Rozhovory do čísla 4/07 najdete zde.

Rozhovor s Mgr. Janou Musilovou

- Zpravodaj 3/08

(duchovní terapeutkou a autorkou několika knih)

JJ: Rád se s vámi setkávám podruhé nad stránkami Zpravodaje1, i když vaše nakladatelské období již nejspíše skončilo a zůstane tak u tří již dříve vydaných vlastních knih. Ale někdy je méně opravdu více. Líbí se mi poučka, že pokud chci něco vydat, mám počkat tři roky, a teprve pokud mne tento pocit neopustí, vypustit dílo do světa. Souhlasila byste?

JM: Nakladatelské období skončilo, ale nevím, jestli zůstane jen u tří knih, protože tvůrčí období vlastně pro člověka nekončí nikdy. Někteří čtenáři mi občas zavolají a ptají se, co připravuji dál. Mnozí po mně stále ještě žádají Doteky zdraví, knížku, která vyšla před více než deseti lety a která je dávno rozebraná. Nevím, jestli by měl autor čekat vždy tři roky, než pustí knížku do světa, ale určitě by měl čekat do chvíle, kdy začne cítit neodbytné nutkání to udělat.

JJ: Někdy již samotné názvy knih obsahují ve zkratce neuvědomované moudro. "Usměj se, dokud není pozdě" - to je název jedné knihy, ale podle mne i velká pravda. Kolikrát denně bychom si něco podobného měli připomínat?

JM: Měli bychom se usmívat každé ráno do své duše, a když se zdá, že to nezvládneme, tak aspoň do zrcadla a naprogramovat se tak na celý den. Pak úsměv můžete zopakovat nesčíslněkrát. Člověk o tom nemusí přemýšlet, stačí jen konat, zapnout program. Všechny buňky lidského těla jsou natolik inteligentní, že toto vyzvání respektují. A protože tu platí nejméně hned dva přírodní zákony - co vysíláš, to se vrací a nikdy není pozdě - člověk zjistí, že se v takový den na něj usmívá celý svět. Tak je to jednoduché.

JJ: Jsou k takovému "naprogramování" vhodné třeba i průpovědi u stolu, správné myšlenky během vaření, upomínka po probuzení či cílená vzpomínka před usnutím? Máte s tím nějakou zkušenost?

JM: Cokoliv nás motivuje k tomu, abychom se drželi své cesty, je dobré. Člověk je už ale takový, že zapomíná. Proto jemná připomínka v průběhu dne, ať už v jakékoliv podobě, pomáhá vytčený cíl naplňovat. Před spaním je užitečné připomenout si průběh celého dne a uvědomit si, co dobrého jsme vykonali, na co jsme zapomněli a co jsme udělat mohli, ale neudělali. Zahrnuji sem nejen činy, ale i vyřčená slova, dokonce myšlenky směřované k druhým. Čím častěji sami před sebou obstojíme, tím rychleji v nás zapustí kořeny to, čemu se říká klid duše.

JJ: Zkusím ještě jeden název knihy: "Ty chceš chápat to, co ještě nejsi". Má opravdu všechno "svůj" čas?

JM: Moc hezká otázka. Každá duše je naprosto dokonalá. Na úrovni duše žijeme v Jednotě. Něco jiného je Ego. To žije v nevědomosti, oddělenosti. Nezná samo sebe, natož svou duši. Život je cesta, na které je Egu dána možnost dospět k pochopení Jednoty. A zde sehrává roli i "jeho" čas. Když chcete cokoliv sdělit, vaše snaha bude smysluplná pouze tehdy, uděláte-li to směrem k správnému člověku, na správném místě a ve správný čas. Může to být i obyčejná věta, informace nebo jen slovo a úsměv, příjemce je však bude vnímat jako něco, co právě v té chvíli potřebuje slyšet. Možná v něm vyvolají řetěz vlastních myšlenek, asociace, které povedou k vyřešení nějakého jeho vnitřního problému.

JJ: Nepořádek na stole - nepořádek v bytě - nepořádek v mysli. Je taková souvislost nebo se lze nad vše materiální povznést?

JM: Když má člověk v mysli všechno srovnané, necítil by se asi nejlépe, kdyby měl kolem sebe nepořádek, ať už v bytě nebo jen na stole. Ale, co je to pořádek? Pořádek znamená vědět, kde co mám, kam co patří. Je to určitá uspořádanost, přehlednost a čistota. Co však vypadá srovnané, nemusí být ještě uspořádané. V uklizeném bytě můžeme například každou chvíli nějakou věc hledat. Klíče, knížku, mobil, cokoliv. Věci na psacím stole, i když krásně srovnané, mohou být pro nás naprosto nepřehledné. Uspořádaná mysl pravděpodobně přináší tutéž vlastnost do všech oblastí lidské činnosti. Nad materiálno se jistě lze povznést a pro život je užitečné učit se to. Na druhé straně, dokud jsme v těle, musíme materiálno určitým způsobem respektovat.

JJ: Na obálce knihy "Doteky jiné skutečnosti" máte nádherný meditační obrázek, který opravdu "vtahuje" do sebe - alespoň tak to cítím. Jaký byl vlastně jeho původní záměr využití?

JM: Obrázek na titulu Doteků jiné skutečnosti vytvořila malířka a léčitelka Jana Sedlmajerová speciálně pro tuto knížku. Vložila do něj tajemství průniku do jiných dimenzí... Že opravdu vtahuje a přináší klid do duše, si může každý vyzkoušet.

JJ: Je přinucení se k pravidelné (alespoň krátké) meditaci vhodný začátek pro postup na cestě?

JM: Více jde asi o přijetí cesty. Člověk by se neměl nutit k ničemu. Měl by splývat s proudem života. Jakákoliv snaha plout proti se nevyplácí, může všechno jen zkomplikovat. Někdo se potřebuje meditací jen zklidnit, zrelaxovat, pak tolik nezáleží na tom, když na ni někdy nemá čas. Avšak ten, kdo se chce vědomě na duchovní cestě posunout, ví, že bez pravidelné meditace to půjde jen velmi těžko. Začne na sobě pracovat proto, že to tak cítí, nikoliv, že musí. Smyslem meditace je především skončit s roztěkaností, naučit se koncentrovat mysl a nakonec ji vypnout. To se zdá být pro některé lidi nejtěžší. Jestliže však člověk ví, že by měl usilovat o určité poznání, pak mu nebude zatěžko věnovat se realizaci svého cíle pravidelně. To platí pro jakoukoliv činnost, odbornost, talent... Z houslisty se může stát virtuóz pouze tehdy, bude-li usilovně cvičit každý den. Jestliže člověk pravidelně medituje, pocit usilování paradoxně mizí, prostě se necháváme nést proudem života a toho, co je za ním...

JJ: Smutek z odchodu věcí, zvířat, lidí. Podle mne by první smutek měl být jiné kategorie než zbývající druhé dva. Řekla byste to také podobně?

JM: Pod pojmem smutek z věcí si představuji například, že ztratím mobil, přijdu o auto, nebo jen o oblíbenou skleničku, která se rozbije. Měli bychom si uvědomit, že věci jsou něco, o co můžeme přijít velmi rychle. Věci nám byly na určitou dobu pouze zapůjčeny... Jsou pomíjivé.

Se ztrátou zvířat a lidí je to jiné. Se všemi živými tvory jsme vzájemně propojeni. Na úrovni duše žijeme všichni v Jednotě, i když to někteří lidé třeba zatím nevnímají. Jsme součástí všech a všeho, celé planety, galaxie, vesmíru, všeho, co je. Když někoho ztrácíme, ztrácíme vlastně kousek sebe sama. A někde, hluboko v sobě, to dobře víme. Proto je to jiný smutek.

Každý smutek však vychází z lpění. To může velmi vyčerpávat.

JJ: Žárlivost na bývalé partnery? Co to je? Je to pocit vlastní nedostatečnosti - pocit že "já musím být ten nejlepší", abych si zasloužil přízeň? Možná máte nějaký podobný případ z poradenské praxe?

