(geologem, autorem a pomocníkem v uchopení sounáležitosti s krajinou)
JJ: Váš záběr je co se týče odborností nebývale široký. Od geologie, která je zřejmě Vaším mateřským oborem, přes architekturu po obory související s ekologií. Zkrátka vše, co blíže či vzdáleněji souvisí s krajinou v nejširším slova smyslu. Myslíte, že bych Vás mohl takovýmto způsobem představit?
VC: Zajímá mně životní prostředí, které začíná geologií, pokračuje klimatem, vývojem krajiny a končí až někde u duchovní údržby našeho světa.
JJ: Byl byste ochoten se podepsat pod zákon zmrazující na pět let možnosti změn územního plánu? Nevedlo by to k efektivnějšímu využití stávající zástavby, revitalizaci brown fields a tím omezení výstavby třeba nevzhledných skladištních hal lemujících naše dálnice?
VC: Jedna věc jsou změny územního plánu a jiná využívání extravilánu, tedy území mimo obce. Změny územního plánu jsou někdy nezbytné, ale v ČR jsme si zvykli na vyjímky. Naproti tomu, když se ustanoví stavební uzávěra pro extravilány, tak nepřijdeme o krajinu a vytvoří se tlak na lepší využívání stávajících ploch.
JJ: Jaké Vás napadnou nevýhody příměstského bydlení? Z letáčků developerů projekty vypadají po všech stránkách utopisticky výhodně.
VC: Doprava do města je čím dál horší, domy a zejména infrastruktury bývají špatně stavěné (kde obec nebo soukromník najde za dvacet let peníze na rekonstrukci dlouhého vodovodního či kanalizačního řadu? ), nemůžete jít do hospody. Pokud se zdraží ceny ropy, tak ve svém příměstském domku se špatným energetickým auditem, budete žít jako ve vězení. Developeři neprodávají domy, ale sny, které nám vnutily televizní seriály.
JJ: Myslíte, že důležitým ukazatelem neporušenosti krajiny je její schopnost zadržovat vodu? Neměl by se tento parametr stát cílem ekologického zemědělství a případně podmínkou pro poskytování dotací?
VC: Půda je víc zhutněná, ubývá v ní organických látek, ztrácí strukturu, která je schopná vodu přijímat. Klimatické změny se již dějí a až roztaje další velká oblast Arktidy, to by se mohlo stát již během příštích několika let, tak se změní směry větrů a tím i vláhy. Znamená to nejspíš rozkolísaný klimatický chod s více povodněmi a suchy. Potřebujeme taková opatření, která zachytí co nejvíc vláhy na místě, kde spadne - dobrý stav půdy, smíšený les, vsakovací rýhy, meze, malé nádrže. Myslím, že život sám nás to naučí.
JJ: Člověk svou činností krajinu pustoší. Nechtěně tím však vznikají nová prostředí, někdy možná dokonce nové biotopy. Třeba opuštěné zarostlé lomy. Překvapilo mne, že, jestli jsem správně pochopil, máte k takovýmto místům spíše pozitivní vztah.
VC: Dělali jsem řadu výzkumů starých lomů a hald. Ukazuje se, že právě prostředí, která "nikomu" nepatří a nehodí se pro ekonomické využití se stávají posledními refugii okolní přírody. Dáša Šubrtová dokonce nazvala opuštěné kladenské haldy östrovy ráje".
JJ: Připadá mi, že krajina absorbuje pulzace okolí po dlouhá léta a že není zdaleka jedno, zda v okolí stojí kostel nebo šibeniční vrch. To jsou extrémy, ale i menší vlivy jsou myslím krajinou "zaznamenávány". Již jsme asi ztratili citlivost vnímat tato vyzařování přímo a proto je registrujeme spíše pouze podvědomě. Může mít takovýto postoj reálný základ?
VC: Jistěže má, jinak byste se na tuto věc ani neptal. Cítíme to všichni, překročíte bránu kláštera a hned máte jiné myšlenky.
JJ: Jaký máte vztah ke sdružení skeptiků Sisyfos? Nepokouší se vlastně o sysifovskou práci? A hlavně - nepřehlíží úmyslně i prokazatelná fakta, čímž se snižují možná pod úroveň subjektů, které svými "bludnými balvany" obdarovávají?
VC: Mně vždycky jímá hrůza z toho, co ten Sisyfos udělal a jak byl za trest odsouzen k valení kamene. Nechtěl bych spáchat podobný čin a být za něj tímto způsobem potrestán.
JJ: Jste spoluautorem knihy "Podzemní Praha". Jelikož jsem se i já sám podzemím (spíše však jeskynním) pohyboval, vím, kolik pověstí si lidé vymýšlejí. Jmenujme např. domněnku, že Barrandova jeskyně vede pod Berounkou a ústí neznámými chodbami na jejím druhém břehu. Myslíte také, že mnoho těchto pověstí o jeskynních chodbách, štolách či prostorech je vzrušujícím produktem obrazotvorné fantazie a většina z nich má daleko k realitě, ke které bychom se mohli prokopat?
VC: No já si myslím, že právě Barrandovka je jeden z těch jeskynních systémů, podobně jako Podtraťová jeskyně nebo Ementál, který, kdyby byl vyčištěn, tak bude zasahovat hluboko pod hladinu Berounky a protože Barrandovka leží na jedné z nejvýraznějších tektonických linií, tak by měla pokračovat na druhou stranu řeky. Jiná věc je ta, že tyto prostory nikdo nikdy nevykope.
JJ: Často mne zlobí, jak málo jsou lidé pokorní. Místo, aby před přírodou smekli a maximálně ji chránili, ořežou všechny nezastavěné prostory, kde se dá. Jako by říkali - "vždyť s jednou plící a jednou ledvinou se dá žít docela dobře" - přírodo funguj!
VC: Často jsem si kladl otázku, kam až může degradace životního prostředí dojít. V Káhiře jsem našel odpověď - nekonečně daleko. Je možné zničit skoro všechny stromy, rostliny, půdu a své okolí a přece tam žít. Jiná věc je ta, že se tam pak lidem žije asi jako ledním medvědům ve vybetonovaném výběhu káhirské zoologické zahrady.
JJ: Naše knihkupectví se jmenuje "Hledající". Je to proto, že se z mozaiky kamínků snažíme nalézt (i za pomoci knih) smysluplný obraz o životě. Já mám navíc dojem, že všechny kamínky již máme, jenom nevíme, jak je přesně poskládat. Přemýšlel jste někdy podobným způsobem?
VC: Máme mnoho poznatků, ale i naše situace je nová. Provádíme klimatické změny, globalizujeme svět, svádíme dohromady různé nauky. Potřebujeme mít nové poznatky a potřebujeme umět převádět staré hodnoty do nových životních situací. Nejde to ani bez tradice, ani bez studia přítomnosti.
srdečně václav cílek
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(propagátorkou malování pastelkami, vůdčí silou projektu Obhajoba pastelky a autorkou knihy Duše stromů)
JJ: Ve všeobecném povědomí je zakořeněn dojem, že pastelky patří do rukou pouze malým dětem a na vážnější tvůrčí činnost se nehodí. Vy jste si dala do vínku úkol plnohodnotnost malování pastelkami rehabilitovat. Proto projekt Öbhajoba pastelky". Povězte nám o něm prosím na úvod něco bližšího.
MB: Pastelky jsem používala od nejútlejšího dětství, svou techniku jsem si vyvinula "na míru" své fantazii, která je plná barev a detailů. Až na výtvarné škole jsem se dozvěděla, že jsou pastelky tzv. nevýtvarná technika a nepatří do rukou umělce. Měla jsem možnost vyzkoušet všechny uznávané techniky a přesto mi žádná z nich nesloužila tak jako pastelky. Připadalo mi přirozené se k této technice vrátit. Začala jsem mít samostatné výstavy, na kterých lidé nechtěli věřit, že jsem své obrazy nakreslila pouhými pastelkami. Stávaly se mi i absurdní věci, když mi třeba galeristé okouzlení mou tvorbou nabídli výstavu, ale když zjistili, že moje dílo vzniklo pastelkami, zhrozili se a okamžitě výstavu odvolali, aby se před uměleckým světem neznemožnili. Dostaly se ke mně i šokující zprávy o zákazu pastelek ve školství, že prý si s pastelkami děti kazí ruku. Proto jsem se rozhodla pro formu veřejných kreslení a od roku 2004, kdy vznikl první z velkoformátových obrazů na Staroměstském náměstí v Praze, nechávám kolemjdoucí, aby mi nahlédli pod ruku a ptali se na všechno, co je zajímá. Za pět let jsme objeli celou Českou republiku a sklidili jsme velké úspěchy i v zahraničí, v Holandsku a ve Francii, kde jsem dokonce zvítězila na sympoziu Art au Soleil umělců z celé Evropy. Obhajoba pastelky získala i mnoho nových rovin než jen rehabilitaci pastelek - pastelka symbolizuje čas bezstarostného dětství, kdy se člověk nechává vést svou radostí a nesnaží se o výsledek. Pastelka znamená návrat k dětskému dobrodružství objevování zázraků světa, často formou spontánní tvořivosti. Pastelky otevírají cestu návratu krásy a harmonie do výtvarného umění, které se vzdálilo chápaní normálních lidí. Po dlouholetém putování se nám podařilo projekt zastřešit otevřením Galerie Pastelka na Starém městě pražském, ale veřejná kreslení budou pokračovat dál.
JJ: Malujete-li pastelkami na obrovské čtvrtky formátu A0, jak se Vám podaří udržet správné proporce výkresu? A kolik hlav pastelek na takovéto "plátno" obvykle padne?
MB: Před prvním velkým formátem jsem měla respekt, ale brzy jsem zjistila, že se proporčně ničím neliší od úhledně malého formátu A4, i když se jich do velkého formátu vejde 16. Taky má někde polovinu a platí na něm stejné zákony perspektivy. Spotřeba pastelek kolísá podle intenzity barev, ale kvůli tomu, že pastelky vrstvím na sebe, abych dosáhla sytých odstínů, spotřebuji jich na jeden obraz kolem stovky. Nápad na obraz mám od začátku v hlavě včetně všech detailů, přichází ke mně už hotový z krajiny fantazie, a tak když zavřu oči, mám před sebou dokonalou předlohu. Díky velké zkušenosti si nemusím dělat skicu, o to zajímavější je to pro návštěvníky, kteří se v průběhu osmi až dvanácti dnů kreslení vracejí, aby se podívali, co nového přibylo na bílé čtvrtce...
