutečně silná. Zkusila jsem nejeden lék ze stromu na vlastní kůži při jejich studiu. Pochopila jsem, že každý strom nese svoje "téma", které potom může pro určitého pacienta být lékem.

JJ: Připadá mi, že duch Vaší knihy volně souvisí s bachovou květovou terapií - tam se také využívá energií rostlin navázaných na nosič - kapičky. A léčí... Dalo by se to tak říci?

LN: Určitě. Jen výroba homeopatických léků je trochu jiná a proces poznávání vlastností vyráběného léku také. Ale princip je stejný, i jejich užívání. Možná bych si troufla tvrdit, že účinky homeopatických léků, jsou-li předepsány tzv. centrálně, jsou hlubší.

JJ: Homeopatie má ve srovnání s bachovkami mnohem více stupňů volnosti - kromě široké řady hromadně vyráběných esencí je možno připravovat přípravky na míru konkrétnímu pacientovi. Mohu-li se zeptat - Vy sama preferujete některou z homeopatických škol nebo jdete spíše vlastní cestou?

LN: Za léta, co se věnuji své homeopatické praxi, jsem se seznámila s mnoha metodami i názory poměrně zblízka - mimo jiné proto, že jsem pravidelně tlumočila z angličtiny přednášky zahraničních lektorů (jezdí k nám opravdové špičky tohoto oboru) a jeden čas také hojně překládala odbornou homeopatickou literaturu. A to mne přivedlo, společně s každodenní klinickou praxí, k pokoře... Nekritizuji žádnou metodu, naopak. Někdy pacient přijde a potřebuje vyléčit zánět spojivek a nechce se pouštět do svého životního příběhu. V takovém případě mu předepíši podle jeho přání a symptomů, které mi nabídne. Nejsem to já, kdo rozhoduje o tom, kdy a jak má být pacient vyléčen - je to on sám. Jedině on sám ví, kdy je ta správná chvíle, aby podstoupil hlubinnou léčbu. Někdo na to není připraven nikdy. A i to je dobře. Je to jeho cesta.

Abych ale byla upřímná, jako klasický homeopat se snažím vždy, pokud to jen jde, předepsat celostně. A to i třeba lék, který zatím v naší materii medice není příliš frekventován. Prostě, každý pacient je originál a tak je také třeba k jeho případu přistupovat.

Co se týče vlastní cesty - hm, ano, mám určitou jednu svou vlastní metodu, či spíše metodku... ale ta je nepřenosná. Souvisí pouze s mým vnímáním a nejde naučit. Je to metoda pomocná a jsem za ni velmi vděčná.

JJ: První příběh Vaší knihy (o třech zatvrzelých bratrech) mne inspiroval k zamyšlení: Myslíte, že k nenávisti a válkám dochází hlavně proto, že jsou lidská srdce většinou zamknutá?

LN: Upřímně řečeno - nemyslím si, že co se týká válek je tu příčinná souvislost. Vnímám války jako živelnou pohromu. Jako něco, co prostě přišlo, a nikdo vlastně dobře neví, proč a jak. Řekněme, že tak, jak víme, že existují určité dlouhodobé zemské cykly, na které z hlediska svého relativně krátkého života prostě nemůžeme vidět, tak i války se vracejí, protože to tak je napsáno v osudu této planety. To ovšem neznamená, že se s tím máme pouze pasivně smířit a naučit žít. Určitě je třeba pracovat na tom, aby takové pohromy měly co nejméně drastický dopad na nás všechny. A k tomu je dobré otevřít svá srdce. Určitě. Ale opatrně... Nenávist mezi lidmi, to je ovšem jiná písnička. Tu je nutné pečlivě léčit. A cesmína, o které právě ona pohádka je, tuto chorobu léčí spolehlivě.

JJ: Myslíte, že je nezbytné ukázňovat a usměrňovat svoje ego? Tím myslím nepodvolovat se chtění a rozličným touhám? Mohou v tom pomoci pohádky?

