(vydavatelem knih AYP o meditačních technikách)
JJ: Seznámil jsem se s Vámi jako s vydavatelem knih z edice AYP (advanced yoga practices), které mne přes střízlivé obálky hned na první pohled oslovily. Podle mého názoru jde nepochybně o knihy přímo öd pramene". Prozraďte nám prosím, jak jste se k vydávání těchto titulu dostal.
TM: Začátkem roku 2007 jsem se rozhodl, že chci nějak systematicky pracovat s tělem a určitým způsobem se rozvinout a otevřít se. Asi po měsíci cvičení jógových ásán jsem na internetu hledal nějakou konkrétní meditační techniku, která by mi vyhovovala. V souvislosti s tím jsem narazil na anglickou verzi AYP. Způsob podání a přímočarost instrukcí, které jsem zde našel, mi velice vyhovovala, takže jsem se bez otálení pustil do meditace a později i dalších technik. Ještě ten samý rok jsem začal překládat lekce AYP do češtiny, které jsou volně k dispozici na www.ayp.cz . Na překladu lekcí se podílejí i další praktikující. Překlad knížek je další logický krok, informace jsou zde v o něco ucelenější podobě než v oněch lekcích a úroveň překladu je vyšší. Překládáním se neživím, ale zprostředkování textů, které mohou být na cestě k otevření se a nalezení svojí podstaty tak extrémně užitečné jako AYP, považuji za jednu z těch hodně zajímavých věcí, které můžu dělat.
JJ: Kdo to vlastně byl Yogani, autor knih, které vydáváte? Můžete nám jej prosím nějak přiblížit?
TM: Yogani je žijící, anonymní autor. Ohledně své osoby téměř žádné informace nesděluje, komunikovat s ním lze pouze na webu. Každá Yoganiho lekce končí slovy "Guru je v tobě." V souladu s tím se snaží co nejvíce umenšit svou roli gurua a říká, že kdyby měl napsat nějaký duchovní spis o jednom slově, pak by zněl: Üvnitř."
O autorovi se ví, že žije na Floridě, je v důchodu a má rodinu a děti, jógou se přitom zabývá asi čtyřicet let. Při vytváření AYP mu šlo o vytvoření jakéhosi open-source systému, kde praxe a jejich použití je důkladně zdokumentováno a kde praxe každého je individuální, s možností a instrukcemi, jak ji dlouhodobě regulovat, udržovat a rozvíjet.
JJ: Prozatím jsou k dispozici dvě knihy: Pránajáma - páteřní dýchání a Hluboká meditace. Plánujete v dohledné době vydání také dalších?
TM: Ano, na jaře bych rád dokončil knížku Sebedotazování a nějaká z dalších, snad Tantra, Ásany, nebo Samjama se povede v průběhu léta nebo začátkem podzimu. Postupem času bych rád v češtině viděl všechny Yoganiho knížečky, je to opravdu hodně použitelný a silný systém praxí.
JJ: Zmínil jste se, ze Vy osobně jste v určitém období meditoval až čtyři hodiny denně. Jak se Vám podařilo tak velký prostor dlouhodobě obhájit?
TM: Byly to dva roky v období po maturitě na gymnáziu, kdy jsem měl minimální náklady na živobytí, bydlel jsem u rodičů a měl jejich podporu. Příležitostně jsem také programoval. Období to bylo rozhodně zajímavé. Říká se, že člověk se s posvátnem setkává hlavně ve dvou etapách. První z nich je během adolescence, kdy probíhá přechod k dospělosti. Poté je posvátno obvykle spláchnuto vírem životních událostí, aby se zas vynořilo někdy před padesátkou, kdy děti odrůstají a člověk má víc volna a prostoru pro další duchovní rozvoj. Chtěl jsem tedy rozvinout potenciál toho prvního období. Podobná intenzita praxe přecejen není vždycky možná, ale měl jsem obrovskou touhu praktikovat a otevřít se sám sobě. Dlouhodobě je ale důležité praktikovat pravidelně a soustavně alespoň trochu. Rozdíl mezi praxí, kterou člověk dělá dvacet minut denně několik let, jako hodinky, a praxí žádnou je obrovský. Daleko větší, než mezi praxí dvacetiminutovou a několikahodinovou, ke které spousta lidí nemá zázemí, ani vhodnou situaci. Ony žádné heroické výkony nejsou potřeba, stačí se každý den vyčistit, jako když si čistíte zuby, a ostatní se děje samospádem. Takový přístup je navíc kompatibilní i s normálním rytmem života.
JJ: Již několikrát jsem se setkal s názorem, že je vhodné meditovat v nočních či brzkých ranních hodinách, protože většina lidí spí a mentální prostor je proto klidnější a bez rušivých vlivů. Vidíte význam ranní meditace také v tomto?
TM: Myslím, že lidé mají dneska nastavené biorytmy hodně různě a měli by se řídit především podle toho, co jim nejlépe vyhovuje. Při hluboké meditaci se člověk postupně dostává za jakoukoliv aktivitu ve světě, takže ať potom meditujete na vlakovém nádraží, nebo v brzkých ranních hodinách, kdy je naprostý klid, není to zásadní rozdíl. Rušit vás může především váš vnitřní mentální prostor, všechny další okolnosti jsou druhotné, takže si stačí udělat dostatečný klid, abyste se v daném rozpoložení mohl meditaci věnovat. Určitě ale může být přínosné si někdy vyzkoušet meditovat v tuto klidnou dobu a sám prozkoumat rozdíl. Zajímavou technickou pomůckou v tomto ohledu jsou také špunty do uší :-)
JJ: Myslíte, ze svět je takový, jaký má být? Potvrzuje se Vám to třeba při distribuci knih z AYP?
TM: Myslím, že o světě si můžeme myslet naprosto cokoliv, protože podstata umí vyjevit cokoliv. Když poznáme, co je svět předtím, než o něm přemýšlíme, nebo než ho vnímáme smysly, můžeme být vnitřně v klidu, ať se děje cokoliv. Pak ho můžeme nechat být takový, jaký zrovna je. Jakýkoliv. Každý člověk má možnost tuhle podstatu rozpoznat a v tomhle rozpoznání žít. To je také cílem AYP.
Mně přijde zajímavá varianta, kde si lidé svojí podstatu uvědomují a v souladu s tím jednají. I proto překládám.
JJ: Jóga, ale i jiné duchovní směry, jsou cestou mírnou a vyrovnanou. Jaké největší svody naší civilizace myslíte mohou hledajícího na cestě zviklat? Máte s tím též nějakou osobní zkušenost?
TM: Dle mého to může být cokoliv, protože máme schopnost se s čímkoliv identifikovat, k čemukoliv se připoutat a lpět na tom. Děti, partneři, majetek, peníze, osobnost, postavení, cokoliv si vymyslíme. Osobní zkušenost samozřejmě mám. Z jakékoliv mé identifikace a snahy něco udržet nebo mít určitým způsobem vyplývala většina nepříjemných stavů a situací, kterými jsem kdy prošel. Výhoda takových zkušeností samozřejmě je, že motivují člověka, aby se někam posunul, aby se naučil, proč k takovým situacím dochází a třeba onu emocemi uvolněnou energii využil při meditační praxi.
JJ: Jako malý jsem měl sen jet do Himalájí a často jsem ve školním atlase prstem přejížděl po těch nejhnědějších místech. Himaláje mne lákají i jako dospělého, i když přesně nevím proč. Myslíte, že se může stát, že v nich člověk "náhodou" narazí na poustevníka, se kterým se měl setkat?
TM: Je to takový pohádkový příběh, ale proč ne. Třeba člověka poustevník přiměje vidět, že realitu má přímo před očima v Himalájích stejně jako v České republice. Takové setkání by za tu cestu určitě stálo.
JJ: Patří k meditaci čaj, máslo ghí a jačí trus?
TM: To je záležitost vkusu. Při meditaci by měl člověk především provádět meditační instrukci, na pití čaje má celý zbytek dne. V AYP se v době kdy je čas na meditaci především medituje, to ostatní se dělá jindy.
K mojí meditaci tedy příliš nepatří. Mám rád horkou vodu a jačí produkt jsem vyzkoušel pouze jednou. Byla to kulička z jačího mléka, jejíž nepříjemná pachuť mě pronásledovala ještě celý další týden :-)
JJ: Na závěr si dovolím položit otázku nelehkou. Jakou knihu byste doporučil běžnému pracujícímu našinci, aby se dokázal do procesu meditace také zapojit? Nebo snad začít odjinud?
TM: Především by si měl ujasnit co skutečně chce, proč vlastně chce meditovat, za čím jde, čeho chce dosáhnout? Odpovědět si co možná nejupřímněji a za tím cílem pak jít. Pokud jde o vcelku samostatného jedince, který je ochotný praktikovat podle psaných instrukcí a chce použít velice rychlou a silnou kombinaci technik, pak Yoganiho knížky jsou dobrá volba. Knih o tématu, přednášek a kurzů je spousta. Dobré je se rozhodnout pro určitou techniku nebo přístup a ten konzistentně používat určitou dobu, aby člověk viděl, jaké jsou výsledky a zda jde kýženým směrem. Důležité je mít na paměti, že všechny duchovní instrukce, které kdy obdržíme od nějakých prostředníků (lidí, knih) jsou jenom nástroji, které nám umožní jasně vidět, kým věčně jsme.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(prodavačkou v knihkupectví Hledající, homeopatickou terapeutkou a zájemkyní o esoteriku)
JJ: V současné době jsi vlastně služebně "nejstarší" zaměstnanec. Vzpomeneš si ještě, co Tě tehdy k práci v knihkupectví přivedlo? Co si pamatuji je, že jste měli ve stejné budově pronajatou kancelář...
HM: Odjakživa miluji knihy, jejich vůni, šustot listů, krásně vyvedené obaly a celkovou podobu, především však jejich obsah. Už jako malá jsem zbožňovala, když mi rodiče četli pohádky a jiné kouzelné příběhy a knihy mě tak uchvátily. Když jsem byla větší, stala jsem se vášnivou čtenářkou a ráda jsem také chodila do knihkupectví pozorovat a "nasávat atmosféru" a už tehdy jsem si jako holka ve škole říkala, že by bylo krásné někdy v knihkupectví pracovat.
