(autorkou knihy Zázrak uzdravení má svá pravidla" 1)
JJ: Všechno souvisí se vším a tak jistě není náhodou, že vás život zavál do přístavu autorů duchovní literatury. Můžete nám prozradit, jak divoká plavba vydání knihy předcházela?
PK: Vody byly klidné a jen lehký větřík mírně čeřil hladinu. A tím větříkem bych označila několik přátel, kteří si prostě jen nepamatovali ty základní principy, pomocí kterých jsem jim pojmenovávala příčiny jejich běžných i neběžných zdravotních problémů. Když byli ochotni tyto příčiny akceptovat jejich zdravotní nedostatky jednoduše mizely. Kniha vznikla jako reakce na jejich žádost sepsat jim jakýsi kapesní tahák" pro snadnější zapamatování.
JJ: Jako dominantu obálky knihy jste zvolila slunce vycházející nad širým mořem. O nebi nad mořem se však rozhodně nedá říci, že by bylo bez mráčku. Měli bychom v obálce hledat nějakou skrytou symboliku?
PK: Jsem ráda, že jste optimista a volíte východ slunce. Fotografie mě totiž oslovila hlavně proto, že jsem nad ní uvažovala, zda zachycuje východ či západ slunce. Moře by mohlo zosobňovat hloubku dosud neprobádaných tajemství naší existence. A ty mráčky lekce, kterými procházíme, abychom měli možnost lépe poznávat svůj vnitřní duchovní svět. Ale konečný vjem ráda ponechám na čtenáři samém podle míry jeho osobního vhledu. Kdysi mi například jedna paní říkala, že musela knihu zabalit do neprůhledné fólie, neboť kdykoliv ji vzala do ruky a podívala se na fotografii cítila v celém těle chvění. Obálka prý jí nakonec pomohla pochopit pravý smysl Sokratova výroku vím, že nic nevím". Takže výklad asi opravdu ponechám na individuálním přístupu čtenáře....
JJ: Docházíte k závěru, že dlouhodobě neřešené potíže se dle povahy obrazí v poškození těla - např. vznikem nemoci. Dalo by se vaše poznání shrnout takovýmto způsobem?
PK: Všechny potíže jsou druhotný jev či důsledek neochoty měnit zaběhnutý osobní model našich nepěkných morálně volních charakterových vlastností, které projevujeme ve vztazích se svým okolím. V okamžiku, kdy naše mysl nenalézá východisko, resp. správné řešení situace, ve které jsme se ocitli jednak z pouhé neochoty respektovat nárok druhého na jeho vlastní duchovní prostor, a jednak z důvodu vlastní neschopnosti respektovat sami sebe, nastupuje tělo. Prostřednictvím zdravotního problému se nám snaží sdělit, že kráčíme životem špatně. Situace, které nezvládla mysl, tělo vyřeší tím, že nás z nich prostě a jednoduše stáhne, abychom se už konečně pochopili a přestali se dopouštět osudových chyb. Sami na sobě. A to je potřeba zdůraznit.
Jsme-li nemocní nemůžeme se účastnit běžného každodenního života. Tělo si poleží v posteli a mysl nemusí nic řešit. Řešení části našich problémů na sebe převezme dobrovolně blízké okolí a část se jich vyřeší tak nějak sama. Tělo učí mysl nadhledu a vzájemné rovnováze.
JJ: Jak je to však v případě úrazů - myslíte, že i tady přijede auto, aby vyhovělo našim potřebám a mírněji či prudčeji nás srazí? Nebo jindy třeba jenom zakopneme?
PK: Stejně jako u nemocí, jakémukoliv úrazu předchází neochota hledat vnitřní harmonii a alespoň nějaký duchovní růst v rámci poznávání a zlepšování své jedinečnosti. Člověk v sobě raději hromadí pocity lítostivosti, hněvu, beznaděje. Jediné řešení, které nevědomá mysl nalézá je bezmocná sebedestruktivní zlost. A právě míra touhy po vlastní sebedestrukci je vyjádřena rozsahem úrazu, rozsahem poškození těla. To přijíždějící auto opravdu jen vyhoví potřebám onoho sebedestruktora, ačkoliv je většinou zařazené až na konci řady předchozích drobných zranění a úrazů, ke kterým patří i zakopnutí.
JJ: Je však nějaká cesta, jak se z takovýchto náhod" poučit? Třeba přemýšlet o tom, o čem jsme před nehodou přemýšleli?
PK: Pojďme si zkusit pojmenovat konkrétní situaci ze života. Například rozčilený rodič, který se právě pokusil své milované ratolesti vysvětlit úskalí jejího momentálního nestandardního jednání, ukončí rozhovor prudkým prásknutím dveřmi. Jenže si v nich přiskřípne malíček levé ruky. Náhle se mu nabízí dvě možnosti, jak situaci využít pro sebe.
Za prvé se z ní nepoučit a rozzuřit se ještě víc, dát svůj úraz za vinu dítěti. Takový rodič se pak stává adeptem např. na tu vámi zmíněnou autohavárii.
Za druhé se zastavit a uvědomit si podíl své viny na vzniklé situaci. A jak správně říkáte, rychle přemýšlet o negativních myšlenkách, které vyprodukoval a snažit se najít ponaučení. Zhodnotit si, zda jeho přístup k nestandardní situaci byl adekvátní a zda vzal v úvahu i stanovisko dítěte, nejen to svoje, dle jeho názoru jediné správné. K nalezení řešení vyprodukovaných negací napomůže tělo. Nejprve úrazem vyjádří míru sebedestrukce. Přiskřípnutý malíček může krvácet, být oteklý nebo dokonce zlomený, kůže je sedřená, nehet zmodral atd. Skrze všechny tyto indicie tělo hovoří o pravých příčinách úrazu duchovně nesrovnaného rodiče. Jen je nutné učinit překlad z řeči těla do řeči nám srozumitelné. Např. malíček v řeči těla reprezentuje rodinné vztahy, krvácení únik radosti ze života, modřina zadržovanou radost a nedostatek správného nadhledu, zlomeniny naznačují nutnost ukončit nedobře fungující vztahy atd. Takže jestli je člověk ochoten naslouchat řeči těla a poučit se tak, aby vícekrát v podobné situaci neselhal a neprosadil vlastní nedostatečnost, pak má vyhráno a odměnou je mu hřejivý vnitřní pocit sebeúcty a harmonické vztahy v rodině.
JJ: Docela velká část vaší knihy se zabývá dispozicemi jednotlivých astrologických znamení - například jaké zdravotní obtíže jsou pro ně typické. Měli bychom tedy hledat potenciální potíže především v charakteristice svého znamení nebo naopak podle svých obtíží zjišťovat ve vlivu kterého znamení jsme? Doufám, že se ptám srozumitelně.
PK: Ptáte se velmi pěkně. Tělo lze z pohledu astrologie rozdělit na dvanáct částí, ovlivňovaných energetickým potenciálem dvanácti znamení zvěrokruhu podle jejich základních a typických charakteristik. Všechny potíže těla jsou pak kombinací nedostatečného využití pozitivního základu znamení ve kterém jsme narozeni a zároveň neschopnosti postavit se temným negativním stránkám ostatních znamení které nás obklopují a ovlivňují. Tělo neschopnost naší mysli vyrovnat se s těmito negacemi roztřídí a uloží do příslušných částí a orgánů podle toho, jak pracujeme se svými myšlenkami.
JJ: Můžeme-li pro ilustraci: Dejme tomu chrapot - co může prozradit o momentálním rozpoložení našeho nitra?
PK: Hlasivky jsou umístěny v oblasti krku. Krk náleží energetickému vlivu znamení Býka. Základní negativní býčí principy jsou jednoznačné. Pro potřebu vysvětlení pravé příčiny ochraptění jmenujme např. tvrdošíjnost, zatvrzelost, uznávání filosofických aspektů života pouze slovně, touha po uspokojování, touha po ocenění (hlavně materiálním). Pak jednoduchá výpověď našeho hmotného těla o našem momentálním duchovním stavu bude znít asi takto:
Ochraptěním, které dost často postihuje hlasivky v běžném hovoru, kdy musíme přestat mluvit a odkašlat si, vyjadřuje tělo náš vztah k vlastní přirozenosti. Člověk se jal vyprávět něco, co sám ještě neumí žít v rámci své přirozenosti, ale druhým to již předkládá jako svůj osvědčený model chování. Zároveň za to očekává nějaké ocenění, které by mu přineslo uspokojení, ačkoliv se v hloubi duše zatvrzele hodlá i nadále držet svých starých návyků.
JJ: A co třeba nádorová onemocnění - to je asi na delší povídání, že?
PK: Asi budete překvapen, ale není. Každé nádorové onemocnění je jen špatně nasměrovaný růst osobnosti jedince. Místo, aby se člověk ubíral skrze mysl duchovní cestou, lpí na duchovní prázdnotě a zoufalé neochotě k jakékoliv změně.