JM: Co je žárlivost? Žárlivost výplývá z iluze, že vlastnit můžeme nejen věci, ale i lidi. Ve skutečnosti to není nic jiného, než omezování duchovního a někdy i fyzického vývoje druhého. Je to obyčejná neschopnost dát druhému stejnou svobodu, jakou požadujeme pro sebe. Lidé často zaměňují dva protichůdné vztahy - lásku a strach. Zatímco láska si neklade žádné podmínky, strach je plný podmínek a nemá s láskou nic společného. Jestliže na někoho žárlíme, chceme ho mít jen pro sebe, omezovat ho, řídit, mít ho pod kontrolou... To vše jenom proto, že se bojíme, abychom o něj nepřišli. Něčí přízeň buď máme nebo nemáme. Nelze si ji vynutit. A už vůbec ne žárlivostí.

JJ: Závislost na kouření - čokoládě - počítači. Vše má analogické příznaky. Jde hlavně o neukázněnost mysli? Měla byste nějakou radu, jak "z kola ven"?

JM: Znám paní, která má tři dcery a ani jedna nekouří. Jednou mi vyprávěla, že když bylo té nejstarší asi čtrnáct let, koupila krabičku cigaret, přinesla ji domů a povídá: "Podívej, co jsem přinesla, vyzkoušíme to, uvaříme si kávu a zapálíme si, třeba se ti to bude líbit..." Jak řekla, udělala. Dcera ochutnala a stačilo jí to navždycky. Její matka navíc věděla, že kdyby snad přecejen začala kouřit, ona bude první, komu se s tím svěří. Nejlepší rada asi je - nikdy nezačít. Vy se ale spíš ptáte, jak přestat. Když člověk pochopí, jaký zázrak je život a připustí, že ho každá závislost vlastně ničí, položí si pravděpodobně otázku: Mohu s tím něco udělat? Ve vesmíru to funguje tak, že to, co chceme, se stane. Jestliže jsme tedy pořád ještě na něčem závislí, je to jen proto, že v našem "chtění" je málo síly. Až budeme něco doopravdy moc chtít, svou závislost prostě vyřešíme.

JJ: Co jsem četl, většina autorů doporučuje typ stravování ve stylu přísloví ßnídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem, večeři dej nepříteli". Vy jste navrhla postup téměř opačný: po poledni stravování, přes noc trávení, dopoledne pročišťování organismu. Je mi to milé, protože sám se podobným způsobem stravuji. Proč jsou ale názory na stejnou věc tak opačné?

JM: To je velmi široké a složité téma. Lidé nejsou stejní. Co vyhovuje jednomu, nemusí být dobré pro jiného. Proto nemůžeme žádný typ stravování, který byl kdy popsán, považovat za univerzální. Jsou však určitá obecná doporučení, k nimž se dospělo na základě dlouholetých pozorování a zkušeností, ne jediného člověka, ale celých generací. Patří mezi ně taková doporučení jako: jezte více zeleniny, používejte rostlinné oleje lisované za studena, omezte živočišné produkty, více se pohybujte, naučte se správně dýchat... Ještě bych dodala: připravujte si jídla, pokud možno, ze základních surovin, budete vždy vědět, co jíte.

Mnoho lidí vám dnes řekne, že nemá na vaření čas. U nás lidé nejvíc umírají na cévní choroby a na zhoubné bujení. Má proto velký smysl dbát o pročišťování celého organismu a udržování dobrého cévního systému. Lze se tak vyhnout nejen infarktu nebo mozkové příhodě, ale i zmíněným nádorovým chorobám a mnohým jiným nemocem. Někdy není ani tak důležité, která metoda pročišťování či stravování je lepší, jako spíš opravdu dodržet postup u té, kterou si vybereme. Lidé to totiž často vzdávají dříve, nežli se mohou dostavit výsledky. Změna životního stylu včetně čištění je proces a potřebuje čas.

JJ: Každé nehodě lze předejít, naladíme-li se správně na signály jediného superpole a podle toho se zachováme. Tak jsem alespoň pochopil z příkladů, které v knihách uvádíte. Pochopil jsem alespoň trochu správně?

JM: Na místo termínu jediné superpole, se kterým se setkáváme v kvantové fyzice, je asi jednodušší použít třeba absolutno nebo živé prázdno. Jde o prapodstatu, z níž všechno vzešlo a do níž se vše vrací. Z této prapodstaty jsme vyzářeni jak paprsky ze Slunce, chvíli tu pobudeme a musíme se vrátit. Jsme-li na toto živé prázdno správně napojeni, každým okamžikem zakládáme příčiny událostí, které v naší realitě teprve nastanou. Náš život je pravděpodobně daný v zásadních bodech, přičemž nám ale paradoxně zůstává možnost volby. Tím vlastně neustále vytváříme nekonečné pole možností, které se s každým rozhodnutím více zužuje. Čím blíž k události, tím jsme více schopni ji předpovědět. A naopak.

Malým nehodám se do určité míry můžeme vyhnout, nikoliv však velkým, kterými musíme projít. Vzhledem k možnostem volby a k charakteru cesty, po níž jdeme, však mohou tyto události proběhnout jinak, nežli původně "měly". Velká nehoda může například skončit jen malou odřeninou. V této souvislosti může být užitečné vědět, že to, co nás potkává, je vždy vpořádku. Ať se nám to v té chvíli líbí nebo ne. Život každého jednotlivce je v pořádku, protože ho posunuje blíž ke konečnému poznání a smyslu jeho života - k poznání toho, kdo jsme.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Ing. Rudolfem Rýparem

- Zpravodaj 2/08

(vydavatelem knih Paula Bruntona a provozovatelem dalších aktivit - od čajovny po meditační semináře)

JJ: Téměř přesně po deseti letech se setkáváme opět nad stránkami Zpravodaje Hledající (minulý rozhovor byl uveřejněn v čísle 5/98 (pozn.red.)). Je to chvilička v historii a i mně připadá, že jsme se vlastně viděli zcela nedávno. Mnoho nepodstatného se změnilo, podstatné zůstává. Věřím, že i Ty to takto vnímáš, přestože jsi mnoho aktivit počínaje čajovnou a konče semináři, přenechal jiným.

RR: Odchod do důchodu čeká každého. Udržuji svou mysl čilou, živou, pomáhám druhým v orientaci v životě. Kdo pomáhá, nikdy se nemůže nudit.

JJ: Profesně nás spojují knihy - ve Tvojí dílně spatřují světlo světa a já se podílím na jejich cestě ke čtenářům. Dílo Paula Bruntona, které se stalo Tvojí doménou v sobě nese netušený skrytý poklad. Pro koho jsou vlastně tyto démanty určeny a jak je v knihách objevit? Sám vím, že mi v určité době připadaly zápisky P.B. spíše nesrozumitelné.

RR: Když čteme nějakou Bruntonovu knihu, nemůžeme očekávat, že ji okamžitě porozumíme, zvláště když často nechápeme pojmy. Paul Brunton doporučuje trpělivý přístup, pečlivé vnímání každé věty, které přináší intuitivní odezvu v tichém cítění srdce. Kdykoli se tak stane, měl by hledající přestat číst, okamžitě odložit knihu a poddat se působivým myšlenkám. Má být pouze tichý a vnímavý, aby myšlenky na něm pracovaly svým osobitým způsobem. To způsobí, že se pozvolna otevírají dveře k jeho vnitřnímu bytí a že duchovní světlo zazáří tam, kde dříve žádné nepociťoval. Projde-li tímto místem, vstoupí do světla, pak bude snadné pochopit zbývající část knihy. A pro koho jsou knihy určeny, všem kdo hledají Pravdu.

JJ: "Dokážeme-li se na vlastní, i dramatické, zkušenosti dívat, jakoby se udály někomu jinému, je to první známkou, že kráčíme po správné cestě." To jsem se pokusil volně parafrázovat jeden odstaveček, který se mi již v zápiscích nedaří podruhé nalézt. Pochopil jsem alespoň trochu správně?