Čas běžel dál a o mnoho let později jsem hledala ještě nějakou práci ke svému "povolání" terapeutky. Měli jsme s mužem pronajaté prostory ve stejné budově, kde sídlilo Knihkupectví Hledající - v nádražní budově Praha-Bubny. Můj muž se s Tebou znal již z dřívějška a napadlo ho zeptat se, zda by bylo pro mne možné pracovat v knihkupectví na částečnou pracovní dobu. Jelikož to bylo přímo v místě, kde jsme oba pracovali, bylo by to ideální. Zpočátku nebylo volné místo, po nějaké době jsi potřeboval brigádně záskok za nemocnou kolegyni a pak se to už tak nějak stalo... Takže teď jsem v Knihkupectví Hledající posilou v kolektivu již sedmým rokem.
JJ: Protože se o mnoho oborů sama zajímáš, vyznáš se v knihách, které prodáváme, dost dobře. Přesto jsou požadavky zákazníků někdy těžko srozumitelné. Kdy pro Tebe bývá poradit nejtěžší?
HM: Týká se to různých lidí i situací. Například, když si zákazník přeje poradit nějakou üniverzální" knihu, která by obsahovala nejlépe všechny odpovědi na jeho otázky, jelikož se mu nechce číst více knih a rád by měl vše pohromadě v jednom svazku. Nebo je to u lidí, kteří jsou na cestě a neví, kde přesně začít a očekávají nějaký tip a doporučení od nás. Jelikož je každý člověk jiný a stejně tak i jeho cesta, není vždy snadné vybrat, co zrovna pro něj je to "pravé".
Nebo je to v případech, kdy přijdou lidé vybírat knihu jako dárek pro někoho ze svých blízkých, ale nedokážou více specifikovat, co toho obdarovávaného zajímá, baví, kudy vede jeho cesta. Nedodají více "doplňujících indicií" ke knize, tak se pak zeptám, jedná-li se o ženu, muže či dítě a věk, a pak se nechávám vést svou intuicí. Vyberu několik knih, které na mě "zavolají" a dotyčný dárce si pak z nich sám vybere.
JJ: Nedávno jsem Tě pozoroval, jak bravurně vysvětluješ, který kamínek je který, jak se pozná jaspis od achátu, na jakou čakru je který vhodný, který je na omak teplý, který studený. Obdivuji to. Pověz nám prosím, podle čeho třeba kameny ve velkoobchodu vybíráš? Je to asi docela vysilující práce, že?
HM: Máš pravdu, je to docela mravenčí a trpělivá práce, která trvá dost hodin, ale mám ji ráda a odměnou pak za to je, když vidíš, jak si zákazníci vybrali zrovna ten kámen, který je uchvátil a potřebují ho v dané chvíli. Přeji si, abychom měli v knihkupectví nabídku zajímavých, krásných, energetických silných kamenů a minerálů, a zároveň i takových druhů, které nejsou běžně k sehnání. Proto mám vždy radost, když se mi podaří objevit další zajímavý druh, který jsme ještě neměli v nabídce a který mě silně oslovil.
Miluji kameny a minerály a považuji je za živé bytosti, které komunikují svým vlastním jazykem. Sama mám k nim silný osobní vztah a cítím, že i oni poznají, když je člověk má rád. Při výběru kamenů se nechávám vést opět svojí intuicí a pocitem, který ten kámen ve mně vyvolává. Pokud ho ještě blíže neznám, dohledám si o něm i další informace - doporučuji vynikající knihy od autorky Judy Hallové - Kameny od A do Z a Kameny od A do Z 2. A většinou to sedí, co který kámen léčí a pomáhá vyřešit a zharmonizovat, tak to ladí i se současnou dobou, co se teď děje a čím si Země i lidé na ní procházejí.
JJ: Sama se, mohu-li to prozradit, zabýváš též homeopatií. Vycházíš přitom z nějaké homeopatické školy nebo se nějakým způsobem samovzděláváš?
HM: Tak homeopatii jsem nejdříve sama poznala z druhé strany - ze strany člověka, který se pomocí ní léčí - a to celistvě, nejen fyzické tělo, ale člověk jako celek i s duší, psychikou, emocemi,... a tak mě tato metoda nadchla, že jsem cítila, že je to ono, co jsem vždy hledala v životě - své "povolání". Takže jsem ji začala studovat, chodila jsem do homeopatické školy, pak na různé homeopatické semináře našich i zahraničních homeopatů, přitom jsem se sama vzdělávala. V současné době jsem vděčná za to, že mohu spolupracovat s dalšími homeopatkami a dále se tak rozvíjím v oboru homeopatie, protože tato oblast je jako bezedná studnice, kde můžeme stále hledat, čerpat a poznávat. Je to práce a seberozvoj na celý život. Zároveň s tím, jak se člověk vzdělává v daném oboru, tak rozvíjí, mění a ovlivňuje sám sebe, jelikož je vše vzájemně propojené - homeopatie je život sám.
JJ: Nejvhodnější je asi osobní pohovor - lze však poznat konstituci pacienta třeba podle jeho písemného projevu?
HM: Setkávám se vždy s lidmi, kteří chtějí pomoci homeopatií, osobně. Protože pouze při osobním setkání může dojít k propojení energií. Vidíš toho člověka, slyšíš a vnímáš jeho verbální, ale i neverbální komunikaci, jeho reakce a projevy, dochází k přímému propojení mezi vámi a je to ßlovy nepopsatelné". Proto bych nesouhlasila s homeopatickým ošetřením, které by mělo probíhat pouze písemně. Výjimečně lze, pokud daný člověk již u mě byl osobně a má momentálně nějakou akutní situaci, kvůli níž nemůže přijít, vykomunikovat daný stav po telefonu, ale jen v těchto případech.
JJ: Jsi opatrnější, pokud se pacient léčí současně za pomoci klasické medicíny?
HM: Jednám vždy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, určitě nedoporučuji, aby člověk vynechal a vysadil léky, které mu doporučil klasický lékař. Homeopatie se může kombinovat s klasickou medicínskou léčbou, jelikož funguje a působí v ještě hlubších a jiných rovinách, než je klasická medicína.
JJ: Doma chováte milého kocoura Máčka. Vyzkoušel si i on homeopatii na vlastní "kůži"?
HM: Ano, hned zpočátku, co s námi začal žít. Po krátké době u nás měl (podobně i jeho sourozenci u svých nových kamarádů v životě) potíže s jedním okem - které mu slzelo, trochu hnisalo, bylo nateklé a měl i rýmu, teklo mu z nosu a "pčíkal". Po užití příslušných homeopatik se uzdravil a je od té doby v pořádku. Sám si ještě k tomu "naordinoval" léčbu celospektrálním světlem, když si v zimním období lehával pod vitrážovou lampu a nahříval se. Nakonec jsme ani nemuseli kvůli tomu jet k veterináři, hezky se jeho stav srovnal a teď nám dělá - již 3 roky - velkou radost.
JJ: Každý vycházíme z nějakého světonázoru a je asi pravda, že zaměstnanci knihkupectví Hledající budou nejspíše sami také trochu "hledající". Označila by ses tak?
HM: Určitě ano, i když myslím, že většina lidí je "hledajících" - ať už "hledá" každý to své. Já hledám a nacházím odpovědi na své cestě životem a pokračuje to dál a dál. Život sám je takové neustále hledání a nacházení. Už odmala mě zajímalo: "Kdo jsem?", "Proč jsem tady?", "Kam kráčím?", "Jaký smysl má život člověka?". Pocházím z ateistické rodiny, což i když to tak zpočátku nevypadalo, byla pro mne vlastně výhoda. Hledala jsem si odpovědi sama v sobě, neovlivněná nějakým silným tlakem do určitého proudu, směru, náboženství, a svým způsobem jsem mohla svobodně objevovat v sobě, a tím pak i odrazem ve světě, odpovědi na to, co mě zajímalo. Je úžasné, že když člověk naslouchá sobě, svému Já - ať už ho nazveme vnitřní hlas, božská jiskra - tak tam objeví ty pravé odpovědi.
Přeji všem lidem, ať se jim podaří navázat kontakt a komunikaci se svým Já, protože má pro nás ukryté ty správné odpovědi na vše.
JJ: Myslíš, že duše má nějaký záměr? Tušíš ten té své?
HM: Myslím, že každá duše má svůj záměr-úkol-cíl tady na Zemi, ale nejen tady, pak i v dalším svém vývoji a cestě. Je to jeden z nejdůležitějších, někdy i nejtěžších úkolů ho objevit a naplnit a zrealizovat. Ne vždy se to v jednom životě podaří, ale šance pokračovat a začít znovu je tu dál.
Záměr své duše tuším, cítím, ale neprozradím, jelikož ho vnímám jako intimní a osobní. Pracuji na jeho odkrývání a uskutečňování a přeji si radovat se při tom každý den.
JJ: A nakonec něco na odlehčení: Jakou máš nejradši čokoládu?
HM: Čokoládu miluji a důležité pro mě je, aby byla z kvalitních surovin a ne náhražek. Ale úplně nejraději mám hořkou čokoládu s co největším obsahem kakaa. Ráda testuji různé vzorky. :-)
JJ: Děkuji Ti za rozhovor.
(spoluzakladatelkou nakladatelství Gemma89 a příznivkyní díla Boženy Cibulkové)
JJ: Oba pamatujeme neopakovatelnou dobu před téměř dvaceti lety, kdy byla jakákoliv duchovní literatura vzácná. Právě v této době vzniklo nakladatelství Gemma89, vydávající stejnojmenný úspěšný měsíčník a též knihy osobního rozvoje - počínaje např. "Milarepou" Eduarda Tomáše, přes knihy Stanislava Grofa po menší díla třeba o parapsychologii či Turzovce.
