Rozhovor s MUDr. A. Willantem (Zpravodaj 5/2003)

Rozhovor s Evou Puklovou (Zpravodaj 4/2003)

Rozhovor s Antonínem Marešem (Zpravodaj 3/2003)

Rozhovor s Kateřinou Melanovou (Zpravodaj 2/2003)

Rozhovor s Jitkou Studničnou (Zpravodaj 1/2003)

Rozhovor s Karlem Funkem (Zpravodaj 6/2002)

Rozhovor s Hanou Poltikovičovou (Zpravodaj 5/2002)

Rozhovor s Bohumírem Šejnem (Zpravodaj 4/2002)

Rozhovor s Břetislavem Novým (Zpravodaj 3/2002)

Rozhovor s Miroslavem Hrabicou (Zpravodaj 2/2002)

Rozhovor s Jozefem Lengyelem (Zpravodaj 1/2002)

Rozhovor s Janem Hruškou (Zpravodaj 5/2001)

Rozhovor s Otto Kailem (Zpravodaj 4/2001)

Rozhovor s Evou Velechovskou (Zpravodaj 3/2001)

Rozhovor s Jiřím Mazánkem (Zpravodaj 2/2001)

Rozhovor s Robertem Gajdošem (Zpravodaj 1/2001)

Rozhovor s Bárou Maškovou (Zpravodaj 6/2000)

Rozhovor s Marií Mihulovou (Zpravodaj 5/2000)


Rozhovor s MUDr. A. Willantem

(spoluautorem knihy "Lékařské tajemství" a lékařem s holistickým přístupem k pacientovi)
JJ: Ve své vlastní lékařské praxi se vy i Vaše paní jistě setkáváte s nepřeberným množstvím nejrůznějších onemocnění. Povězte nám, prosím, co Vás posunulo od klasické školní medicíny k medicíně holistické, nebo možná, lépe řečeno, k holistickému přístupu k pacientovi.

AW: V jistém smyslu slova bychom se i my mohli směle označit za "hledající", protože již od raných dob našich studií jsme vždy cítili nezbytnost hledat odpovědi na své otázky. Příliš často jsme se však v případě nejrůznějších chorob setkávali s postojem: "S tím se nedá nic dělat, zbytečně se vyptáváte, smiřte se s tím, že to tak prostě je." Vybavené touto defektní moudrostí nás pak život nemilosrdně uvrhl do praxe, kde jsme s překvapením zjistili, že existuje celá řada léčebných metod, které se na školách nevyučují. Co však bylo závažnější, povšimli jsme si, kromě jiného, že pacienti mají kromě polámaných hnátů a bolavých žaludků rovněž duši, kterou klinická část, snad proto, že nejde vidět, zvážit ani změřit, vůbec nebere v úvahu. Člověk, dokonce i lékař, který vám bude vehementně tvrdit, že naše duševní pochody nemají žádný vliv na náš zdravotní stav či na naše tělesné orgány, zřejmě není informován o existenci vědy zvané psychologie.


JJ: Na jednu stranu je škoda, že lékařů s Vaším přístupem není více, na druhou stranu docela souhlasím s tezí, že každý má takového lékaře, jakého si "zaslouží" (ve smyslu "potřebuje ke svému vývoji"). Ke kterému tvrzení byste se klonil Vy?

AW: Tvrdí nám, že žijeme v svobodné zemi, měli by tedy pilně pracovat na tom, aby si každý mohl vybrat lékaře podle své vůle. V posledních letech můžeme být svědky toho, že lékařů s celostním myšlením postupně přibývá, takže i v tomto oboru zřejmě funguje zákon poptávky a nabídky. Pacient je tím jediným kompetentním člověkem, který by měl mít možnost zcela svobodně se rozhodnout, jestli k řešení svých zdravotních problémů zvolí čistě klinický postup, nebo některou z holistických metod léčby, nebo zda tyto dva možné přístupy hodlá kombinovat, což se vzájemně nijak zásadně nevylučuje. Naopak, podle našeho názoru je v zájmu pacienta, aby se podporovaly snahy o vzájemnou dohodu mezi lékaři a ostatními terapeuty.


JJ: Vaše názory se asi příliš nezamlouvají institucionální medicíně. Nemáte nějaké potíže s lékařskou komorou či jinými složkami státní moci?

AW: Naši knihu si může přečíst kterýkoli institucionální činitel a máme za to, že by v ní je těžko našel něco, co by zásadně odporovalo zdravému rozumu nebo běžné klinické praxi. Četla ji i řada lékařů a zatím jsme se nesetkali s tím, že by nám některý z nich vyčetl jakékoli odborné pochybení. Naopak, což je pro nás potěšitelné, jsme právě mezi kolegy zaznamenali řadu pozitivních ohlasů. Ze strany institucí tedy zatím nezažíváme žádnou zvláštní perzekuci, pokud nepočítáme běžné každodenní administrativní a byrokratické šikanování, kterému dnes musí čelit každý podnikatel, ať už pracuje v jakémkoli oboru. Na druhé straně jistě existuje velká spousta lidí, kterým se naše myšlení nebo činnost určitě nezamlouvá, důvod však je třeba, podle našeho názoru hledat jinde. Představte si chlapečka nebo holčičku, kteří celý život poslušně papají polívčičku, protože jim to maminka nakázala a za celou tu dlouhou dobu je ani nenapadne zamyslet se nad tím, co ta tekutina vlastně obsahuje. Tak se vám lehce může stát, že se nějakých dvacet, třicet let pilně pinožíte, abyste se stali věhlasným odborníkem v určitém specializovaném oboru a najednou znenadání přijde někdo s tím, že to bude dělat jinak. Nepřepadl by vás z toho nepříjemný pocit iracionálního podvědomého ohrožení? Nezačnete se ptát sami sebe, jestli jste ty dlouhé roky zbytečně nepromarnili? Výstižný příměr nabízí kniha Zdeňka Jirotky "Saturnin", kde jsou lidé děleni na tři skupiny podle toho, jak by se zachovali, kdyby seděli v poloprázdné kavárně před mísou koblih. První skupina bude celé dopoledne tupě zírat na koblihy, pak se zvedne a půjde k obědu. Druhou skupinu napadne, co by se stalo, kdyby začali koblihami házet po osazenstvu a třetí vstane a záměr uskuteční. My jsme ti, nebude-li to znít příliš neskromně, kteří vstali a začali házet. Budete-li, nic zlého netuše, sedět v kavárně a na hlavu vám začnou znenadání padat pocukrované koblihy, velmi pravděpodobně vyskočíte a začnete nepříčetně řvát.


JJ: Přijdu-li k praktickému lékaři, podívá se mi do krku, promačká břicho, změří teplotu a udělá rozbor krve. Čeho bych se mohl nadát při příchodu do Vaší ordinace?