RR: Proces vnitřního osvobození od našich emocí, tužeb, povinností, majetku, příbuzných, přátel neznamená útěk před životem, neznamená absenci soucitu. Ten, kdo se může odpoutat od citu, i když ho dále pociťuje, je jeho pravým pánem. Ten, kdo se nejvíce snaží oddělit od ega, kráčí po správné cestě.

JJ: "Zbavit se pocitu potřeby poučovat druhé je známkou vnitřní zralosti - předávat své poznatky dál můžeme, ale určitě nemusíme." Tak to jsem se pokusil podruhé.

RR: Každý, kdo se obrátí v pozornosti do nitra, nalezne pravého učitele a nepotřebuje žádného jiného. Na čem záleží, nejsou ani tak myšlenky, které učitel pronáší, jako duchovní síla žáka, která je těmito myšlenkami probuzena. Proto učení, které nepramení z osobní zkušenosti, nemůže nikdy mít takový účinek jako učení, které z ní vzniká.

Potřeba poučovat druhé není cílem učitele.

Je šest povinností učitele:

  1. učit žáka novému vědění,
  2. opravovat omyly jeho existujícího vědění,
  3. rozvíjet jeho mentalitu,
  4. krotit ho, aby se nedopouštěl zla,
  5. soucitně ho podporovat a
  6. otevřít mu mystickou cestu aktivní pomocí v meditaci.

Pak nastane čas, kdy je třeba propustit žáka, aby učitel sám nebyl překážkou k odhalení Pravdy. Osud má poslední slovo v této věci. Jenom ten, kdo objevil božství v nitru, může vést druhé, tak aby je sami objevili. Může, ale nemusí.

JJ: Co si myslet o mistrovi, který s plamennou pochodní pranýřuje vady mistrů druhých a naznačuje tak, kudy cesta nevede. Nevymklo se něco z rukou?

RR: Každý kdo má úctu k sobě, nebude ponižovat druhé, protože tak podporuje své ego v nadřazenosti. Je lépe odhalovat klady, vše co obrací člověka k Bohu je dobré. Brát někomu modlu a nutit ho k jinému uctívání je stejně tak hloupé, jako učit v matematice prvňáčky binomické větě.

JJ: Nestýská se Ti po čajovně, kterou jsi svého času provozoval a připravoval čaje roztodivných názvů? Který je Tvůj nejoblíbenější? Patří čaje ke studiu knihy?

RR: Kdykoliv jsem usedl k čaji, abych nasál dobrou náladu, kterou mi jeho pití poskytuje, vždy na mě působil harmonický mír tak osvěživě, že jsem se rozhodl, realizovat svou vizi. V roce 1994 jsem otevřel první Dobrou čajovnu na Moravě a popularizací pití čaje přispěl k fenoménu čajové kultury v česku. Čajovna je od svého otevření hojně navštěvována každým, kdo hledá prostředí klidu a míru, kouzlo a ducha Orientu, místo, kde se dá příjemně spočinout a v šálu čaje čas odplynout nechat. Moje čajovna byla první Dobrou čajovnou na Moravě a byla také první licencovanou Dobrou čajovnou v ČR. Odpoutanost od emocí, tedy i od stesku, mi nebrání navštěvovat důvěrně známé místo.

Můj nejoblíbenější čaj je DARJEELING FIRST FLUSH, je to první jarní sklizeň čaje od března do konce dubna v drsném horském klimatu Himálaje, v oblasti Dárdžílingu. Kromě chuti si cením jeho květinovou vůni. Stejně tak mi vyhovuje i DARJEELING SECOND FLUSH, druhá sklizeň čajových lístků probíhá těsně před obdobím dešťů, od konce května necelých 50 dní. Tyto čaje jsou pro svoji chuťovou kvalitu a úžasné muškátové aróma srovnávány s věhlasem vín z Bordeaux. K čaji knihy nepotřebuji, k čaji patří spíše vyciťování klidu.

JJ: Děti i žáky můžeme vést vhodným příkladem, ale i konkrétními odpověďmi na konkrétní otázky. Není zde však nebezpečí zpohodlnění, ztráty iniciativy a případně závislosti na autoritě, používáme-li takováto instantní řešení?

RR: Instantní řešení je dobrou slovní paralelou dnešního konzumního života. Kompetentní učitel se snaží dovést hledajícího k tomu, aby sám pro sebe uskutečnil své vlastní božství. Proto se snaží dovést ho k nezávislému myšlení, k osobnímu úsilí a k intuitivnímu vnímání. Není to pro žáka oblíbený způsob a ani snadný. Nenabízí žádné družné pohodlí a podporu pasivního stáda. Ale je to jediná cesta pro hledajícího absolutní pravdu. Proto i mí žáci byli zaskočeni, když jsem je po dvanácti letech propustil.

JJ: Kromě děl Paula Bruntona ses podílel i na vydání knihy v mnohém směru pozoruhodné - "Zasvěcení" Elisabeth Haichové. Co pro Tebe tato kniha a tato autorka znamená? Proč vlastně dosud nebyla vydána nějaká její další díla?

RR: "Zasvěcení" Elisabeth Haich mělo podivnou cestu k vydání v česku. Měli jsme kompletní překlad a moje agentka chtěla osobně jednat s paní Elisabeth o autorských právech. Mezi tím, než došlo k setkání, získalo slovenské nakladatelství Aquamarin autorská práva od agenta v Německu. Nemělo však překlad, proto došlo ke koprodukci. Krátce nato paní Elisabeth ve sto letech zemřela.

Kniha je reinkarnačním svědectvím i biografií duchovního vývoje, která umožňuje stopovat hluboké pohledy působení karmy z života do života.

Elisabeth je mi blízká i proto, že se její rodina stýkala s Paulem Bruntonem. V "Zasvěcení" v kapitole Vize vzpomíná na jednu důležitou návštěvu Bruntona.

Vydat kompletní dílo Paula Bruntona v češtině bylo prubířským kamenem naší vytrvalosti. Na dílo Haich, na další překlady již nemáme sílu ani prostředky.

JJ: Ne každý má to štěstí potkat partnera, který by jej provázel ve všech stěžejních aktivitách v dobách dobrých i těžších. Vám se to se ženou myslím podařilo. Máte ještě nějaké nesplněné plány?

RR: V "Hledání Nadjá" se říká, že manželský pár by měl růst společně ve společném uctívání Světla. Tím, že jsme našli společné duchovní těžiště, děláme vše společně, můžeme žít přítomností.

JJ: Frýdecký zámek, v jehož prostorách část svých aktivit provozujete, je nádherný. Vždy mne ale zabolí, jak rozpínavá komerce dokáže poškodit genium loci hezkého místa. Přesně takový pocit jsem měl, když jsem po letech přijel a viděl nevkusné obchodní centrum v bezprostřední blízkosti zámku. Co s tím proboha dělat?

RR: Vše je pomíjivé. Způsob, jakým člověk reaguje na různé příjemné a nepříjemné situace, které se v životě vyskytují, je dobrým ukazatelem chápání, které získal, než jakákoli mystická vize. Deset let jsem se snažil postavit na nádvoří u čajovny japonskou zahradu, podal jsem několik architektonických návrhů od renomovaných japonských specialistů. Vše marně. Pohled na krásu Přírody je cestou, která vede k mystické intuici a zkušenosti. Pohled na Kaufland je pohledem na hrabivost mocných.

JJ: A na závěr snad něco optimističtějšího: Také si myslíš, že vlastně vše, co se ve světě děje, má svůj vnitřní smysl a neexistuje tak vlastně promarněný život? Že vše je veliká "Škola bytí"?

RR: Bytí je Pramen veškerého života, existence je pomíjivá. Stále je to svět Boha.

JJ: Děkuji Ti za rozhovor.