I Vy jste část svého osudu s nakladatelství Gemma spojila. Vzpomínáte na tu dobu ráda? A jaká kniha Vás tehdy nejvíce oslovila, vzpomínáte-li si ještě?
JD: S nakladatelstvím GEMMA89 i s časopisem GEMMA se můj život spojil začátkem roku 1990 a toto spojení pro mne stále trvá, neboť šest respektive sedm let činnosti zde (roku 1996 vstoupilo nakladatelství GEMMA89 s.r.o. do likvidace) představuje další věčný zdroj Inspirace pro mou životní cestu. Zde jsem absolvovala svá léta učňovská i tovaryšská a rovněž práci na mistrovské oprávnění jsem odevzdala zde. Také jsem si tu sáhla na samé dno sil, trpělivosti a víry v sebe, ve své poslání i schopnosti, naučila se přátele ztrácet aniž bych je přestala milovat - stručně řečeno za tu třídu, v níž se dnes ve škole života hlásím k tabuli, vděčím času žitému v GEMMĚ89: v nakladatelství i přes ně a též prací v časopise GEMMA jsem se mohla potkat s mnoha úžasnými lidmi, s jejich životními příběhy a cestami, s jejich myšlenkami a názory, s knihami a duchovními učiteli, kteří je ovlivnili a tak dál - byl by to nekonečný chvalozpěv a já všem tímto nesmírně děkuji!
Jak jste už řekl, byla to doba neopakovatelná, protože náhle otevřený zdroj možností sytit ten chronický totalitní hlad po duchovním poznání plnil všechny hledající jakousi vzájemnou blízkostí, radostně sdílenou tolerancí vůči všem i nejroztodivnějším cestám poznávání a vývoje a také sdíleným nadšením nad jejich věru pestrobarevným množstvím, vyvolávajícím dojem orientálního bazaru. Tehdy i ti vědoucnější a moudřejší chtěli na chvíli zapomenout, že ovoce stromu Poznání je sladší až hodně, hodně daleko od Země ... Ano, byla to léta krásná překrásnou a velmi reálnou vizí ba perspektivou nové a dobré cesty životem. Čas je tu proto, aby se na nikoho nezapomnělo, jít nakonec musejí všichni.
Z knih, které jsme vydali my, pro sebe považuji za nejpřínosnější Autorehabilitační sestavu (J. Kombercová, M. Svobodová), Mystik a učitel František Drtikol (K. Funk), Josef Prouza (O. Janeček), Etikoterapie (C. Bezděk) a Slovo Kristovo (B. Cibulková).
JJ: Zastavím se u knihy posledně jmenované. Božena Cibulková zdůrazňovala, že je prostá žena. Je prostota a pokora na cestě poznání podle Vás důležitá?
JD: Jak jsem poznala sama, ověřila si u mnoha lidí i v mnoha dobrých knihách, prostota a pokora jsou naprosto nezbytné podmínky už vůbec jen vstupu na cestu poznání. Oba pojmy je však třeba brát nikoli v sociálním či psychologickém kontextu, jak se pro běžné užití děje, ale jejich interpretaci je dobré podřídit potřebám duše a jejího růstu.
Prostota nutná k úspěšné cestě za poznáním by se tedy neměla nazývat prostotou, protože jde o stupeň vnitřní otevřenosti srdce, rozumu i duše (náš duch, jak potvrzuje R. Steiner, je otevřen stále, jen spojení našeho hmotu zpracovávajícího já s ním je dosti obtížné) vůči všem podobám i druhům poznání tak, jak jsme k nim přiváděni svou cestou po spirále vzhůru, aniž by nám osvojení či pojmutí v sebe jednoho druhu (stupně) poznání blokovalo pochopení a přijetí (pominutí) dalšího druhu (stupně) poznání. Abychom nepoměřovali jedno poznání druhým, ale všechna různá poznání poměřovali tou PRAVDOU, kterou má v jádru své podstaty odevždy uloženu každá lidská bytost a která je pro poctivě hledajícího a z hloubi volajícího vždy dostupná. Dosažení této prostoty je ovšem nikoli procházka růžovým sadem.
Pokora je slovo stejně problematického obsahu, běžně bývá synonymem nedůstojné poníženosti, pasivity k životnímu dění, bezvládné ústupnosti a poddajnosti bez rozumu, nebránění zlému atd. Pokora jako vývojová podmínka se mi jeví opět jako druh určité čisté a úplné otevřenosti pro vnímání a poznávání jednoty a věčnosti života a sebe v něm. K jejímu dosažení není nutno ze sebe sloupávat neprodyšné krusty neživých poznatků, vědomostí, zkušeností a dovedností, polopravd a lží i všeho dalšího balastu, který na sebe v dobré vůli nalepíme sami, či v ještě lepší vůli a s chutí naši bližní na nás. Pro pokoru je třeba ztišit všechny ty hlučné hádavé poroučivé i jakoby hrozivé hlasy v nás. Pak uslyšíme ticho ... teprve pak uslyšíme hlas dárce i strážce našeho života, jemuž je třeba rozumět, abychom si dále uvědomili sebe a svůj život ... tím se otevřeme hlasům všech ostatních životů kolem nás a uvědomíme si je - a teprve potom jsme nakročili na onu cestu směrem k pokoře i poznání ... A po tolika krocích, že už je dávno nemůžeme spočítat, začneme trochu něco vidět, poznávat a chápat ... Naštěstí jsme duše nesmrtelné takže máme naději :-) Já osobně rozhodně nic nevzdávám!
Paní Boženka Cibulková měla v sobě obojí - prostotu i pokoru - v míře nejvyšší a v naprosté dokonalosti a jedině tak mohla splnit dosti nadlidský úkol tohoto svého pozemského života, totiž přetlumočit do lidské řeči nové Slovo Krista, určené právě této době a rukou Stvořitele převádějící nejen lidstvo na Zemi, ale veškerý Jím stvořený život do nového vývojového eonu.
JJ: Žáci Boženy Cibulkové se prý dodnes scházejí, ale jde spíše o uzavřenou společnost. Myslíte, že je důležitý určitý práh pro vstup do podobného společenství, aby se zvýšila možná vnitřní hloubka a oddělilo více profánní od více duchovního? Pokud vím, existují takováto pravidla i v jiných esoterických společenstvích.
JD: Ano, hodně různorodé společenství lidí, které se začalo vytvářet kolem B. Cibulkové již v začátku její činnosti po roce 1950, přetrvává v časem modifikované podobě doposud. Jeho členové, od těch nejstarších až po nové, kteří se objevují stále i po odchodu Boženky Cibulkové (1995) z hmotného světa, jsou spojeni jednou ideou - službou všemu životu ve smyslu jeho vývoje k dobru, bratrské lásce, vzájemné spolupráci ve všech jeho rovinách a formách projevu. A naprosté novum tohoto druhu služby, vycházející přímo z pokynů Krista, je její univerzálnost: je konána absolutně pro všechny bytosti a všechno stvoření, žádné věčné zatracení hříšníků a jejich svržení do věčné bezedné propasti - takový nikdy nebyl a není záměr Tvůrce s životem, který stvořil z lásky a pro lásku, realizující se v nekonečné tvorbě nových, stále dokonalejších forem, z nichž hmotná je zkouškou života nejtěžší a její čas právě končí. Pochopení pojmu univerzální spása, vnitřní osvojení si jeho obsahu, vědomé bytostné sjednocení s ním a svobodné rozhodnutí pracovat po boku Krista na dovršení univerzální spásy je tím, k čemu vede vše, co paní Cibulková napsala, čemu své žáky učila a v čem jim byla nedostižným vzorem. To vše rovněž představuje ten pomyslný práh k připojení se k jejímu společenství, neboť kdo jsme ji mohli poznat, stále se cítíme jako náležející k ní, naší milované Božence, a s ní samozřejmě ke Kristu. A přes studium jejího díla je tento práh přístupný každému, kdo pocítí v jejím učení pravdu a sílu pro svou cestu.
Souhlasím s vámi v tom, že obdobně je tomu v každém duchovním společenství, v němž lidé upřímně hledají cestu a pravdu svého bytí. To, co je označováno jako uzavřenost, je pouze logickým projevem růstové etapy, neboť má-li skupinka lidí náhle jakoby stejný cíl, podporují se navzájem ve snaze o jeho dosažení a ruší je jiný druh snažení lidí majících jiný cíl. Záleží pak na dosažené úrovni vědomí jednoty všech projevů života, zda se ona dočasná uzavřenost stane či nestane smrtonosnou krustou. Příkladů v historii i dnes je nepřeberně.
JJ: Chtěla byste něco povědět ke zmiňované knize Boženy Cibulkové "Slovo Kristovo"? Jedná se o nějaký nový výklad k bibli?
JD: Slovo Kristovo není výklad bible ani komentář k ní nebo čemukoli ze Starého či Nového zákona či jakéhokoli jiného z textů braných jako součást Bible, aniž kterýchkoli dalších Písem svatých: Slovo Kristovo je prostě nový Zákon, nové Slovo Boží pro novou dobu, to jest pro dobu nového jednání Boha s člověkem jakožto navráceným synem, který ruku v ruce s Kristem a díky Jemu splnil část svého výkupného úsilí, což mu navrací jméno člověk syn Boží a umožňuje mu vstoupit na cestu do takového stavu věcí, kdy by se měl stát spolutvůrcem Tvůrce...
Důležité je také vědět, že Slovo Kristovo není kniha na přečtení, ať jde o jedno nebo několikeré, ale na několikaleté čtení, jak ostatně pozná ten, kdo se k ní dostane. Dle zkušenosti téměř každého, s kým jsem o Slovu mluvila, nejlepší metodou je otevřít knihu namátkou někde a začíst se. Obvykle člověk zjistí, že čte zrovna o tom, nad čím v poslední době přemýšlel, nebo se tím trápil, nebo ho to chvíli předtím napadlo atd. (všechny další možné variace souvislostí si každý doplní sám). Právě tak je dobré v těchto uvedených souvislostech knihu otevřít cíleně a hledat odpověď, nebo pomocnou ruku. Funguje to naprosto jistě.