AW: Především se připravte na to, že se vás budeme vyptávat na spoustu věcí, o kterých ani nevíte, že je víte. Ale abychom vás neodradili ještě před vstupem, na oplátku vám můžeme rukoudáním svatosvatě slíbit dvě věci. Ani při vyšetření ani při léčení vás nic nebude bolet, to za prvé, a za druhé: léčení je bez jakýchkoli nežádoucích vedlejších účinků, či jiných následků, takže pokud vám čirou náhodou nepomůže, zcela jistě vám neuškodí.


JJ: Máte zvláštní dar nejen léčit, ale i srozumitelně vysvětlit souvislosti, což jste mnohokrát dokázali ve své knize. Co byste např. vzkázal vědcům, kteří nevěří akupunktuře, protože ani při pitvě žádné akupunkturní dráhy nenašli?

AW: Tvrzení, že akupunkturní dráhy neexistují, protože je při pitvě nelze vidět, může být pro řadu lidí zavádějící, dokud si neuvědomí, jaký houf existujících skutečností, které nejdou vidět ani změřit, evidentně ovlivňuje naše zdraví i život. Stejně tak nemůžeme vidět elektřinu nebo radioaktivní záření, čímž chci naznačit, že pro identifikaci a změření jakékoliv energie musíme mít odpovídající měřící nástroje, bez nich jsme nahraní. Kromě toho však existuje strach nebo láska, které při pitvě neuvidíte, a ani zaživa nezměříte. Zkuste se někoho zeptat, jaká je podle něj vědecká definice lásky. Velmi pravděpodobně ji od nikoho neuslyšíte. No a teď si představte, že se najdou lidé, kteří na základě skutečnosti, že ji nelze vědecky definovat, nebo objektivně změřit, začnou tvrdit, že to je důkaz toho, že nic takového jako je láska, prostě neexistuje. Vědců, kteří se rádi ohánějí středověkými sudlicemi předpotopních hmotařských názorů, bychom se rádi zeptali, zda se jim náhodou nepodařilo třeba vypitvat stopy snů, které zemřelý zaživa evidentně míval.


JJ: Ve které oblasti lidského chování bývají nejčastější příčiny vážných nemocí? Nebývají to také partnerské vztahy a nesprávné chápání pojmu "láska"?

AW: U nejrůznějších nemocí nalézáme nejčastější poruchy, podle našich zkušeností, ve vztahu člověka k sobě samému. Samozřejmě, že problémy této úrovně se navenek obvykle projevují v našich vztazích k okolnímu světu a k našim nejbližším, protože kdo nemá rád sebe, jak může mít rád někoho jiného? Leda defektně a to je jedním z důvodů, proč tolik partnerských vztahů ztroskotává. Podstatu nejčastějšího nepochopení pojmu "láska" trefně vystihuje citát, připisovaný Bertoldu Brechtovi: "Láska je přání něco dávat, nikoliv dostávat."


JJ: Je-li to správně položená otázka: "Kdo myslíte, že je vinen na rozchodu partnerů? Ten, který si našel nového partnera, ten druhý nebo oba stejně?"

AW: V souvislosti s takto položenou otázkou mě napadá odpověď, kterou poskytl Bernard Shaw, když se jej zeptali, co je podle něj pro úspěch důležitější, zda talent nebo práce: "Co je podle vás důležitější u bicyklu - přední nebo zadní kolo?" Kterýkoliv partnerský vztah může mít jen takovou hodnotu, jakou hodnotu mají lidé, kteří do něj vstupují. Ztroskotá-li jakýkoli nadějný partnerský vztah, je to vždy nenahraditelná škoda, protože "jeden a jedna je víc, než dva." Většinou se lidé víc soustředí na hledání a nalezení viníka, než na hledání východiska a řešení vzniklé situace, to však obvykle nemívá žádný praktický efekt. Ale abychom s vaničkou nevylili i dítě, stejně škodlivý je druhý extrém, kterému podléhají mnozí z nás, když z nejrůznějších důvodů (například "kvůli dětem") setrvávají ve vztahu, který neplní svou funkci.


JJ: Jak je možné, že zjevně existují lidé, kteří se ve skutečnosti nechtějí uzdravit, ačkoli by to sami nepřiznali?

AW: I ta sebebanálnější choroba je vždy komplexní poruchou, zasahující nejen naše tělesné orgány, ale i naši mysl, jak to podrobně popisujeme ve své knize. Stejně tak existují lidé, jak může každý zjistit bedlivým pozorováním svého okolí, kteří mohou být dokonale šťastní jen tehdy, když jsou nešťastní. Jak je to možné v případě nejrůznějších nemocí, můžeme opět dokumentovat jednoduchým smyšleným příkladem: dítě, které z jakéhokoli důvodu nerado pobývá v mateřské školce si po čase všimne, že když má rýmu, kašel nebo teplotu, nemusí tam jít a může zůstat u babičky, která je hodná. Divíte se, že pořád smrká a kašle? Překvapí vás, že když nakonec ztratíte nervy, a odvlečete je k lékaři, že se u něj podrobným vyšetřením dají najít diskrétní změny sliznic způsobené dlouhotrvajícím kašlem? Očekáváte, že odborník zahrne dítě hromadou chemických preparátů na něco nebo proti něčemu, jak jej to ve škole naučili? Věříte tomu, že dlouhodobé užívání může proběhnout bez nežádoucích vedlejších účinků? (Správné odpovědi v uvedeném pořadí by zněly: ne...ne...obvykle ano...ani náhodou) Ta dobrá zpráva zní, že pokud se nám jakákoliv nemoc nebo úraz přihodí, jde v každém případě o životní šanci, která je nám poskytnuta k tomu, abychom se o sobě něco dozvěděli. V naší knize může každý najít podrobný návod, jak tuto šanci nepropásnout.


JJ: Myslíte, že nám na cestě životem mohou pomoci sny? Jak si je zapamatovat a vyložit?

AW: Jak prokazují nejrůznější výzkumy v této oblasti, jsou sny jakýmsi symbolickým jazykem, kterým se domlouvá naše podvědomí s vědomím. Rovnováha podvědomí s vědomou myslí je jednou z důležitých podmínek nejen duševního, ale i tělesného zdraví. Techniky práce se sny jsou již dnes, díkybohu, podrobně zpracované, jejich výčet a vysvětlení však, bohužel, překračuje rozsah našeho interview. Problém většiny lidí spočívá v jejich výkladu, který je přísně individuální a vyžaduje sice dlouholeté, nicméně fascinující studium, které lze každému vřele doporučit. Rodičům běžně radíme vést děti k malování jejich "nočních můr". Terapeutický pohovor nad takovým obrázkem může mít pro zdraví a budoucí vývoj dítěte nedozírný význam a zvládne jej každý rozumný a odpovědný rodič.


JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda můžete jmenovat několik knih Vaší krevní skupiny, které by mohly pomoci lidem na cestě k celkovému uzdravení.