LN: Pohádky jsou podle mne odkaz předků, takový návod, jak překonávat určité zkoušky, někdy i kód, který si musíme teprve rozšifrovat a který nám pomůže odemknout tu kterou těžkou životní situaci, zásek, ve kterém jsme se ocitli.

Usměrňování ega - to je otázka... Určitě je nutné ego ukázňovat, ale nevěřím, že by bylo třeba je likvidovat. Ego je struktura, která podpírá naši osobnost. Pokud jsme mladí a nezralí, nemáme nic lepšího, oč se opřít. A dosáhnout až nahoru, tam do vyšších, duchovních světů, se bez prvotní pomoci našeho ega ani nedá. Pak po určité době už ten žebříček nepotřebujeme, tak se ho vzdáme. Čili, abych odpověděla na vaši otázku: naše chtění a lpění patří do našeho života stejně jako pozemská láska či vášeň. Oboje po určité době bez lítosti odkládáme - pokud ovšem jsme uzráli a postoupili ve svém životě na další úroveň. Neříkám vyšší - jen další... No a pohádky nám pomohou se na naší životní pouti orientovat. Ukáží nám, svou symbolickou formou, co právě řešíme, a jak nejlépe se ctí svou situaci zvládnout.

JJ: Je dobré se bít za dobro se zbraní v ruce? Třeba se stát jakýmsi novodobým rytířem?

LN: Nevěřím na násilí v jakékoliv formě... Přináší jen další trápení. Hradní pán Pinus Silvestris v pohádce o borovici doplatil na svou pýchu a přesvědčení, že může být soudcem nad životy ostatních, přetěžce... Ovšem jsou chvíle, kdy nám nezbývá nic jiného. Jsou to těžké otázky, a každý z nás si na ně musí odpovědět sám. Obecně bych řekla, alespoň za svou osobu toto: tím, že vložím do situace agresi, emoce nebo nějakou jinou formu energie, jen ji posílím. Můj tatínek vždy praktikoval techniku "rány do peřiny". Protivník udeří a já - nic. Tedy, mým idolem by nejspíš byl Mahatma Ghándí.

JJ: Myslíte, že existuje spravedlnost? Mohlo by ji podpořit třeba nějaké jiné státní zřízení (třeba s radou moudrých či "šamanem" ve svém čele)?

LN: Myslím, že spravedlnost v tom smyslu, jak ji běžně vnímáme, je náš výmysl. Jediná ßpravedlnost" je zákon přírody. Tedy, že věci jsou tak, jak jsou. Karma, chcete-li. Tam není žádný soud. Jen rovnováha, která se neustále obnovuje. Někdy naše lidská spravedlnost nedokáže znovunastolit porušenou rovnováhu, ale z dlouhodobého hlediska se to vždycky stane. I když třeba až v dalším životě.

No a rada moudrých... proč ne. Pokud budou její členové opravdu moudří. A kdo to rozsoudí? Spíše snad rada udržovatelů rovnováhy? Především je ale důležité, abychom hledali a nacházeli odpovědi. Ten, kdo žije nevědomě, je lehko manipulovatelný a ledacos se mu dá namluvit. Člověk poučený ví... i když třeba nic neříká.

JJ: Na závěr bych se Vás rád zeptal, zda máte nějaké další plány do budoucnosti. Třeba knižní, ale i jiné :-)

LN: Plány do budoucna jsou jednoznačné: dopsat další knihu. Zase tam budou stromy, ještě mnohé z nich chci požádat, aby mi dovolily zachytit jejich příběh... Pak také chci dostavět svůj dům (v lese, jak jinak) a věnovat se svým pacientům dle svých možností co nejlépe. A abych nezapomněla, doufám, že mi zbude trocha času na hudbu, mou velkou lásku.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.


Footnotes:

1v případě zájmu si můžete mandaly prohlédnout na www.martizena.cz/mandaly.html a některé máme dokonce i přímo v knihkupectví

2poradna a škola ájurvédské medicíny, tel. 603 734 531, http://ajurveda.sweb.cz


File translated from TEX by TTH, version 2.89.
On 13 Sep 2012, 09:07.