Slovo Kristovo je živá moudrost Boha a čím déle se jí člověk probírá, tím více nových významových rovin a souvislostí se mu stále otevírá, jako kdyby se obsah knihy zvětšoval do stále větší šíře i hloubky nabízeného poznání. Je to úžasný zážitek. Přeji ho ze srdce všem, kdo se odváží přijmout neuvěřitelnou pravdu o společné genezi Boha a člověka.
JJ: Nechme však promluvit také samotnou Boženu Cibulkovou z rozhovoru pro časopis Gemma v čísle 3/1992. Na otázku "Jak byste vy sama sebe charakterizovala?" odpovídá:
"Žádný člověk nemůže sám sebe v úplnnosti charakterizovat, když řekne: jsem duchovní pracovník, jsem služebník Lásky, vyznavač míru, jsem účastník životní jednoty. Zde na Zemi je každý sám sobě tajemstvím do té doby, než vstoupí do duchovní dimenze své existence, kde Božská Pravda vším proniká, vše zjevuje v úloze, dané Božím úradkem pro služby životu. Je nesnadné, až nemožné, vyjadřovat lidskými pojmy poznané duchovní skutečnosti, ten tajemný, zdá se v nekonečno rozložený, úžasný a fantasticky nádherný Život nad životem pozemským. Ten, kdo sám nevchází vnitřním vědomím, tím podivuhodným postřehem duchovně rozvinuté aktivní složky duše, do vyšších poloh jsoucna, má jisté právo být nedůvěřivý. Může oponovat všemu, může i zcela odmítnout všechno, co se vymyká jeho dosavadním představám a hledisku jeho rozumu, který je uzavřen v úzkém rozměru hmoty.Bůh nám dal rozum jako silný kontrolní princip, bdící nad věcmi i děním ve hmotné dimenzi. Proto počítá se skepsí, s nesouhlasem i s odporem vůči tomu, co nám čas od času odkryje ze svých vesmírných a duchovních tajemství. Bdící Moudrost Božská vždy včas napraví každé, již rizikové, odchýlení z Pravdy do polopravd i přímých lží."
Vy jste znala Boženu Cibulkovou osobně. Znala jste ji také tak?
JD: Ano, Boženka Cibulková žila skutečně podle toho, co přinášela jako nové Slovo Boží, žila tak jako ßlužebník Lásky", jak sama sebe označovala, žila tak i svůj život lidský, na který jí však mnoho času nezbývalo.
Pro svou službu Kristu a Jeho dílu univerzální spásy žila téměř absolutně, žádný soukromý život ve srovnání s ostatními lidmi ani neměla: neustále pracovala, ať již formou zapisování velice různorodých sdělení, vizí, přijatých modlitebních a úkonových textů apod., nebo s lidmi kolem ní se postupně shromažďujícími, s nimiž organizovala a realizovala cílené modlitební služby v rámci jí sdělovaného učení. Těmto lidem se věnovala také přímo, kdy pomáhala jednomu každému s jeho osobním duchovním rozvojem i životními problémy. Takto byla činná nepřetržitě až do konce svého pozemského života.
Jako člověk byla Boženka Cibulková nekonečně laskavá a vlídná, správně řečeno láskyplná v tom nejryzejším slova smyslu, a to bez výhrady ke komukoliv, s kým jí bylo přijít do kontaktu. Slovo charisma je dnes až bolestně zneužívané a brutálně oloupené o původní obsah, avšak jiné výstižnější pro Boženku Cibulkovou není: charisma bezvýhradné lásky mateřské, nikdy neopouštějící lásky otcovské, lásky bratrské i sesterské a obecně ideální lásky lidské ji cele obklopovalo a působilo na každého, kdo ji mohl osobně poznat. Přestože se vždy chovala a vystupovala naprosto přirozeně, spíše skromně, bez sebemenšího náznaku nějaké výjimečnosti či neobvyklých schopností (a že jich měla hodně mnoho!), lidé se k ní vždy chovali s velkou úctou, respektem až obdivem. Vysvětlení jsme pro to měli jediné: Boženka Cibulková jakožto člověk opravdu kráčela věrně ve šlépějích Ježíše Krista tak, jak v Novém Zákoně nás žádal a žádá stále, a přinášela ve svém srdci Jeho božskou lásku lidem kolem sebe. My všichni, kdo jsme ji mohli poznat osobně, na její lásku nikdy nezapomeneme - činila nás lepšími.
JJ: Žijete v útulném domku se zahradou nedaleko Máchova jezera s odrostlým štěnětem středoasijského pasteveckého psa. Řekněte, jak na Vás z odstupu působí Praha? Jako středisko spěchu, ruchu a svodů nebo jako město duchovnu zaslíbené?
JD: V té staré písni Ljuby Hermanové je jasná odpověď: "Praha je Praha, to máte marné!"
Je-li Praha zřítelnicí vašeho oka, tedy částí vás, nemůžete nikdy mít od ní odstup a je Sluncem, které, jak víme, stále září, i když není přes mraky vidět, ba i když je noc!
Praha byla pro mne cílem od 14 let, stala se trvalým domovem i největší láskou mého srdce a mé duše od 17 let, kdy jsem začala studovat na filosofické fakultě UK a trvalým domovem = i bydlištěm od mých 22 let, kdy jsem získala byt. Od samého začátku jsem Prahu vnímala jako živou a neskutečně nádhernou bytost, vědomou a komunikabilní nesčetnými způsoby, neuchopitelnou - avšak nikdy zrádnou, nikdy lživou, nikdy hrozivou. A také nikdy cizí. Jen láskyplně vstřícnou, nebo "duchem nepřítomnou" či zabranou do vlastního niterného života, dalo by se říci. Dar mimosmyslového vnímání, v dětství ještě upevňovaný intenzivní četbou, nenásilnou výchovou, způsobem života na venkově i sdílením s mladší sestrou, mi umožnil toto vnímání Prahy a navázání niterného vztahu, který - jak jsem si poměrně brzy uvědomila - překonával co do intenzity, hloubky i důležitosti pro můj život hodně mých vztahů lidských. Postupně a za pomoci mnoha moudrých lidí i knih jsem se dobrala některých příčin své celoživotní lásky a zjistila jsem s radostí, že je nás takových velký počet! Úplné a konečné pochopení přišlo po mém setkání s Boženkou Cibulkovou, při studiu jejího psaného díla a zejména pak vědomou a přímou prací pro dílo Krista jejím prostřednictvím. Praha je stejně jako Jeruzalém věčná a nesmrtelná, neboť je věčnou kolébkou věčného života. Tak, jako hmota není podstatou ani cílem života, ale pouze nejpomalejší vibrací jeho duchovní energie, nemůže žádná z hmotných podob Prahy či projevů hmotného života v ní jakkoli ovlivnit její božskou krásu ani sílu a nezastupitelnost prahu, to jest nyní přestupu lidstva do nového eonu nové podoby života.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(znalce tantrismu, autora knih a provozovatele serveru tantrajoga.cz)
JJ: Ve všech svých dosud vydaných knihách se zabýváte tantrismem. Jedno z Vašich děl nese název "Tantrický buddhismus I.". Můžete méně znalému čtenáři krátce vyložit význam přívlastku "tantrický"?
RR: Nezdá se, ale je to velmi složitá otázka. Čím déle člověk studuje příslušnou literaturu, tím obtížněji se na to odpovídá. Pokud totiž chceme odlišit tantrické nauky od netantrických hledajíce nějakou všeobecně platnou dělicí čáru, narazíme na zeď otazníků. Prakticky není nic, co by bylo všem tantrickým školám typické a současně netypické těm netantrickým. Možná předpokládáte, že pověstná tantrická čakra-púdža, tajný "rituál v kruhu", kde docházelo k rituální souloži a jež západní mysl fascinuje již od dob objevení "tantry" Západem, je oním prvkem. Jenomže čakra-púdža je doménou jen malého segmentu tantrických škol, zjednodušeně řečeno především tzv. kaula škol. A samotný rituální sexuální akt nebo obřadní uctívání ženského lůna vůbec není výhradní doménou tantrických tradic. Například pár století před Buddhou Brhadáranjaka-upanišad popisuje uctívání ženského lůna, kde jeho jednotlivé části jsou vizualizovány a spojovány s rituálními prvky oltáře, včetně soulože. To celé nemá s tantrickými tradicemi samozřejmě nic společného. Ty tehdy ani neexistovaly. Použít slovo tantrické na cokoliv z období před naším letopočtem je rovněž anachronismem. Sexuální rituály a kultické obřady ženství-matky-plodnosti-potomka, zesílení mužského semene atd., to vše spojováno v náboženské "politice" dobré úrody, existovaly, historicky vzato, minimálně milénium před výkvětem tantrických škol, ale nejspíše o mnoho milénií dříve.
S větší určitostí snad lze říci tolik, že tantrické školy aplikují komplikovaný systém manter, čaker-janter-mandal, sofistikovanou vizualizaci božstev a další typické prvky. Zatímco někteří používají tyto prvky k dosažení duchovního Cíle, jiní tak činí pouze pro egoistické a magické účely. V případě tantrického buddhismu nejpůvodnější označení pro tyto - tehdy ještě undergroundové skupiny - byla mantrajána neboli cesta manter. Dnes je již doloženo, že některé nejstarší buddhistické tzv. jóginí-tantry převzaly rituální postupy od sexuálně orientovaných šakticko-šivaistkých tanter a aplikovaly doslova, tedy nikoliv symbolicky, jejich sexuální rituály. V pozdější klášterní tradici došlo k překrytí vrstvou symbolismů a komentářů. Tantrické pojetí rovněž nelze odmyslet od ritualismu, jenž je ßrdcem" každého tantrického uctívání-obřadu.