AW: Seznam našeho duchovního jídelníčku tvoří z velké části odborná literatura. Mě osobně nejvíc ovlivnily filosofické aspekty buddhismu, z psychologicky zaměřené literatury Carl Gustav Jung, moje paní ráda čte knihy o Feng-Šuei, numerologii, astrologii, obecně řečeno všechno, co přispívá k pochopení a duchovní harmonii člověka. Nostalgicky vzpomínáme na doby minulého režimu, kdy jsme museli přesvědčovat všechny známé, kterým se podařilo vyjet za hranice, aby nám odbornou, duchovní a esoterickou literaturu načerno pašovali přes hranice, platili jsme za ni krví a potem zbrocenými, obtížně sehnanými valutami, což se při tehdejším přepočtu rovnalo vyvážení každé knihy zlatem, a pak jsme po večerech překládali a rozmnožovali na psacím stroji. Dnešní čtenáři, kteří minulé doby nezažili, snad ani nemohou mít přesnou představu o tom, jakou báječnou výhodu poskytuje možnost objednat si knihu na Internetu a možná dost nedocení existenci a práci knihkupectví, jakým je "Hledající", které se na distribuci tohoto druhu literatury specializuje. Podrobný seznam námi doporučené "ozdravné" literatury najdou čtenáři na konci naší knihy, ze současné nabídky knihkupectví "Hledající" bychom v oblasti našeho tématu rádi upozornili na možnost přečíst si knihy Donalda Walsche, Miguela Ruize, Rudolfa Steinera, Paula Bruntona, André van Lysebetha nebo Stanislava Grofa.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor (kontakt na MUDr. A. Willanta pro případné zájemce: w.wiva@seznam.cz).

Zpět na začátek.


Rozhovor s Evou Puklovou

Za posledních několik let jsem přečetl různé knihy a navštívil různé semináře. Našel jsem však zatím jediného člověka, který žije to, co učí. A žáci to vycítí (Eva termín učitel a žáci s úsměvem odmítá), proto se počet seminářů a kursů každý rok rozrůstá o několik dalších, byť nepoužívala ani nepoužívá k jejich propagaci vůbec žádnou reklamu. Vše se šíří ústním podáním spokojených až nadšených účastníků. Hostem dnešních rozhovorů je duchovní učitelka, léčitelka a misionářka Lásky Eva Puklová.
JM: Evo, pořádáš již nějakou dobu semináře Cesta lásky a Duchovní školu. Tři díly CL jsem zažil a musím říci, že se lidé opravdu proměňují pod rukama a mění se v láskyplné bytosti, které se naučí milovat, a to z počátku zejména hledají cestu k sobě samotným. Veškerou publicitu však odmítáš a tvrdíš, že kdo si Tě bude mít najít, najde si Tě. Takže především díky, že jsi souhlasila s rozhovorem, co mi to jen dalo práce Tě přemluvit! :-) Jsi na své "žáky" náležitě hrdá, máš radost, že se dílo daří a šíří dál?

EP: Ne, hrdost to není. Já mám radost. V devadesátém osmém jsme začínali a dnes již mnoho lidí samo začíná vést ostatní. To je úžasné.


JM: Proč zrovna název Cesta lásky?

EP: Protože láska je prvotní, univerzální energie Vesmíru, z níž bylo vše stvořeno, z této energie je utkána tato planeta i všechny ostatní.


JM: Jak jsi se vlastně dostala k věcem, které nyní děláš?

EP: Přišel čas Duše. Takový svůj čas Duše má každý člověk. Ten můj nastal ve 44 letech, vše se začalo otvírat. Stalo se mi to - to jsem ještě dělala novinařinu - při jedné reportáži v Jihlavě, kde jsem čekala na lidi, které jsem potřebovala sehnat. Mezitím tam přišli jiní, kteří měřili patogenní zóny. Tenkrát jsem vůbec nevěděla, co zóny jsou. Dali jsme se do řeči a prý abych si to zkusila. A začalo to neskutečně fungovat. Tak jsem poprosila bratříčka, aby mi vyrobil 2 dráty do elka a začala jsem s nimi běhat po zahradě. Nad žumpou a nad studnou se to mohutně točilo, měla jsem ohromnou radost. Přihlásila jsem se na proutkařský kurs a tam se to všechno otevřelo. Dozvěděla jsem se, že se virgulí diagnostikuje a léčí i lidské tělo, ale říkala jsem si, že tohle já přece nikdy nebudu potřebovat. Neuběhl ani měsíc a vše bylo jinak. A pak už se to všechno doslova raketově otvíralo ... Nejdříve jsem pomáhala lidem od jejich fyzických problémů. Později jsem pochopila, že tyto problémy jsou pouhým následkem jiného, vnitřního problému, něčeho, co nepochopili, nebo co si nechtějí připustit. A ještě později v červenci 98 začaly i semináře, Cesta lásky I. A od té doby to vše běží ...


JM: Vzhledem k tomu, že tento rozhovor připravuji nejen pro náš internetový magazín Osud, ale i pro magazín o knižních novinkách knihkupectví Hledající pana Jelínka, chci se zeptat, jaké knihy máš ráda a zda Tě nějaké knihy zásadním způsobem ovlivnily?

EP: Všechny podstatné věci přišly cestou vnitřní. Pokud se pokusím říci, které z knih jsou nejblíže tomu, co přicházelo, pak je to řada z nakladatelství Šťastní lidé, např. Žít s radostí!, Láska duše a další. Velmi zajímavé však byly publikace o Plejáďanech od Barbary Marciniakové (Poslové úsvitu, Země - klíče k živé knihovně). Jinak se opravdu nedá říct, že by mne knihy nějakým zásadním způsobem ovlivnily. Samozřejmě, že je kupuji a čtu. Ono to stejně je většinou tak, že nám přichází něco, co již víme. Takže si čteme něco, co již v nějaké formě víme. Nějak to vždy navazuje a jde to o kousíček dál.


JM: Co si myslíš o duchovním poznání, dá se to vyčíst, naučit, nebo to člověk musí odžít?

EP: Naučit se nedá. Fungování vesmírných zákonů se vyčíst dá, to jistě ano. Ale pochopení, tedy to, zda člověk umí zákony aplikovat, to se ukazuje až v praxi. Pokud zákony zná, ale nežije je, pak má stejně problémy jako každý. Pokud je akceptuje a začne žít, otevírají se mu další stupínky a on postupuje po schodech duchovního vývoje. Ale co je to ten duchovní vývoj? Poznání, že jsme částí jednoty, nic jiného. To je to, co nás, jako bytosti lásky, navzájem propojuje. Ať se to již týče přírody, živočišné, rostlinné, minerální říše, lidí, bytostí na jiných planetách ... Všichni jsme součástí jednoty, ale každý do ní přinášíme tu svoji zkušenost. Proto se zde točíme v inkarnačním cyklu, abychom se mohli, až vývoj zde na Zemi ukončíme, propojit s dalšími částmi naší Duše a všechny ty své zkušenosti sdílet. A právě sdílení těchto zkušeností je uvědomování si, že těmi částmi jednoho jediného celku skutečně jsme. Vezmu-li to z hlediska lidského, je to o větší toleranci, o větší laskavosti, vnímavosti, je to o vzájemném sdílení. Je to všechno to, co činí člověka lidským. Potkáme-li někoho, kdo je krásný, vlídný, laskavý, kdo dokáže vidět spíše dobré vlastnosti, než ty špatné, to je pak ten "duchovní člověk". Duchovní poznání není nic jiného, než zjištění, zda člověk dokáže onu lásku žít ...