Často se setkávám s názorem typu proč já..., vždyť cvičím a pročišťuji tělo, jím obilné klíčky..." Dnešní trend pěstovat tělo v posilovnách je sice chvályhodná aktivita, ale zajišťuje jen tělesnou pružnost, nikoliv pružnost duchovní a tedy myšlenkovou. I duchovní osvěta lidstva se stále děje spíše v rovině těla, otevření našeho vnímání jinému prostoru je opomíjeno. Například i světově proslulý vrcholový sportovec může jednoho dne onemocnět zhoubným bujením... Jeho životní náplní je totiž převážně fyzická aktivita, perfektní životospráva sestavovaná týmy odborníků a zaručený sportovní výsledek..., do nabitého denního programu se již nemusí vejít čas ani chuť pro otvírání mysli vyššímu duchovnímu řádu. Chybějící správný duchovní růst mysli pak prostě vyjádří tělo prostřednictvím falešného růstu buněk. Zasažen je orgán nebo části těla, které mají v sobě zakódovanou výpověď chyb člověka tak, jak se jich dopouští ve vztazích.
Naděje lidstva na nalezení medikamentu, který by nádorové bujení zastavil a léčil je pouhá snaha shodit ze sebe zodpovědnost za vlastní životy. Zkuste pilulkou vyléčit myšlenku...! Takový proces můžeme zahájit a uskutečnit jen svým vlastním rozhodnutím změnit se. Analogie mezi medicínským ozařováním a nutností projít duchovním osvícením je na první pohled zcela zřejmá.
JJ: Slyšel jsem názor (který se mi líbí), že napravení nemoci trvá přibližně stejně dlouho, jakou dobu jsme se nevědomě o její vznik snažili". Je podle vás na této teorii alespoň kousek pravdy?
PK: S druhou částí vřele souhlasím, člověk po léta ukládá své nedostatečnosti do částí těla tam, kam svojí podstatou přísluší. Získala jsem ale zkušenost, že napravení zdravotních problémů pak trvá jen tak dlouho, jak dlouho si je člověk potřebuje doslova pěstovat, než je schopen svoji vlastní jedinečnou osobnost přijmout a pochopit v rovině vyššího vnímání. Když mysl nalezne tu správnou cestu není důvod, aby si tělo nadále drželo v sobě zdravotní problém. Někdo na pochopení sebe sama potřebuje celý život, jiný pouhý den. Takový člověk pak zažije zázrak uzdravení v pravém slova smyslu. A po zbytek života už ví a bude si pamatovat, že nejprve ale musel dodržet přísná a přesná pravidla sebezlepšování, která onomu zázraku předcházejí.
JJ: Máte třeba nějakou svoji (i neveřejnou) praxi? Neptám se, zda léčíte, ale zda jste třeba ochotna pomáhat nastavovat svým spolubližním vnitřní zrcadlo? Nebo byste to formulovala jinak?
PK: V poslední době se hodně věnuji prevenci, lze-li to tak nazvat. Čtenáři mě zvou na besedy. Ústředním tématem je samozřejmě obsah mojí knihy, tedy pravé příčiny zdravotních problémů. Takové akce jsou rozhodně poučné pro obě strany, jak pro mé čtenáře, tak i pro mne.
A co se týká té praxe... lidé se ke mně dostávají převážně referenčním způsobem, na základě předávaných zkušeností a osobních doporučení. Většinou spolu rozebíráme problémy, které medicína odmítá či považuje za neřešitelné.
JJ: A co se stane, až se veškerých svých obtíží zbavíme? Zůstanou jen dřívější jizvy a i ty se časem zacelí?
PK: To je hodně těžká otázka. Záleží totiž na tom, jaký časový horizont máte na mysli. Až se nám, jako lidstvu, podaří zbavit se veškerých obtíží bude to zřejmě znamením toho, že už jsme všichni dostatečně dokonalí, že jsme všichni pochopili princip harmonické jednoty tělesného a duchovního... Co nastane pak, jestli to někdy jako lidstvo zvládneme... těžko odhadnout...
JJ: Myslíte, že jsem se zapomněl na něco zeptat? Chtěla byste třeba zanechat nějaký vzkaz ostatním hledajícím?
PK: Téma pravých příčin zdravotních problémů je velmi obšírné. Mám za to, že ty základní otázky, které by mohly přiblížit vašim čtenářům jiný úhel pohledu na zdraví, třeba prostřednictvím mojí knihy, byly vyřčeny.
Stále častěji se setkávám s lidmi, kteří chápou, že je nutné postupovat do budoucnosti prostřednictvím zlepšování a rozšiřování vnitřního duchovního světa v rámci vlastní jedinečnosti. Přesto se i tito lidé musí občas potýkat s nějakým tím zdravotním či jiným problémem. A tak na závěr našeho povídání bych ráda podotkla, že všechna omezení si do svých životních cest klademe sami. Ač se to může zdát jakkoliv nepravděpodobné, je to totiž vlastně jenom důsledek neochoty po sebepoznávání. Naše myšlenky mají totiž neuvěřitelnou sílu a záleží jen na nás, jak s nimi dokážeme pracovat.
JJ: Děkuji vám za rozhovor.
PK: Já děkuji vám.
(autorem knihy Duše a křídla")
JJ: Seznámil jsem se s vámi již jako s autorem duchovně vyzrálé knihy, jistě však tomuto počinu mnohé předcházelo. Byl byste ochoten se nám několika odstavečky představit?
MZ: Ano, mnohé předcházelo. Prostoru je málo, tak jen pár črt. Narodil jsme se v Táboře v roce 1953. Proč právě tam, jsem poznal až o několik desítek let později. A bylo to nádherné. Ne přicházejícími informacemi, ale spíše principem, který jsem postupně poznával za tím vším. Vzpomínám na jedny dávné předškolní vánoce a setkání s Ježíškem pod stromečkem a hned následně s Ježíšem na kříži v táborském kostele. Ten vnitřní protest - takhle ne" - mé dětské duše si pamatuji dodnes. Ano. Buďte jako děti," vyzýval nás Ježíš... Vzpomínám na svoje otázky o vnímání světa, které jsem tenkrát neuměl pojmenovat ani formulovat, jen cosi tušil. Jak a co vlastně vidím," ptal jsme se. Vyprávěli mi o světle a oku, ale to jsem nechtěl slyšet. Říkali mi, abych byl normální, abych byl na zemi. Ano. Kdo jsem já? Kdo je ten, kdo vnímá?" vyzýval mne později Ramana Maharši k ponoření za myšlenky...
Gymnázium bylo krásným časem v nádherné partě skvělých lidí. Pak jsem se rozmýšlel mezi psychologií, medicínou, technikou a filmovou akademií. Následně studoval ČVUT a pokoušel se marně o FAMU. Dokončil jsem kybernetiku a bylo mi nabídnuto místo ve zdravotnictví. Léta jsem vytvářel medicínské počítačové programy. Dodnes se věnuji zdravotnické informatice a po celý čas také audiovizi, nyní hlavně fotografii. A během těch všech let se rozpomínám na to, co nám Májá moudře ukryla pod závoje a co zvolna a s postupně se měnícím úsilím objevujeme a nazýváme to kráčením po Cestě či jinak.
Objevujeme kouzelné pravdy i zdánlivé protiklady světa. Vzpomínám. Jednou nám profesor matematiky popsal tabule strašnými vztahy a ve vytržení se zamyslel nad n-rozměrným světem pod křídovými symboly: Vidíte, takový je náš svět. Víte, já si myslím, že živá hmota, je neživá hmota plus čas." Pak se navrátil na zem, podíval na tváře studentů, mávl rukou a vše smazal. K jeho vytržení jsem se často vracel. Na fakultě nám sdělovali mnohé, třeba jak se informace zaznamenávají na hmotný nosič za vynaložení energie. A časem jsem začal chápat, že je to vlastně opačně, že informace je pod" hmotou, že myšlenka je prvotní, že myšlenka je energie, že vše je energie. Že mysl není jen" vedlejší produkt vytvořený hmotou, ale že vše je kouzelně propojené. Byl to první dotek přítomného" Boha. Pochopil jsem, že máme úžasné znalosti o všem kolem nás, ale žalostně málo víme o sobě, o své podstatě, protože to podstatné neleží v oblasti vědomostí, intelektu, to se nedá studovat. Tenkrát mne hluboce oslovila věta: Boha nelze poznat, Boha lze milovat". Poznávání srdcem. K rozumu přizvat srdce. Učit se vnímat jinak", prožívat, vhlížet"...
Přicházely pozoruhodné náhodné" nabídky, informace, výzvy. Hledal jsem v naukách křesťanských, ale nacházel více a více otázek a rozporů. Hledal jsem v mnoha naukách východních. Pak jsem teprve začal chápat slova Ježíšova: Boží království je ve vás." A následně začal chápat i jeho slova: Hledejte Boží království a vše ostatní vám bude přidáno." Tenkrát jsem mocně pocítil touhu po návratu Domů". Tenkrát jsem vědomě vykročil na Cestu, pro kterou jsem až později našel pojmenování osobní spiritualita". Tenkrát jsem pochopil výjimečnost a sílu myšlenek, myšlenky. Na počátku bylo slovo," pravil kdysi evangelista Jan, když tlumočil zlomky z učení Ježíšova.
Pan doktor Eduard Tomáš mi předal tři největší dary. Svoji laskavou a mocnou touhu po Pravdě a své poznání, že je třeba začít od poznávání ega. Pochopení, že duchovní cesta je vlastně práce s egem, bylo mým prvním nejcennějším. Druhým bylo pochopení, že se mám zabývat jen egem svým (ne druhých), odhalovat ho, poznávat a pokojně odkládat tak, aby pod domnělým já" bylo zvolna spatřováno pravé Já", Boží království v nás, Pravda, Vše, Tao, Bůh... Třetím bylo pochopení harmonie touhy, rozumu a srdce - sjednocování v harmonii, Jednota.