Rozhovor s Milanem Smržem

- Zpravodaj 1/08

(chemikem, šéfredaktorem někdejšího časopisu Gemma, předsedou české sekce a viceprezidentem evropského sdružení Eurosolar, bývalým zastupitelem a příznivcem přírodního způsobu života)

JJ: Máš neuvěřitelně široký záběr aktivit, i když ne vše jmenované děláš současně. Jak to vše vlastně stíháš, když vím, že velkou část roku bych Tě zastihl spíš v indiánském tee-pee v Českém lese než v bytě v Praze? Trochu zlehčuji, ale vážně - jak vlastně máš rozdělen čas mezi život v civilizaci a mimo ni?

MS: Půl roku sedím u počítače a píšu, studuji, překládám, mám i chodím na přednášky a připravuji projekty. Ještě trošinku se snažíme dělat zelenou politiku jinak než to vidíme u Strany zelených. Druhou půli roku jsem v teepee v Čechách v zimě v létě a v posledních letech v Africe.

Příroda je pro mě stále důležitější. Tenhle příběh se odvíjí od chvil, kdy mě moje maminka, která prodávala léčivé byliny do zahraničí v někdejším Koospolu, brávala s sebou každou neděli na výlety. Musím říci, že mě to až tak (s výjimkou buřtů na ohníčku) moc nebavilo, ale semeno bylo zaseto a vyrostlo. Semena skoro vždy vyrostou - když dopadnou na holou skálu, mají to těžší, ale i tam se to někdy povede. Aby vyklíčila jiná, musí zas projít ohněm, nebo naopak trávícím traktem různých živočichů. I to by se dalo paralelizovat. Před mnoha lety jsem se od buřtů posunul k sojovému masu a do přírody jsem se zamiloval vášnivě.

Nechtěl bych žít bez několika měsíců v přírodě. Nedovedu si představit život bez táborů a táboření, setkávání s přáteli i sám se sebou, ale i s těmi, kteří tam přijedou poprvé. Když se vracím do našeho údolí, jak všichni říkají do "Lesa", tak mám pocit domova mnohem silnější, než když se vracím do Prahy. Té se stále více odcizuji.

JJ: Nakladatelství Gemma 89 svého času vydávalo nejen výborné knihy Stanislava Grofa, Eduarda Tomáše či Boženy Cibulkové, ale i pečlivě zpracovávaný měsíčník Gemma. Je to příjemná vzpomínka?

MS: Je to moc příjemná vzpomínka. Naučil jsem se mnoho nových věcí z úplně jiné oblasti. Pracoval jsem s mnohými vynikajícími lidmi a poznal osobně skvělé autory (třeba ty tři jmenované, ale i mnoho dalších). Je možná škoda, že Gemma už není, ale "co vzniká, zaniká", nebyli jsme asi dostatečně komerčně flexibilní. Do jisté míry je to ale výhoda.

JJ: Obdivuji Tvoji úžasnou houževnatost při fyzické práci, která je při snaze o život s menším podílem civilizace nezbytně nutná. S tím souvisí i to, že se, pokud vím, vyhýbáš co můžeš doktorům. Chceš-li odpovědět - co se takovému ßtarému vlkovi" honí hlavou, když na něj při držení ve vichřici spadne tee-pee, tak, jak se stalo předloni. A co potom?

MS: Starý vlk je hlupák, že se chtěl postavit proudu, místo aby s ním plul, tak dostal za ucho, ale měl štěstí. Svým způsobem to byla velmi zajímavá, a vlastně směšná situace, ležel jsem naražen na kolíku a tekly mi slzy bolesti, myslel jsem že mám přeraženou ledvinu a že bude do dvaceti minut po mě, zamotán do převráceného teepee a nemohl se ani hnout. Tak mě našla dívka Sophia z Německa, která tam s námi byla, a tak jí německy říkám, že asi umřu. Pakliže se dobře pamatuji, tak jsme použil slovesa krepieren (chcípnout), což ale také znamená vybuchnout,... - "nic si z toho nedělej, rád bych se s tebou a ostatními rozloučil, bylo to prima". Byla nade mnou skloněná, z jejích očí na mě tekly slzy smíchané s deštěm. Nakonec, jak vidět, z toho nic nebylo, již za týden jsem chodil, sice trochu nakřivo, ale než. Zpětně mohu říci, že jsem ze sebe měl nakonec trochu radost, jak lehce jsem to bral. Doufám, že mi to vydrží do dalších zkoušek. Fyzická práce a spolupráce ve skupině a pro skupinu je pro mě velkou radostí, smyslem a naplněním. Doktorům se vyhýbám kudy chodím. I když s několika jsem kamarád. Vadí mi jejich častý úzkoprsý "karteziánsko newtonovský" pohled na svět a povrchní interpretace selektivně vybraných necelostních dat, které v dnešní (euroatlantické) medicíně cítím na sto honů. Mnozí rádi přisvědčí tomu, co jim připadá jasné. Jsou rádi, že to pochopili. Někteří. Přijde jim "logické" že nemůže fungovat třeba homeopatie, když tam není jediná molekula a paměť vody, kterou se to snaží někteří homeopati vysvětlit, existuje jenom několik milisekund. Jako kdyby nebyly jiné možnosti. Jako kdyby nebylo nic mimo to, co známe. Přece toho, co neznáme, musí být mnohem víc, než toho co známe, přinejmenším je to tak pravděpodobné. Dnešní medicíně podle mě chybí moudrost a je nahrazena instrumentací. Stále více jde o peníze. To není dobrá cesta. A vůbec se mi nelíbí snahy obecně jdoucí proti alternativě. Kdyby neexistovala, tak by zde nebylo nic, ani z přírody ani z civilizace. Nic by nevzniklo, nic by se nevyvíjelo. Vesmír a příroda mají svou pochopitelnost, ne naši. Některé skutečnosti lze popsat v rámci našich zvyklostí a tzv. selského rozumu a jiné ne. A těch je opět víc. To se mi taky honilo hlavou pod tím teepee, ale často i potom.

JJ: A nyní zpět do civilizace: Eurosolar - společnost pro propagaci praktického využití sluneční energie. Co bys poradil člověku, jenž žije v době, ve které se v horizontu několika desítek let čeká totální ropná krize?

MS: Mým snem vždy bylo postavit nízkoenergetickou, lépe řečeno nízkoemisní, vesnici. Zbylo u plánů, něco z toho je ještě na webu Eurosolar.cz. Když se před lety dalo ještě leccos za levno sehnat, tak nebyl zájem. Dnes je většina pozemků a nemovitostí již nejméně jednou prodána a pro většinu takových, které by alternativa zajímala, jsou nedostupné. Na přednáškách a debatách se mě lidé často ptají - kážete co pijete? Máte na střeše kolektory? Možná, že mě chtějí nachytat na švestkách. Ne, nemám. Ale proto, že nemám vlastní střechu.

JJ: A existuje nějaký vzorový nízkoenergetický dům? Jaké jsou vlastně možnosti jeho vytápění? Dost mne tato problematika zajímá.

MS: U nás není mnoho takových domů, které by mohly být navštíveny. Je to veliká škoda, když si představíme, kolik miliard bylo celkem investováno do mnohamilionových domů, a na kolika jsou sluneční kolektory nebo fotovoltaika či sezónní zásobníky teplé vody? V Německu je jich 8 tisíc. Kdybych náhodou stihl takový dům ještě postavit (a na něj vydělat), tak tam budou určitě první pondělky v měsíci dny otevřených dveří. Zde platí dvojnásob, že ti, kteří nyní chtějí šetřit, budou v budoucnu platit za energie víc a víc. Návod na vytápění domu? Sluneční kolektory a veliký tepelný zásobník s možností drobného dotápění biomasou. Nejlépe v krbu s výměníkem. Když je to dobře uděláno, tak je třeba topit jenom několik dní v roce. Protože i biomasa půjde nahoru. To si pište. Pak mám ještě jeden způsob vytápění, ale jeho popis vynechám, protože jsem ještě nepodal přihlášku patentu.