JM: Mnozí tzv. guruové, tedy ti opravdoví, nemají partnery. Nebereme-li tedy v úvahu ony zdroje, které tvrdí, že Ježíš žil ve šťastném vztahu. :-) Čím si myslíš, že to je? Aby měli volné ruce věnovat se tomu, co umějí, a neztráceli čas cyklickým řešením vztahů?

EP: Myslím, že toto si Duše ještě před fyzickým zrozením vybírá. Pokud si vybere úkol, že má něco předávat sólově, zkrátka to předává. Ale např. manželé Tomášovi byli krásnou dvojicí, tam to fungovalo. Nebo je zde další varianta - tak jak se v životě vyvíjíme, můžeme klidně toho svého duálního partnera potkat. Ale toto bychom měli zřejmě přenechat vyšší vůli, protože setkání se svým duálním partnerem je vlastně taková milost. Pokud je dovoleno potkat svého duálního partnera, pak je to rozhodně ve chvíli, kdy jsou oba dva na vyšším stupni vývoje a je to rozhodně v poslední lidské inkarnaci. Není to úplně 100% pravidlo, ale je tomu tak velmi často. Jinak se setkávají, až když jsou tzv. "nanebevzetí" a setkávají se mimo Zemi.


JM: Mnoho lidí je v dnešní době smutných z toho, že nemají ten "správný vztah", potkávám mnoho zklamaných a opuštěných žen.

EP: Vím, že mnoha lidem schází sdílení lásky a cítí se proto osamoceni, ale dokážeme-li ten pocit samoty odevzdat do vyšší vůle, osvobodíme se od něho. Pokud často někdo myslí na to, jak je sám, tak tu energii samoty u sebe neustále drží. A protože ji drží, cítí se tak. Jakmile jí odešle vzhůru, přichází změna. Věřím tomu, že má-li přijít pro někoho takové to krásné sdílení, tak mu jistě přijde. Ovšem nejdříve je třeba udělat obrovský kus duchovní práce sám na sobě, aby se pak ti dva mohli setkat v radosti. Aby pro ně bylo sdílení navzájem inspirací. Jinak je totiž nebezpečí, že vztah pouze zapadne do běžných konfekčních "rozměrů" tak, jak to každý známe. Je nejdříve potřeba vystoupit ve vývojové spirále práce na sobě do vyšší otočky.


JM: Jak u duchovních učitelů, ale i sám v sobě může člověk poznat, kdy jde o nezbytnou sílu a kdy se již jedná o ego?

EP: Cítím-li něco srdcem, že bych měl udělat, že je to potřeba, pak se většinou nejedná o ego. Cítím-li něco srdcem, jsem v souladu se svou Duší. A pak mohu požádat, aby mi na podporu ta síla přišla. Ze své zkušenosti vím, že všechny takové věci probíhají až neskutečně lehce. Když jsme začínala s misemi, vůbec jsem si nedokázala představit, jak to bude. Ale právě proto, že to bylo v souladu, probíhalo vše neuvěřitelně lehoučce.


JM: Dnešní doba je velmi zvláštní a hledajícím se otvírá obrovský prostor ke zdokonalení sebe sama, fouká ten správný vítr, dalo by se říct že přímo fičí. Je to tak, nebo jinak?

EP: Do roku 2012 už zbývá pouhých 9 let a naše planeta se již nachází velkou částí ve fotonovém svazku. Jeho energie nám pomáhá se otevírat. A to je to, co vnímám jako úžasné.


JM: V souvislosti s dnešní dobou se mluví o konci světa, což možná v rozporu s některými proroky nebude znamenat zničení všeho a všech, ale zničení toho starého a nástup nového. Mluví se o převibrovávání planety Země i jejích obyvatel do 5. dimenze. Co si pod tím máme představit?

EP: Ano, tak tohle je hezká otázka. Máme na to týdenní seminář a ty po mně chceš vysvětlení v několika větách. (usmívá se) Mluvíš o vibracích. Třetí dimenze vibruje v určitém vibračním rozpětí od do. Pátá dimenze má jinou vibrační úroveň. Po dobu 2.000 let bude planeta Země a celý sluneční systém ve fotonovém svazku. Abychom do páté dimenze přešli, abychom nějakým způsobem souzněli s vibrací Světla, které sem začíná proudit, musíme alespoň v tom nejzákladnějším zvýšit svoji vibrační úroveň. Právě do roku 2012 je třeba provést na sobě ty nejzákladnější přípravné práce. Kdesi jsem četla a moc se mi to líbí, že bude-li mít člověk rád druhé jako sám sebe, pak by pro něj neměl být problém projít do páté dimenze. Takhle to je srozumitelné.


JM: Země se v této době zbavuje traumat, starých tisíce a desetitisíce let. Po světě se konečně zvedá vlna prozření. Se svými přáteli objíždíš svět a pomáháš uzdravovat planetu přímo v "uzlových bodech". Tibet, Řecko, Filipíny, Peru ...

EP: Ano, od roku 1999 bývají 2 mise za rok. Když nás Matka Země požádala o tuto pomoc, řekla, že je potřeba do konce roku 2002, což byl významný transformační předěl, naakumulovat do energetického pole planety a lidstva určitou potřebnou energii. V roce 1999 bylo Řecko, pak západní část Turecka, Portugalsko, Malta, Mexiko, Filipíny, Peru, Tibet. Nyní začal nový typ misí - čištění světelné sítě planety, právě jsme se vrátili z Turecka, na podzim se chystáme do Maroka.


JM: Jak jsi dospěla k této myšlence tzv. "misí" a domníváš se, že to planetě pomáhá, resp. můžeš čtenářům prozradit některá z potvrzeních, které možná ještě většina z nás hledá, abychom si byli jisti, že jdeme správným směrem?