Srdce ruku v ruce s rozumem a touha po poznání Pravdy. Na srdce zapomínáme. Z touhy plynou naše priority - co upřednostníme, s jakými myšlenkami budeme pracovat, kdy a jaké odložíme...
Jednou jsem byl na přednášce o astrofyzice pro lékařskou společnost. Na závěr byla řada dotazů. Jeden půvabný. Lékařka se tázala, zda při uvědomění si vlastní malosti v poznávané rozlehlosti vesmíru netrpí astrofyzik pocitem depresí. Přednášející se zmínil o těch, kteří ten pocit nezvládli, hovořil o nutnosti psychohygieny a nutnosti práce s depresivními pocity. A já paralelně a kontrastně s ním jsem si uvědomoval svůj závratně radostný prožitek z opětovně přibližovaného vesmíru - toho všeho jsem součástí, to vše je náš nekonečný svět, který je v nás, v němž jsme my - vše jedno je. Jsem přesvědčen, že až jednou věda pochopí do důsledků, že neexistuje pozorovatel a pozorované a že vše je jedním, tehdy učiní velký skok. Až toto pochopíme všichni, bude svět nepochopitelně" jiný.
Tož takto si na své cestě hledám a povídám o tom těm, které to zajímá. A jezdíme rádi se ženou a dvěma fajn kluky z Prahy do lesů, k řekám, do hor, na Šumavu a máme hodně ryzích přátel a príma kamarádů i krásných prostých radostí. A jednou za čas připravíme výstavu či něco jiného.
JJ: Vaše kniha Duše a křídla" mne zaujala hned od počátku a po seznámení se s ní jsem ji zařadil do našeho zlatého fondu". Přesto se těší zájmu čtenářů spíše vlažnému. Samotného mne to překvapilo a ptám se: čemu vděčí bestsellery jako Čtyři dohody", Žádná setkání nejsou náhodná" či 2012 Zlatá brána otevřena" za svoji úspěšnost? Vím, mohl byste se na totéž zeptat spíše vy mne, ale přece jen - netušíte nějakou stopu?
MZ: Například knihy Dr. Paula Bruntona jsou úžasné hloubkou nabízeného. Mnoho našich moudrých mužů i žen o něm s úctou hovořili. Pan Tomáš z něho často citoval. Pro mne i mé přátele byl nádherným zdrojem poznání. Jeho jméno není u nás neznámé. Přesto patnáct let po českém vydání dvou tisícovek kusů například jedné z jeho výborných hlubokých moudrých knih není náklad dosud rozebrán. Tajnosti Egyptské i Indické z dob jeho hledání jsou dávno rozebrané a měly i dobrý ohlas. Oproti jeho pozdějším zralejším hlubším knihám. Úspěšné Tajnosti nabízejí doteky tajemna, dobrodružství, vyprávění, děj. Ty další nabízejí hluboké poznání, k jehož vyzvednutí je vyžadováno úsilí. Vyzývají k práci na sobě. Ty první úspěšné lze číst kratochvilně a povrchně, ale i v nich hledat hloubku sdělení za vyprávěním, prožívat skrytou vnitřní proměnu autorovu. Ty druhé jsou již jen pro čtenáře z druhé poloviny věty. Těch je méně.
Hlubokých moudrých a méně známých knih je mnoho. Například Jiddu Krishnamurti, Jan Konfršt, zmíněný Paul Brunton, Anthony de Mello - zejména jeho Bdělost je výjimečná. Vesměs to jsou knihy, které vybízejí k nutné práci na sobě. A to nebývá populární, žádané.
Některé prodejně úspěšné knihy nabízejí umně to, co jitří fantazii čtenáře, další přinášejí příjemné vyplnění času, mnohé jsou nabízené šikovnými obchodníky, jiné jsou skutečně pozoruhodné a dobře předkládané.
Žádanější jsou zřejmě knihy pro rozum" (děje, návody, fakta), knihy nevyžadující námahu, knihy hýčkající ego, knihy zaměstnávající mysl - protože naše mysl se bojí domnělé prázdnoty. Úspěšné bývají knihy, kde několik moudrých cenných myšlenek autor opakuje na řadě příkladů ze života, které jsou neobyčejné a pokud možno dramatické nebo humorné. Opakování je cenné při povrchnějším či kratochvilném čtení - není nutná zvýšená koncentrace a hlubší myšlenka je i tak povšimnuta.
Za klíč k úspěchu považuji fenomén tajemna, odhalování. Na tom je postaven i současný svět bulváru. Nemusí jít o pravdu, jde o vzbuzení zvědavosti. Moudré knihy jsou pro zvídavé, hledají pravdu, nemanipulují s tajemnem jako se zbožím, nenadřazují sílu příběhu ryzosti sdělení, probouzejí. Podívejme se na názvy či podtexty některých z prodejně úspěšných - tajemství dávných kultur, tajemné svitky z jeskyně, tajemné číslo 2012, andělé, nevysvětlitelné jevy, podivná úmrtí či zmizení, signály jiných civilizací, matrix. Podívejme se na některé obálky. Obrázky andělských tváří, pečetní vosk, vykřičníky, magické symboly a hlavně doporučení někoho, komu kniha změnila život, kdo ji považuje za jedinou, kterou je potřeba mít. Vyjmul jsem některé nápadnější příklady.
Kniha Duše a křídla" vznikala ve dvou spontánních vlnách. Neřešil jsem kdy a jak vyjde, tvořil jsem ji v takovém krásném naslouchání a ze srdce. Na obálce je nebe s mraky a sluncem na mračném okraji. Prostá fotografie ze Šumavy, symbol. Vyšla ke stejnojmenné výstavě. I ta vznikala spontánně, radostně. Vyšla díky malému nakladatelství přítele. Finanční prostředky na její tisk mi přišly nečekaně a kouzelně, takže náklady byly uhrazeny. Je zde a jistě si časem najde svého čtenáře nebo čtenář ji. Časem k ní vznikne druhá. Nejde o počet, byť vím, že knihy jsou také vnímané jako zboží a počty kusů jsou významným kriteriem pro obě strany pultu.
JJ: Připadlo mi úžasné hned první zamyšlení v knize, přirovnávající stereotypní život k spočívání v dosloužilé lesní kapličce, která již splnila svůj účel. Nechce se nám ji opravovat, ale ani ji nechceme opustit. Přitom dveře jsou otevřené...
MZ: Ta svatyně na obrázku je z jedné opuštěné lesní šumavské samoty. Bytůstka sedící v rozpadající se lavici je duše citlivá, s čistou láskou a ryzí touhou hledající. Obrázek nebyl připravovaný. Vznikl několik dní před jejím ročním odjezdem do světa za poznáním. Ušila na sebe zátěžový test. Bylo to náročné a cenné. Hodně prožila, poznala, pochopila. Především sebe. Její duše ji vede Domů", učí se naslouchat a naslouchá a krásně se pozvolna proměňuje. Nádherný příklad někoho, kdo poznává, kdy opravovat, kdy přestavovat a kdy tvořit jinde a jinak. Probudit v sobě touhu po Pravdě a neortodoxně ji hledat s vlastní odpovědností za svoji Cestu. I pro mne to je krásně symbolický obrázek.
Je kolem nás mnoho nabízených náboženství, filosofií, cest. Jsme různí. K vykročení můžeme najít tu nám nejbližší. Vždy však nakonec dospějeme do bodu, kdy musíme nabízené cesty opustit a dále již jít jen sami. Prokázat skutečnou touhu po Poznání a prokázat, že s odhalovanou Pravdou budeme umět nejen žít, ale i s ní budeme umět nakládat. Přirozené vnitřní očišťování, přirozené pozvolné odhalování, vše úměrné energii vložené, vše úměrné čistotě našich myšlenek v pozadí našich kroků.
Jsme svobodné bytosti, můžeme se svobodně rozhodnout pro jednu z cest, svobodně svá rozhodnutí průběžně korigovat. Můžeme se svobodně rozhodnout pro setrvání na místě, třeba až do okamžiku zřícení střechy oné svatyně. Můžeme se svobodně rozhodnout, že svoji svobodu vložíme do rukou někoho jiného. Odpovědnost za svá rozhodnutí neseme vždy jen my sami. Zákon příčiny a následku je jedním z bazálních zákonů našeho světa.
A připomeňme si, že reakce nemusí následovat bezprostředně po akci, neboť zákon přichází" z oblastí za našimi představami, za naší představou času, přichází z bezčasí, z věčné přítomnosti. Působí spravedlivě, byť mnohdy pro nás zatím nepochopitelně. Pokud jsme posledně vykročili a kráčeli, rozpomeneme se a vykročíme opět. Vykročíme-li nyní, bude se příště nač rozpomenout...
Dveře jsou otevřené. Můžeme se k nim otočit zády, můžeme si je nechat uzavřít, můžeme vykročit.
JJ: Vaše kniha je umně protkána vlastními fotografiemi a dalšími ilustracemi. Na toto téma spolupořádáte s přáteli i stejnojmennou výstavu s mottem toulky krajinou duše s aramejskou modlitbou v srdci" umístěnou například nedávno v klášterní galerii v Hejnicích. Povězte, zasahuje vás takovéto umění hluboko?