JJ: Našemu knihkupectví jste se představila nádhernou knihou "Duše stromů", ve které hledáte spojitost mezi stromy a bytostmi, které je oživují. Povězte, je to záležitost hodně pravohemisférová?
MB: Možná to bude znít pro vyznavače pravo a levohemisférových záležitostí trochu kacířsky, ale jsem přesvědčená o tom, že ke každé činnosti člověk potřebuje obě své mozkové hemisféry a právě na jejich spolupráci závisí ucelenost výsledného díla. Nápady na obrazy i povídky ke mně přicházejí přímo ze světa fantazie. Když píšu povídku, zároveň ji čtu a samotnou mě překvapí, jak dopadne, ale zároveň mi k vyjádření slouží znalost pravopisu a stylistiky a schopnost formulovat myšlenku tak, aby byla srozumitelná i pro ostatní - ať už slovem nebo obrazem. Inspirace je podnět, ale aby se sny daly stáhnout na zem, je k tomu třeba mnoho práce na sobě samém a velká dávka zkušenosti. Jinými slovy žádný učený z nebe nespadl a talent je často v první řadě zvýšená míra pracovitosti.
JJ: Náhodně jsem Vaši knihu otevřel a do oka mi padla tato zajímavá diskuze: "Je člověk odpovědný za své sny?" zeptala se Medůnie. A Bílý čaroděj odpověděl: Ï za sny je člověk zodpovědný. Jako za každé své nadechnutí. Je potřeba žít bděle, každou vteřinu." ... Ztotožnila byste se s Vašimi postavami?
MB: Vybral jste si zrovna rozhovor ženy, která žije svými smysly, a jogína, který se snaží uniknout všemu tělesnému. Spojuje je přitažlivost, ale slova je rozdělují, proto může být jejich touha naplněná jen ve společném snu, který jim přinese duše šeříku. Všechny příběhy vychází z mé osobní zkušenosti, i když nejsou zcela autobiografické. Všechny cesty, které Duše stromů nabízejí, jsem prošla a vím, že jejich medicína, i když je někdy velmi těžko stravitelná, opravdu funguje, když se jí člověk dokáže otevřít.
JJ: Jaké asociace ve vás vyvolá slovo "čaj" nebo "čajovna", lze-li takto otázku formulovat?
MB: Čaj pro mě znamená soustředění i uvolnění zároveň, plný prožitek přítomného okamžiku. Čajovna je pro mě oázou uprostřed rušného světa. Jsem velký piják čaje, čaje mě provází při práci v ateliéru a v čajovnách si ráda odpočinu na konci dlouhého dne stráveného kreslením na veřejnosti. Čajová kultura je pro mě balzámem pro všechny smysly, v čajovnách se nekouří, naopak jsou plné libých vůní, naplňuje je ticho nebo hudba tichu podobná, jsou plné krásných předmětů, na kterých oko rádo spočine a navíc se často člověk může pohodlně usadit na příjemných polštářích. Čaj je pro mě ráj.
JJ: Měla jste odvahu si otevřít obchůdek na Praze 1, přímo v centu Starého Města nedaleko orloje na Staroměstském náměstí. Povězte - lze v takovéto lokalitě přežít s takovýmito čistými záměry mezi všemi těmi vymahači výpalného a prodavači čepic?
MB: Myslím si, že je nejvyšší čas, aby se do centra Prahy začala navracet česká originální tvorba, protože si většina Pražáků myslí, že jim centrum proměněné v lunapark pro turisty vůbec nepatří. Pro Galerii Pastelka jsme zvolili prestižní místo pasáže Richtrova domu na Malém náměstí a jsem přesvědčená, že se zde ničeho zlého obávat nemusíme. Toto kouzelné místo nám učarovalo také proto, že se přímo před galerií dá pořádat veřejné kreslení bez zdlouhavých procedur žádostí o povolení. Vedení Richtrova domu je projektu Obhajoba pastelky nakloněno a cítíme se zde vítáni.
JJ: Píšete, že jste svého času s manželem vedla téměř poustevnický život. Jak je ta doba daleko a na co nejraději vzpomínáte? Myslíte, že má běžný člověk městského typu šanci odvážit se do takovéto zkušenosti pustit?
MB: Když jsme se s manželem seznámili, bydleli jsme spolu v Praze a aspekty městského života nám z velké části připadaly virtuální a odtržené od podstaty. Když nám bydlení skončilo, měli jsme možnost jít bydlet do chaloupky v krásné přírodě Posázaví, kde nebyla tekoucí voda, ústřední topení ani žádné vymoženosti dnešní doby kromě elektrického proudu. Vděčně jsme tuto možnost přijali a strávili jsme idylických sedm let. Měli jsme možnost zjistit, co je pro nás opravdu důležité a co chceme v životě dělat. Teprve pak, před pěti lety, začal projekt Obhajoba pastelky, který nás vrátil do centra společenského dění.
Myslím si, že takové období rozjímání v současném schématu lidského života chybí. Když lidé vyjdou ze škol, jsou okamžitě vrženi do pracovního procesu, aniž by si sami v sobě ujasnili, v čem spočívá jejich individuální přínos světu a jaká práce je naplní radostí. Pro mě osobně tento čas znamenal návrat do krajiny, kde jsem prožila nejkrásnější chvíle svého dětství. Jako bych mohla vstoupit do dětských bačkůrek, které jsem tam kdysi opustila a vnímat místa dětskýma očima a zároveň je být schopná zachytit s dospělou zkušeností. Dodnes mám na tomto místě svůj ateliér, kde cítím svoje kořeny a zdroj inspirace i energie.
Myslím si, že pokud městský člověk takovou zkušenost potřebuje, určitě po ní touží a pak není třeba obávat se nepohodlí, protože odměnou získá nejcennější dar - dar času, který mu patří. Radost z východu slunce, který předznamenává širokou plochu dne, kterou může využít zcela podle vlastních představ a naladit se na rytmus ročních období a proměn přírody.
JJ: Školství lze s trochou nadsázky ovlivnit malováním, jak ostatně sama činíte. Měla byste však nějaký recept na zdravotnictví? Neměli bychom se třeba zamyslet nad prostředím, ve kterém mnoho z nás bude dožívat svoje poslední dny?
MB: Ve zdravotnictví stále převládá sterilní bílá barva, pro mě barva chladu. Barvy jsou pro nás daleko důležitější, než jsme si ochotní připustit. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli dlouhodobě nemocní a když viděli mé obrazy, zalitovali, že je neměli nad svým lůžkem v nemocnici - aby pro ně představovaly bránu do světů hravé dětské fantazie, klíče k radosti a uzdravení. V naší středoevropské kultuře obecně převládá jakýsi strach z barev, v češtině máme krásné úsloví "přiznat barvu" a to není vždycky příjemné. Jedna moje kamarádka měla problém v porodnici, která je také bohužel vnímána jako určitá forma nemocnice, když si chtěla vzít své vlastní barevné povlečení. Na druhou stranu je spousta nemocnic, které si objednávají reprodukce mých obrazů, aby pacienti přišli na jiné myšlenky. Proto jsem také darovala jeden ze svých velkoformátových obrazů na kliniku dětské onkologie ve fakultní nemocnici Motol. Ale možná by lidé v nemocnici kromě léků mohli dostat i blok a pastelky, protože snadná medicína tvořivosti dokáže dát tvar nejrůznějším problémům, které onemocnění předchází. Věřím tomu, že z mnoha nemocí těla i duše je možné se prostě a bez zábran "vykreslit".
JJ: Zaslechl jsem, že kromě dalších aktivit připravujete i svou druhou knihu. Prozraďte nám prosím na závěr rozhovoru něco málo z budoucnosti...
MB: Čtenáři se mají na co těšit, protože knih je v zásobě hned několik, čekají pouze na své vydání. Ta první, Tarot v básních, spatří světlo světa už letos v květnu. Jedná se o unikátní projekt amerického básníka Willieho Watsona, který ke všem tarotovým kartám napsal básně a já jsem je přeložila a vytvořila podle nich originální tarotové karty. Kniha vychází v česko anglickém vydání společně s balíčkem karet.
Na podzim naše nakladatelství Obhajoba pastelky chystá knihu Kde bydlí sluníčko určenou pro děti předškolního věku, plnou příběhů o tom, jak se děti osobně seznamují s živly jako je mráz, vítr, déšť, ale také slunce, měsíc či hvězdy. Kniha je plná barevných ilustrací, které by měly společně s půvabným textem Jany Ruthové rozvíjet emocionální stránku dítěte, nejen apelovat na jeho agresivní pudy. Tyto ilustrace vznikají v letošním roce na veřejných kresleních Obhajoba pastelky, takže můžete být přitom. Stačí jen sledovat kalendář akcí na www.pastelky.cz. A na příští rok se chystá pokračování knihy Duše stromů - Duše kamenů, které teď svým vlastním tempem přechází ze světa snů a vizí do našeho fyzického světa.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(režisérem, autorem a příznivcem východních nauk)
JJ: Když jsem se dotazoval na možnost rozhovoru s Vámi, řekla mi Vaše žena "počkejte chvíli - zeptám se ho - právě skládá na dvorku dříví". Přišlo mi to hodně milé a hned jste mi byl ještě více blízký. Povězte nám prosím pro začátek, jak jste se vlastně ke své profesi dostal? A jestli se Vám nezdá (když skládáte dříví), že člověka stále více svazuje civilizace?