JJ: Zkusil sis též jedno funkční období v zastupitelstvu městské části Praha 1. Dá se vůbec tímto způsobem něco smysluplného prosadit, když nechceš s "vlky výti"?

MS: Když budu upřímný, nic moc se nepovedlo. Často si kladu otázku, jaký smysl má vůbec být v opozici. Možná kontrolní. Ale jak, když vás koaliční moc pustí jenom k nepodstatnému. Koaliční rada je jednobarevná a tam se všechno upeče. Demokracie jenom na oko. Jistě, je jich víc, tak vás přehlasují. Také tvrdí, že když se dostanete k moci vy, tak to bude obráceně. Politika nemůže být o souboji. Někoho přehlasovat je jako někoho přeprat. Je to ta nejhorší možnost. Sice jste zvítězili, ale nespokojenost a nepochopení těch druhých a někdy i vlastní, často bohužel i zášť zůstávají, v horším i rostou. Jsme v tom přece všichni. Především na lokální úrovni je systém politických stran nedostatečný, a také je na malých městech a vesnicích formální. Jsem pro to, aby demokracie získala jinou formu. Aby lidé volili ty své zástupce, které osobně znají. A aby tohle bylo spojeno s přesně definovanými referendy. Nejenom lokálními. To je podle mě přímá demokracie. Nikoliv některými kruhy vzývaná demokracie elektronická, protože ta bude obrovsky náchylná na devastaci masmediálním působením a smyšlenými "kauzami". Takhle s lidmi manipulovat je maličkost. Pouze otázka peněz. Ale podvádět a hrát divadlo tváří tvář, kde proti tomu máme své instinkty a zkušenosti, hru obličejových svalů a mnoho dalších, je mnohem těžší. Současné politické strany jsou anonymizované výtahy moci. To bychom měli změnit.

JJ: A zase zpět do přírody: Zen a lukostřelba. Kromě různých her, které jsou nevyhnutelnou součástí Tvých letních táborů v Českém lese, žádný rok nevynecháš střelbu z luku. Je to spíše kratochvíle, návrat k přírodním technikám nebo prostředek, jak dokázat být plně teď a tady a splynout s lukem, šípem ... a cílem?

MS: Lukostřelba je meditace s obrovským kouzlem a sílou prvního. Nejde o to se trefit, i když je to příjemné, jde o to, správně vystřelit. Teprve pak se můžeme snažit o přesnou střelu. Jinak je to náhoda.

JJ: A ještě by mne hodně zajímala Afrika. Prý ses právě nyní vrátil z pomáhající mise v tomto jednom z nejchudších regionů světa.

MS: Před měsícem jsme se vrátili potřetí z Afriky, ze Zambie. Mám tam kus svého srdce. Třikrát jsme získali v soutěži projektů prostředky z české oficiální rozvojové spolupráce a elektrifikovali jsme v jedné z nejchudších zemí světa již dvě zdravotní vesnická střediska, několik pump, školu a komunitní centrum. Všechny tyhle instituce slouží v případě školy a pump stovkám obyvatel a tisícům v případě střediska. Máme z toho radost. Stále jim mnohé dlužíme.

JJ: Na závěr položím sice klasickou, ale tentokrát modifikovanou otázku: S jakou knihou nejčastěji uléháš do tee-pee?

MS: Mám tam každý rok spoustu knih. Ale jednoho autora vždy. Je to pro mě básník svobody a volnosti. Osho.

JJ: Děkuji Ti za rozhovor.

Rozhovor s Janem Vašem

- Zpravodaj 6/07

(léčitelem, autorem a nyní i vydavatelem)

JJ: Před nedávnem Vám po první knize Emoce, které nám způsobují nemoci vyšla již druhá kniha Nemocné ego, nejrozšířenější choroba. S potěšením musím konstatovat, že se jedná o názvy velmi výstižné a korespondující s obsahem knih, které se směle zařadily mezi vlajkové lodě našeho knihkupectví. Povězte nám prosím, je-li to možné, kde se objevil impuls knihy napsat a poté též vlastním nákladem vydat.

JV: Většina mých klientů neměla základní informace v této oblasti a pokládal jsem za ztrátu času neustále dokola vysvětlovat jedny a ty samé skutečnosti. Pokud si přejeme, aby se nám nemoc nevracela, třeba v jiné, někdy horší podobě, je nezbytně nutné odstranit příčiny, které vytváří podmínky pro nemoc. Proto jsem nejdříve napsal nejzákladnější informace na formát A4 a předával je v písemné podobě klientům. Dotazů však bylo tolik, že shrnutí problémů i při maximální stručnosti vyšlo na jednu knížku. Jelikož o to projevili zájem i lidé, kteří se o tom dozvěděli, rozhodl jsem se oslovit vydavatelství.

Podmínky pro vydání knížky od oslovených vydavatelů byly různé, ale pro mně, začínajícího autora, absolutně nepřijatelné a z toho důvodu jsem zahájil činnost vlastního vydavatelství.

JJ: Souvislost nemoci s dlouhodobým negativním smýšlením lze pochopit poměrně snadno. Jak by to však mohlo být v případě havárií a jiných náhlých úrazů? Myslíte, že i zde platí, že "nehoda není náhoda"?

JV: Nejsem zastánce různých filozofických teorií. Filozofická teorie nastupuje pokud chybí zkušenost, a máme nedostatek faktů. Pro mně je vodítkem opakující se skutečnost. V několika případech ze svého okolí jsem vypozoroval vzájemný vztah. Pro ilustraci uvedu případ ze života, zároveň se aktérce omlouvám, jako bych se omluvil každému kterého uvádím v příkladech.

Paní A. vždy přistupovala ke své práci velice odpovědně a ke svým kolegyním vstřícně, požádali-li jí o suplování po dobu nemoci či dovolené. S nastupující sezónou však byla již tak vyčerpaná, že hned v prvních čtrnácti dnech onemocněla a chřipka ji donutila vysadit z vysokého pracovního tempa. Po opětovném návratu do práce bylo její snahou co nejdříve se revanšovat kolegyním, dohonit "zameškané" a opět přijímala směny navíc. Do měsíce upadla při cestě do práce přímo na vrátnici podniku tak nešťastně, že léčba si vyžádala půl roku nohy v sádře. Ani toto memento, varovaní nezměnilo její dosavadní přístup a v následujícím roce ji šnek ve stroji pohmoždil ruku natolik, že má trvale omezenou hybnost dvou prstů i přes úspěšně provedenou operaci. Na dotaz proč strčila ruku do stroje za chodu odpověděla: "Bála jsem se, že se mi stroj ucpe, proto jsem chtěla hroudu suroviny vytáhnout, aby se nedostala do šneku." Přepracovanost, únava, strach, nízké sebevědomí, potřeba zviditelnění - jenom některé atributy nehod. "Nehoda není nikdy náhoda."

Ani v poslední době tak často medializované případy napadení osob psem nejsou náhody. Pes vidí, cítí negativní auru člověka. Nerozezná však, zda je způsobena strachem nebo negativní energií a cítí se ohrožen. Proto reaguje, jak reaguje - preventivně útokem se brání. Jenom cvičením psi mají vytvořenou bariéru a otupělou přirozenost a proto napadají člověka bez ohledu na stav aury. Mělo by nám být ponaučením, že žádný pes, který není vystaven strachu a stresujícímu prostředí neútočí a je nejlepším přítelem člověka...

A ještě malá poznámka k této otázce. Je až zarážející skutečnost, jak rychle se uchytila potřeba zbohatnout při různých lidských tragédiích, kdy se až s chorobnou touhou i u úmrtí hledá viník, kterého ženou před soud za hlasitého hysterického pokřiku i spoluúčasti veřejnosti s cílem využít této "jedinečné" příležitosti k nacpaní si všech kapes penězi. Velmi špatným příkladem je například případ z USA, kdy za příčinu smrti byla uvedena rakovina plic z dlouhodobého kouření a obžalovaná tabáková společnost a výrobce cigaret po vynesení rozsudku musela vyplatit pozůstalým milióny dolarů. Na jedné straně se ukazuje, jaká je to spravedlivá společnost stojící za právem jednotlivce a na straně druhé se tím podílíme na šíření hyenismu v nové podobě. Co jsme to za lidi?...