EP: K tomu jsem nedospěla, byla jsem o to požádána (smích). Při jedné z meditací se najednou ozvala Matka Země a řekla kde a kdy potřebuje pomoci. V první misi jsme čistili zablokovanou energii Atlantidy a vraceli jí Matce Zemi, která nám sdělila, že ji použije pro upevnění zemské osy, aby se dále nenakláněla. Od této první mise nás provázejí atlantští andělé. Na dalších misích se čistil zemský krystal, který byl dost narušen. Čistilo se mentální tělo, emocionální tělo planety, za pomoci Mistrů Sedmi paprsků jsme po očištění do těchto těl dávali nové mentální vzorce, které od nich přišly. Každá z misí měla svoje. Bylo to o souznění s druhou dimenzí, otevírání kódů. V našem těle jsou kódy uloženy hlavně v kostře a kostech. To jsme zpracovávali například na Maltě. Všechny mise pomáhaly šířit tyto informace, a zejména tyto energie - protože meditují lidé, ale je s námi vždy obrovská plejáda nádherných světelných bytostí - je to obrovský proud energie, doslova synergie. Při jednotlivých misích si ještě Matka Země říkala o speciální místa, například na Filipínách nás požádala, abychom jeli na ostrůvek Balabac, ten je nedaleko Bornea a málokdo ho zná, žádná cestovka tam nejezdí. Až pojedeme do Maroka, rovněž máme navštívit takové místo, které je prý velmi významné. Na závěr každé mise přichází v poslední meditaci pozvání na slavnost Rady moudrých, z deváté dimenze. Na poslední misi v Turecku právě při této poslední meditaci andělé léčili lidi jako poděkování za celou misi. Něco podobného jsme zažili v Řecku. Tehdy měla Erika dlouhodobé problémy se srdcem. Tam jí půlku srdce prostě vyměnili. Řekli jí, ať je 12 hodin v klidu a že to bude dobré. Když se vrátila domů, lékaři nechtěli uvěřit, že to je skutečně její srdce. To bylo v roce 1999 a od této doby již nemá žádné problémy. Takže, jak vidíš, chodí i fyzická potvrzení.


JM: Domníváš se, že se tyto mise nějak projevili i na společenském, politickém či jiném životě na naší planetě?

EP: Všechny mise byly zaměřeny na posílení energetického pole planety a lidstva. Takže ona zkušenost, kterou účastníci misí získávají přenesou do energetického pole planety a tam je k dispozici. Každý kdo nějakým způsobem chce, nebo se podobnou otázkou zaobírá, může tuto informaci získat. Nyní jsme například v Turecku řešili druhou čakru a všechna s ní související anunacká omezení. Problémy partnerské, nerovnocennost mezi muži a ženami, a mnohé další. Všechnu tuto zkušenost, že to lze vyčistit, že to lze dát do pořádku, že je to možné, posíláme do energetického pole lidstva. Kdokoliv bude chtít, může si to jako z internetu stáhnout, je to taková energetická pomoc.


JM: Co by měl dnešní člověk s otevřenou myslí i srdcem dělat, aby tento přechod zvládl bez ztráty kytiček? Těch duchovních směrů, různých guruů, kursů je dnes tolik ...

EP: Být člověkem v tom nejlepším slova smyslu. Když si uvědomíme, že jsme součástí Vesmíru, že onu boží jiskru má každý v sobě, že jsme propojeni se svou Duší a že jsme vedeni, tak všichni moc dobře víme, co bychom měli a co ne. Jestliže člověk uvěří a nechá se svou Duší vést, odevzdá se do vyšší vůle, pak udělá to jediné, co může. A začne být laskavější, tolerantnější, nebude posuzovat, nebude kritizovat druhé ... každý člověk potřebuje získat své zkušenosti a právě přes ně si něco uvědomit. To nejvyšší, co máme, je lidství. Lidství v nás.


JM: Co lidi nejvíce v dnešní době sráží?

EP: Myslíš v životě, nebo na cestě?


JM: Oboje.

EP: Je to strach. Že o mne nebude postaráno, že mohu o něco přijít, že mohu onemocnět, závislost na hmotných věcech ... Když si člověk řekne: jsem Duše, jsem nesmrtelná bytost, přišel jsem si sem pro zkušenosti a toto skutečně přijme, může se začít radovat, prožívat současný okamžik tady a teď. Budu-li žít ve strachu z budoucnosti, nebo ve strachu z minulosti, tak nežiji přítomností. Ale strachy vznikají z nevíry ... Máme stále pocit, že jsme vydělení z jednoty. A přitom se ti andělé a všechny ty krásné bytosti světla tolik snaží, aby nám dali najevo, že tomu tak není.


JM: Zajímavý pohled máš na jisté osudové předurčení, na ovlivnění planetami při narození. Je to jen jakási nabídka, kterou můžeme přijmout, nebo nemusíme. Jak to tedy je se svobodnou vůlí?

EP: Astrologii jako takovou ponechám stranou, to zrovna není moje parketa. Člověk však svobodnou vůli má. Než se fyzicky zrodí, tak si Duše určuje tzv. jízdní plán života a uzlové body. Ty jsou dány. Když se v životě do situace tzv. uzlového bodu dostaneme, můžeme se svobodně rozhodnout, jak v něm budeme reagovat. Tzn. vždy můžeme říct ano či ne. Když řeknu ano, mohu jít mnohem snadněji, když ne, tak zas poznám zkrátka další věci a události. Posléze přijdu do dalšího uzlového bodu a znovu mám právo říci ano či ne. Takže ty uzlové body jsou osudové, jak tomu lidé říkají, a svobodná vůle je možnost se v nich rozhodnout.


JM: Můžeš říci, co se v této době děje nad Prahou?

EP: Nad Prahou je již dobudován světelný chrám St. Germaina. V několika meditacích jsme tam již byli, je to tam nesmírně krásné. V propojení jsou již i některé další skupiny a ta práce již brzy nastane. O co se tu jedná? Jde o spolupráci nanebevzetých mistrů, archandělů, andělů a lidí. U mnohých už taková spolupráce probíhá, ale začne to být v daleko širším měřítku. Je krásné sledovat, že mnoho našich lidí již začíná plnit své poslání. Budou pomáhat dalším a ti dalším ... je to štafeta.


JM: Co si prosím Tě pod oním chrámem máme představit?

EP: Světelný chrám je nesmírně silné energetické místo. Jsou to takzvané síly Světla, jako jsou v kosmu, tak jsou zde nad Prahou. Není to na fyzické úrovni, ale na jemnohmotné. Je tam zastoupen zejména fialový plamen St. Germaina, tedy očisty, svobody a a transformace, je tam energie nanebevzetých mistrů a andělů, ale je tam již i energie, kterou tam kumulujeme my všichni. Na světelný chrám nad Prahou je však samozřejmě možné se napojit odkudkoli, z jižní Ameriky, z Afriky ... to nehraje roli. Když jsme byli v Peru, posílali jsme do něj po každé meditaci energii.


JM: Na svých seminářích učíš lidi pracovat se Světlem jako nejvyšší možnou vesmírnou energií. Byl jsem překvapen, že to funguje u jídla, které se nezdá být zrovna čerstvé, funguje to u zvířat, pokud na nás chtějí zaútočit. Co že by si člověk měl v těch chvílích říct či mantrovat?

EP: 'Já jsem láska, já jsem světlo', či 'já jsem boží přítomnost'. Nejsilnější mantra je 'já jsem boží přítomnost', ale je to pro lidi, kteří již s energií 'já jsem' pracují. Pokud to dokáží v srdci procítit, je to opravdu nejsilnější mantra, která existuje. Lidé, kteří již mají v srdci boží trojplamen, tak mohou mantrovat 'já jsem láska, já jsem světlo, já jsem boží trojplamen'. Tyto mantry by měli používat i ve chvílích, kdy se necítí fyzicky či psychicky dobře. Vibračně je to z toho dostává výše. To je důležité ...