MZ: Je to již velmi dávno, kdy mne na hradě Velhartice zaujala výjimečná průvodkyně. Poslal jsem jí pohlednici s poděkováním. Byla z Frýdlantu, prováděla na záskok jen ten den - jako brigádnice. Následně jsme ve Frýdlantu promítali audiovizi o cestách. Následně mne seznámila s kastelánem z Velhartic (a pak vzniklo několik výstav). Přes Velhartice jsem poznal kastelána z Rabí (a vzniklo několik výstav). Při předloňské neplánované spontánně vzniklé rabské výstavě jsem dostal jako dárek od kamarádky Ivanky poprvé zazpívaný Aramejský otčenáš. Loni vznikla výstava jím inspirovaná, Otčenáš tam celé léto zazníval. Výstavu shlédla ona průvodkyně", oslovila ji a zeptala se v Hejnicích. Při zahajování hejnické výstavy, blízko Frýdlantu, jsem si připomenul úžasný řetězec událostí, kterým se kruh uzavíral a zároveň po celou dobu otevíral pro nádherná setkání a inspirace. Například díky velhartickému setkání jsem jinak nahlédl na křesťanství a vyvstala mi řada otázek pro další jiné cesty a hledání... A tak dále...
Nyní jsem vše řekl velmi stručně, bylo by to na několik stránek. Vím, setkání nejsou náhodná. Některá jsou pro nás klíčová. Nádherné dary života. Vidět je, rozpoznat je, prožít je, to je to pravé umění života. Prožít setkání s člověkem, pohled do jeho očí, duše. Prožít setkání s krajinou, stromem, květinou - to je umění. Umění, kterému je třeba se stále učit víc a více. Portrét člověka, obrázek jeho očí, fotografie stromu, listu, potoka, mraku, vlny na vodě - to je radostný záznam té chvíle vedený touhou podělit se. Uměním je to vše vidět a vnímat. Dokonalosti se přiblížíme tehdy, když se vše pro nás stane vznešenou přítomností, kdy vše vidíme hluboce a přitom přirozeně, samozřejmě. Zaznamenáme-li prožívané na film či plátno, můžeme se podělit a nabídnout tak další prožitky. Uložíme-li prožitky do Vědomí, je to cennější. Film či plátno znehodnotí čas, ve Vědomí však zůstanou trvale. Své focení nevnímám jako umění. Spíš sdílení. Ostatně, umělci bychom měli být všichni. A jednou jistě budeme. A slovo umění" se pak možná zvolna vytratí...
JJ: Pokud se nemýlím, napsal vám pan Jan Konfršt, autor knih z edice Povídání s Janem", ke knize předmluvu. Byl jste nějak výrazně osloven jeho učením?
MZ: Hledal jsem učitele. A nacházel je v knihách i všude kolem sebe. Z počátku jsem to ale nevěděl. Hledal jsem učitele a nalezl pana doktora Tomáše. Stal se mi laskavým moudrým otcem. (Znal jsem ho, on mne ne.) Hledal jsem učitele. Nalezl přítele Jana. Díky němu jsem si mnohé propojil a další rozkryl. Nejvíce mne oslovil prostým pohledem na nejhlubší pravdy, prostými slovy, kterými lze vyjadřovat vznešená mystéria, vyznáváním obyčejného života v jeho úžasné neobyčejnosti. Jan nabízí víc, než mnozí vůbec tuší či jsou ochotni připustit. Patří k mudrcům filosofům, o nichž se tak málo ví a přitom mohou tolik sdělit. Ti nejmoudřejší často mlčí, nenabízejí na potkání, dobře vědí, že nepřipravený chce slyšet něco jiného a že připravený vždy najde svého učitele. Nebo přítele.
I knihy Jana Konfršta patří k těm, které přinášejí ryzí pravdy a nepatří ke knihám obchodně významným. Tuším, že i Janovy knihy patří do vašeho zlatého fondu", byť se neobjednávají po desítkách. Vydal již dvě a dokončuje Úvahy o životě II.", do které společně vybíráme obrázky stromů, a odevzdává k vydání pro něho netradiční titul Vlastenectví" o osobní odpovědnosti a svobodě. S Janem rád spolupracuji například na jeho webových stránkách (www.povidanisjanem.cz), on se mnou na výstavách z posledních let. Vzájemná spolupráce s přáteli není prací, ale radostí.
Mám jednu půvabnou vzpomínku. Bylo to před léty, když jsme se znali krátce. Tenkrát jsem jeden večer hovořil s kamarádkou o jejím zásadním dosti složitém životním problému. Čtyři hodiny. Druhý den jsme si - kvůli něčemu jinému - s Janem volali. Pro svůj klid jsem se zeptal: Honzo, neudělal jsem včera večer chybu, bylo to čisté?" Nevěděl, co jsem dělal včera, ani kamarádku nikdy neviděl. Pravil mi: Bylo to v pořádku, akorát bych na tvém místě neřekl toto a spíše bych zdůraznil toto." Bylo to úžasné, sedělo to. Ale tady nejde o to, co Jan umí, proto to neříkám. Zde je důležité, že takto se můžeme probudit všichni. Probudit se ze spánku, v němž vlastně trvale žijeme, začít žít vědomě a plně, vidět do hloubi... To Jan nabízí. Tak jako někteří mlčenliví" jiní. Nabízejí Cestu. Svým příkladem.
JJ: Krize. Neskloňuje se sice již tak často, ale přece jen se na ni mnohé svede. Není to však spíše tak, že v období tučných let jsme vše projedli a místo, abychom odkládali stranou jsme se ještě navíc zadlužili?Nežijeme si v České republice až přespříliš dobře?
MZ: Když jsem předloni u silnice za plotem na bývalé louce spatřil množství vyrobených buldozerů, o které díky krizi nebyl zájem, pocítil jsem zvláštní pocit úlevy za krajinu. Krize? Nebo přirozený vývoj? Krize ekonomická nebo duchovní? Krize jsou signálem nutnosti změny.
Naše společnost je úzce svázána s oběhem hmoty. Vyrábíme, transportujeme, spotřebováváme, odkládáme spotřebované. Hmota je nám cílem. Ne prostředkem. Prostředkem k poznání naší pravé podstaty. Prostředkem k pochopení, že náš život může být nepředstavitelně jiný a hlubší a čistší.
Krize nás vybízejí k nutnosti změny. A každá změna začíná změnou myšlení. Vše můžeme redukovat pouze do oblasti ekonomické, nebo můžeme spatřit v plné šíři a z nadhledu celou naši společnost a uvědomit si nutnost změny celospolečenské. A ta je smysluplná pouze a jen svobodnou změnou každého z nás. Změnou zdola. Svobodnou. Pozvolnou a na základě našeho postupného poznávání, chápání, vyzrávání.
Ano, žijeme si velmi dobře a - žel - již i na úkor obyvatel mnoha jiných zemí světa. Pracují na nás...
Zlepšujeme stále víc a více své stroje i nástroje, ale zapomínáme na své nitro. Propracováváme víc a více normy, směrnice či předpisy pro vše vnější, ale zapomínáme na nejvnitřnější, na podstatu našeho Bytí. Je neměřitelná, neohodnotitelná, neocenitelná - proto ji nevidíme, proto pro nás jako by nebyla.
A někdy popojdeme již i dále a s touhou Boha voláme, upíráme zrak do daleka tam, kde bývá předpokládán. Nevidíme ho. A On se přitom dívá našima očima. Nemlčí, ale my Ho neslyšíme, pro své hlučné žití ve hmotě či hlasité volání po Něm.
JJ: Jsme národem ateistů, jak je o nás mnohdy prohlašováno? Co soudíte o duchovnosti našeho národa?
MZ: Statistiky umí spočítat počty oficiálních stoupenců v tabulkách sledovaných náboženství. Dokumentují vnější znaky víry. Nehovoří o stavu srdce člověka, o jeho nitru. O jeho vnímání duchovních hodnot, o jeho touze proniknout do duchovních pravd. O jeho touze v Pravdě žít. Pokud se někoho zeptáme, zda věří v Boha a on odpoví ano" nebo ne", neznamená to, že je věřící nebo nevěřící. Pokud však tazateli odpoví: A jakou máte představu pod pojmem Bůh, co jím či tím míníte," je zřejmé, že dialog započal správně. Z takových dialogů ale asi nevzejdou podklady pro statistické zjištění duchovnosti" národa. Z takových dialogů mohou vzejít pocity, že jsme relativně duchovním národem, v němž je častější osobní spiritualita jedince, než zapojování se do života církví.
Osobně jsem přesvědčen, že nejsme národem ateistů, že je u nás výjimečně svobodné duchovní prostředí, že je u nás mnoho hodnotných nabídek, že je u nás dosti zralých moudrých bytostí, že náš národ má co světu dát a jistě ze svého středu dá. Zmíněné nabídky však nenajdeme v novinách, v televizi, či na čelních místech internetu...
JJ: Pod pojmem ovlivňování reality", na kteréžto téma vyšla i řada knih, si mnozí představují, že budou ještě ve větší míře uspokojovat přání, a nebojím se říci i často vrtochy, svého ega. Nespočívá však ovlivňování reality především v tom, že věci okolo nás se dějí v souladu s naším dlouhodobým vyzařováním a působením?
MZ: Ano. Nemám co dodat. A netřeba dodávat další úvahy, vždyť tolik (mělkého i hlubokého) již bylo napsáno. Snad jen 3 různé příklady z různých oblastí.