VP: Úplně první "film" jsem udělal v raném dětství - na dlouhý proužek papíru jsem rozkreslil děj a protahoval ho krabičkou od žiletek, jejíž okénko mi připomínalo televizní obrazovku... Někdy v devíti letech jsem chtěl realizovat skutečný filmový projekt - maminka je fotografka a měla amatérskou 8 mm filmovou kameru a já ji přemluvil, že s klukama z paneláku natočíme vlastní verzi Vinnetoua, na kterého jsme si pořád hráli. Nakonec však nedošlo ani ke kamerovým zkouškám a já sám pak začal systematicky natáčet až ve 14-ti letech. Vedle filmu mě však hodně zajímala věda a zejména jaderná fyzika. Vždy jsem totiž chtěl vědět, jak to je s tím světem, co je podstatou času, prostoru, hmoty, proč tu jsme... Myslel jsem si, že odpovědi na to mi dá právě věda a po gymnáziu jsem šel na jadernou fyziku. Tam jsem pak pochopil, že třeba matematika samozřejmě funguje, ale jen v rámci, který si sama vymezila axiomy. Axiomy prostě platí, o těch se nediskutuje, ale mimo ně je matematika bezcenná. Ve vědě jsem tedy nenašel výklad světa, ale jen jeho dílčí obraz měnící se se vznikajícími a zanikajícími vědeckými teoriemi. Studium jsem tedy po roce ukončil, začal pracovat v České televizi jako asistent filmového střihu a pak přišlo studium na FAMU a první skutečné zvukové filmy...
Téma civilizace je rozsáhlé, myslím, že globální civilizace nás nejen svazuje, ale i zotročuje, zároveň však přináší technologie, které život usnadňují a zkvalitňují. Záleží na tom, kdo má rozhodující moc a jaké sleduje cíle. Současná fáze ideálům humanismu nepřeje, ale všeho do času, jsem optimista.
JJ: "Před osvícením: nanos vodu a naštípej dříví. Po osvícení: nanos vodu a naštípej dříví." To je velmi praktický aforismus neznámého autora. Byl byste ochoten se pod takovýto výrok podepsat? A co třeba někteří indičtí svatí muži, mezi nimiž jste se opakovaně pohyboval?
VP: Ano, velké duchovní osobnosti, které jsem v životě potkal, žili či žijí v duchu výše zmíněného aforismu. Duchovnost se od "normálního" běžného života oddělit nedá, neexistuje sama o sobě. Život tedy běží stále dál jakoby stejně, jen mu můžeme více rozumět a víc ho sami tvořit.
JJ: Vaše kniha, jež vyšla před několika lety v nakladatelství Mladá fronta nese případný název "Touha po absolutnu". Zamyslím-li se nad názvem, připadá mi takováto touha jako sousto velké i lákavé zároveň, ke kterému je nutno se propracovat přes řadu tuh menších. Nepovažujte-li to za nevhodnou otázku: Snažíte se také Vy sám směřovat k takovéto všeobjímající touze?
VP: Ta všeobjímající touha mě objímá odmalička, co si pamatuju, mě vždy lákalo to přesahující nepoznané... Táhne mě to stále, ta cesta k absolutnu a tedy život sám jsou úžasné.
JJ: Režie je určitě nelehké řemeslo a máte-li odvahu se pustit do v dnešní době poměrně okrajových témat jako život vegetariánů či duchovnost světců, je zajisté nelehké dvojnásob. Házel Vám život a filmařští bohové hodně klacků pod nohy?
VP: Je pravda, že v televizích na tato témata nazírají jako na hodně okrajová, nemají k nim většinou vztah... Ale zájem diváků narůstá a ohlasy jsou pěkné. Není jednoduché tyto projekty prosadit, často to trvá i léta, ale přece jenom to nějak jde. Zrovna dnes se mě jeden spolužák z FAMU ptal, z čeho žiju, když si dělám jen ta svoje témata, která jsou realizována tak sporadicky. Sám se tomu někdy divím a velký dík patří spřízněným duším, které mi na této cestě pomáhají.
JJ: AHAM - "jsem" či "já jsem". Zní to jako základní kamen pyramidy, okolo které je vše vystaveno. Je Vám to slovo blízké? Nebo máte nějaké jiné?
VP: Slova mají svoji váhu, některá víc, některá míň, co se nepojmenuje, to neexistuje - tak tomu je v magii i ve virtuálním světě počítačů. Na druhou stranu ty nejhlubší věci jsou slovy neuchopitelné, jsou mimo pojmové kategorie.
JJ: Těší Vás, že pomerančová vůně bude opět moci tančit?
VP: Knížky mé ženy mám moc rád, jsou vtipné poetické a mají přesah právě k tomu absolutnu, ale takový nenásilný odlehčený. Jsou už vyprodané, tak je prima, že Pomerančová vůně se na jaře znovu vydá tančit ...
JJ: Nyní se však zkusme maličko přizemnit... Na svět doléhá ekonomická krize a zdá se, že se lidská společnost možná dostává do období větší nestability. Nebyla by vhodná doba na alespoň částečné narovnání žebříčků hodnot? Třeba že by zemědělec vystřídal na postu bankovního úředníka?
VP: Doba nás k narovnání žebříčků hodnot určitě přiměje. Krize mimo jiné naznačuje, že dosavadním stylem nemůže Západní svět žít do nekonečna. Malá část lidstva je stále bohatší a ta větší zase chudší. Někteří už neví, co si koupit, jiní jsou vděční i za použitou PET láhev, jak jsem to sám několikrát zažil na cestách. Věřím, že se doba ozdraví a přijdou lepší časy. Je dobré si uvědomovat, že co prožíváme, k tomu přispívá každý z nás. Co lidé vyzařují a jak myslí, to se sčítá do výsledného obrazu světa, každý může měnit svoji realitu. A vnitřní svobodu a radost nám nikdo vzít nemůže, ty jsou plně v naší moci.
JJ: Zeptal-li byste se mne, koho opravdu z duše obdivuji, zastavil bych se určitě u velikosti současného tibetského dalajlamy. Jeho veřejné působení má nedozírný pozitivní dopad na každého, kdo má možnost jej slyšet. Stál jste mu blízko. Závidím Vám.
VP: Jeho Svatost dalajlama je mi ze všech duchovních představitelů nejbližší. Svojí otevřeností, přímou myslí, neformálností, humorem, hravostí, lidskostí, moudrostí, zájmem o druhého,... Mohl bych tak pokračovat dál a dál, je jisté, že je výjimečnou osobností a přitom si na nic nehraje. Zažil jsem s ním řadu nezapomenutelných chvil. Stejně tak úžasné chvíle jsem ale zažil třeba i s neznámými jogíny z Himálaje.
JJ: Filmy nejen baví, ale i vychovávají. A mají výhodu v tom, že snadněji udržují pozornost i těch, kteří by třeba od knihy odbíhali. Ale vybrat ty zamyšleníhodné často není tak snadné. Třeba v ČSFD (Československá filmová databáze - www.csfd.cz, pozn. red.) - jinak jistě výborné databázi filmů - musíte číst trochu mezi řádky, abyste odfiltrovali názory většinového diváka a na procentuální hodnocení se lze spolehnout již jen velmi málo.
Je to jistě těžká otázka na závěr, ale přesto: Máte na způsob, jak se lépe ve filmech orientovat nějaký recept? Nemohl byste alespoň několik dobrých filmů, ať z Vaší či cizí produkce, které by stálo za to hledajícímu shlédnout, jmenovat?
VP: Tak jako se říká vrána k vráně sedá, tak jestliže člověk jde cíleně za určitými věcmi, ty pak přicházejí jakoby samy. V posledních letech mě nejvíce zaujal americký film, který je u nás promítán pod názvem "Co my jen víme?" Hovoří tam pozoruhodné osobnosti z duchovního i vědeckého života a jde o velmi zajímavě a poutavě udělaný film zabývající se tím, co je vlastně realita, jak ji prožíváme, vnímáme a jaký si vytváříme koncept Boha. Zaujaly mě tam i výpovědi špičkových kvantových fyziků, které jsou mi názorově velmi blízké. Na tento snímek volně navazuje další americký film "Tajemství", který názorně odhaluje, že co vyzařujeme, to se nám vrací, náš život je určený našimi myšlenkami. Jestliže chceme tedy změnit svůj život, je třeba začít u mysli. A to už dávno říkal i Buddha... Zajímavých a přínosných snímků naštěstí přibývá, můžu jmenovat filmy Sansára, Milarepa, Cesta pokojného bojovníka a další. Zajímavý pohled na pozadí současného dění, se kterým se zatím v oficiálních médiích nesetkáme, poskytují filmy Zeitgeist a Zeitgeist Addendum, které jsou na internetu. Tam se ostatně dá najít téměř vše, virtuální svět je i výstižným podobenstvím světa našeho...
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(majitelem nakladatelství Trigon a příznivcem hermetických věd)
JJ: Mnoho již tomu let. Naše první dodávka knih od nakladatelství Trigon se datuje již do prvního měsíce našeho působení - ledna 1991 - a zahrnuje knihy: 10x Obrazový atlas hermetismu, 10x Vysvětlení hieroglyfických obrazů, 20x Kabala, 10x Symbolika alchymie. Ceny mírné, zřídkakdy stokorunu přesahující. Vzpomínáte ještě, jak jsem docházel do Vašeho podkrovního nakladatelství s batohem na zádech a tyto vzácnosti odnášel? Také Vám připadá tato <<posametová>> doba v lecčems neopakovatelná?
VZ: Žádná doba se <<doslova>> neopakuje. Prožité dějinné události se nám zdají být <<neopakovatelné>> jenom proto, že k bytování ve světě máme vymezený příliš krátký čas; kdybychom si pamatovali všechno, co jsme už prožili, pochopili bychom <<velké doby>> jako stálé tíhnutí vpřed, kde nás čeká minulost, aby doplnila zprávy o narůstající budoucnosti - jež mi nepřipadá ani trochu povzbudivá. Ale přikláním se i k Vašemu názoru, že <<gründerské>> dny po <<sametové revoluci>> byly plné strhující energie, která jen zdánlivě zmizela z našeho obzoru.
JJ: Jsou <<knihy>> a <<Knihy>>. Někdo své dítě doslova vypiplá, jiný nakladatel vychrlí překlad do brože a ani se nenamáhá češtinskou, natož odbornou korekturou. Jak snadno odlišit kvalitu od masovosti? Přiznám se, že mým prvotním knihkupeckým kritériem je, jaké nakladatelství knihu vydalo. A <<Trigon>> má u mne celá léta zvuk kategorie nejvyšší.