JM: Co bys našim čtenářům ještě vzkázala?

EP: Buďte světýlky! Buďte otevření. Lidské srdce je nádherná, velikánská pochodeň světla, kterou každý máme k dispozici. Co to znamená mít rád, ví každý člověk. Někdo zpočátku myslí, že jde pouze o ty jeho nejbližší, ale pak zjistí, že lásku lze rozšířit na všechny lidi, na přírodu, na krajinu, na všechny bytosti. A to je otevřené srdce. Dovolit každému být sám sebou, žít, jak sám cítí, dělat si své chyby, aby se na nich učil. A má-li člověk otevřené srdce, je krásným světýlkem. A protože mohutně vyzařuje, podle zákona stejnorodosti k sobě přitahuje stejnou energii. Přicházejí k němu lidé, kteří buď světélko potřebují, nebo ho již také vyzařují. To se pak světýlka spojují, planou a působí dál. A to je krásné ... (usmívá se).


JM: Evo, díky za všechny hledající, kterým pomáháš najít sebe sama. Děkuji za rozhovor a ať se Ti i nadále dílo daří ...

EP: Já také děkuji (bližší informace pro případné zájemce jsou dostupné na tel. 608 715 073 (pí Nosková)). (pro webový magazín OSUD.cz a Zpravodaj Hledající připravil jiří mašek, červen 2003)


Zpět na začátek.


Rozhovor s Antonínem Marešem

(autorem publikace Já a Vesmír)
JJ: Knihy zabývající se hlouběji esoterikou se asi nikdy nedočkají desetitisícových nákladů, naopak se spíše stává, že jsou šířeny vlastním nákladem převážně v okruhu bližších či vzdálenějších známých autora. To samozřejmě neubírá nic na jejich hodnotě, spíše naopak. Takový je i osud Vámi nově vydané publikace Já a Vesmír, která je od konce dubna v našem knihkupectví k dispozici. Pokud bych se pokusil knihu charakterizovat, určitě bych si všiml Vaší snahy zdokumentovat jevy tak, aby vše do sebe zapadalo a mělo svou vnitřní logiku, což je vlastní vědeckým metodám. Zde však podoba s tradičními vědci končí, protože oblasti, kterými se zabýváte, klasická věda téměř zcela opomíjí. Souhlasil byste s označením Vámi probíraného tématu jako "nedogmatická esoterika"?

AM: Nesetkal jsem se s tímto názvem v této podobě. Na druhou stranu považuji automaticky vše co se skutečné esoteriky dotýká za nedogmatické. Pokud budeme k danému problému přistupovat s určitým, předem daným a tím neměnným dogmatem, pak přeci nemůžeme získat víc, nežli to, co se do daného omezení vejde. To je ale trochu málo, alespoň dle mého mínění. Proto ve svém uvažování nemám vyhraněné mantinely a jsem ochoten přistupovat i na nestandardní náhledy. Vše ale musí být logicky zdůvodnitelné a nesmí být v rozporu s realitou a logikou. To, jestli daný problém je či není řešitelný současnou vědou, pro mne má daleko menší význam, nežli shora uvedené tvrzení. Bádání v duchovnu považuji osobně za nadstavbu současné vědy a vlastně teprve tento obor dává lidskému snažení smysl a hloubku. Tím se Duchovní věda stává branou k moudrosti.


JJ: Vaše kniha má podtitul "kniha pro hledající". Měl by podle Vás být každý hledající?

AM: Jedná se o nedorozumění. Nejde o podtitul ale o "zprávu" těm, kteří hledají určitý druh knih. Je mnoho autorů, kteří vyjadřují pouze určitý druh myšlenky a celá kniha je zaměřena pouze na přípravu, rozvinutí a přijmutí této myšlenky (či souboru myšlenek). To, co jsem měl na mysli já, je něco jiného. Jedná se o to, že tato kniha je vlastně návodem pro člověka, jež hledá. Nejde tedy o příběh, ani o ojedinělé myšlenky, ale o celkový soubor myšlenkových struktur, jež je potřeba zvládnout. Toto pojednání, přestože není objemově mohutné, je co do myšlenkového potenciálu velmi obsáhlé. Zahrnuje vlastně cestu hledajícího tak, že výsledkem je konstatování o nalezení sebe sama v Božím plánu a zjištění, že tento plán je nad chápání mnohých a to především svou krásou a nádherou. Nalezení sama sebe znamená porozumět světu tak, že pojednou porozumíte dějům a činnostem kolem sebe a uvidíte svět jenom jako projekci svého vědomí. Uvědomíte si úžasnost tohoto Božího plánu a sebe sama v něm, jako bytosti naplňující Boží odkaz. Produchovněním hmotnosti a posléze tvorbou a zároveň návratem k základům své božské podstaty tak člověk naplňuje toto předurčení a tento odkaz.


JJ: Můžete nám prozradit, co Vás osobně vlastně k duchovnímu bádání přivedlo? Podle způsobu argumentace předpokládám, že máte spíše technické vzdělání.

AM: Ano, máte pravdu. Jsem vzděláním "strojař" a svou profesí programátor počítačových aplikací. Jsem i ten, kdo se aktivně podílel na mistrovství republiky v šachu. Mluvím o tom proto, aby byla jasná role vlivu logiky. Nejsem zastáncem víry. Nadneseně řečeno -- dokud jsem věřil v Boha či materialismus, do té doby jsem se potácel v nejistotě a pochybnostech. V okamžiku, kdy jsem dospěl k poznání věcí, našel jsem svůj opěrný bod. Řečeno jinak. Studiem jaderné fyziky a struktur hmoty na jedné straně a Vesmíru na druhé (teorie relativity) jsem dospěl k poznání věcí. Nejde o domněnku, ale o stav v němž se domněnka mění na poznání a vy si nemyslíte, že je to tak či onak, ale víte to. Ten, kdo se vážně těmito věcmi zabývá, tak dříve či později dospěje do stavu, kdy si uvědomí, že vše je založeno na nádherné, ničím nezaměnitelné kráse logicko-rozumových kombinací, které vycházejí z citu, jež je postaven mimo chápání současného člověka. Toto poznání vedlo k dalšímu studiu východních učení (Indie), ale i studiu učení současných esoteriků. Z nich pak nejvíce na mne zapůsobil již nežijící mystik a badatel minulého století -- Rudolf Steiner. On je zakladatelem již zmíněné Duchovní vědy.


JJ: Jaký máte názor na působení sdružení Sisyfos v naší republice a jím udělovaných "bludných balvanů"? Byl byste potěšen tímto "vyznamenáním" či alespoň nominací na něj?