1. Jedna moudrá žena, které si moc vážím, která v mnohém nahlédla již daleko a mnohé skrze své prožitky pochopila, má zajímavou zkušenost. Vysnila si jednou partnera, jeho vlastnosti, přímo si ho vydefinovala. Když něco dělá, dělá to naplno, cele. A tak skutečně přišel a vstoupil jí do života. Byl přesně podle jejích představ. Úžasné! Jak za čas hořce konstatovala: Zapomněla jsem si zadat jednu samozřejmou důležitou vlastnost - aby nebyl blbej." Zde se jedná o týdny či měsíce...
2. Prožíváme-li ve svém srdci plně například krásu divizny, vůni fialky či chuť borůvky, přispíváme k tomu, aby jejich krása, vůně či chuť tu byly pro nás i příště a ještě intenzivnější či hlubší. A daleko mocnější a významnější z hlediska světa je prožívání Lásky. Zde se nejedná o roky ani desetitisíce roků, ale o mnohem mnohem delší úseky...
3. Koncem letošního ledna jsme zahájili výstavu Duše a křídla" v Hejnicích. Druhý den jsem dostal dopis od přítele. Výstava ho oslovila a chtěl ji nabídnout i jiným a bylo mu též líto, že se o stejnojmenné knize patřičně neví. Vybízel mne k napsání článku do časopisu, k propagaci. Poděkoval jsem mu a vysvětlil, že již nejsem ten, kdo by takový text mohl napsat. Jsem ochoten popovídat, odpovědět na otázky, ale připravit osnovu článku s dílčí myšlenkou paralelní ... inu, to nemohu. Odpověděl jsem s omluvou, vysvětlením a více neřešil. Rozuměl. Začátkem února mi přišel neočekávatelný dopis od vás. Když jsem četl o vaši nabídce a chuti připravit rozhovor ... dlouho jsem děkoval... Ne za možnost rozhovoru, byť je krásná, ale hlavně za to, že takto vše může fungovat, že náš svět je úžasný, že pod ruchem našich vnějších pomíjivých činností probíhají tichounké nepomíjivé procesy, za nimiž je ukryta podstata našeho Bytí. A toto je příklad o prostém naslouchání a konání v ne-konání v žité přítomnosti...
JJ: Máte rád internet? Nepřipadá vám, že je snadné sklouznout do v něm vyježděných uliček?
MZ: Přijímám ho jako významný nástroj pro komunikaci. Jeho význam bych přirovnal k vynálezu knihtisku. Připravil nás o ručně opisované překrásné knihy určené jednotlivcům, dal možnost přístupu ke knihám mnohým. Opisovaly se jen skvosty (dle měřítek té doby), do nichž stálo za to vložit úsilí. Tisknout se dá kde co. Internet je podobně převratným nástrojem. O obsahu knih i internetu rozhodujeme my všichni. Začínal jako akademická síť. Přerostl do dnešní podoby. Je odrazem společnosti, jejího poznání, stupně zralosti. Zdroj úžasných informací i manipulací, svobody i nátlaku, prostor pro zabíjení času i pro jeho tvůrčí naplnění. Surfování lze mnohdy přirovnat k chození kolem stánku s časopisy na zastávce tramvaje. Cílené vyhledávání potřebných informací k návštěvě univerzitní knihovny (rychlost a šíři netřeba připomínat). Je na každém z nás, zda sklouzneme, nebo popojdeme. Sám jsem vytvořil pro jednu z výstav před deseti léty webové stránky (www.obrazkyprodusi.cz - již by si opět zasloužily rekonstrukci), které postupně výstavu trošku přerostly. A dostávám občas dopisy, že se někomu web líbí a že by rád na něj dal ze svého odkaz, pokud dám i já odkaz na web jeho. I to je obraz světa. Chci-li na někoho odkázat, dovolím se a nic nežádám. Ne stálé něco za něco". Nabízím dlouhodobě. Nabízím, aby bylo z čeho volit ve větší šíři. A snažím se nabízet co nejčistěji. Volba z nabízeného je pak již jen na každém z nás.
Píši a dostávám maily, ale dopisy rukou dotýkané mám raději. Dopisy bývají hlubší, hlouběji prožívané, nesvádějí k rozkopírovávání ani k rychlému očtení", více lze vložit za slova, najít za slovy.
Vyhledávám potřebné na internetu, nebaví mne ale u něj vysedávat. Nenahradí mi krásnou knížku hřející v dlani, kterou lze číst i na louce za slunce.
Všímám si, že se dnes více píše, než čte. Chceme se zviditelňovat. Sdělujeme především informace. Více sdělujeme názory, zaujímáme postoje, hodnotíme. Méně nasloucháme a přijímáme inspirace...
JJ: Na závěr se pak zeptám: Myslíte, že je v životě kam spěchat, když má duše křídla a může si kamkoliv zaletět, jakmile bude chtít?
MZ: Pochopíme-li, že náš život probíhá v nekonečně rozlehlém časovém prostoru a že podstata našeho bytí leží mimo čas - v bezčasí - uvědomíme si relativnost pojmů otálení či spěchání. Prostor a čas je naší krásnou a potřebnou představou. Vždyť žijeme ve světě představ. Je to náš svět. Nahlédneme-li za něj, za představy, zažijeme Pravdu, prožijeme úctu k Dílu a vědomě se staneme jeho součástí. Mnohé pojmy se rozplynou, nespěcháme, nežádáme, neusilujeme, nechceme. Jsme aktivní, leč trošku jinak...
Všichni směřujeme k Poznání. Dříve nebo později k němu všichni dospějeme, to je jeden z principů či zákonů našeho světa. To je i náš úkol, který pozvolna víc a hlouběji chápeme. Náš smysl ve Stvoření. Duše, zástupce Boha v nás, nás zvolna vede tím směrem. Odložíme-li chtění a nasloucháme-li jejímu tichému hlasu, kráčíme-li správným směrem a úměrným tempem, nenutíme-li duši k nesouhlasným signálům či protestům, pak zažíváme trvalé pocity radostného plného bytí v náruči Boží.
JJ: Děkuji vám za rozhovor.
MZ: I já vám. A nejen za možnost popovídání si, ale především za to vše, co konáte v rozsahu a kvalitě zcela výjimečné. Jezdíval jsem k vám ještě v době, kdy knihkupectví sídlilo na nádraží v Bubnech vedle lampárny a bylo samo úžasnou zářivou lampou a nabídkou na vznikajícím trhu s literaturou pro hledající. Připadalo mi úžasné, že garantujete vrácení knihy s minimálním manipulačním poplatkem. Úžasný respekt a vlastně i výzva k svobodnému hledání, vybírání, změně pohledů, názorů, směrů vlastní cesty! Pak jste se přestěhoval a já vás po létech opět potkal tak kouzelně a nečekaně... Děkuji.
(spolutvůrcem projektu Česká konference" a příznivcem duchovních věd)
JJ: Dovolil bych si Vás představit jako spoluorganizátora projektu Česká konference", jejíž první ročník již loni proběhl a druhý se chystá na konec dubna letošního roku. Povězte nám prosím, jak vlastně nápad pořádat Českou konferenci vznikl.
AS: Myšlenka na uspořádání jakéhosi otevřeného setkání, sympozia či konference se formovala dopředu určitou dobu. Jsme přesvědčení o tom, že duchovní potenciál dřímající v České zemi je veliký. To mimo jiné dokazují významné osobnosti naší historie: Svatý Václav, Karel IV., Jan Hus, Petr Chelčický, Jiří z Poděbrad, J. A. Komenský, novodobě pak T. G. Masaryk, bratři Čapkové a mnoho a mnoho dalších. Zásadní impuls pro uskutečnění konference ale přišel při našem setkání s PhDr. Zdeňkem Mahlerem. Jeho entusiasmus a moudrý náhled na množství problémů dnešní doby dal potom rychle poměrně přesnou formu takového setkání osobností. Tak nějak se tedy zrodila Česká konference.
JJ: Zamyšlení nad tím, jak dál v české společnosti" - to je motto České konference. Byl jsem účastníkem prvního ročníku a obdivuji obrovské úsilí, které jste všem detailům věnovali. Je až neuvěřitelné, že se v dnešní překomercializované době někdo takovýmito etickými oblastmi zabývá s tak velkým nasazením. Přesto se Vás zeptám: neměli jste, alespoň z počátku, obavy, že se přes výborné obsazení na straně přednášejících nenajde dostatek věděníchtivých posluchačů?
AS: Při přípravách tak trochu startovního" I. ročníku konference v Poděbradech nás napadaly všemožné myšlenky na to, jak vše dopadne, jak se vše podaří při uspořádání takového intenzivního dvoudenního setkání hostů a posluchačů. Zároveň jsme všichni, kdo jsme konferenci připravovali, kdesi v nitru cítili, že vše dopadne dobře. Po celou dobu příprav bylo možné vnímat, že se nad celým děním okolo České konference vznáší jakési požehnání. V tomto směru jsme tedy věřili, že budou moci přijít všichni ti, kteří se dvoudenní konference mají zúčastnit. Nakonec se to tak také naplnilo. Musím ale dodat, že spolu s tím, jak se nyní blíží dubnový termín dalšího - II. ročníku, opět za sebe prožívám onu zvláštní směs nejistoty, jak vše dopadne, a zároveň mám vnitřní tušení, že vše bude dobré. Tentokráte totiž chystáme konferenci na tři dny, od pátku do neděle. Snad se tedy ve svém vnitřním tušení nemýlím.