VZ: Kdybych se uměl červenat, červenal bych se. Vždyť v těch prvních knihách je spousta chyb, takže bych spíše řekl, že jsem byl mezi slepými králem. Publikování v samizdatu mě naučilo příliš nehledět na nějakou tu chybějící či přebývající čárku, šlo spíš o to, jak dopravit poselství textů co nejrychleji k čtenáři. Teprve v posledních letech, kdy mi pomáhaly vychytávat nakladatelské nedostatky obě dcery, Karolína a Zuzana, se snad velmi pomalu blížíme k představám o nějaké té <<nejvyšší kategorii>>. Jenže Karolína je dlouhodobě v USA, takže Zuzana se stará o nakladatelství i antikvariát a v prodejně máme novou zaměstnankyni paní Helenu. Navíc: nebýt mé ženy, nikdy bychom sami obchody přes internet nezvládli. Vždyť neprodáváme jenom nové knihy, ale máme i velmi dobře fungující antikvariát, kde se navíc prodávají obrazy a grafiky.
JJ: Dovolíte-li, zůstanu ještě u knihařského řemesla: Dopřejete si ještě nyní krásu ruční vazby, nefalšovaného hlubotisku či vnitřní kouzlo ručního papíru?
VZ: Bohužel, toho si dopřávám jen pomálu. Když v prvních měsících roku 1990 svitla naděje, že bych mohl zahájit vlastní oficiální nakladatelskou činnost, požádal jsem okamžitě Ministerstvo kultury ČSR o vydání licence. Potom ještě dva roky jsem ve sklepní dílně pracoval na rozdělaných vazbách, ale jak přibývalo zásilek a do haly v bytě si chodili zákazníci nakupovat jako do krámu (některý den jsem balil zásilky ve sklepním ateliéru), začal jsem postupně prodávat starou řezačku, nejtěžší velkostroj firmy Becker, poháněný obrovským kolem s příklepem, jejž jsem obsluhoval a řezal na něm až čtyři knihy najednou, papšer, dřevěné a větší kovové lisy, oklepávačku, nářadí, písma, takže jediné, co mi zbylo, je vysoký lis s plochou A3 a elektrická zlatička: vzniklé místo jsme naplnili novými i antikvariátními knihami. Pravda, ještě dnes si zdobím přední desky knih z mé vlastní knihovny, ale vázat je dávám manželům Krupkovým. Věnuju se hlavně psaní, překladům a grafickým úpravám knížek, které vydáváme.
JJ: Alchymie, hermetismus - asi bychom těžko hledali nakladatelství, kterému by byly jmenované obory bližší. Cesta zájemce o knihy tohoto druhu však asi začíná daleko dříve a zřejmě vůbec nezaujmou čtenáře profánního. V čem by měl být podle Vás adept na studium takovéto literatury předvzdělán?
Opakovaně mi též přicházívá na mysl otázka, jak dalece vlastně alchymie sleduje hmotnou stránku transmutace. Jestli jsou rozličné popisované destilace a mísení doprovodnou stránkou vnitřního vývoje alchymisty či úplnou metaforou - a práce při opravdovém pochopení probíhá pouze uvnitř... je-li tedy povoleno alespoň naznačovat.
VZ: Přece ode mne neočekáváte, že vám řeknu něco hlubokého o Umění alchymie. Přičichl jsem k ní kdysi v mládí a vrátil se k ní opět kolem roku 1967. Na můj návrat zapůsobil určitý okruh četby: básníci, romanopisci, specialisté na alchymii, někteří malíři, hudební skladatelé a vůbec celá oblast kultury; zpočátku také můj zájem o císaře Rudolfa II. Po delším studiu jsem zjistil, že ten, kdo se alchymii věnuje naplno, je navždy poznamenán a odlišuje se od profánních lidí z vnějšku. Hermetismus, kabala, osobnosti, poznamenané alchymií, nenápadně vyčnívají a přečnívají šeď všech stupňů lidských společností. Poslední dobou zjišťuju, jak zoufale málo toho víme o pravěku, v němž se pod tunovými nánosy bahna skrývají světy, kdysi obývané lidmi, kteří se podobali nám. Snad o nich jednou dopíšu knihu. Zmínil jste se o <<hmotné stránce transmutace>>; nejodvážnější současná věda k ní míří dlouhé eony věků, aby se chutě zakousla do <<svého ocasu>>. Alchymista sází na pomalost a práci v důmyslně dodržované <<samotě>>, aby ho nic cizího nerušilo od toho, co říkají Mistři. Je to dobrovolné odloučení od světa, který ho stále pokouší, aby ho donutil sejít z cesty.
JJ: Myslíte, že je spěch dobrým rádcem (nejen) alchymisty? Nezapomínáme na to často?
VZ: Spěch jen slibuje úspěch, to není dobré pro nikoho, natož pro alchymistu. Zpočátku, když je člověk mladý, myslí si, že zvládne jakýkoli <<problém>> heroicky, s mladistvým zápalem. Možná se to vyplácí v literatuře či malbě, ale ani tady to není zásluhou pouhého heroismu; později, když zápal vyhasne, autor dál čmoudí a otravuje svými díly vzduch.
JJ: Kdybyste dostal do ruky zednářské kladívko, věděl byste, kam s ním klepnout? Ale vážně - žijí zednářské ideje i v dnešní době? Jak by mohla být naformulována ta stěžejní?
VZ: Ach jo, teď jste mi dal záludnou otázku. Kam klepnout kladívkem?! No přece do hlavy, aby se vzpamatovala a připomněla si entuziazmus, s jakým se toto romantické hnutí v osmnáctém století zakládalo. To by byl stěžejní počin, který by ještě mohl v zednářích probudit živý pocit dokonalého naplnění božstvím, při němž mizí <<povědomí vlastní identity>>. Dnes je tomu přesně naopak. Obávám se, že s Kerningem zemřelo tehdy ještě živé, i když pro mnohé zdánlivě komické zednářství (viz rituál Sabitte).
JJ: Jak se díváte na pustošivé snažení dnešního civilizovaného člověka? Neměla by se Země rozvrtaná miliony ropných vrtů a udušená megatunami odpadů konečně pořádně oklepat?
VZ: Vícekrát jsem prohlásil, že mučená zeměkoule se lidí zbaví jako pes blech; snahy o dobře míněnou nápravu přicházejí příliš pozdě. Postupný pád se nedá zastavit, jen oddálit lépe organizovanou a řízenou činností všech lidstev na zeměkouli. Ale současný svět stěží podlehne podobné tendenci, na to je příliš roztříštěný ve svých hospodářských zájmech, náboženstvích, tradicích. Není-li šance, že bychom dokázali změnit osud světa, potom věřme v sebe a dokažme změnit svůj vlastní osud.
JJ: Na závěr se Vás dovolím zeptat: Ve které době byste se nejraději narodil a jakou knihu tam případně potkal?
VZ: To neodvisí od mých přání; kam se jednou zařadím, o tom rozhodne něco, čemu říkáme Bůh nebo inkarnace či karma - a ještě další tucty stejnovýznamných slov. Rád bych potkal ani ne tak knihu, jako někoho, kdo ví a umí. V horším případě bych se spokojil s tím, že bych znovu začal bloudit ve svých stopách a dobloudil se až na nevelkou cestu, která je připravena pro ty, kteří mají právo kráčet přímo.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
(knihkupcem, poradcem a distributorem knihy "Radikální odpuštění")
JJ: Nalezl jsem Vaši firmu při pátrání po knize "Radikální odpuštění" a po zjištění, že jeho původní distributor - pobočka nakladatelství Medium Varšava - již neexistuje. Přitom jsem zjistil, že nejste zdaleka jen knihkupec, ale spíše člověk, který o knihách, které jej samotného oslovily, dále nadšeně vypráví, a tak jim pomáhá "do světa". Prozraďte nám prosím, jaký k systému "Radikálního odpuštění" máte osobní vztah. Můžete čtenářům ve zkratce naznačit, o co se jedná?
EK: Jde spíše o vztah k ODPUŠTĚNÍ jako takovému. Vědomě a intenzivněji jsem s odpuštěním začal pracovat asi tak před 12ti lety. Rodiče byli již po smrti a já k nim měl spoustu výhrad. Přišel jsem však na to, že to nemá smysl a že bych si ten vztah měl naopak vyčistit. Zde začala má vědomá cesta k odpouštění. Mé výčitky začaly postupně ztrácet na síle. Bylo to velice zajímavé. Později jsem přišel i na to, že je zapotřebí odpustit také sobě. To pak mělo odpuštění ještě větší sílu. Hodně mi pomohl příběh papeže Jana Pavla II., který dokázal odpustit svému atentátníkovi. V celé řadě příběhů mi někdo ublížil nebo se choval neomluvitelným způsobem, což nešlo omluvit, natož prominout. Ale odpustit mohu vždy. Chce to hodně vnitřní síly. Nejde o to, že schvaluji chování druhého, ale já už se s tím "břemenem" nechci vláčet. Dnes je pro mne odpuštění běžná věc. Můj vztah k samotné knize "Radikální odpuštění" se vyvíjel postupně. Líbilo se mi slovo ÖDPUŠTĚNÍ", slovo "RADIKÁLNÍ" už méně. Až nedávno jsem si začal uvědomovat, že je třeba se radikálně rozhodnout odpustit. Zkoušet to nemá smysl. Přestože o této problematice byla napsána řada knih, rozhodně je tato kniha přínosem pro současný knižní trh. Obsahuje některé nezvyklé pohledy na účinky odpuštění.
JJ: EMK marketing - tak se Vaše společnost jmenuje. Myslíte, že byste po letech zkušeností, kdybyste znovu začínal, zvolil název stejný?
EK: Dnes zcela určitě ano. Ale to mé ürčitě" má dnes trochu jinou váhu a obsah, respektive hloubku. Začal jsem podnikat začátkem roku 1993 v síťovém marketingu. Tehdy jsem chtěl, aby to žena dělala se mnou, což jsem promítl do jména firmy. EMK je kombinace písmen začínajících našich křestních jmen a příjmení. Žena se mnou však obchody v MLM nechtěla dělat. Objevila však svoji parketu v prodeji knih na akcích těchto společností, kde jsem o knihách často přednášel v psychologii prodeje. Já jsem zde našel úžasný vztah ke knihám osobního rozvoje, což se promítlo i do mé poradenské činnosti. Dnes je to aktivita, kterou děláme se ženou spolu a opravdu rádi. Ty knihy milujeme.