Z jógického hlediska tantrické znamená, že již vzpomínané prvky jsou užívány pro rituální účely nejen externě, ale také vnitřně neboli ezoterně. Čakry s okvětními plátky s mantrami, v jejichž středu jsou božstva, zpravidla v páru mužského a ženského protějšku, jsou typickým tantrickým "podpisem" popisu, který hraje roli při určování "tantričnosti" daného textu. Čakry a kundaliní jsou tantrickým vynálezem, jehož se postupně chopily všechny, tedy i netantrické, školy jógy. Pokud bylo původně zapotřebí se stát následovníkem dané tantrické tradice, aby tyto znalosti byly adeptovi sděleny, postupně se staly veřejným tajemstvím, a dnešní indický svámí působící např. v Evropě, který většinou přichází z kultivované advaita védántské větve jógy, je může vykládat, aniž by musel podstoupit formální zasvěcení u tantrických škol. Rozdíl mezi tantrickou a netantrickou jógou v praxi je také to, že v tantrajóze je normální jít ve vizualizacích pod pupek a níž až do varlat, setrvávat tam a aplikovat silné mantry. V kálačakra-józe se jedna čakra dokonce nachází na žaludu penisu.
Ve vývojové fázi tantrických tradic, tedy zhruba od poloviny až do konce prvního milénia našeho letopočtu, tantrické prvky tyto tradice od většinového hinduismu nejspíše odlišovaly. Ale přirozenou asimilací již od druhého milénia se mnoho z těchto prvků, samozřejmě kromě sexuálních a tabu překračujících, dostalo prakticky do všech sfér hinduismu. Většina Indů snad ani netuší, kolik prvků z běžného každodenního uctívání je tantrického původu. Určit dnes, co je tantrické a co není, je něco jako kdybychom chtěli definovat, co je či není české - jistě by se daly vyjmenovat některé typické znaky, ale aby byly současně a absolutně platné pro každého Čecha a pro veškerý obsah, který označujeme českým, jistě není možné. Přestože budou platnými v mnoha případech z českého celku "vykrojeného" sledovaného segmentu. Některé české charakteristiky ale historicky vzato mohou být převzaté od sousedů. To je dobrá analogie.
Snad by se daly původní tantrické nauky považovat za jakýsi underground v tehdejší společnosti. Uvedl bych paralelu s undergroundem u nás za minulého režimu. Byly tam skupiny lidí, které by se jinak nespojovaly: nekonformní umělci a spisovatelé, antikomunisté, hluboce věřící, načerno vysvěcení kněží, hudebníci a fanoušci tvrdé nebo zakázané hudby apod. V tantrickém undergroundu nacházíme podobnou rozmanitost: neskrývanou černou magii, zaříkávače hadů, exorcismus, akty překračující společenské tabu, zakázaný sex... a vedle toho všeho vysoké duchovní nauky, které z toho či onoho důvodu překračovaly ortodoxií akceptovatelný rámec. Rigidní hinduistické společenské zákony určovaly život jedince od a do zet ve všech sférách. Na vesnicích v rukou mocipánů byly zpravidla prostředkem neopodstatněného útlaku. Pro obyčejné rolníky z uzavřeného systému vesnice a kasty nebylo úniku, proto lze předpokládat, že je to právě toto prostředí lidí z nižších kast, kde tantrické ideje překračující kastovní předpisy tajně vzkvétaly a zřejmě i vznikly. Mnozí velcí siddhové pocházeli z tohoto prostředí.
Cesta z vesnického "negramotného" tantrického "kruhu" ( čakra) neboli "rodiny" (kula) k učeným tantrickým školám není úplně jednoznačná. Oba proudy se posléze vzájemně ovlivňovaly. Šaktismus v některých svých postupech lze nazvat kultivovaným erotickým uctíváním s tantrickými prvky, v nichž není úplně jasné, kde se nalézá hranice mezi tím, co je symbolem a co má být chápáno skutečně. Šaktismus v této podobě by mohl představovat mezičlánek mezi kaula tantrami, kde jsou rituální sexuální soulože normální součástí uctívání Bohyně, a "vyšších" nebo klášterních tantrických tradic.
Ze samotných tantrických textů dobře víme, že někteří tantričtí šivaisté vystupovali proti jiným šivaistickým tantrickým skupinám kvůli tomu, že přijaly šaktické neboli na kult ženství orientované prvky. Být tantrikem tedy neznamená automaticky uctívat ženu a vidět vše přes "brýle" eroticismu. Být tantrikem vlastně nikdy neznamenalo nic z toho, co si západní mysl pod tímto pojmem aktuálně představuje; jednoduše to znamená, že takový člověk následuje a praktikuje nauku nějaké tantrické tradice (pozůstávající z určitého počtu spisů a komentářů), do níž je sám zasvěcen. Nelze z toho vyvodit žádné další všeobecné proklamace, pokud onu konkrétní tradici a stupeň zasvěcení neznáme. V dnešní Indii však slovo tantrik znamená především magika, takže když se tam budete ptát po věhlasném tantrikovi s touhou, že jím budete zasvěceni do tajů sexu, brzy narazíte na skutečnost: odvedou vás k místnímu astrologovi nebo léčiteli.
Nic, co se týká rituálního sexu, kultu ženy apod. tedy primárně není tantrické. Toto je velmi rozšířené nedorozumění mezi některými autory. Koho seriózně zajímá, jak to tedy s tou "tantrou" je, tomu vřele doporučuji překlad článku o významu tantrismu od věhlasného francouzského indologa André Padouxe, který by se měl objevit v druhém čísle našeho bulletinu Nétra1. Jedná se o asi dosud nejlépe vystihující pojednání v češtině o fenoménu mlhavě nazývaném tantrismus.
JJ: Zmiňujete se vedle tantrismu buddhistického i o šivaistickém a kašmírském. Je mezi nimi nějaký vztah nebo představují zcela rozdílné kategorie?
RR: V již zmiňované vývojové fázi tantrických škol tehdejší jógin hledal silné jógické techniky a bylo mu jedno, aplikuje-li buddhistickou nebo šivaistickou techniku. Dělicí čára mezi buddhismem a šivaismem, samozřejmě mluvíme o tantrických školách, vlastně asi nikdy pořádně neexistovala. Odlišit je filozoficky bylo možná cílem učenců a náboženských učitelů, nikoliv adeptů tanter. Dobrým důkazem jejich provázanosti na přelomu prvního a druhého milénia je, že někteří siddhové jsou později považováni za své i v buddhismu i v šivaistickém náthismu. S tím souvisí celá řada společných jógických technik, jež dobře ilustruje např. tantricko-buddhistický kult bohyně Vadžrajóginí v jejím aspektu Čhinnamundy, která si našla cestu do hinduistického šaktismu jakožto Čhinnamastá. Tato bohyně a její tantrická praxe se vyznačuje tím, že představuje tři hlavní jógické kanály zvané nádí a drží svou useknutou hlavu. (Této bohyni v druhém čísle bulletinu Nétra věnujeme větší prostor.)
Důkazem vlivu buddhismu na šivaismus jsou některé šivaistické tantry Kašmíru asi z 9. století n. l., kde je patrný buddhistický vliv zejména ve filozofickém obsahu, např. že se vnější objekty nacházejí v mysli pozorovatele, resp. v samotném pozorování, nebo že konečný Cíl je Nebytí. Máme i důkaz o náboženském splynutí buddhismu se šivaismem ve společném kultu v khmerské koncepci božstva zvaného Šiva-Buddha. Bengálsko a severní Indie s Kašmírem tehdy patřily mezi nejtantričtější země, jejich náboženský vliv ale sahal i mimo území Indie.
O šivaismu se dá říci heslovitě, že má mnoho forem, má více škol jak historicky, geograficky, tak i metafyzicky v menší či větší míře odlišitelné. Ne každá forma šivaismu je tantrická, přesto je mu přirozeně vlastní. (Úvod do šivaismu, čtyřicetistránkové dílo od indického autora, připravujeme do jednoho z dalších čísel bulletinu Nétra.)
Kašmírský šivaismus, jímž označujeme odnož tantrického šivaismu v Kašmíru, byl prakticky do konce 19. století i pro samotné moderní Indy neznámým fenoménem, jehož tradice se postupně vytrácela někdy v pozdním středověku a byla postupně objevována až v 20. století. Z rituálního hlediska je mrtvou naukou, pokračuje již jen jako mystická a intelektuální nauka. Jak je tomu u podobných kategorií bohužel nemilým pravidlem, podle dnešních znalostí bychom již o kašmírském šivaismu jako takovém neměli ani mluvit. Důvodem je to, že v Kašmíru vedle fenoménu, jejž kašmírským šivaismem označujeme, existovaly i jiné významné šivaistické tradice, svébytné kulty opírající se o samostatnou rituální tradici, které však nezapadají do indologické kategorie "kašmírský šivaismus", ačkoliv byly formami šivaismu v Kašmíru. A na druhou stranu některá díla, která do kategorie kašmírského šivaismu zahrnujeme, vznikla v jižní Indii. Je to zamotané a samozřejmě problém; není to totiž tak dávno, že si heslo "kašmírský šivaismus" našlo své svéprávné místo v katalozích knihoven, a teď vlastně říkáme, že bychom tuto kategorii neměli už nadále používat. Ale vývoj tantrických studií jde neustále dopředu a tyto poznatky předtím nebyly jednoduše známé. A nebyly známé ani mně v době, kdy jsem překládal \'Siva-sútru a Paramárthasáru.
JJ: Předpokládám, že spojitost s na Západě zdůrazňovaným profánním aspektem "tantrické lásky" nebo Káma-sútry je spíše naprosto volná.