JJ: Na České konferenci nepředjímáte žádný filosofický koncept, ale naopak nabádáte k toleranci, slušnosti a respektování jiných názorů při přednáškách i diskuzích. Připomnělo mi to před časem proběhnuvší rozhovory Jeho svatosti dalajlamy s předními vědci, které byly mimochodem i knižně vydané. Máte také dojem, že duchovnost a vědeckost nacházejí při dobré vůli společnou řeč častěji, než by se dalo očekávat?
AS: Osobně jsem zcela přesvědčen, že mezi duchovním rozměrem našeho života a vědou je velmi úzká spojnice. To druhé vždy vzešlo z prvního. Duchovní svět je jen ukrytý našim smyslům a na rozdíl od hmoty ho nelze dnešními vědeckými metodami změřit, zvážit, celkově prozkoumat. Přesto se dá s jistotou očekávat, že tyto dva, dnes na první pohled tak vzdálené světy, se spojí. Myslím, že to je proto, že v obou rovinách platí stejné zákonitosti, které byly vloženy do Stvoření a tedy i do našeho rozměru bytí jediným Tvůrcem. Ať jsme zde, nebo tam, tedy myslím v duchovních světech, vše čerpá, žije a pulsuje z jediné výchozí Síly. Věřím tomu, že nejsme daleko tomu, kdy vědecké poznání splyne přirozeně s duchovním poznáním. Bude to doba skutečného osvícení a moudrosti lidstva. Dnes jsme ještě ve fázi hledání tohoto osvícení, ale právě Česká konference potvrzuje, že nejsme zase až tak daleko od významného pokročení vpřed. V mnohých lidech to stále silněji volá po tomto pokročení dále.
JJ: Zdeněk Mahler, Svatopluk Karásek, Ján Čarnogurský - to jsou velmi zvučná jména přednášejících, kteří se objevili na prvním ročníku. Stálo Vás hodně úsilí získat okénko v jejich jistě nabitém kalendáři?
Předpokládám, že v druhém ročníku Vám již pomáhá i jistá tradice konference...
AS: Říkáte to velmi přesně. Nezkoušel jste snad také něco uspořádat? Do posledních chvil to byla naše největší námaha, všechny osobnosti, všechny pozvané hosty ujistit o tom, že konference má smysl a že opravdu stojí za to zúčastnit se jí. Určitou odměnou za toto úsilí nám bylo to, když se všichni hosté a přednášející shodli na tom, že atmosféra konference pro ně byla něčím mimořádným. Mně osobně udělal nesmírnou radost právě pan Svatopluk Karásek, který se o konferenci dozvěděl jen několik dní před jejím začátkem a ani na okamžik nezaváhal a zúčastnil se jí. Jeho nedělní vystoupení na téma J. A. Komenského bylo pak úchvatné a doporučuji všem si jej z video nebo audio záznamu vyslechnout. Na letošní ročník by mělo svou účast potvrdit ještě vícero významných osobností. Jednáme také se zajímavými zahraničními hosty, nejen ze Slovenské země.
JJ: Připadá Vám osobně, že nějaký typ státního zřízení by lépe napomáhal dobrému vývoji společnosti? Třeba království s osvíceným panovníkem či nějaký nový typ duchovní správy věcí společných"?
AS: V dnešní době je těžko hovořit o takovém či onakém uspořádání státu. Zdá se, že vše, co mohlo být, zde již bylo, a že se také vše nějakým způsobem v průběhu tisíciletí více či méně zdiskreditovalo. Je otázkou, zda to bylo systémem nebo lidmi v tom systému. Myslím si, že duchovně osvícená společnost lidí bude hledat poctivě systém, který bude respektovat osobní rozměr člověka s jeho vlastní zodpovědností a zároveň bude přirozeně uznávat moudrost těch osobností, které pak budou žádány na vedoucí místa jako dlouhodobí spravovatelé země, kraje, obce. O něčem takovém mimochodem hovoří Komenský ve svém díle Obecná porada o nápravě věcí lidských". To vše ale bude moci nadejít, až se stane pro nás všechny jasným a srozumitelným smysl našeho života na Zemi. Nyní jsme na jednom ze stupňů společenské cesty k probuzení a osvícení.
JJ: Vážíte si nad jiné některých velkých osobností českých dějin? Vycházeli jste případně při přípravě konference z jejich odkazu?
AS: Zcela jistě to jsou všichni ti, které jsem jmenoval na začátku rozhovoru. Pokud bychom chtěli být ale opravdu poctivými, pak bychom museli přidat desetitisíce, možná statisíce ještě dalších osobností, které neměly tu čest být zachycenými v záznamech dějepisců, ale svými činy se významně podíleli na osudu našeho národa. V tomto směru jsou záznamy historie tak trochu nespravedlivé. Když čtete kupříkladu životopis Komenského, pak jenom kolem něho naleznete mnoho osobností, které svým životem formovaly a utvářely chápání Komenského v čase jeho mládí. Lze říci, že bez nich by možná Komenský nebyl tím, v koho dorostl. Na našem okolí, na osobnostech okolo nás velmi záleží. Mohou náš postup vpřed v naší moudrosti a zralosti velmi podpořit, a tím do určité míry urychlit.
JJ: Nepřipadá-li Vám to příliš osobní, rád bych se zeptal, zda byste mohl jmenovat několik hodnot, které Vám připadají v životě nejzásadnější.
AS: Hodnoty, o kterých jsme jako organizátoři přesvědčeni, jsme sepsali do jednoduchého spisu, který jsme nazvali Cestou cti". Hovoří se zde o hodnotách produchovnělého lidství jako o něčem, bez čeho není možné se posouvat dále v osobním i společenském vývoji. Vznešenost, ušlechtilost, vědoucí moudrost, to jsou pojmy, po kterých v nitru každý toužíme, protože ony přinášejí štěstí a radost, vedou člověka vzhůru zde na Zemi i dále po našem přechodu do světů nad hmotou. To, po čem toužíme, je stav, kdy právě vznešenost, ušlechtilost a moudrost spojí se v jeden harmonický celek našeho vnímání. Tam, kde je možné něco takového trvale prožívat v sobě i s druhými, tam nachází se ráj blažených, místo, odkud jsme vyšli ve své počáteční nevědomosti na cestu zrání, do světů, kam se máme jako plně sebevědomí navrátit. Uznávám a snažím se i za sebe naplňovat všechny hodnoty, které směřují každého z lidí kupředu na jeho cestě do zmiňovaných míst trvalého štěstí a harmonie ve Stvoření.
JJ: Je podle Vašeho názoru významné, se kromě filosofických otázek zabývat hlouběji, třeba i ekonomikou? Nebo by zde mohlo platit: dělej vše podle svých nejryzejších zásad a ostatní z toho samo vyplyne"?
AS: Myslím, že je to podobné jako s již zmiňovaným hledáním ideálního uspořádání státu. Duchovní probuzení a osvícení každého z nás jako jednotlivce zrodí půdu, na jejímž základě bude teprve možné hledat a rozvíjet, objevovat vše nové. Také i výměnu a obchod mezi lidmi. Dávání a braní je neoddělitelným průvodcem našeho existování zde. Pokud chceme, abychom mohli s důvěrou a vědomím poctivého jednání druhých přijímat, je potřebné, abychom se také nejprve sami naučili v tomto směru dávat druhým své vlastní schopnosti, své dovednosti, které jsme u sebe rozvinuli. Z tohoto pohledu souhlasím s tím, co zmiňujete.
Na druhou stranu svět ekonomie ale dokázal v zákonitostech Stvoření nalézt i takové věci, jako je kupříkladu půjčka. Je to vlastně poznání toho, jak i člověk nejprve ke svému působení ve hmotném světě dostal Zemi jako dar od Stvořitele, jenž má svou prací zušlechťovat a zvelebovat. Abychom mohli existovat, dostali jsme mnoho hřiven, s nimiž máme správně hospodařit. Jednou bude žádáno vyúčtování těchto darů. Půjčka sama o sobě tedy není nic špatného, pokud je správně zhodnocena. Teprve lidé si však pořídili něco takového, jako je neúměrný lichvářský úrok, který má vydělávat zpětně peníze jen z podstaty samotného půjčení. Kdyby úrok měl kupříkladu pro půjčujícího si podobu podmínky následně pomoci někomu dalšímu, stejně tak pomoci potřebnému, pak by bylo možné do ekonomických vztahů vnést i něco osobitějšího, jakýsi lidský rozsah a rozměr. To by ale vyžadovalo už určitý pokrok lidí v celkovém zlepšení společenských vztahů. Něco takového by bylo samozřejmě podmíněno větší důvěrou a otevřeností. Z tohoto pohledu nám tedy správné chápání ekonomie, česky poznání hospodaření, může přinést i určité obohacení. Nejsem ale ekonom a tak nevím, zda se o něčem takovém třeba ve skutečnosti na ekonomických školách a universitách již neučí. Mohlo by se to učit.
JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, věren svému povolání, je-li nějaká kniha, na jejíž přečtení se netrpělivě chystáte. Nebo samozřejmě, chcete-li, kterou jste již v poslední době přečetl.