JJ: Cítí-li se někdo malý a bezbranný před (kupříkladu státní) mocí, je to jistě první krok k možným potížím v budoucnosti. Souhlasil byste s úvahou, že jakýkoliv pocit ohrožení je jakýmsi chapadélkem, za které nás zákonitě začne univerzum vyučovat? Je-li tedy takto položená otázka srozumitelná.

JV: Nejdříve k první části otázky. Pocit bezmoci - má dvě roviny.

První rovina "učitele" nám poukazuje, kudy bychom sami nikdy neměli jít, pokud cítíme vnitřní nesouhlas či nespravedlnost a toto si uložit do podvědomí jako měřítko i hranice, přes které se nechodí, protože škodí, a překročí-li se tato hranice, platí se za to vysoká "daň".

Druhá rovina "poznání" nám ukazuje, upozorňuje na dřívější naše nevhodné chování a prožitím si této zkušenosti nás posiluje i motivuje k hledání takového postoje, přístupu, který je přijatelný pro obě strany a v konečné podobě zanechává pocit jisté nezapomenutelné zkušenosti v pozitivní podobě. Pokud budeme hovořit o možných potížích v budoucnosti, měli bychom přehodnotit úhel svého pohledu, který je postaven na strachu a pocitu nízkého sebevědomí. Nikdy nebudeme zdraví jenom proto, že bydlíme vedle nemocnice. Duchovní svět nás chrání nebo nechá proto, jací jsme, nikoliv proto, do jakého šatu se oblékáme.

K druhé části otázky zda souhlasím, že pocit ohrožení je chapadélkem pro naše vyučování? Určitě ano, jinak by se nedalo hovořit o dokonalosti, spravedlnosti, milosrdenství, lásce a všem co nás činí lepšími.

Pocit ohrožení vždy poukazuje na chybu v našem konání. Tam, kde je čistota myšlení i konání, tam není již místečko, prostor kudy by k nám vstoupil pocit ohrožení. Více o tom píši čtenářům v druhé knize Nemocné ego, nejrozšířenější choroba.

JJ: Jste přesvědčen, že podle toho, jak člověk smýšlí a mluví lze také poznat, jaký je? Měli bychom svou mysl v tomto směru kultivovat?

JV: K první otázce velké Ano. Z člověka, typu Matky Terezy gamblera ani vraha neuděláme ani když ji ohrozíme na životě - to zkrátka nelze. Stejně tak nelze hovořit o zdravém smýšlení u lidí, kteří převážně vše kritizují a odsuzují a nic se jim nelíbí, pokud v tom nevidí záminku k hněvu. Je na každém, pro jakou cestu se rozhodne. V žádném případě nelze doporučovat, zda má kdokoliv kultivovat svoji mysl. Každý má svoji vlastní a neopakovatelnou cestu k poznání, hraje lépe nebo hůře svoji roli na prknech tohoto velkého divadla, které nazýváme životem, a je otázkou času, kdy sám přijede k závěru, že nastal čas na velké změny v sobě. Je nemyslitelné předpokládat že změníme svět nebo někoho k lepšímu. Na to musí přijít každý sám, že změní celý svět k lepšímu, změní-li se sám k lepšímu; když probudí v sobě dřímající člověčenství, lidství, lásku, úctu a ostatní ctnosti, které dělají z nás lidi laskavější, přejícnější, snášenlivější, čestnější a tím i vyhledávanější; krátce řečeno zlaté dušičky s citlivým srdíčkem.

JJ: Myslíte si, že televize, počítače a internet jsou novodobými modlami domácností nebo naopak dobrými společníky a služebníky?

JV: Na některé otázky neumím odpovědět kulantně protože by nebylo odpovězeno přesně a srozumitelně. Záleží kdo sedí u televize, počítače či internetu. Je to stejné jako nůž v rukou řezbáře, který jím vytváří okulibé dílo, kuchaře, který připravuje lahodný pokrm anebo naopak má-li nůž v rukou vrah s pocitem i nezvladatelnou touhou po pomstě či majetku.

Je nezvratitelnou pravdou, že dnes se stala televize nepřekonatelným prostředkem k zmanipulování širokých mas diváků za různými cíli. Převládají však cíle zneužívání mas k vlastnímu bezednému obohacování chamtivých stejně jako získávání příznivců mocichtivých vládců, kteří nejsou hodni ani zavázat tkaničku u bot těch, které ohlupují dezinformacemi a falešnými sliby. Prostota a počestnost mnoha takto zdezorientovaných lidí mnohonásobně převyšuje v duchovní rovině hodnoty pyšných, arogantních a strachem svírajících "představitelů" lidstva. Programové složení televizního vysílání více vypovídá o charakteru a povaze řídících a tvůrčích pracovníků než o stavu ve společnosti. Tam, kde nejvyšší duchovní hodnoty - atributy lásky - nahradí dolar, euro, koruna nebo jakákoliv měna, tam vždy musí dojít k úpadku charakteru. Honba za majetkem a touha po moci je neslučitelná s dobrotou a láskou stejně jako je neslučitelná smrt se životem. A to snad stojí zato mít otevřené oči a čistou mysl...

JJ: Připadá mi, že dříve býval život jednodušší, jelikož nebylo tolik možností, kudy se v žití ubírat. Dnešní doba nabízí takovou volnost, že je mnohdy obtížné se pro některou z cest rozhodnout. Často též můžeme postrádat nějaká rozhodná doporučení zvenčí. Může se pak stát, že jsme v otázce duchovních nauk jako pověstný Buridanův osel, který pošel hlady mezi dvěma kupkami sena, nemohla se rozhodnout ze které započne žrát. Souhlasíte?

JV: Mám pocit, že život byl za každé doby úměrně složitý, poplatný době i našemu přístupu. Rodíme se do takového prostředí, kde duše má příležitost růst a je jí poskytnuta cesta k poznání i pravdě a tvrdost i bolest, kterou pociťujeme na této cestě si volíme sami svým konáním. Naopak já se domnívám, že v dnešní době tržního mechanismu si nás společnost čím dál více svazuje a vytváří cílenou závislost, která prospívá jenom čertu. Duchovní svět nás tím důrazněji upozorňuje na nutné změny v nás. To nám může potvrdit skutečnost, že jenom pěkné mezilidské vztahy, vnitřní harmonie, pokoj v srdci, láska a úcta ke všemu bytostnému, pěknému, nám cestu zpříjemňuje a posiluje vůli žít. Takto nejsme vystaveni nejtvrdším zkouškám, když si rozum dá říct a potom se i zatvrzelé srdce otvírá a nejsou třeba tvrdší zkoušky, které můžeme vnímat jako životní překážky či tragedie. Přijmout doporučení zvenčí není nejšťastnější volba. O tom nás přesvědčují děti, když se brání ze své přirozenosti poslechnout rady. Ideální je slyšet hlas své duše, svého duchovního průvodce a včas reagovat na varovná znamení, která nám poskytují. A hlas svědomí nám má být ředitelem i ochráncem. K tomuto tématu píši ve třetí knize Co vám lékař neřekne, aneb kdy k léčiteli, která vyjde v roce 2008. Protože v každé době jsou určité oblasti, o kterých se nesmí psát, "protože ohrožují mocné", je povinností autora to napsat mezi řádky.

Co se týče duchovních nauk. Mají nám sloužit jako dopravní prostředek, který urychlí cestu k poznání, pravdě a růstu. Nemá nás však svazovat, činit závislými, vnucovat slepou víru a omezovat a bránit v přijímání nového. Každé duchovní učení se stává prospěšné, zachováme-li si chrám Boha - který nosíme v sobě - čistý, tichý a prosvětlený láskou. Jenom tak nejsme zatíženi volbou, směrem ani učením, které je poznamenáno více vnějšími formalitami (vyhovující vnitřním požadavkům, předpisům), které lidi spíše rozdělují než sbližují.