RR: Jsem samozřejmě rád, že i lidé, kteří problematiku nestudují, to intuitivně cítí správně. Bohužel se ale zdá, že boj o slovo "tantra" je již dávno prohraný. Obecná "znalost" významu tohoto slova ve smyslu ëxtatického sexu" a ßpirituální lásky" je již natolik usazená, že s tím nelze hnout. Jako vzdor jsem před šesti lety založil stránky www.tantrajoga.cz, jejímž názvem jsem chtěl provokovat a učinit pokus o rehabilitaci slova tantra, ale vlastně si nejsem jist, s jakým úspěchem. Faktem z běžného života totiž je, že již samotné slůvko tantra ve webové nebo emailové adrese může činit problém pro člověka v prestižní firmě, který se na tyto stránky chce podívat či mi napsat email. Administrátoři mohou sledovat celou internetovou komunikaci (filtrováním závadných slov) a hned si myslí, že jsou to nějaké porno stránky. To je bohužel skutečnost. Můžeme to slovo hájit v odborných publikacích a šířit jeho pravý význam mezi inteligencí, ale jinak je ztraceno.
Ohledně Káma-sútry lze kategoricky říci, že nemá s tantrickou literaturou nic společného. Byla určena vyšší společenské třídě, která zpravidla o jógický Cíl neusilovala a hledala jen světské potěšení a rady do života. Vedle dharmašástry a arthašástry patří kámašástra (kam Káma-sútra patří a jež je nejstarším dochovaným dílem této literatury) do trojice, v nichž si vysoce postavení Indové pěstovali znalosti. První z trojice představuje společenské zákoníky určující kdo co smí či nesmí, druhá světskou moc a zájmy vládců jako jsou politika a dohled nad obchody, a třetí literaturu smyslného potěšení, kámašástru. Káma-sútra se ke čtenáři většinou dostane jen ve velmi okleštěné podobě, degradující celé monumentální dílo na pouhé sexuální polohy v lascivním vizuálním vydání.
Erotika samozřejmě byla oficiální součástí tehdejšího hinduismu; na prodlužování a zintenzivňování sexuální slasti není pranic tantrického. Také poznamenejme, že ve védském rituálu popsaném v jedné z dharmasúter, podle nějž se v domě hospodáře postupně uctívají různé prvky, bohu Kámovi, tedy ztělesnění chtíče, je nabídnuta oběť v posteli, jelikož představuje Kámovo obydlí. Káma je navíc jedním z pilířů celé básnické literatury zvané kávja. To také s učením tantrických škol nemá nic společného, pak bychom museli velkého poetu Kálidásu považovat za tantrika.
"Tantričnost" již vzpomínané tantrické čakra-púdži totiž není v samotném ßexu na konci", ale v tom, že to celé bylo tabu a tajné - v překročení mezikastovních "zdí" (relativně kdokoliv s kýmkoliv), pak především v aplikaci manter, vizualizaci božstev a dalších jógických technikách, v braní zakázaného pití a jídla včetně drog. Již ve dvacátých letech minulého století Woodroffe, velký popularizátor a (v té době) znalec šaktismu, opakovaně a ostře vystupoval proti dávání rovnítek mezi sex a tantrismus. Je to na pováženou - moc se toho v chápání laiků tohoto pojmu od té doby nezlepšilo, ba spíše naopak. Docela výstižně by se dal tento populární pohled na tzv. tantrismus vysvětlit v analogii s demokracií. O demokracii se za minulého režimu sice neustále mluvilo, ale jaká byla skutečnost? Víme, že tehdejší demokracie vlastně nebyla demokracie. A když toto pochopíme, že se vlastně jedná o zneužitý či přetvořený pojem, pak lehce pochopíme, jak to je to s "tantrou" dneška.
JJ: Šakti, šaktismus, tantra, tantrismus. Vadí používání ismů v duchovní literatuře?
RR: Vůbec. Pokud je hlavní pojem jasný, ismy jsou v pořádku. Slova jako buddhismus nebo hinduismus však Indové nepoužívali - kromě moderní doby. Mají slovo dharma, která v rámci buddhismu jednoduše znamená to, co pro nás znamená slovo buddhismus. V nebuddhistickém kontextu to samé slovo pak vyjadřuje celý hinduismus. Slovo buddhismus popisuje vše, co k Buddhově nauce zeširoka patří. Slovní spojení tantrický buddhismus je také v naprostém pořádku: je to tantrickými školami ovlivněný buddhismus, který se vypracoval na samostatnou odnož. Prakticky celý tibetský buddhismus je tantrický (i když v Tibetu kdysi působily i školy čhanu), ale jen pár škol z japonského buddhismu je tantrických. Kategorizace a ismy jsou tedy k užitku.
S hinduismem je to tak trošku jako s tantrismem; oba jsou výtvory, pro něž původně, zdůrazňujme, neexistovala žádná konkrétní "náplň". Jsou vyloženě umělými konstrukcemi, jejichž obsah se jen "násilně" nachází - s nevalným výsledkem. Abych byl srozumitelnější: nic jako hinduismus nebo tantrismus, resp. jakožto Tantra, vlastně neexistuje. Můžeme o něčem říci, že je to tantrické, čímž bychom měli mít na mysli, že to odpovídá nebo se podobá prvkům z tantrických textů, ale zastřešující náboženství, filozofie nebo společná nosná idea všech tantrických nauk nikdy neexistovaly. Dokonce ani úsilí o vysvobození není společné, protože mnohé tantry nejsou ničím jiným než jen magickým manuálem.
Tantrismus je indologickou představou z 19. století, předčasně vytvořenou na základě studia malého segmentu tanter, která se postupně ukázala chybnou. To je ale zkrátka vývoj a nikomu nelze nic vyčítat. Lze říci, že tantrická literatura a v ní obsažený tantrický materiál jen omezeně překrývají to, co se tantrismem označuje. To zní asi divně. Jde o to, že pokud připustíme, že tantrismus je mlhavá evropská představa (často individuálně a svévolně tvarovaná), tak obsah tantrických textů je "měřitelný". Samozřejmě existují styčné body mezi tímto obsahem a tzv. tantrismem, ne ale vždy a ne povinně, a máme tantrické prvky, které v zažité představě o tantrismu nelze vyjádřit. Není to jednoduché, uznávám, takže tantrismus, a podobně hinduismus, i přes své nedostatky jako virtuální pojmy, nakonec přece jen představují asi jedinou uchopitelnou koncepci pro neodborníky. V praxi je tak i odborník nucen tyto pojmy používat, čímž paradoxně jakoby souhlasil, že tyto umělé konstrukce jsou správné a platné. Tantrik nemůže být následovníkem tantrismu - toto nedává smysl. Tantrik je následovníkem konkrétní tantrické tradice - toto dává smysl.
Na druhou stranu šaktismus lze relativně dobře definovat (ovšem ne v několika řádcích). Šáktové, tedy uctívači Šakti, resp. následovníci šaktismu, podřídili "mužský panteon" Bohyni. Vše je Bohyně. Déví a Šakti znamenají z náboženského hlediska totéž: Bohyni. Z hlediska jógina a ezoterně Šakti je kundaliní. Jelikož jsou v šaktismu exoterní i ezoterní pohledy ve velké míře doplňující, nemáme problém s pojmy šakti a šaktismus - vyjadřují, z hlediska literatury, dobře uchopitelnou oblast. Ne moc pravdivě, ale pro jednoduchost lze šaktismus považovat i za jakýsi "převrácený" šivaismus, kde role Šivy a Šakti jsou vyměněné. Ne úplně všechny školy šaktismu lze nazvat tantrickými.
Abychom se ještě vrátili ke Káma-sútře, v češtině vydaný "Lexikon východní moudrosti" pod heslem této sútry uvádí, že je základním textem šaktismu. To je velmi zavádějící. Vůbec není textem šaktismu a už vůbec ne základním. Za "bibli" šaktismu se považuje dílo Déví-máhátmja, kde je Bohyně poprvé přímočaře velebena jako Nejvyšší. Toto dílo je tak centrální, že těžko nalézáme šaktickou tantru, která by na něj neodkazovala.
JJ: Poprvé jsem se s Vaším jménem setkal před mnoha lety u obsáhlé knihy "Úvod do metafyziky a esoteriky Indie", jež mi připadala jako Vaše stěžejní dílo. Cítíte to také tak? Kniha je bohužel již delší dobu rozebrána - je nějaká naděje, že se objeví její dotisk?
RR: Jestli stěžejní, to nevím, možná úspěšné, jelikož se rozprodalo ve velmi krátké době v letech 1995-1996. Po revoluci jsem očekával, že naši indologové konečně vydají publikace obsahující alespoň střepiny z bezedné studny duchovních nauk Indie, které za minulého režimu měli v šuplíku a nemohli vydat. Docela jsem se tím tehdy trápil: viděl jsem kolik je toho napsáno v zahraniční literatuře a kolik v češtině. Do této situace však, a vlastně do celého mého života, v té době náhle vstupuje jako atomová puma svrchovaný Guru beze jména a tvaru, který se mi zjevil ve dni a hodině mých 24. narozenin. Jeden z "výčnělků" následně proběhnuvší vnitřní "revoluce" mě přivedl k realizaci zmiňované knihy způsobem "nestěžuj si na ostatní, napiš ji sám".
Kniha již od počátku trpěla několika zásadními neduhy, z nichž asi nejvážnějším je, že jsem tehdy studoval odbornou literaturu teprve pár let. Do toho započítejme nezanedbatelný faktor, že mou mateřštinou je maďarština a česky jsem se učil doslova současně se psaním knihy. Dostal jsem se však k lidem, kteří mi s češtinou pomáhali. Což postupně vedlo k dlouhým dialogům, kdy jsem musel být schopen vysvětlit, co vlastně chci napsat nebo co je smyslem sdělení u překladu, protože někdy i sebemenší záměna v slovosledu může smysl textu pozměnit. Za pár let tyto dialogy symbolicky vyústily v založení Ágamické školy, která vedle duchovní praxe také zdůrazňovala teorii. Ze svého pohledu bych za stěžejní označil celý tento řetězec událostí. Takové důležité body života jsme v Ágamické škole nazývali karmickým rozcestím; kdy se na určitý bod v životě začne vázat předem nepředpokládaný a často rychlý spád událostí, který velkou měrou a s citelným rozsahem do budoucnosti zasáhne do života a pozmění ho.