AM: Nikoliv, nebyl a tuto "cenu" bych ignoroval. Domnívám se, že v době, kdy se dotýkáme samé podstaty naší existence a to jak na hmotné tak i na duchovní stránce, je existence podobných seskupení anachronismem. Vychází ze zjednodušené víry (nikoliv poznání) ve hmotu. I v knize je jednoznačně ukázáno na to kdo a co jsou materialistické teze a na to, že jde v podstatě o nevědomost. Jaký smysl má ocenění, jež dostane profesor university od člověka, který nedosahuje svou moudrostí ani k výšinám dětí školou povinných. Takový "smysl" vidím v udělování těchto cen. Je zapotřebí toto nejenom odmítnout, ale odvrhnout jako škodlivé a zpátečnické. Současná věda je na hony vzdálena náhledu těchto lidí a oni by paradoxně museli označit za největší blud právě současné vědecké teze. Roky 1525-1879 jsou dobou přírodovědeckých objevů, které směřovaly stále hlouběji do hmoty. Na přelomu 19. a 20. století ale dochází k obratu. Newtonova mechanika, jež byla zformulována uprostřed předchozího času (1687), byla sesazena. Královnou fyzikálních teorií se stala Einsteinova speciální teorie relativity (1905) a Bohrova kvantová mechanika (1913). Einsteinovy objevy znamenaly převrat v klasické newtonovské fyzice a tvoří základ nové fyzikální představy světa. Najednou se nevychází jen z empirického pozorování, pojednou neplatí jen to, co se dá vnímat smysly, ale z ideje, z čistého myšlení, tj. ze vzorců. Jinak řečeno shora dolu, od myšlení k hmotě. Mnohé Einsteinovy objevy, ke kterým dospěl pouze myšlenkovým pokusem, byly potvrzené pozorováním až mnohem později (zakřivení časoprostoru, ohyb světelných paprsků v blízkosti velmi těžkých těles). Teprve nedávno se potvrdila existence gravitační čočky ve vesmíru, kterou Einstein předpokládal. Existence nové částice, pozitronu, vyšla z matematické rovnice (Dirac 1928). Byla potvrzena až o 4 roky později (1932). V předchozím období se věřilo, že hmota je nezničitelná, věčná, že je podstatou (principem). Ve 20. století se vědcům hmota rozplynula před očima. Hmota vznikla z vakua, tedy z ničeho, a může se opět do vakua rozplynout. Heisenberg zformuloval princip neurčitosti (1927), podle kterého není možné určit zároveň rychlost a polohu elektronu. Hmota se stala iluzí, která je podobná indické máji a o níž se nedá s určitostí říct ani to, že v dané chvíli je na daném místě anebo ne. Atom se změnil na nepostihnutelnou vlnoplochu, která je hned tu a hned zas jinde. Elektron se proměnil na vlno-částici (de Broglie), která si je "vědoma" -- nad světelnou rychlostí a v nulovém čase! -- pohybu jiného elektronu na druhém konci vesmíru (Aspect). Vědci zůstali šokováni poznatkem, že "objektivní" fyzikální měření není možné oddělit od subjektu pozorovatele. Kvantová mechanika přestoupila práh do oblasti, ve které se pracuje s hypotetickými, předpokládanými veličinami, které nejenom nezjistí naše smysly, ale nemohou zjistit ani naše přístroje. Tak, jak se vyjádřil Karel Popper - materialismus překročil sám sebe. Také v medicíně se lékaři opět propracovali k práci s neviditelným fluidem a to v homeopatii a v akupunktuře. Ve fyzickém těle žádné akupunkturní meridiany nejsou. Ať lékař pitvá jak chce, žádné nenajde. Ani v homeopatických přípravcích nenajdete žádnou chemicky činnou látku a to ani tím nejkvalitnějším měřením. V transpersonální psychologii a neurochirurgii se vědci propracovali k názoru, že vědomí je cosi, co není ve své podstatě vázáno na šedou mozkovou kůru. Shrneme-li předchozí, pak lze konstatovat, že věda se jednoznačně odklonila od materialismu. Ve společenské praxi, v ekonomice a politice se ale setrvává na starých materialistických pozicích. Pokud chceme toto změnit, pak je nejvyšší čas, abychom tento tzv. vědecký materialismus minulých století překonali i filozoficky. Jinak nejsme schopni se pozdvihnout k pochopení některých skutečností, které jsou nezávislé od hmoty. Naše neschopnost nebo dokonce i neochota to provést, vrhá společenské procesy do zmatku. Podobně jako Galilei, byl ještě sto let po nástupu materialistických věd uvězněn za svoje přírodovědecké objevy, tak i současný duch času bude muset ještě dlouho poté, co Einstein uveřejnil svojí teorii, zápasit se starým duchem času. Tentokrát jsou to zastánci "vědeckého" materialismu v přírodních i společenských vědách, posměváčci a odpůrci duchovní vědy, kteří jsou v roli inkvizitorů, co veřejně pranýřují, soudí a "upalují na hranicích" představitele nového ducha času. Jejich argumentace je zrovna tak dogmatická, iracionální, emocionální, neudržitelná a směšná jako kdysi argumenty inkvizice. Tak jako kdysi se inkvizitoři ani za svět nechtěli podívat do Galileova dalekohledu na Jupiterovy měsíce, fáze Venuše, skvrny na Slunci -- tak i dnes se mnozí odmítají tvrdohlavě přesvědčit o významných skutečnostech, tvrdíc, že stejně neexistují.


JJ: Prozatím se bavíme asi příliš obecně. Mohl byste svými slovy charakterizovat oblast svého bádání a tím současně záběr Vaší knihy?

AM: Ano mohl. Odpověď je snadnější, nežli by se zdálo. Jsem hledající. Jsem tedy ten, kdo na své cestě životem potkává věci a události a nechává se jimi inspirovat. Hledám v nich obecně smysl a řád a tím i význam pro mne jako takového. Protože náhody neexistují, je to velmi inspirující a poučné. Lze tu i pouze s pomocí rozumu dospět k dedukcím, které nás přivedou k příčině a k řešení mnohých našich úkolů. Snažím se porozumět světu a těm, kdo zde byli před námi. Ano, mám jistý stupeň vhledu. Stačí mi vzít do ruky například kámen a "vidím" jeho cestu dějinami. Dospěl jsem k poznání (nikoliv k domněnce) o struktuře Universa, jež lze zjednodušeně nazvat vhledem přes roviny . Nemám zájem o kontakt s "ONÍM" světem. Chci mnohem víc. Chci se dotknout struktur určujících nás jako takové, chci poznat moudrost a nikoliv jen chytrost. Chci poznat skutečnou lásku a nikoliv jen lidskou lásku. ONEN svět je pouze místem, kde se připravujeme na pozemskou cestu, nebo kde zhodnocujeme svou dosavadní činnost zde na zemi. Smyslem mého počínání je to, abych v co největší míře ovládal nejen emoční, ale bude-li to možné i životní tělo, jež je motorem pro náš hmotný kabát (tělo). Mé ambice jsou značné, ale nejsou namířeny do tohoto světa, kde vše je pomíjivé a slouží nám jen jako prostředek k učení.