JJ: Jako jeden z mála jste mi přislíbení rozhovoru podmínil tím, že záleží na tom, jakým směrem se otázky budou ubírat. Cením si toho, neboť vidím, že Vám záleží na nezkresleném obrazu Vašeho konání, což i já považuji za důležité. Stalo se Vám, že jste se rozhodl nějaký rozhovor odmítnout?

JV: Zatím žádný rozhovor jsem neodmítl. Nepřijal jsem však několik nabídek jako přednášející na různých ezoterických festivalech např. v Bratislavě, Plzni či v Praze a to z časových důvodů, za což se tímto zároveň omlouvám. Ten, kdo má zájem i potřebu seznámit se s mým pohledem, přístupem i názorem v této oblasti, může se to dozvědět po přečtení mých knížek, které jsou ovlivněny co do obsahu i rozsahu nejenom dosavadní klientelou, ale dnes i širokým přispěním dotazů z řad čtenářů. Naopak velice rád jsem odpověděl na Vaše otázky. Nerad slibuji cokoli předem. Asi jsem zbytečně polekaný tím, že mám uloženy v podvědomí nepříjemné praktiky televizních moderátorů, kteří tlačí diskutujícího do jemu nepříjemných situací. Dnes již vím, že existují lidé, kteří nevnucují, ale pouze nabízí a to je příjemné pro obě zúčastněné strany, zvlášť když výsledek je pozoruhodný a splňuje svůj přínosný účel.

JJ: Zkusím tedy otázku možná hodnou odmítnutí: Erotika je citlivé a podle mého názoru velmi intimní téma. Jaký máte názor na její devalvaci v důsledku masového zneužívání kupříkladu v reklamě?

JV: Nejsem puritán. Puritánství je lidské měřítko přijaté určitou společností. Co je absolutně nepřijatelné pro zdravě smýšlejícího Evropana, to může být samozřejmostí pro zdravě smýšlejícího Eskymáka. Co se týká erotiky a morálky s ní související je to různé. Co je u některého národa vrchol nemorálnosti v erotice, to u jiného může být vnímáno jako projev maximální vstřícnosti, přejícnosti a tolerance. Erotika není znehodnocovaná reklamou. Erotika patří do zdravého života člověka stejně jako pravidelná strava, smysluplná práce, odpočinek nebo psychická očista i přiměřená hygiena. Použije-li autor oblast erotiky pro účely reklamy, je něco v nepořádku s autorem nebo zadavatelem reklamy či jejich hlavičkou, nikoliv s erotikou. Tu nelze znehodnotit. Erotika si vždy zachová svoji krásu a hlavně v případech, vychází-li z krásného vztahu, je provázena láskou nebo někdy jen vzájemnými sympatiemi. Určitě jste také četl, že někdy je krásnější erotický zážitek vyplývající z pouhých vzájemných sympatií než odvíjející se z veliké lásky. Degradace, znehodnocení či pokles nastává u osoby, která použije erotiku k zvrácenému způsobu projevu. Negativní emoce z erotiky můžeme mít i v případě pokud je nám vnucovaná například prostřednictvím televize v nevhodném okamžiku, anebo nás v těchto okamžicích přivádí do nepříjemných situací či nepříjemně nám zasahuje do výchovy našich dětí. Ba naopak, jako léčitel manželům po čtyřicítce doporučuji dovybavit společné spaní videem nebo přehrávačem DVD a pestrou škálou filmů s erotickou tématikou. Mám zkušenost, že tam, kde docházelo k omezování se v sexu - ve stáří nastupují častěji problémy s prostatou než v případech, kdy ßexu" bylo dostatek. A to se vyplatí včas přehodnotit...

JJ: Na závěr bych se Vás optal, zda máte nějaké oblíbené knihy, které Vás posilují a chtěl byste je našim čtenářům doporučit.

JV: Je jéj, těch je! Oblíbených knih mám mnoho. Rád čtu o Bibli, prorocích či Ježíši Kristu i v jiných knihách než v Bibli, i když jsem ji četl několikrát a vracím se k ní stále. Víte, i skleróza má svoje pozitivní stránky, když se dostaví, stačí Vám potom tři knížky, protože když dočtete třetí, začnete u první a vnímáte ji jako novinku. Také se vracím ke knížkám: Buddha a jeho učení, Jak poznat Boha od Deepaka Chopry, Spojení s Bohem od Antonyho de Mello, zajímavý je Korán, poučný Abd-ru-shin svojí Ve světle pravdy. Nelze opomenout Mein Kampf od Adolfa Hitlera - to je výprask pro duši, nutí čtenáře přemýšlet, ale nedá se číst jedním dechem, to bych neustál... Ale pro stručnost rád čtu knížky od autorů Alexandera Svijaše, Osho, Sri Chinmoye, s úctou i pokorou se skláním před knížkami Jeho svatosti dalajlamy stejně jako před Senecou i ostatními filozofy a už toho nechám, protože to nevypadá dobře.

Vašim čtenářům se velice těžko doporučují knížky ze dvou důvodů. První je, že máte neskutečně široký sortiment a opomenout byť jednu jedinou kvalitní knížku se vyrovná s dopuštěním se hříchu. A druhým důvodem je různá úroveň poznání i zaměření Vašich zákazníků; to co jeden odloží jako nezajímavé, jiný dokáže přečíst třikrát po sobě. I mně se to stává, koupím si knížku a po dvaceti přečtených listech ji odložím s myšlenkou na "věčné časy" a ejhle, za rok na ni "náhodou" sáhnu a spolknu ji jako zralou malinu, ani ji nepřežvýkám, jako pořádný knihomol. Číst nám pomáhá pěstovat si v sobě dobro a potom nejsme odkázáni na požírání splašků tohoto světa... A vůbec, nečíst se podobá pomalému umírání, ale není to těžká smrt, obyčejně se tato smrt přežívá! Ale to Vašim zákazníkům jistě nehrozí, protože, kdo jedou začne číst, jen velice zřídka toho nechá, má-li k dispozici takový široký sortiment, jakým disponujete ve Vašem knihkupectví.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

JV: Já děkuji Vám za nabídku, zájem i vstřícnost, která Vás provází po celou dobu co jsem Vás poznal a při této příležitosti Vám přeji Bohem požehnané zdraví i radost a uznání od těch, pro které pracujete.

Rozhovor s Tomášem Pfeifferem

- Zpravodaj 5/07

(srdcem nakladatelství Dimenze 2+2, zakladatelem Duchovní univerzity Bytí a přinašečem díla Josefa Zezulky)

JJ: Je tomu již 12 let, co jsme se setkali nad stránkami Zpravodaje Hledající poprvé. Tenkrát jsme s knihkupectvím začínali a i ve Vaší práci se jistě za ten čas mnohé událo. Obdivuji Vaši vytrvalou píli, se kterou rozšiřujete odkaz Josefa Zezulky a všechno dobré, co pro lidstvo představoval. Prozraďte nám prosím pro začátek, co vlastně označuje jím užívaný pojem "biotronika"? Je to duchovní učení, způsob léčení, cíl života či slovy nevyjádřitelný stav bytí? Nechci po Vás strohé definice, jen se snažím vtěsnat tento pojem do slov pro snadnější uchopení.