JJ: Obdivuji Vás, jak dokážete vstřebat velké množství knih jejich pečlivým přečtením a schopnost vyjádřit, co je na té které knize přínosného. Mně osobně dělá kategorizace knih mnohem větší potíže; knihy ve mně zanechávají spíše různé "barvy" dojmů a pocitů a doporučuji spíše intuitivně. Váš systematický přístup se mi líbí - myslíte, že je vrozený nebo jste se k němu nějakou metodou propracoval?
EK: To o čem mluvíte, začalo na podzim roku 1993. V jedné společnosti MLM byla doporučená literatura v rámci psychologie prodeje. Šlo o 10 knih, které se mi podařilo sehnat až po návštěvě řady knihkupectví v Praze. Knihy se mi nesmírně líbily. Později jsem sám přednášel psychologii prodeje kde jsem mluvil i o doporučené literatuře. Vzhledem k často opakované otázce posluchačů "kde se to dá sehnat", jsem začal vozit tyto knihy na akce a mělo to veliký ohlas. Přivedli jsme nabídku knih až přímo k potenciálnímu čtenáři. S takovým čtenářem jsem si o knihách dovedl povídat. Podle toho, jak které nakladatelství vydalo zajímavý titul v této oblasti, přečetl jsem jej a často zařadil do naší nabídky. Bývaly časy kdy jsem měl na pultě nabídku knih, které jsem přečetl a mohl si o nich s každým povídat. Bylo to úžasné a lidi byli často nadšeni z toho, že si oni sami mohli ode mne koupit knihu, aniž bych jim ji chtěl předtím prodat. Často padla otázka jestli jsem knihu četl. Když jsem upřímně řekl, že ano, byl obchod hotov. Později jsem se však začal vracet ke starším knihám. Někdy i znovu a znovu. To jsem už nestíhal číst nové knihy. Do čtení se později zapojila i manželka. Ale dnes je to často o intuici. Někdy se však stává, že manželka, při nákupu ve velkoobchodu, vezme jeden nový titul, po jehož přečtení jej okamžitě zařazuji do naší nabídky a manželka běží znovu do velkoobchodu, ale pro větší množství.
JJ: Zmínil jste se, že se ve svém poradenství ptáte: "co ve svém životě řešíte?" a podle odpovědi dokážete zjistit, kde dotyčného "tlačí bota" a doporučit mu třeba vhodnou knihu. Prozradí odpověď na tuto otázku opravdu hodně?
EK: Z počátku jsem na otázku zákazníka "co byste mi doporučil" měl 2 odpovědi. Tou první bylo, že vše, co mám na pultě, neb to mám přečtené. Tou druhou bylo skutečné doporučení knihy, která se mi právě líbila. Za pár týdnů se začaly u některých čtenářů objevovat problémy. Knížka je moc nenadchla nebo v ní nenašli to o, čem jsem si s nimi povídal. Přišel jsem na to, že vše posuzuji podle sebe a že já nikdy nevím jak daleko je čtenář na své vnitřní cestě a kudy jde. A tak jsem začal pokládat otázky typu "na co hledáte odpověď". Podle odpovědi jsem už mohl povídat o 2 - 3 knihách s poznámkou, jak to ten který autor vykládá. Čtenář si pak vybral sám. Toho se držím dodnes i když do toho dnes vkládám více intuici. Někdy se mi stává, že mi intuitivně vyvstane myšlenka, že čtenář hledá něco jiného, ale neumí to pojmenovat. Když mu to povím, je mile překvapen a má zájem o moji službu.
JJ: Svého času mne lákalo vytvoření ëxpertního systému", který by na základě odpovědí na otázky typu "věříte v reinkarnaci?", "považujete svět za spravedlivý?", "myslíte, že je nutné rozlišovat černou od bílé?", a podobně, doporučil čtenáři podle algoritmu vhodnou knihu. Pak jsem ale nabyl dojmu, že se jedná o úkol značně obtížný a nad moje síly. Troufl byste si na takovou výzvu Vy?
EK: Kdybyste mi tu otázku více a hlouběji přiblížil, zejména kam s ní směřujete, pak možná ano, ale nechci předbíhat.
JJ: Dobře, nechme tedy toto téma na příště. Zeptám se dále: Při vyslovení slova multi-level-marketing, které Vám osobně zřejmě není cizí, mi naskakují na kůži husí pupínky. Připadá mi takové nehezky americké. Je to ovšem asi spíše můj konzervatismus, protože mně osobně není blízké ani například asijské smlouvání na trhu. Řekněte, jsme již tak hodně svázaní tradicí klasického obchodního modelu nebo byste v tom viděl spíše mou osobní averzi?
EK: Mám pocit, že osobní averze je u Vás silně převažující, ale averze je možné se většinou zbavit, pokud chceme. V té Vaší averzi není jen vztah k ämerickému", dříve jsme byli vedeni ke všemu sovětskému. Konzervatismus u Vás také hraje podstatnou roli a to zejména ve vztahu k Vašemu egu. Ego totiž nemá rádo změny. V tom zbytku cítím jakousi Vaši vnitřní nejistotu. Zkratka MLM je pro spoustu lidí strašákem, pro řadu jiných nádherným systémem šíření krásné myšlenky a informací jako třeba jak pomoci tělu, aby se uzdravilo samo nebo jak pomoci ke zlepšení zdravotního stavu své peněženky. Budeme-li se dívat na MLM jako na systém možnosti upřímného sdílení krásných pocitů jak mi to či ono pomohlo, či mým dětem, rodičům nebo mému okolí, tak to nemá chybu. Svým způsobem, některým společnostem MLM fandím. Mj. proto, že zde nejsou věkové hranice mimo té nejnižší 18ti let. Pro seniory je to skvělá šance jak se někam zapojit, jak někam patřit, jak moci někomu pomoci, jak být potřebný a i trochu důležitý. A to vše s minimálními finančními prostředky. Je to jakési členství v klubu. Mohu zde být aktivním činovníkem nebo jen milovníkem produktů, či vzdělávání. Některé společnosti MLM mají obojí.
JJ: Jakou knížku by podle Vašeho názoru neměl ve svém životě typický "hledající" minout?
EK: Typického "hledajícího" vnímám jako bytost s určitou duchovní úrovní, která má stejný název. Takového čtenáře vnímám jako bytost, která se hledá, která hledá své vnitřní naplnění, která hledá odpověď na spoustu otázek a hledá spoustu vysvětlení. A protože je každý "někde" na své cestě, těžko lze říci, co by takový čtenář neměl minout. Rozhodně by neměl minout Vaše knihkupectví a případně moji poradnu. Z praktického pohledu jsem už před časem měl vytypovány některé tituly. Kdysi jsem říkával, že při svatebním obřadu, by měli novomanželé dostávat knížku "Nejbohatší muž v Babylonu". Později jsem k tomu přidal tituly "Bohatý táta, chudý táta" a "Pět jazyků lásky". Dnes bych přidal ještě "Radikální odpuštění".
JJ: Když nepůjde Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi?
EK: Pokud jde o knihu, myslím, že ano, zejména je-li čtenář na takovém místě své cesty, kdy se říká "je-li žák připraven, učitel se vždycky najde".
JJ: Mnohost nebo jistá cesta? Jakými labyrinty jste kráčel životem Vy?
EK: To je obtížná otázka. "Mnohost" snad, ale to nevím. O "jisté cestě" si netroufám mluvit. Nevím o nikom, kdo by v mém příbuzenstvu šel aspoň trochu podobnou cestou. Jen o dědovi z otcovy strany vím, že se dal do podnikání a zkrachoval a končil s dluhy. Mám vysokoškolské vzdělání technického směru. Většinu svého odborného života jsem věnoval stavařině. Dnes si myslím, že zlom nastal v roce 1993, kdy jsem se, v hluboké vnitřní krizi, potkal s programem společnosti "Zlatá mysl s.r.o.". To byl úžasný posun do svého nitra a ke své intuici. Bylo to něco, o čem jsem neměl ani tušení. A nebyl jsem sám. To je asi začátek toho, že jsem tam, kde jsem. Bylo to něco, co mne obrovsky přitahovalo. Začal jsem pracovat s kyvadlem a číst spoustu knih, které jsem následně prodával. Četl jsem někdy až 6 hodin denně. Hodně jsem si do knížek vpisoval, zejména otázky pro sebe a asociace. Při čtení jsem hodně používal slovník cizích slov, abych lépe chápal o co kráčí. Později jsem absolvoval řadu různých seminářů a začal se dost intenzivně vracet k některým knihám. Často jsem v nich objevoval informace, které jsem dříve "neviděl", respektive nevnímal. Vnímal jsem, že s knihami mohu hodně lidem pomoci a tak jsem si otevřel poradnu rozvoje osobnosti. Zde pomáhám lidem najít cestu sama k sobě, což je i základ pro vztahy. K partnerovi, k dětem, k rodičům i k samotnému okolí.
JJ: Zkusil byste nalézt nějaké přívlastky, které by podle Vás mohly charakterizovat dobu právě nadcházející, řekněme do roku 2012?
EK: Je to velice složité období s obrovským spěchem. A to ve všech směrech. Snad nejvíce dostávají "zabrat" vztahy a pozice životních hodnot. Podívejme se na dnešní mládež, jejich rodiče a prarodiče. Prarodiče byli často vychování svými rodiči, kteří zažili 1. republiku, kapitalismus. Sami zažili 2. světovou válku (někdy i 1.), osvobození Rudou armádou a společné vlastnictví vč. lidovědemokratického zřízení a měnilo se i postavení ženy ve společnosti, které začaly chodit do zaměstnání. Dost změn na jeden život. Rodiče z toho také něco zažili, ale nejvíc prošli hlubokým společenským otřesem v roce 1989, kdy přišla ßametová revoluce". Návrat ke kapitalismu, změna životních hodnot a vztahů. Ze všeho nejvíce však ztráta dosavadních jistot. Jedinou jistotou jsou změny, kterých se kdekdo bál a bojí dodnes. Dnešní mládež se, v celé řadě případů, silně bouří a chce vše dělat jinak a jinak žít. Jak žili jejich rodiče a prarodiče je jim k smíchu a nepochopitelné. I když mládež chtěla vždy dělat věci jinak. Do toho všeho přichází a bude ještě více přicházet zvyšující se duchovní úroveň, kterou jsme desítky let potlačovali. Čím dál více lidí si začíná uvědomovat duchovní souvislosti toho, co se děje jim i celé společnosti a snaží se to na své úrovni řešit. U těchto lidí dochází k postupnému osvobozování a snižování karmického zatížení duše. Velkou roli zde má odpuštění. Dále do toho přichází (a to již přes 50 let) zvyšující se vibrace planety Země i celého Vesmíru, které budou pokračovat. Lidé na duchovní cestě, kteří snižují karmické ztížení své duše, tyto změny snáze zvládají a budou zvládat. A to vč. svého zdravotního stavu.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor. Podotknu jen, že bližší informace mohou zájemci najít na adrese www.volny.cz/emk
(redaktorkou a vydavatelkou díla Květoslava Minaříka)
JJ: Přestože se neustále objevuje velké množství nových autorů, zůstává Květoslav Minařík stálicí a k jeho učení je možno se stále vracet. Vy jste redigování jeho díla zasvětila část svého života. Prozraďte nám prosím, jak jste se k jeho dílu dostala, a případně setkala-li jste se s ním též osobně.