Ohledně dalšího vydání knihy: přes opakované nabídky musím odmítnout, protože z obsahové stránky je dnes již skutečně zastaralá. Myslím si, že to, co lidi k té knize stále přitahuje, není ani její "fyzický" obsah, který nebyl ani v té době nijak výjimečný, ale obsah "metafyzický" - skutečnost, že někde mezi řádky je schován prst Svrchovaného, jehož "dotek" k napsání nepřímo vedl. Možná i Šrí-jantra na obálce, jejíž podobu jsem obdržel od svrchovaného Gurua a jež je do dnešních dnů součástí mé duchovní praxe, přispěla velkou měrou k "metafyzičnosti" knihy.
Mluvíme-li o stěžejním díle, ze svého hlediska za takové považuji útlou knihu aforismů "Ty chceš chápat to", pokud pominu nepublikované věci. Byla a je pro mě skutečným božským zjevením obdrženém v transu, kdy první aforismus mi do hlavy přímo vsunul svrchovaný Guru. Byl jsem ztělesněním klíčové jóni-otázky; posvátný lingam-aforismus do mě vnikl jako Odpověď. Nikdy v životě jsem neměl lepší ßex".
JJ: Píšete knihy pod jménem Usrhs-pha, které je pro českého čtenáře poměrně těžko vyslovitelné. Chcete-li, můžete nám prozradit něco málo o jeho významu a energiích? Používáte v souvislosti s duchovní prací stále též své občanské jméno?
RR: Obě knihy z Vašich otázek představují soupisy a parafrázování napsaného již jinými. Sice jsem myšlenky spojoval svým způsobem a mnohdy doplňoval svými postřehy, stále to však nestačí, abych takové dílo mohl považovat za své. Nějaký autor se ale uvádět musí. Hlavním důvodem, proč jsem nepoužil své občanské jméno, bylo však to, že jsem po Guruově "doteku" ztratil vazbu na "moje", na ßvé", na tělo. Jméno a údaje z občanky se staly cizími. Psychiatr by to asi diagnostikoval jako depersonalizace. Celá publikační činnost z 90. let spadala do té doby. Naučil jsem se lhát; trvalo to ale pět let, než se mi takové lhaní stalo přirozeným. Nejraději bych stále o Rasovi mluvil v třetí osobě, ale chápu, že to může lidi vystrašit či přivést na myšlenku, že žiji v bludech. Takže lžu. Jsem velmi racionálně založený, dokážu uvažovat paralelně z hlediska mystiky i z hlediska nevěřícího materialisty a přizpůsobit se. Mystika a mystifikace jsou pro mě zcela odlišné kategorie.
Samotný jazyk sám o sobě je problematický - občas sice lze obejít podmět (zaměnit já za nejá) nebo ho vynechat a vyjádřit tak dočasně neosobní hledisko, ale přísudek se většinou automaticky vztahuje k nějakému podmětu. Nad tímto problémem jsem uvažoval delší dobu a vymýšlel jsem si možnosti, jak přidat v češtině nové zájmeno neosobního typu, které by se pro lepší odlišení vyznačovalo i jiným skloňováním. Později jsem objevil v knize od Yuasa Yasuo, že přesně tento problém kdysi mniši řešili a dořešili - v japonštině. Povzdechl jsem si a záviděl.
Usrhs-pha je jedním ze zvuků-manter, které jsem od svrchovaného Gurua obdržel. Po úvaze jsem ji použil jako náhražku jména pro vydavatelské účely. Kvůli jednotnosti pak zůstala i u dalších titulů. Nikdy nesloužila jako tzv. duchovní jméno, nikdo mě takto neoslovoval. Zde bych citoval: Üsrhs-pha není jméno, ale titul, o který žádná rozumná bytost nestojí". Články a publikace, které v současnosti píšu nebo chystám, již píšu jako Rasa Ravi.
JJ: V dalších otázkách se nechám inspirovat menší, avšak o to hutnější knížečkou s názvem "Náropa a Tilopa". Jde o příběh, ve kterém mudrc Náropa postupně zjišťuje, že jeho poznání i přes dlouhé studium není úplné a k jeho realizaci mu chybí ještě těžký krok. Proto se vzdává svého opatství a vydá se hledat svého gurua. V této době však ještě nepřijal jméno "Náropa". Povězte, může podle Vás přinést přijetí nového duchovního jména pomoc na cestě? Jak můžeme případně napomoci jeho objevení?
RR: Přijetí duchovního jména hraje důležitou roli ve chvíli, kdy je člověk připraven nadobro vystoupit z kleští světského života a plně se celým svým životem věnovat životu zasvěcenému duchovnímu Cíli - na jednosměrné cestě bez návratu. Musí to být událost karmického rozcestí. Člověk si svlékne šaty běžného světa (symbolicky i doslovně) a genetické minulosti. Ta je v knížce tantricky a symbolicky vyjádřena způsobem, že "musíš zabít rodiče". Pro společnost, pro kterou je rodina základem, je odvrácení se od ní samozřejmě odsouzeníhodná věc. Rodičům však nikdy nevysvětlíte, že jste objevili něco, o čem oni nevědí a nechtějí ani slyšet. Pro ně zůstáváte vždy jen synem či dcerou, od koho je "proti přírodě" přijímat poučení. Správné vyřešení této otázky je velmi důležité, protože bychom svým konáním samozřejmě neměli druhým ubližovat. Jedno, zda se jedná o duchovní jméno či změnu občanského, příbuzní to budou vždy chápat, že se od nich distancujeme a nevážíme si jich. Proto bylo takové rozhodnutí v duchovních tradicích celého světa doprovázeno rovněž vstupem do nějakého řádu, což jednou ranou řešilo mnoho souvisejících věcí.
Indové svým dětem dávají jména bohů a bohyň s touhou, aby se jim podobaly (nebo pragmaticky ze zvyku). Evropané to bohužel často chápou opačně, že si dotyčný hraje na boha. Samotné jméno jako takové ale nic neřeší. Na mantrické úrovni je samozřejmě ovlivňováno mnoho věcí, když nás takto oslovují, a nové jméno dokonce dokáže i "popostrčit" náš osud, ale své karmy stejně musíme řešit sami. Přijetí duchovního jména by mělo předcházet dlouholeté duchovní nasazení, neměl by být první krok teprve na začátku po nastoupení duchovní stezky. Změnu či přijetí nového jména bych přirovnal k soužití partnerů, kteří se po mnoha letech rozhodnou, že si svůj vztah zpečetí manželstvím a rozhodnou se založit rodinu s dítětem. To je celoživotní závazek.
Touhou po přijetí duchovního jména člověk chce naznačit, že již nepatří světskému světu. Chce svůj vnitřní stav nějak vyjádřit a může dojít ke stavu, že si sám začne dávat jména. Po čase ale zjistí, že se ten stav mění a že už se mu ta předtím přisvojená jména nelíbí, přidělí si nová a nová. Bude však spokojen vždy jen dočasně. To je jedním z důvodů, proč by si člověk duchovní jméno neměl přidělovat sám. Ve stadiu, kdy mu na jménu záleží, nebude spokojený se žádným jménem, které si sám přidělí. Toto stadium by se dalo nazvat hledáním "duchovní identity". Člověk intuitivně hledá Nepojmenovatelného a chce se Mu podobat.
Pokud člověk skutečně chce za sebou spálit některé světské mosty, tak ať si změní své občanské jméno. To je skutečná výzva ke změně v životě. Až poté by měl přijmout i nové jméno duchovní. Pokud není schopen podstoupit změnu celého občanského jména, asi moc dobře nikdy nepochopí, o co jde v přijetí duchovního jména.
JJ: Náropa během svého putování za guruem zjišťuje, že dokud netouží na 100 %, dílo se nedaří. Teprve, když si uvědomí, že úvaha typu "zkusím ještě nějakou dobu hledat a pak se vrátím" postup znemožňuje, plně se úkolu oddá a rozhodne se hledat "dokud nenalezne". Je tento zlom postoje podle Vás důležitý?
RR: Duchovní snaha na 99,99 % není skutečnou jógou. To je vychytralost, že pokud "ta jóga" nakonec nevyjde, máme stále "záchranné" vlákénko. To vlákénko je ve skutečnosti obrovskou zdí, kterou nikdy nepřelezeme. V klobouku si nelze umýt vlasy.
Vše se musí podřídit naprosto oddané víře. Jde o naprosto pevný postoj v klíčových rozhodnutích a prioritách. Člověk naříká "nemůžu", přičemž jeho svědomí křičí "nechceš". Svědomí je překrýváno argumentacemi o tlaku okolí. Neexistuje žádný tlak, který si sami nepřipustíme. Jde vždy jen o priority.
Jelikož je pravá Cesta jednosměrná, lze jít jen dopředu, za sebou nenecháváme žádné stopy; most, po kterém kráčíme, stavíme za chůze ve vzduchu a mizí okamžitě za námi. Jeden krok zpátky není jeden krok zpátky, ale pád kdoví do jaké propasti. Bez neochvějné víry nelze stavět něco na ničem a ani se něco nikdy nepřiblíží všemu. Bez víry se kategorie všechno, něco a nic neukážou jako tři posvátné zvuky a-u-m tvořící jednotu.
JJ: Angličtina, čeština, sanskrt - nebo jak jinak nejlépe vyjádřit velké pravdy? Tuto otázku si dovolím položit závěrem.
RR: Je to důležitá otázka. Čím více jazyků z odlišných jazykových skupin ovládáme, tím více chápeme celé lidstvo. Česky "nic tam nevidím" je anglicky Ï see nothing there". Angličan tedy "vidí nic", Češi "nevidí nic" - je to zdvojená negace a tedy ne moc "logické". Podobné věci na úrovni vysoké jógy mají velkou prioritu, protože verbalizace tvoří velkou část našich myšlenkových konstrukcí a ty nás nechtějí pustit dál, nad mysl.