TP: Na ta léta vzpomínám i já. Zezulkova Biotronika je vším tím co jste ve své otázce vyslovil. Je tedy filosofií, duchovním stavem Bytí, životním způsobem a v jedné své části také léčbou. Biotronika je zejména cestou člověka, kterou dostal od těch kteří ji šli dávno před ním, je stará jako lidstvo samo. Chápu ji jako dar. Vše "nové" potřebuje čas pro své řádné pochopení a přijetí. Tedy ne já, ale Vaši čtenáři posoudí, je-li v Biotronice co dobrého a inspirativního. Na nich rovněž pak bude, jak hluboce se s ní sjednotí. Mám-li to vyjádřit symbolem - každá mapa bez pochopení jejích značek a vůle číst ji, není nic víc, než kousek barevného papíru. Ti, kteří usilují, aniž to často vědí, o snadné, levné a povrchní řešení - je dostanou... V opačném případě je žádána lidská opravdovost a čestnost zejména i směrem k sobě. Vždyť vůbec jen samotné poznání místa, kde se nacházíme, umožňuje mapu užít. Ne slovo, ale čin, zdobí duchovního muže a ženu.

JJ: Podařilo se Vám zprovoznit velmi důstojný přednáškový sál i dlouho plánovanou biotronickou nemocnici. Bylo přitom nutno překonávat velké obtíže nebo naopak pomáhala "přízeň andělů"? Myslíte, že je i v případě prostředí, ve kterém probíhají přednášky, důležitý soulad formy a obsahu?

TP: Je to pro nezasvěceného nepředstavitelné a těžko pochopitelné množství úkolů k řešení. Nemá smysl je jednotlivě rozebírat. Co smysl má, je zvýraznění významu podpory široké veřejnosti i jednotlivců. Přichází zpravidla v pravou chvíli, jakoby synchronizovaně. A zde se dostáváme k ändělům". Několikráte se stalo, že bylo něco objednáno zdánlivě omylem. Po čase se však ukázalo, jak potřebný a výhodný nákup to byl. Totéž v pomoci úřadů atd.. Často zde tak člověk až hmatatelně cítí "tajemný řád Bytí" v realitě. Mnohdy mě překvapila i solidnost oponentů, zachovali se často velmi seriózně, vždyť nemusíme mít všichni stejný názor. A ještě k vlivům prostředí. Když například velmi duchovně pokročilí lámové odjížděli na cesty, brali často s sebou i svého kuchaře. To pro vliv, který zanechává ve stravě při její přípravě. V negativním případě by mohl být určitým mínusem, který by zbytečně zatěžoval v práci. Nejtěžší přednášky jsou v jídelnách, kde mnoho méně šťastných bytostí slouží za potravu člověku. Čistota duchovních míst má být samozřejmostí. Chirurg také neoperuje v prachu cesty.

JJ: Pro návštěvu přednášek jiného než nultého stupně je nutný osobní pohovor s Vámi a důsledné vegetariánství zájemce. Slouží tato podmínka k umožnění vyšší kvality přednášek a třeba i ovlivnění probíraných témat? Stává se, že některé uchazeče odmítnete?

TP: Ano. Občas musí být uchazeč o prvý stupeň University Bytí dočasně odmítnut. Je to jen pro jeho dobro a je to odpovědnost učitele k žáku. Vše má svůj čas, i duchovní probuzení. Jistě - co jíme, tím jsme - tedy ano: vegetariánství ovlivňuje (a nejen ono) otázky v přednášce.

JJ: "Hory ... odvěké útočiště těch, kteří hledali samotu a čistotu vlivů" - tak začíná Vaše DVD Biotronika I. a tato slova i mne velmi oslovují. Přitahuje mne vysokohorské prostředí, kde je sice života zdánlivě méně, zato však je jaksi přehlednější. Vítr skučí, krkavec zakrákorá, hora se nepatrně usměje ... Vnímáte v o něco vyšší nadmořské výšce podobné pocity?

TP: Hory působí i na mne velmi silně. Prostředí skal a ledovců je ve svém vlivu čisté, nejsou zde už ani vlivy rostlin a živočichů. Je to stejné jako s tím kuchařem lámy. Totéž lze zažít v poušti, kde Bytí a Jsoucno jsou jaksi víc na dosah.

JJ: Správně zacílený zvuk a vibrace mají velkou transformační sílu. Tak to alespoň cítím já. Vámi sestavené DVD mne přímo hmatatelně přitahuje a v jeho poslední fázi nazvané "Ón" cítím jakési intenzivní "volání" zvoucí do hlubin univerza. Můžete nám prozradit něco bližšího o historii sestavování tohoto materiálu i o použitém tajemném nástroji?

TP: To bylo tak. Po prvém přiložení ruky na tento nástroj se ozval tón, který se stal "mým osudem". V pokoře k nástroji poklekám a nechávám ruce hrát. Objevuji jeho pestrost, nic o něm nevím, a přesto "vím". Je to jako setkání se starým známým po letech. Pak už to bylo jednoduché - "jen" zaznamenat zvuk.

JJ: Bude nebo již je "Biotronika II."? Nejsem příliš netrpělivý?

TP: Biotronika II. je již nahrána. S Boží pomocí bude představena veřejnosti v druhé polovině roku. Bude obsahovat i nahrávky, pomáhající cestě do hlubin svého Já. Těší mě, že Vás osobně nahrávka oslovuje. Snad i Biotronika II. si zaslouží pozornost. Mimochodem výsledky této rezonance dle zpráv posluchačů v oblasti léčby zvukem mne udivují a těší zároveň, stejně jako pomoc, kterou dává duchovně hledajícím. (Nejen Jelínkům).

JJ: Pracuje ještě svaz "Sanátor"? Jste s jeho činností spokojen, dá-li se to tak říci?

TP: Svaz Sanátor není příliš hmotně činný, o to více snad duchovně. To soudí jiní. Není založen pro mé uspokojení.

JJ: Kde začít, máme-li touhu "jít"? Odložením poslední nožičky párku, návštěvou přednášky duchovního učitele, či snad rozhodnutím, že chceme pracovat ve prospěch Univerza?

TP: Každý člověk chce jít nějakou cestou, on rozhoduje, co je důležité. To odložení "nožiček" není cíl, ale důsledek, stejně jako vše další, vnější - hluboce žité. Touha, vůle, pokora, milost, zvědavost, čistota, sem patří i milost, dána všem připraveným - vědoucí učitel či cokoli jiného. Bude to přicházet zcela samozřejmě, vždyť toto řídí vyšší, než jsme my - důvěřuj.

JJ: Je pro mysl důležitá aktivita v oblasti charity, ekologie a podobných oborů jako protiváha ke komerčnosti? Má přitom člověk začít především u sebe nebo působit tam, kde má největší vliv? A může se ten, který Ví, chovat neekologicky, je-li mu známo, že to je ku prospěchu celku? Jsou to asi těžké otázky, že?

TP: Ten, který ví, (je takový?) má jistě řád nejen v sobě, ale i ve svém konání. Účty pak skládá do rukou povolanějších, než lidských. Vždyť co je skutečně ekologické ví v plnosti asi nikdo. Samozřejmě názory člověka jsou různé, nesmíme ale nikdy zapomínat na první ze smyslů našeho života: být kladnou složkou osudu. "Napřed každý druhý až potom ty". Z tohoto pohledu tyto otázky zas tak těžké nejsou, jen myslet.

JJ: Na závěr bych se zeptal, zda Vás práce na díle stále baví, zda nejste rozčarován z reality, z toho, že mnoho věcí jde pomaleji, než by mělo, že mnohý skrytý potenciál zůstává nevyužit... Nebo platí moudrost, že i jeden jediný žák, jež pokročil, naplňuje smysl práce učitele?

TP: Zde odpovím opět symbolem: Silnice zde je, ať po ní chodíme, či ne, jezdíme pomaleji či rychleji, není sama pro sebe. Pro ni je důležité být, sloužit, snad jsou i takové, po kterých se nikdy nikdo neprojel. I to musí ve svém osudu s pokorou nést. Toto není naštěstí případ silnice "Zezulka".

Světlo Vašim cestám T.P.

PS. Pro ty kteří se chtějí setkat s tímto nástrojem osobně, je zde www.dub.cz s termíny koncertů. Nejbližší v Praze bude v Anežském klášteře koncem září.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.


Footnotes:

1již jeden rozhovor vyšel v čísle 3/99


File translated from TEX by TTH, version 2.89.
On 16 May 2008, 08:54.