AS: Přiznám se, že patřím mezi nevyrovnané, nebo nestálé čtenáře knih. Jsou knihy, které mám dlouhodobě rozečtené, a pak jsou knihy, které tyto dlouhodobě rozečtené vždy nějak předstihnou a které pak přečtu takřka ze dne na den. Dlouhodobě mám právě rozečtenu knihu Darwinismus a inteligentní plán" od Jonathana Wellse a čas, který si obecně šetřívám pro rychlé čtení, v současnosti po kouscích věnuji tomu, že jednu knihu sám právě píši.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(šéfredaktorkou revue Proměny, spisovatelkou a etnoložkou se zájmem o sibiřský šamanismus)
JJ: V esoterických oblastech se pohybujete již drahně let. Ba co více, nevěnujete se studiu zdaleka jenom teoreticky. Obdivuji Vaši odvahu vydávat se do málo probádaných oblastí Sibiře a za dlouhých pobytů tam hledat původní učení u místních šamanů. Povězte nám prosím, co bylo dříve - zájem o poznání nebo naopak cesty do Ruska? Anebo je obojí tak nějak provázané? A kde se vlastně cítíte více doma?
PB: Ráda bych něco poznamenala k té esoterice, s níž jste začal: neřekla bych, že se v ní pohybuji již drahně let". Je to především tak, že se snažím věnovat se svému oboru, který jsem vystudovala, a život mi prostě přihrál určité životní etapy, kdy jsem třeba působila v nejrůznějších časopisech věnujících se životnímu stylu. Ale vedle toho jsem také pracovala i jako šéfredaktorka dětského časopisu Mateřídouška nebo jako redaktorka Literárních novin. Přiznávám se, že se slovu esoterika" záměrně vyhýbám, protože je to určité zařazení, šuplík", ve kterém mi je příliš těsno. Prostě přemýšlím o světě, o sobě, o tom, proč jsme tady... V poslední době také píšu pohádky pro děti. Právě obliba pohádek a mýtů mě přivedla na dalekou Sibiř, kde jsem je mohla zaznamenávat v prostředí kočovných pastevců.
A doma se nyní cítím tam, kde mám svého muže a své děti.
JJ: Idylická představa šamana v chýši a u ohně je asi poměrně vzdálená skutečnosti. Mne osobně vždy tak trochu zklame realita zasažená civilizací, kterou vidím v cestopisech třeba o Nepálu či o Eskymácích. Mají také tunguzští šamané limonádu v PET lahvích, tranzistoráky, počítače či třeba parabolu od satelitu na střeše? Nemáte z toho i Vy rozporuplný pocit?
PB: To jsou prostě ty naše představy. My žijeme v civilizaci a přejeme si, aby někde zůstal archaický svět, panenský a čistý. Ale když se zeptáme těch lidí, kteří žijí v panenském" světě, tak jsme kolikrát překvapeni, že by si rádi dali coca colu, pustili si rádio nebo televizi. Rozporuplné pocity jsem už přestala mít. Jediné, co vnímám jako strašlivé, je, když se nějaká kultura nebo spíš ideologie snaží násilím vnutit jiné kultuře či národu své vidění světa. Nedávno jsem zhlédla dokumentární film s názvem V zajetí bílého Boha, který odhaluje činnost křesťanských misií v Thajsku, konkrétně jde o odnímání dětí rodičům původních obyvatel pod záminkou křesťanského vzdělávání a o jejich následné sexuální zneužívání.
Co se týče těch tunguzských šamanů, žádní již nejsou. Velký rozmach či návrat k šamanismu probíhá v jihosibiřské republice Tuva, kde je tento proces součástí národního obrození po rozpadu Sovětského svazu. A tady má šamanství podobu instituce - vznikají šamanská centra, což samozřejmě odporuje původnímu pojetí, že šaman byl vždy jeden a byl svobodný...
JJ: Před časem jsem byl na jedné vaší přednášce o cestách v Růžové čajovně a přiznám se, že bych se asi sám do podobných končin neodvážil vydat. Jak těžký batoh si na cestu balíte a na co myslíte, že není dobré zapomenout?
PB: Raději batoh co nejlehčí. Nezbytné pro mě byly do tajgy holinky a čepice se sítí proti komárům. Ostatní se dá po cestě všelijak opatřit.
JJ: Připadá vám, že se lze inspirovat z knih Vladimíra Megreho o tajemné bytosti jménem Anastasia? Její napojení na původní síly, schopnost pobývat v tajze i názory na důležitost propojení s přírodou (třeba prostřednictvím budování takzvaných rodových osad") mi připadají velmi zajímavé. Tedy, pokud jste tyto knihy měla možnost prolistovat ...
PB: Přiznávám se, že jsem je jenom listovala. Nevím, jestli těm knihám věřit. Je velký rozdíl mezi spisovatelstvím a skutečností...
JJ: Máte nějakou bezprostřední zkušenost s nápojem bohů" - somou? Myslíte, že je to pro připraveného adepta dobrá cesta, která může správným směrem popostrčit"?
PB: Se somou ne. Mám zkušenost s pralesní liánou ayahuasca. Ale víte, já věřím, a neustále se mi to potvrzuje, že největším šamanem je sám život. Vždycky vás popostrčí, kam zrovna potřebujete.
JJ: Nyní přeskočím trochu do jiného soudku: Jaká asociace by Vám asi naskočila při vyslovení slova proměna" nebo proměny"?
PB: Tak třeba to, že stojím na žebříku a udělám krok o další stupínek vzhůru, tedy k pomyslnému ovoci na Stromě poznání. Něco jsem zvládla a jdu dál. Z dřívějších prožitků jsou náhle zkušenosti, které mě promění" nebo připraví k dalšímu stoupání...
JJ: Redaktorskou činností se zabýváte již dlouhou dobu. Revue Proměny" jsou po Regeneraci či Eminentu, pokud se nemýlím, vaší zastávkou poslední. Můj názor je, že můžete být se svým dítkem ve formě Proměn" opravdu spokojena. Máte z výsledku i Vy sama dobrý pocit? Nejste něčím ve svém rozletu" omezována?
PB: Nevím, já nemívám s jistotou dobré pocity". Vždycky se snažím maximálně, abych udělala dobrou práci. Trpím dost trémou, protože mi na výsledku záleží, vidím, že je toho spousta ke zlepšování. Ráda dělám časopisy, protože jsem vždycky zvědavá, jaká témata ke mně přilétnou. A těším se na ně... Ráda komunikuji s otevřenými lidmi a to mi vytváření časopisu umožňuje. Tahle činnost přináší sama o sobě svěží vítr do plachet, a ten potřebuji.
JJ: Jaké zajímavé články z posledního čísla Proměn byste čtenářům nejvíce doporučila? A je vlastně možné si tento čtvrtletník též předplatit?
PB: Myslím, že zatím nejvydařenější je celé podzimní číslo, které nedávno vyšlo. Výtvarnice Michaela Mach nám poskytla na obálku svůj obraz Matky Země a jako přílohu krásné výkladové runové karty, jejichž polovinu najdeme také v předchozím čísle. Revue se dá objednat na http://www.tridistri.cz nebo na http://www.revuepromeny.cz.
JJ: Nyní se vrátím trochu zpět k šamanismu, i když trochu osobněji, dovolíte-li. Používáte sama takové techniky jako cesta bubnu či práci se silovými zvířaty? Napadá mne třeba medvěd - byl by vám blízký?
PB: Cestu bubnu jsem, alespoň v té podobě, v jaké se učí, nepraktikovala. Stala se mi v mém životě celá řada situací, které mě velmi ovlivnily a inspirovaly. Nejvíce jsem toho prožila při psaní svých knížek. Co se týče silového zvířete - medvěda - tak příliš mi blízký není. Mnohem bližší je mi třeba puma.
JJ: Vše se vyvíjí a i vy, jak jsem se dozvěděl, již tolik ven nejezdíte a naopak se staráte o dvě malé děti. Nenapadlo vás v této situaci pozvat třeba nějakého šamana naopak k nám do Čech? Když nemůže hora k Mohamedovi ...
PB: Letos jsme tu měli na návštěvě jihosibiřského šamana Očur-ooloviče. O jeho pobytu si můžete přečíst na stránkách http://www.samanskajurta.cz, rozhovor s ním najdete rovněž v podzimní revue Proměny, kde se dočtete o jeho živlové medicíně". Během svého pobytu v Čechách vysvětil dvě místa - posvátný strom nedaleko městyse Škvorec (35 km na východ od Prahy) a pramen u Svobodné Vsi nedaleko města Úštěk. Zvláště posvátný dub u Škvorce je v současné době velmi navštěvovaný. Lidé k němu přicházejí meditovat, prosit o zdraví nebo si na to místo vyrazí jen tak na výlet. Dub mezi poli poznáte snadno, visí na něm pestrobarevné fáborky a říká se mu U sv. Donáta.
JJ: Pavlína Brzáková. Je to vaše jediné jméno, nebo máte ještě mnoho dalších jmen? Je samozřejmě jasné, že je nemusíte na tomto místě prozrazovat :-)
PB: Nic neprozradím. Najdete je v některých mých knížkách.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(majitelem knihkupectví Hledající a hledajícím)
Původně jsme na tomto místě počítali s rozhovorem s Milanem Calábkem. Díky dovoleným se však nepodařilo jej včas domluvit a tak jsme se uchýlili k malé lsti. Obrátili jsme si role. Já - coby obvyklý tazatel - jsem v roli tázaného a moji roli převzala kolegyně Jana Vyskočilová, se kterou se v knihkupectví setkáváte nejobvykleji, navštěvujete-li nás i osobně. Předávám jí tedy tímto slovo:
JV: Začátek knihkupectví se datuje do roku 1991. A je dost lidí, jež zůstali věrni. Vnímáš nějaký rozdíl mezi lidmi hledajícími v té době a hledajícími dneška?