ZŠ: Květoslava Minaříka jsem znala od dětství. Rodiče se s ním seznámili v prvních letech 2. světové války, bylo mi tehdy 11 let. Od té doby ovlivňoval můj život nepřetržitě. Občas se u nás v Turnově objevil, protože se oba rodiče snažili pracovat na sobě podle jeho pokynů. Když v květnu 1945 skončila válka, vrátil se nejprve otec do Jablonce nad Nisou, odkud jsme museli uprchnout hned v září 1938 po Mnichovu, kdy nacisté začali se zabíráním tzv. Sudet. Začal tam znovu budovat svůj válkou přerušený vývoz bižuterie, na podzim jsme se vrátili všichni. Rodina Minaříkova přišla koncem války při bombardování Pardubic o všechno a neměla kde žít. V Jablonci však bylo po odsunu Němců možno získat ubytování bez problémů, proto můj otec panu Minaříkovi nabídl zaměstnání v účtárně svého podniku a Minaříkovi se přestěhovali rovněž do Jablonce. Moje matka pak byla první, kdo v plném rozsahu pochopil a uskutečnil jeho nauku. V našem jabloneckém bytě se scházívali jeho žáci a mne nikdo nevyháněl, když jsem tiše seděla v koutku a naslouchala. Sice jsem nevěděla jak, ale od dětství jsem pokládala za samozřejmé, že budu následovat vzor své matky.
Když jsem počátkem 50. let od KM (smím nadále používat tuto zkratku?) dostávala k přečtení to, co právě psal, a mívala jsem námitky proti některým příliš dlouhým souvětím, která se mi zdála málo srozumitelná (vystudovala jsem jako jeden z oborů češtinu), zkoušela jsem je někdy a ne vždy se zdarem rozplést. Některé moje námitky přijímal a na to jsem byla velice hrdá, jindy jsem nepochopila dobře smysl sdělení a pak je nepřijal. Tak jsem se, aniž jsem to tušila, postupně připravovala na svou budoucí úlohu. V 60. letech mi totiž písemně daroval všechna svá díla s přáním, abych je vydala, pokud to bude možné. Slíbila jsem mu, že se o to pokusím, a slib jsem dodržela. Už v letech osmdesátých jsem se pokoušela něco vydat v zahraničí, když to zde kvůli komunismu bylo nemožné, ale to by byla dlouhá historie - Přímou Stezku pro nás vydali Škvoreckých v Kanadě roku 1988. U nás jsme zadali první knihu do tisku hned v únoru 1990 a od té doby se podařilo vydat až na několik drobností celé jeho dílo.
V posledních 11 letech svého života (1963 - 1974) KM dokonce žil vedle mé matky a mne v jedné domácnosti.
JJ: Bezpříčinná radostivost - to je téma, které se jako zlatá nit vine Minaříkovým dílem. Je to opravdu klíč k řešení a bič na světskou žádostivost?
ZŠ: Je to dokonce zlatý klíč! Proto KM využil první příležitosti, která se mu naskytla od doby, kdy vydal svou první knihu, Přímou Stezku, a nazval poslední článek, který směl zveřejnit v r. 1969 v deníku Lidová demokracie "Jóga pro všechny". Po třiceti letech zkušeností, jak zájemci o duchovní zdokonalení reagují, navrhuje začít zdánlivě od konce: nebudeme sedět v pozici proto, abychom se stali šťastnými; budeme se učit být šťastní, abychom byli schopní klidně sedět. Říká doslova: "Jen šťastný člověk je schopen se soustřeďovat tak, jak to jóga přikazuje." Proč? Protože člověk, který v sobě dokáže znovu a znovu budit radost bez příčiny, až se stane jeho trvalým duševním prostředím, přestane podléhat náladám, ovládá se. Jinak by to nedokázal. A šťastný člověk je spokojen, neubližuje, nezávidí atd., dokáže se snadněji přenést přes každodenní nesnáze i neštěstí, neztrácí hlavu, je optimista. To je cesta k vnitřní svobodě. A pokud jde o ten bič na světskou žádostivost: šťastný člověk má málo potřeb, vždyť to nejdůležitější nosí v sobě. Radostivost postupně zeslabí jak žádosti, tak záporné vlastnosti, ale nejde na ně s bičem. Odumřou, uschnou docela nepozorovaně samy.
JJ: Květoslav Minařík byl za své názory též perzekvován. Myslíte, že možnost duchovního vývoje je omezována vnějšími (politickými) podmínkami nebo že každý národ má takovou vládu, jakou si "zaslouží" a vše je tak vlastně v pořádku?
ZŠ: Vnější podmínky člověka omezují především zevně, ale vnitřní vývoj nemohou ani urychlit ani zarazit, když se člověk skutečně chce vyvíjet a vynaloží tomu odpovídající úsilí. Na vnější podmínky by se nikdo neměl vymlouvat; kdo skutečně chce, ten může i v nepříznivé situaci, kdo se nechce namáhat, nebude se kladně vyvíjet ani v té nejpříznivější. - Jistěže má každý národ takovou vládu, jakou si vysloužil svou dlouhodobou orientací, současnost je výsledkem minulosti. Z tohoto hlediska je to v pořádku. Ale vůbec to neznamená, že by ten, komu se současné společenské klima nelíbí, neměl začít sám u sebe tím, že bude kolem sebe šířit pohodu, laskavost, ochotu pomáhat - tím přispěje svou troškou aby společnost nabírala žádoucí kurs.
JJ: Zaujala mne úvaha o citu jako spíše negativním a hlavně na vědomí nezávislém projevu těla, kterému bychom se v každém případě neměli příliš podvolovat. Myslíte, že jsem Minaříkovu myšlenku pochopil správně (blíže viz str. 86 "Jóga v životě současného člověka")?
ZŠ: Ano, tím slovem nepodvolovat jste to vyjádřil přesně. Člověk, který se svým hnutím, pocitům, citům podvoluje, je vlastně jejich otrokem. Většinou to funguje tak, že lidé napřed spontánně zareagují a teprve po činu si svou reakci uvědomí. Pokud se někdo naučí své vjemy i reakce na ně vnímat a pokud možno bez vzrušení, neosobně je analyzuje, začne pomalu získávat přehled o tom, co jím doposud hýbalo. Pak se může čím dál častěji vyvarovat nerozvážných činů, nedat se k nim vyprovokovat, reagovat po úvaze. Vnitřní i vnější konflikty se zmírní, některé i vymizí a zjistí, že se mu žije lépe. K. Minaříkovi jde právě o ten odstup a analýzu citů, ne jejich potlačování. O jejich usměrňování tím směrem, který je žádoucí, tj. k radosti, vyrovnanosti bez výkyvů, čili k tomu, co buddhisté nazývají rovnodušnost.
JJ: Co je v přípravě pro vykročení na duchovní stezku nejdůležitější? Ukázněnost?
ZŠ: Soustavné sebepozorování! To se ovšem neobejde bez kázně a bdělosti, jak jsme si jinými slovy řekli v minulé otázce. Člověk, který je trvale zaměřen pozorností na to, co se děje mimo něho, se nechá vláčet pocity, city, chutěmi a nechutěmi atd., je snadno manipulovatelný, je hříčkou pro psychologický nátlak reklamy, momentální nálady davu. Ale být jenom ponořen sám do sebe a nevěnovat pozornost okolí také není v pořádku. Sice bychom se měli stále pozorovat, jak na nás co působí a co to v nás budí, ale zároveň pozorně vnímat i svoje okolí. Jen tak si zachováme žádoucí rovnováhu. Když pozorně vnímáme sebe i okolí, dozvíme se, jak nás okolí přijímá, co mu na nás případně vadí nebo vyhovuje a podle toho můžeme - opět vědomě - reagovat. O takovém mystiku, který byl hrdý na to, že vnímá jenom sebe a o nic kolem se nestará, říkal KM rád, že "je do sebe zahloupán". Měl totiž velký smysl pro humor a rád si takto hrál se slovy. Takže ti, kteří byli podle něho jenom "zahloupáni" do sebe a na své okolí nebrali ohled, často ani nevnímali, jak svou orientací jen na sebe zraňují své nejbližší, nebo si svou nepozorností způsobili zbytečné životní komplikace. Opět tady jde o vyváženost obou směrů, přičemž základem je to buddhistické pozorování sebe, počínaje každým pohybem těla až po analýzu pocitů, nápadů, myšlenek.
JJ: Hezké doporučení, se kterým do velké míry souhlasím, je chovat se tak, abychom se za své činy nemuseli stydět, ať o nich budeme mluvit před kýmkoli. Bude ale svět a život člověka i bez takovýchto činů dostatečně rozmanitý?
ZŠ: Určitě ano! Ten, kdo se namáhá soustavně sledovat své činy a snaží se, aby se za žádný nemusel stydět, brzy začne vnímat i podněty k nim a začne zjišťovat, co všechno s ním cloumá a že měl v mnohém o sobě neopodstatněně dobré mínění. Má neustále práci s tím, aby odstraňoval to, co shledává jako nedobré, takže vůbec nemá čas se nudit. Kromě toho se ostatní lidé kolem něho budou dostatečně starat, aby mu dodávali podněty k sebeovládání. On pak bude mít tolik práce takové podněty zpracovat, že se mu patrně bude svět zdát až příliš rozmanitý pro jeho nově vznikající vkus.