Karmy, které potřebujeme řešit, sice meditace, uctívání a další duchovní postupy dokážou vyvolat, ale je to naše myšlení, které si musí najít správný postoj jak onu karmu (1) rozpoznat, že je to karma, pak (2) se musíme rozhodnout s ní něco udělat a nakonec (3) vědět, jak na to, co s ní udělat. Jsou to tři nezávislé kroky, přičemž jeden od druhého nelze odvodit. K řešení karem potřebujeme všechny tři body. Pokud neumíme své pocity a představy převést do pojmů, máme menší šanci s nimi duchovně pracovat. Rozumíme-li skutečně čakrám, všechny pocity lze pojmenovat - sice často ne v běžné řeči, ale způsobem, jakým ho ta či ona čakra zpracovává. A pak pracujeme s abstraktní konstrukcí. K tomu všemu však potřebujeme verbalizaci a ta není absolutně danou strukturou. Znalost jazyků v tom může velmi efektivně pomoci, ačkoliv se na první pohled zdá, že s duchovní praxí nemá nic společného. Omyl.
Velké pravdy se verbalizací stanou malými pravdami. A ty lze vždy převrátit v nepravdy nebo je libovolně interpretovat. Jiná možnost ale není. Indický přístup je možná proto odlišný od evropského vnímání duchovna, jež lze označit jako na posvátné knihy orientovaný přístup. I když zrovna Češi mají od křesťanství větší odstup, je stále zažité, že samotné posvátné texty obsahují Pravdu a že ty texty jsou důležitější, než ten, kdo je vykládá. V Indii je to naopak, text je jenom prostředek, nahraditelný, napsatelný, nejdůležitější je duchovní učitel.
JJ: Děkuji Vám za odpovědi.
(autorkou, bývalou poslankyní za Unii svobody a zakladatelkou politického hnutí Klíčové hnutí)
JJ: Čtenáři Vás mohou znát jako herečku, ale i autorku povídkových souborů. Povězte nám prosím pro začátek, jaké knihy jste vlastně vydala a o čem pojednávají?
TF: Vydala jsem dvě sbírky povídek, jedna se jmenovala Lydiiny dveře a druhá Bílý den. Jsou to povídky, ve kterých je převážně hlavním hrdinou můj syn s postižením, ale nejen on.
JJ: S přáteli jste sestavila též zajímavou knihu "Světliny 2", z jejíž obálky shlíží snová plachetnice ve tvaru labutě. Jak vlastně tato kniha setkaná z pohledů tří odlišných lidí vznikala? Předcházelo jí hluboké osobní setkání či byla sestavena z vhodných textů vytvořených již dříve k jiné příležitosti?
TF: Tu knihu jsem nesestavila. Autorem je Karel Funk, se kterým jsem dlouhá léta vedla rozhovory ústní i písemné. Znal moji tvorbu a poprosil mne o některé povídky i koláže. Oslovil ale i další blízké lidi a tak vznikly Světliny 2.
JJ: V knize mne zaujala Vaše kapitolka o náladách. Čím to, že někdo je hned rozjařený, hned zas smutný a jiný je stále stejně vyrovnaný? Měli bychom svoje nálady ovládat nebo je naopak náladovost připomínkou bujné energie, kterou jsme měli v dospívání?
TF: Myslím, že život je zrání a že bychom se měli naučit ovládat svoje nálady a měnit svou povahu k lepšímu. Není nic horšího, než náladový člověk. Druhý přece za to nemůže, že jsem se zrovna špatně probudila nebo se mě někdo dotkl. Člověk se má vždycky snažit druhým pomáhat a ne jim předávat to nevyřešené v sobě samém.
JJ: Poznat svůj "pozemský úkol" je jistě nelehké. Alespoň já si to tak myslím. Měla jste někdy pocit, že máte svůj pozemský úkol v dohledu? Mohlo by to být třeba "Klíčové hnutí"? Nebo takovýmto způsobem vůbec nepřemýšlíte?
TF: Ano, je těžké poznat svůj pozemský úkol. Ale často nás vede nějaký vnitřní hlas, který nám říká, co děláme dobře a co špatně. Já jej mám nastavený tak, že když přijmu něco, co s ním není v souladu, začnu se cítit špatně a vím, že toho musím nechat. Těch úkolů je ale samozřejmě víc. Kromě práce na sobě samém by člověk měl něco udělat i pro druhé a pro společnost. V tomto ohledu jsem přijala úkol založit Klíčové hnutí, protože vím, že cesta, kterou zatím jdeme nikam nevede. Tak jsem se pokusila na základě alternativ, které jsem prostudovala, založit se svými spolupracovníky něco nového, v čem je naděje pro budoucnost. Záleží to ovšem na tom, kolik lidí se rozhodne na sebe také kousek vzít.
JJ: Pro léta 2002-2006 jste byla jako nezávislá zvolena poslankyní parlamentu za Unii svobody. Nyní jste kandidovala na prvním místě za Klíčové hnutí. Nejste tedy v politice žádný naivní nováček a víte, jak věci v kuloárech chodí. Myslíte, že české politice prospívají iniciativy typu "Defenestrace 2010" či "Vyměňte politiky"?
TF: Je to projev zoufalství. A bezmoci voličů. Myslím, že má cenu se vyjadřovat i tímto způsobem, na druhé straně pokud chceme něco bořit, musíme současně něco tvořit. Jinak je to jen negace, která nemá východisko.
JJ: Programy většiny politických stran jsou přes zdánlivou rozdílnost velmi podobné: růst HDP, zvyšování výdajů do infrastruktury, podporování konkurence, zdravotnictví založené na vědě, plošný sociální systém. Z programu Klíčového hnutí však cítím znatelný kontrast: spolupráce místo konkurence, celostní medicína, dobrovolné platby do fondů spravujících část věcí veřejných. Není však takováto změna až příliš radikální a tím pádem neuskutečnitelná?
TF: My v našem programu říkáme, že toto je náš cíl, ale cesta k němu je postupná. Ale už to vědomí, kam jdeme a kam se chceme posunout je přece zásadní. Všechno ostatní je pak možné upravovat cestou. Kromě toho jsme měli jasné první kroky tady a teď. Konkrétní zákony, kterými se musí začít. Byla jsem v politice čtyři roky a tak vím, jak se to má dělat.
JJ: Jestli jsem správně pochopil, rádi byste podpořili výrobu v místě spotřeby a tím přispěli k obnově venkova a umenšení závislosti na dovozech. Myslíte, že by takovýto antiglobalizační záměr šel podpořit i ekonomickými nástroji? Mám na mysli např. zásadní zvýšení spotřební daně z paliv, silniční daně či mýtného.
TF: Nepochybně. Vždyť dnešní ekonomika je zcela pokřivená. Státy zasahují do ekonomiky tím, že dotacemi, cly a nezdaněním některých komodit deformují skutečné ceny. Není přece možné, aby se vyplatilo dovážet tisíce kilometrů česnek z Číny, když jej můžeme vypěstovat za humny. Jestliže je levnější, pak něco zásadního není v pořádku. Ale změny se musejí zavádět citlivě, aby je lidé mohli přijmout. Například musejí klesat přímé daně, aby mohly růst daně z paliv. Jinak to lidé nezvládnou.
JJ: Vytváření komunit je další prioritou Klíčového hnutí. Zajisté ne náhodou jsem objevil na druhém místě vaší kandidátky Milana Smrže, který má myslím k takovémuto pojetí též blízko 2. Co prospěšného by podle vás mohl stát pro podporu komunit udělat?
TF: Nechat je žít a legislativou vyvažovat malé a velké. Dnes má přednost velké před malým a to zaniká. Velcí mají daňové prázdniny, daňové ráje a malí nemají žádné výhody, jenom je sužuje byrokracie a legislativa všeho druhu. Musí to být naopak. Navíc princip subsidiarity, to jest, že v místě mají přednost před nadřízenými většími celky, se také nedodržuje. Ovšem, je třeba říct, že někdy si lidé zvolí do místních zastupitelstev podnikatele nebo lidi nečestné a pak se nestačí divit. Podnikatelé mají podnikat a ne současně zastávat politický mandát. To je to nebezpečné prorůstání politiky s ekonomikou. Na zastupitelstvech v obcích hodně záleží.
JJ: Pojetí správy věcí veřejných vycházející z programu vašeho hnutí je mi blízké. Připadá mi však, že je důležité, aby se všichni zúčastnění zapojovali dobrovolně. Pokud by byla pravidla implantována na všechny občany, jistě by se našlo mnoho vychytralých, kteří by se snažili systém využívat a přispívat do něho jen málo. Vzpomeňme například propastného rozdílu mezi socialismem utopickým a reálným.
TF: Ano, stojíme na dobrovolnosti. Nutit dobro někomu násilím je zrůdnost. To už tady bylo. Ostatně minulý režim jenom vytuneloval všechny dobré myšlenky a pak je obrátil v pravý opak. To ale neznamená, že myšlenka solidarity, skromnosti a dobrovolnosti je mrtvá. Jen souvisí s osobní svobodou a vlastním rozhodnutím a rozvojem.
JJ: Na závěr bych se rád zeptal na věc již poměrně nezávislou na výsledcích voleb: Připadá vám dostatečný současný způsob péče o lidi na sklonku cesty? Nevytrácí se z našeho života soudržnost v rodinách a nenahrazuje jej odosobnělá péče v léčebnách dlouhodobě nemocných a dalších ústavech? Vidíte nějaké svítání na lepší časy?
TF: Ano. Už dnes existují hospicy a tam je péče docela jiná. Bude-li zdravotnictví orientované jenom na peníze, stejně jako celá naše společnost, nikdy se k lidskosti nedostaneme. Smyslem života člověka je tvořivý život a ten dělá lidi šťastnými. Ne peníze. Ty jsou jenom prostředkem.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor3.
1www.siddhaika.org/cs/Netra-bulletin
2rozhovor s ním jste mohli najít ve Zpravodaji 1/2008
3Klíčové hnutí
získalo ve volbách do poslanecké sněmovny ČR v roce 2010 za kraj
Praha (ve kterém jediném kandidovalo) 0,2 % hlasů