JJ: Myslím, že žádný zásadní rozdíl není. Cíl konečného poznání je totiž stále stejný a nemění se ani po staletích. Možná jsou jiné prostředky - v začátcích 90. let byl opravdu veliký hlad po jakékoli (za dob socialismu nepovolené) literatuře. Nyní je nabídka určitě mnohokrát vyšší - ale na druhou stranu je potom zase těžší vybírat. Těší mne zájem mladé generace - to se možná v průběhu let změnilo.
Mnoho zákazníků z prvních let provozu opravdu stále objednává. Samotného mne vždy překvapí, že se opakovaně objevují zákaznická čísla nižší než 01000 - tedy z prvního roku provozu knihkupectví.
JV: Někdy vzpomínáš, jak jsi jezdil po akcích s jednou krosnou. Nyní jezdíme s výběrem asi pěti beden :-) Jak vnímáš tento "pokrok"?
JJ: Je to prostě tak a souvisí to i s předchozí odpovědí. Dříve jsem během jednoho odpoledne v podchodu metra na Hradčanské prodal třeba dvě třetiny z krosny knih, kterou jsem donesl. Nyní z pěti beden dovezených na výstavu prodáme jednu. Je to vývoj a možná trochu daň dnešní uspěchané době s přemírou nabídky.
JV: Už je to téměř rok, co jsi vyhrál živnostníka roku za hlavní město Prahu. Dá se několika větami shrnout, jaké změny a podněty to přineslo?
JJ: Musím zaklepat na dřevo. Zdá se mi, že dopad byl téměř výhradně pozitivní. V době, kdy se jiní obávají propadů a třeba i propouštějí, zaznamenáváme naopak citelný růst zájmu. Je vždy otázka, co jej způsobilo, ale myslím, že "živnostník" - a nota bene reportáž o našem knihkupectví na ČT1 - se svým vlivem určitě podepsaly. Na druhou stranu to pro mne nebylo úplně lehké a musel jsem trochu překonat i sám sebe. Vystupování na veřejnosti mi totiž činí docela potíže. Raději bývám v bezpečí rutinního provozu knihkupectví nebo někde, kde se nemusím okamžitě rozhodovat. Jako ryba totiž mám nejraději trojrozměrné prostředí, kde mohu plout nejen do všech stran, ale i nahoru a dolů.
Jinak stejně jako já víš, že se v běžném provozu nic nezměnilo. Soutěží jsme žili dva měsíce, v celostátním finále si asi jako každý mysleli, že určitě musíme vyhrát, a pak se spokojili s 10. místem. S odstupem času mohu říct, že to byla zajímavá zkušenost, kdy člověk trochu nahlédl pod pokličku organizace podobných soutěží.
JV: Vím, že si při sestavování zpravodaje odnášíš každé dva měsíce domů jednu nebo dvě bedny novinek a poctivě se každou probíráš. Můžeš prozradit, jak se orientovat v této záplavě knih?
JJ: Je to tak, odnáším. Ale jestli se poctivě každou probírám, to nevím. Nechávám spíš působit intuici - knihu si otevřu na několika místech a pak se do ní buď více zahloubám nebo opíšu anotaci z obálky s tím, že ji upravím podle toho, jak na mne kniha zapůsobila. Totéž asi lze doporučit každému. V knize, která něčím upoutá, bývá obvykle ukryto nějaké poselství. Něco, co mělo být zrovna v tomto okamžiku sděleno. Třeba by to byla jenom jedna jediná věta.
JV: Vím, že máš velmi rád českou přírodu a tak tě poprosím o několik postřehů a tipů.
JJ: No, myslím, že můj přístup je spíše běžný. Mrzí mne, jak příroda musí ustupovat zájmům civilizace, jak ubývá nezurbanizovaných míst ve městech, jak se rozrůstají ohavná hnízda hal bez oken podél výpadovek, jak jsou celistvé lesy parcelovány nenasytnými dálnicemi... Ale to cítí asi skoro každý.
Mám rád vysokohorskou turistiku, kolo nebo orientační běh. K nějakému trvalejšímu životu mimo město však nemám (alespoň prozatím) odvahu. Obdivuji třeba Milana Smrže (i s ním byl rozhovor ve starším Zpravodaji), který žije podstatnou část roku v tee-pee v Českém lese, mnoho kilometrů od civilizace. Rád u něj vždy pobudu, ale na více než několik dní v roce se mi to dosud nepoštěstilo.
JV: Často se u nás v knihkupectví podepisují různé petice na záchranu té či oné zeleně či jiné památky. Jak vnímáš vztah lidí k přírodě a jaký je ten tvůj?
JJ: Ano, petice jsou dobrou možností projevení postoje. Vyjádřením toho, že mi není vše jedno. Myslím, že to je to důležité, ať již výsledek dopadne jakkoliv.
Některé ataky vůči přírodě - jako příkladně záměr vykácet část Klánovického lesa kvůli výstavbě golfového hřiště - mne opravdu nadzvedávají ze židle. Arogance moci v tomto konkrétním případě nabývá obludných rozměrů. Na druhou stranu se právě zde ukázalo, že soustředěný odpor (za pomoci peticí, medializace či demonstrací) má šanci na úspěch. Nelze se vymlouvat na to, že můj hlas je příliš malý a že stejně nic nezměním. Není to totiž pravda a síla je i v malých hlasech, je-li jich velké množství.
Ptáš se na vztah společnosti k přírodě. Já bych uvítal větší pokoru před přírodou, která jediná nám umožňuje žít. Co si počneme se všemi auty a počítači, když nebudeme mít třeba co jíst nebo pít. Nebo si zkuste na dvě minuty nedýchat. Hodnoty se pak zcela převrátí.
Myslím, že bychom nemuseli poměřovat vyspělost státu výší hrubého domácího produktu, jak je tomu nyní, ale třeba právě kvalitou systému ochrany přírody nebo schopnostmi snižovat spotřebu surovin či energií. Dostal jsem se tak však zřejmě do oblasti utopií, alespoň v dohledné době. A koneckonců mi možná ani úvahy tohoto druhu nepřísluší.
JV: Jestli mohu prozradit... před pár dny jsi opět vstoupil do svazku manželského. Jakou roli má rodina v této üspěchané" době volných vztahů?
JJ: Netroufám si dělat nijaké všeobecně platné soudy. Nemyslím si, že by dnešní doba byla nějak zásadně jiná než dříve. Když si přečteš svědectví z doby Ježíšovy, zjistíš, že lidstvo řešilo v té době v zásadě stejné problémy jako dnes, i když se manifestovaly jinak. Je pravda, že dnešní doba je hodně blahobytná, a tak se může každý jednotlivec bez větších potíží uživit i bez spolupráce v rodině.
Já vnímám rodinu jako výbornou příležitost k vývoji. Třeba děti dokáží bezchybně "nastavovat zrcadlo" a tak ti připomínat, kde tě pata tlačí. Myslím, že rodina je velký segment naší zkušenosti, ale nikoliv nezbytný pro každého. Každý máme jiné úkoly k plnění :-)). Svatbu pak považuji za určitou posvátnost, která ani v dnešní době zdaleka neztratila svou sílu.
JV: Jak jako otec vnímáš možnosti využití volného času dětí, vztahu příroda versus počítač a jak se ti daří tvé názory uplatňovat?
JJ: Tak to je opravdu otázka na tělo. Nadužívání počítače se mi totiž opravdu příčí a dostávám se tak s dětmi do opakovaných konfliktů, kdy je mi naznačováno, že nerozumím moderní době. Máme různá omezení - od časových limitů po podmínky jít na počítač až po domácích pracích, ale nedaří se nám je dodržovat důsledně, takže z toho, jak se nám je daří aplikovat, nemám nějaký uceleně dobrý pocit. Můj postoj je takový, že je mi spíš líto těch dlouhých hodin marně nad počítačem stráveného dětského času. Kdyby se tak raději zabývaly něčím duchovnějším nebo šli běhat do lesa... Ale tam prý už včera byli :-)) Asi není tak zle a podle toho, co slyším je jinde spíše hůře - my třeba alespoň téměř nepoužíváme televizi. A s tím sportem a dalšími aktivitami to také není tak zlé. Takže si řeknu známé: "nikdo není doma prorokem". Přesto je to téma, které se nám, dospělým, opakovaně "vrací".
JV: Jedna otázka zcela očekávaná. Jaké je to být na straně zpovídaného? A je něco, nač by ses sám sebe zeptal?
JJ: Když jsou dobré otázky, píší se odpovědi docela dobře. Co bych se zeptal? Třeba jestli máme právo si myslet, že každý si své potíže působí vlastně sám svými předchozími postoji. A to za situace, kdy se nám nějaké zásadní strasti naštěstí vyhýbají. Správnou odpověď ale bohužel nevím...
JV: Na rozloučenou tvá oblíbená otázka. Která kniha by se objevila na tvém nočním stolku a doporučil bys ji? Myslím, že máš z čeho vybírat.
JJ: Ano, knih mám díky svému povolání spíše přebytek. Listuji jimi, jak ses zmínila, především při sestavování zpravodaje. U nočního stolku najdeš spíše něco oddechového - noviny a nebo - je-li více času - třeba Terryho Pratchetta s jeho úžasnou zeměplochou. Doporučování si nechám na jiné části zpravodaje, nejen knihami je člověk živ. A večer možná nechám noční stolek nočním stolkem a spíš se půjdu projít do lesa, který máme naštěstí, přestože v Praze, coby kamenem dohodil.
1kniha je na skladě a je možno ji objednat pod
kódem BD002 za 399 Kč