JJ: Ještě předchozí otázku trochu rozvinu. Co je lepší: vzrušení nebo unylost; "ženy, víno, zpěv" nebo nicnedělání a přemýšlení o "nesmrtelnosti chrousta"; odstředivost nebo dostředivost? Otázka zní pravděpodobně mírně zmateně, ale myslím ji úplně vážně.
ZŠ: I moje odpověď bude úplně vážná: dostředivost, ale ne ve smyslu přemítání o nesmrtelnosti chrousta, ale vědomé myšlení. K němu vede dlouhá cesta přes sebepozorování, o kterém jsme už mluvili a které vede k noření se myslí do sebe sama. K odstředivosti jsme přece vedeni celým naším společenským prostředím, výchovou ve škole i v rodině, reklamou, všemi druhy zábavy - tím vším jsme školeni, abychom se zajímali jen o to, co je mimo nás, ne v nás. Abychom vyhledávali vzrušení za každou cenu a nemusí to být vždycky jen víno, ženy, zpěv, slouží tomu často i sporty. Každý si vybírá to, k čemu svou povahou tíhne. Jenže nicnedělání je ještě horší, to vede k tělesnému i duševnímu rozkladu, malátnosti, neschopnosti. Mnozí se přitom cítí náramně dobře a svoji hnilobu si přejmenovávají na duchovní cestu, mystično. Takže je to složité. Bezpečná cesta z obou extrémů - přehnané nečinnosti tělesné nebo duševní nebo obojí stejně jako přehnané činnosti obojího typu - vede přes uvědomělou, kontrolovanou činnost. Každý, ať je plný sil a mladý, nebo vyčerpaný, nemocný, starý, může být a měl by být nějakým způsobem činný až do svého posledního dechu. I nemocný stařec může být činný bdělým myšlením. A kdo se přitom nesobecky zaměřuje na to, aby byl nějak užitečný, i když třeba jen pohodou, kterou kolem sebe šíří a trvalým přáním všeho dobrého všem bytostem, jde vlastně dobrou duchovní cestou svého druhu. Nebudu to raději rozvádět dál, abych nebyla příliš rozvláčná, jen bych ještě ráda dodala, že je vždycky dobré být pokud možno oboustranně činný, tělesně i duševně, a že ten požadavek neustávající činnosti neznamená, že si člověk nemá chvíli oddechnout, když je třeba vyrovnávat následky příliš vypjatého úsilí.
JJ: Nemoci pronásledující mystika. Je to věc, kterou bychom se měli zabývat?
ZŠ: Na to je také těžké stručně odpovědět, ale pokusím se. Těžké, dlouhotrvající a hlavně bolestivé nemoci dovedou i úspěšného mystika srážet z výšin ducha. Nemoci, které si mystik způsobil sám nevhodnou životosprávou i nemoci vyplývající z jeho vrozených dispozic - jinak řečeno z jeho karmických předpokladů, je možné mírnit odpovídajícím způsobem života a samozřejmě je třeba je také léčit, pokud je to možné. Dlouhodobé bolesti jsou nejhorší tím, že až na dno vyčerpávají schopnost se bez příčiny radovat a právě taková radost pomáhá je snadněji nést. Pokud je možné je nějak zmírnit bez oslabení bdělosti, je nerozumné takové úlevy nevyužít. Bohužel se většina lidí vlivem nesolidních pramenů domnívá, že jim duchovní nauky a jóga (nesprávně pochopená) mají pomáhat hlavně ke zdraví, aby byli výkonnější, lépe se dokázali prosadit ve světě, dlouho žili a mohli si užívat. Když se dají třeba v dobré víře nachytat nesvědomitými sliby něčeho podobného, často po prvním zdánlivém oživení vyčerpají organismus doporučenými cvičeními ještě rychleji, než kdyby zůstali při svém dřívějším způsobu života. Vinu potom hledají ne v sobě, ale v duchovních naukách.
JJ: Co zařadit do denního programu, rozhodneme-li se "vykročit na stezku"? Může adept třeba začít studovat nějakou knihu (kterou nejlépe) nebo cvičit či si připomínat nějaké myšlenky?
ZŠ: V každém případě nejdřív sebepozorování, aby si mohl ujasnit, co vlastně hledá, kam by rád zamířil. To ovšem nezjistí ani za den ani za týden, ale v každém případě by si měl každý den vyhradit klidnou chvilku, kdy se pokusí shrnout, co na sobě dnes pozoroval a jak na to reagoval, co se mu líbí nebo nelíbí. Pokud při tom nějaký čas vydrží a má pocit, že by pro něho mohla být vhodná právě nauka Květoslava Minaříka, měl by ji začít studovat, než se rozhodne, že po této cestě půjde. Potom by měl vytrvat tak dlouho, dokud nezjistí, že mu úsilí jít zvolenou cestou přináší výsledky a že je to pro něho ta pravá cesta, nebo naopak že touto cestou jít nechce. To ani při poctivém a správně pojatém úsilí nezjistí ani za měsíc ani za několik měsíců. Týká se to každé nauky! Rozhodně by se nikdo neměl každý měsíc nebo půlrok či rok vrhat na něco jiného, co ho právě zaujme, protože by tak třeba celý život pobíhal v kruhu na místě.
Jestliže se někdo rozhodne pro nauku Květoslava Minaříka, najde pokyny formulované velmi srozumitelně i pro začátečníky spíš v jeho krátkých pracích, např. Jóga v životě současného člověka1 nebo Drahokamy, než ve velkých spisech. Ale to záleží zcela na něm, co si pro sebe vybere.
Komu tato nauka nevyhovuje, měl by se nejspíš obrátit na původní buddhistické nebo křesťanské autory a s rozvahou volit. Všechny dobré nauky totiž mají stejné počáteční požadavky, které vedou k přebudování bytosti tím, co křesťané nazývají spásná mravnost. Když se její pomocí člověk dokonale ovládne, ať už k tomu dospěl kteroukoli cestou, teprve pak je schopen opravdu svobodně volit další postup. A k tomu bych přála všem mnoho zdaru.
JJ: Dokázala byste nám přiblížit, proč je v Minaříkových knihách zdůrazňováno soustřeďování především do nohou a ne do jiných částí těla nebo na objekty mimo tělo?
ZŠ: Není to jednoduché, ale zkusím to alespoň přiblížit. KM doporučuje soustřeďovat se pouze do nohou, tj. na žádné jiné místo v těle nebo mimo tělo. Reaguje tak na evropský způsob života, stav naší civilizace a společnosti v druhé polovině dvacátého století, který se v současnosti ještě prohloubil. Na této planetě zbylo jen velmi málo míst, kde je klid. Není tedy skoro kam se uchýlit, aby mohl člověk jako za starých časů v klidu rozjímat a pracovat na sobě. Také se nenajde nikdo, kdo by ho přitom zásoboval vším potřebným pro život. Místo toho musíme po celý produktivní věk denně na mnoho hodin odejít a pracovat obklopeni lidmi, kteří jen v mizivém procentu mají zájem nořit se do sebe a hledat duchovní dokonalost. Pokud i přesto začneme na sobě pracovat některou ze skvělých starých metod, které se zaměřovaly na soustřeďování do tzv. čaker, ale vyžadovaly odloučení, samotu, dohled duchovního učitele, a podaří-li se nám s něčím v sobě takzvaně pohnout, přinese to nepříjemné až zhoubné důsledky. Lidé, s nimiž se i mystici musí denně na pracovištích i mimo ně stýkat, zareagují docela podvědomě a rovněž z podvědomých pohnutek se jim snaží uškodit, protože nesnášejí prostředí, jaké s sebou (také nevědomky) takoví mystici přinášejí. V průběhu desetiletí, kdy jsem viděla vývoj mnoha takových duchovních snaživců, jsem ve všech případech musela pozorovat i nesnáze, do nichž se takto dostávali. Často dokonce přišli o existenci a trpěli tím nejen oni, ale i jejich rodiny. Způsobili si to tím, že bez ohledu na to, že nemohou dodržet základní podmínky, kladené např. starými jógickými předpisy, aktivovali svým úsilím energii ukrytou v některém tzv. psychicko-energetickém duchovním centru.
Zato neztroskotal nikdo z těch, kdo veškerou svou pozornost trvale zaměřovali do nohou, hlavně do jejich spodní části. Spolu s neurologem doc. Bajerem, který touto cestou prorazil jako první, to KM formuloval tak, že vědomím ponořeným do nohou se tato místa prosvětlí a vzbudí se v nich tzv. indiferentní energie, která při dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně upínané bdělé pozornosti (doprovázené pozvedáním mysli) začne stoupat, postupně proniká všemi centry známými pod jménem čakry a žádoucím způsobem proměňuje bytost, aniž vzbudí reakce, popisované jako průvodní jevy v pravých jógových pramenech, a hlavně aniž dráždí okolí. Úspěšný mystik navenek působí jako docela obyčejný běžný občan. Zdánlivě nijak nevybočuje z řady, plní své pracovní povinnosti, na povrchu žije jako ostatní až na to, že bývá nápadně laskavý, nekonfliktní a stává se útočištěm těch, kdo si s něčím v životě nevědí rady. Sám KM takto navenek působil také, na vesničce, kde strávil poslední léta svého života, vypadal jako obyčejný strejc, který docela rád žertoval i v tehdy obvyklých nekonečných frontách v místní samoobsluze. Nikdo netušil, že si tím vytvářel snesitelnější prostředí, takže se fronta neskládala z lidí nasupených, ale dobře naladěných.
JJ: Myslíte, že je dobrým průvodcem i nějaká hudba? Třeba zpěv tibetských mnichů, mantra Óm či jiná meditační hudba?
ZŠ: Pokud má někdo závažné potíže setřást ze sebe každodenní nános, který si přinese po práci domů, a pokud mu právě tichá recitace manter nebo duchovní hudba pomůže se ho rychleji zbavit, nechť ji použije, ale jen velmi krátce, než se mu podaří zbavit se vnějších vlivů. Jinak hudba nebo mantry přestanou mít stimulující účinek a bude to zase jen rámus svého druhu, jaký ho jinak provází všude. Osobně dávám přednost tichu, ale to je úplně individuální.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
ZŠ: Děkuji za trpělivé naslouchání!
(propagátorem zdravého způsobu života a majitelem jídelny a obchůdku s bezmasou stravou)
Vydal jste se na trnitou cestu, mnohdy špatně prošlapanou, rozšiřování povědomí o prospěšnosti zdravé stravy. Na rozdíl od jiných, kteří o tématu pouze hovoří (případně píší knížky) jste skočil "do vody po hlavě" a rovnou založil bezmasou jídelnu. Píšete ale také, že dříve bychom vás nalezli spíše nad talířem knedla-zela-vepřa či v nedaleké hospůdce. Jak k takovému zcela zásadnímu obratu může dojít?
Dobrý den, zdravíme čtenáře. Píši zdravíme, poněvadž v celém projektu v tom "jedeme" s manželkou Evou napůl. Nebýt jí a její odvahy a trpělivosti, sám bych z toho zřejmě už dávno vyskočil. (Myšleno z osvěty, ne ze stravy.) Ta, Vámi jmenovaná, trnitá cesta je opravdu těžká. (Tím si nestěžuji, pouze popisuji stav věci.) Ale znáte to, kdo se bojí, nesmí do lesa..... A jelikož u lesa bydlíme, již se nebojíme. K obratu dojde jednoduše. Myslíte si, že máte všechno, a pak zjišťujete, že začínáte být nemocný, unavený, obalený, nespokojený a jedete v nesprávném vlaku. A ten vlak nabírá rychlost. První stanice nemoc, druhá strach, třetí nuda atd, atd. Hádejte, jak se jmenuje poslední - konečná vystupovat! Aby se tak nestalo, přemluvila mě manželka, že zřídíme zdravou jídelnu s obchůdkem. A zároveň, kdo káže vodu, neměl by pít víno - musíme to vyzkoušet na sobě. A pak se děly divy!
Líbí se mi Vaše bodrá moravština. Ostatně již motto druhé knihy: "Hubněte s humorem a ne s tumorem" ledacos napovídá. I vaše "vizitka" z obálky sděluje: Ëduard Sova - prezident Společenství moudré sovy", což výborně koresponduje se stylem knihy. Povězte - jakému typu čtenářů jsou vlastně Vaše knihy nejvíce určeny?
Jsem Ostravák, proto takhle - ale stejně, víceméně, to píši tak, jak to cítím. Po tom mém převtělení do "nové kůže" jsme začali i my sami studovat na internetu tuto tématiku s tím, že jsme zjistili, že skoro všechna ödborná literatura" je psaná příliš striktně, a tím pádem lidi moc neoslovuje. (Tak jako mě.) Vzhledem k tomu, že jsem se rád smál i dříve, neuvažuji ani nyní o pochmurném a vážném výrazu. (Viz některé skupiny propagující zdravou výživu.) Knih bude 9 dílů a jsou rozděleny do tří částí. Je to taková "základní devítiletá škola" zdravého, slušného a rozumného žití. Jsou určeny v podstatě všem: od mladých po staré, od hloupých po moudré, od začátečníků po pokročilé, od zdravých po nemocné - prostě všem, všem těm, kteří chtějí získávat nové a pravdivé informace a zkušenosti.
Kromě vlastního obchůdku vytrvale přesvědčujete též jiné obchodníky, aby prodávali Vaše knihy a možná i změnili další sortiment. Považujete tyto aktivity za své poslání nebo byste jej formuloval spíše jinak?
I když jsme již obchůdek s jídelnou v Havířově prodali, projekt běží dál. Také sortiment ve zdravých obchůdcích je z větší části nevyhovující (co se týká zdravého stravování), a proto i o těchto neduzích budeme psát ve trojce. Hodně je to o byznysu a ne o pomoci lidem. Kdybych napsal, že je to mé poslání, většina lidí by si myslela, že jsem ještě více ješitný, než se prezentuji. Proto se celou pravdu dovíte až v 9. díle. To už si pak budu moci dovolit, poněvadž, z mého pohledu, když si vše z předešlých osmi dílů budou moci lidé vyzkoušet a přesvědčit se, jak to funguje, jistě mě nebudou podezírat, že se jim v devítce budu snažit zalhat. Berte to jako pokání za mé "minulé hříchy". (A nebylo jich málo.)
Bylo pro mne milé, když jste mne v rámci odpovědi na e-mail pozval k pobytu u Vás, kde možná i lišky dávají dobrou noc. Napadlo mne v této souvislosti, jestli také pořádáte nějaké semináře či pobyty ve Vaší krajině "daleko, daleko od Prahy".
Pozvání platí nejen pro Vás, ale i pro všechny slušné lidi. Budujeme "Miniuzdravovnu pod sovími křídly". Ale bacha - žádný podnikatelský subjekt, nýbrž náš rodinný dům (větší, hlavně delší :-) ) s otevřenými dveřmi. Foto a info na www.moudrasova.eu. Bude to takové školící středisko pro ty, kdo chtějí. A co se týká "daleko od Prahy", vidím, že i Vy máte smysl pro humor.... Kdo chce....
Vegetariánský páreček, uzený tempeh, maso Robi ... nejsou to jen náhražky na půli cesty? Neměl by pravý vegetarián konzumovat spíše (nejlépe syrovou) zeleninu? Nemyslím to nijak špatně - osobně mám zato, že pravda je (jako ostatně častokrát) přibližně někde uprostřed.
Promiňte mi, tentokrát s Vámi nesouhlasím. Pravda je jen jedna, nemůže být uprostřed. Veškeré Vámi jmenované suroviny jsou opravdu náhražky, některé dokonce nevhodné pro zdravé stravování. Opět odkazuji na budoucí, 3. díl knihy, kde toto všechno vysvětlíme, aby se v tom lidé mohli orientovat. My sami jsme se nezařadili do žádné kategorie (vegetariáni apod.), ale tvrdíme to, že po vyčištění těla (přirozenou cestou) jíme to, co nám chutná (živočišnou stravu ne - nemáme na to přizpůsobená střeva).
"Co má oči, inteligentní lidé nejedí" - to je název jedné malé knížečky. Líbí se Vám také (ten název :-)) Je to takové jemné "postrčení", že?
Tak jako v předešlé odpovědi - nemáme k tomu přizpůsobená střeva, zuby a jiné. Vše se týká dochucování - tzn. ošálení mozku. Zkuste si neochutit jakoukoliv živočišnou stravu, nedá se jíst, což neplatí o stravě rostlinné. Ale zase je to o vyzkoušení.
"Mléko odvápňuje" - tak to je úhelný kámen, o který se jistě nejeden výživář s chutí do krve pohádá. Neplatí zde však spíše, že "všeho s mírou"? Zejména jogurty a sýry jsou, alespoň podle mne, převážně prospěšné, ne?
Nejen odvápňuje, ale způsobuje záněty, astmata, alergie a další. Kdysi jsem ß Mírou XXXL" tyto věci konzumoval, až do doby, kdy jsem byl nucen si rozjednávat zdravotní důchod. Takže ß Mirkem" už raději ne! Co se týká sýrů, jogurtů a jiných, jsou to vlastně koncentrace mléka. 100 g tvrdého sýru odpovídá 1,5 l mléka. A pokud bychom byli předurčeni používat jakékoliv zvířecí mléko, dala by nám příroda do vínku za matku krávu, či podobnou.
Obdivuji Vaše odhodlání prošlapávat "jinou" cestu, když píšete, že jste v supermarketu nebyl alespoň rok. Já také nepovažuji obchodní řetězce za žádnou devizu, ale smutnou pravdou je, že dobře 90 % potravin nakonec nakoupíme tam. Stále odoláváte? Poraďte, jak na to.
Vše záleží na chtění, snažení se a pohodlnosti. Kdo hledá a chce, vždy cestu najde. Nejlépe nakupujte od prvovýrobců (rostlinných), na tržištích, od známých ze zahrádek. Musíme se ale přiznat, že i my jsme, vzhledem k tomu, že jsme "na konci světa", občas navštívili blízký Jeseník a nakoupili v marketu, ale to ne z důvodu pohodlnosti, nýbrž proto, že aktivně budujeme nový domov, abychom mohli co nejdříve otevřít, a tudíž se sami nemůžeme věnovat zahrádce.
Moc se mi líbil billboard, který jsem v Praze viděl, a který propagoval vegetariánství jako mnohonásobně ekologičtější způsob výživy (díky menší potřebě zemědělské půdy). Obdivuji ty, kteří za takovýmito "duchovními pohlazeními" stojí a není mi příliš jasné, kde shánějí prostředky na takovéto evidentně antikomerční akce. Klobouk dolů. Co myslíte?
Vzhledem k tomu, že i my sami celý náš projekt "tlačíme" z vlastní kapsy, víme, jak je to těžké a nákladné. Ale je to zase o tom dobrovolném chtění. Nikdo nás k tomu nenutil, je to rozhodnutí naše. (Přikupte si klobouky, protože my věříme, že nás bude víc a víc, až se všechny ty pravdy o stravování provalí ven.) A není to jen o ekologickém způsobu výživy, nýbrž o záchraně planety, ale o tom snad až někdy jindy.
Na závěr bych se Vás jako knihkupec zeptal, zda také čtete knížky a jaké jsou případně Vaše oblíbené.
V dnešní době čteme hodně z odborných věcí pouze na internetu. Najdeme tam totiž všechno. Jinak osobně se nebráním žádnému žánru. Jsem takový sběratel veškerých informací, i oddechových. Spíše více čte žena Eva, která začala znovu pročítat naši knihovnu. Máme to rozděleno - ona je teoretik a já naopak praktik.
Děkuji Vám za rozhovor.
Poděkování je na naší straně, poněvadž tvrdíme, že každá podaná ruka dobrá! Celý náš projekt, obě dvě knihy v elektronické podobě, zvukové ukázky z rádia, ukázky vaření z DVD, aktuality, odezvy lidí, fotogalerii a jiné najdou čtenáři na www.moudrasova.eu. S pozdravem "Neznám slovo nejde" se loučí E+E Sovovi
1právě tato kniha je
shodou okolností do 31.10.2008 zařazena mezi prémiové - dostanete ji tedy
v některých případech prakticky zdarma, neboť za ni zaplatíte
80 Kč, ale zase ušetříte 80 Kč, objednáváte-li zásilku na dobírku