JJ: S mnoha tématy ve Vaší knize plně souhlasím. Jsem však mírně na rozpacích u teorií, které "staví na hlavu" všechno dosavadní bádání. Konkrétně u Vás jsem se zarazil na přesném suverénním určení počátku věku Vodnáře (konkrétně do roku 3573 n.l.) a hlavně na tvrzení o údajném prohození energetických vlivů planet Merkur a Venuše v klasickém astrologickém pojetí. Jste si těmito teoriemi opravdu hodně jist?

AM: Jde o dvě na sobě nezávislá konstatování. Napřed se vyjádřím k druhému. V knize je napsáno doslova: Abych konkrétně ukázal, jak zrádné je vnější prostředí, pokusím se řadou článků poukázat na jeho labilitu. Netvrdím, že planety jsou prohozeny. Tvrdím jen, že indicie uvedené v knize tomu nasvědčují. To, že je to možné se mi zdá stejně pravděpodobné jako to, že tomu tak není. Nelze ale tento jev odmítnout s tím, že je to nesmysl, neboť nám se to tak jeví. Zdá se, že řešení je nutno hledat v jiném přístupu k současnému člověku ve smyslu jeho zvratu z involučního duchovního směru do evolučního. Znamená to cestu, jež již skutečně povede k nazírání Božích záměrů. Člověk svým vědomím tvoří. Je nutno si to uvědomit s plnou vahou a tím najednou vyvstanou uvedená tvrzení v knize v jiném světle. Je zcela možné, že svým chtěním jsme zaměnili (prohodili) mnohé vlastnosti těchto planet. Duchovní síla celého lidstva je značná. V knize je na to poukázáno proto, aby si čtenář uvědomil, že i takové dogma, jako je počet a název planet, může být zrádné. Jde o příklad, ne o samotný jev, který zde hraje vedlejší roli. Tvrzení o Vodnářském věku jsou převzata z Sophistického učeni (Duchovní věda) od p. Páleše. Jedná se dle mého názoru o jednoho z velikánů současnosti. Zpracoval Angelológii dějín, na které pracoval 10 let (slovensky). Toto dílo je psáno formou vědeckých zpráv a znamená naprostý zvrat v chápání společenských vztahů. Stejně jako teorie relativity ve fyzice. Když jsem se seznamoval s tímto dílem, tak jsem byl značně překvapen (mírně řečeno) s vývody v této publikaci. Čím víc jsem "vzdoroval", tím více jsem se pak v duchu omlouval. Naše pojetí světa je, aniž si to uvědomujeme, velmi podřízeno "vymývání" mozků. Jenom samotné tvrzení, že souhvězdí a znamení jsou dvě různé věci, nehodláme akceptovat. Přitom se jedná o základní postoj astrologa. Kdo o tom ví, kdo se jím řídí? Doba pokročila. Pan Páleš (dnes uznávaný badatel na evropské úrovni) je u nás neznámý pojem. Jeho dílo se objevuje na popředních světových universitách. V této souvislosti si lze jen povzdechnout nad někdy věhlasnou českou vzdělaností. Tisíce důkazu, grafů a logických zdůvodnění jednoznačně ukazuje, že naše myšlenka o vstupu do Vodnářského věku je omylem. Důkazy jím předložené jsou tak jednoznačné a nesmlouvavé, že nelze než konstatovat náš omyl. Všem vážným zájemcům doporučuji studium tohoto díla.


JJ: Podílíte se též na výrobě tzv. Pí-vody. Můžete nás ve zkratce informovat o jejích pozitivních účincích?

AM: Přístroj na výrobu tzv. Pí-vody umí vytvořit vodu skládající se 100 %ně jen z třímolekulových shluků (clusterů). Voda takto upravená se nejvíce podobá původní vodě na Zemi (v době před 500 miliony let, kdy vystupoval život z moří) a má řadu významných vlastností. Je to zatím vlastně velmi zřídkavá věc, když přístrojem napravujeme a navracíme přírodě a lidem zpět to, co jsme zničili. Takto zharmonizovaná voda přenáší do těla informaci o původním stavu života jako takového. Tělo si pak "vzpomene", jak obnovit imunitní systém, umí si poradit s nečistotami uvnitř systému a dokáže člověka zvednout nejen na tělesné, ale i na duchovní stránce. Jde tu opět, jako už tolikrát, o stav záměrného ignorování dobré věci (státem). Pí-technologie představují naprostý zlom v chápání přírody i dění kolem nás. Zasahují do zemědělství, potravinářství, stavebnictví, ale i do lázeňství a dalších oborů. Lidé trpící neduhy se po pití této vody velmi rychle zotavují. Příroda, jež je takto ošetřena se vzpamatuje i ze stavu naprosté destrukce životních proudů v ní. Nepoužíváme reklamu a přesto počet středisek roste a počet lidí s pí-vodou spojených rovněž. Doporučuji všem se s tím seznámit na Internetu. Adresa: pi-voda.cz


JJ: Na závěr bych Vás poprosil, zda můžete vzpomenout letem světem některé tituly, které jste četl a které sám považujete za hodnotné.

AM: Všechny knihy od Rudolfa Steinera (pozor není to čtení na dovolenou, ale studium). Knihu od Páleše Angelológia dějín (v dohledné době vyjde česky - pozor cena je úměrná, pohybuje se cca kolem 1750 Kč) - web stránka www.sophia.sk Připravuje se další o Přírodě ve smyslu života rostlin a jejich vztahu k lidem Pokud by někdo měl skutečně vážný zájem, pak bych poskytl některé své studie o rozpracování otázek dle Angelológie dějín. Jde o náhledy na minulé a současné století v kontextu těchto vlivů. Rosenkruciánská kosmokoncepce od Max Heindela (současník Steinera - komplexní pohled na Universum).

Za hodnotné považuji velmi mnoho dalších knih. Poznáte je jednoduše. Knihy, které mluví o poznání, učení sama sebe a o lásce pro druhé, jsou těmito knihami. Knihy, které vás chtějí dovést do bohatství a nic nedělání jsou brakem.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Zpět na začátek.


Rozhovor s Kateřinou Melanovou

(terapeutkou tónové terapie a etikoterapie a jednou z hledajících)
JJ: Obvykle ve svých rozhovorech zpovídám autory či vydavatele knih. Občas však učiním, tak jako nyní, výjimku ve snaze podívat se na svět i z jiného úhlu. Proto bych rád položil několik otázek i Vám, jako terapeutce z praxe. Ostatně, mezi námi, nikdo neví, v kom nakonec nějaký námět na knihu uzraje. Můžete nám prosím prozradit, jak jste se vymanila z klasického materialistického pojetí světa, kterému nás učili ve škole?

KM: Potkala jsem ve správnou chvíli ty správné lidi, jak už to tak je naštěstí v životě zařízeno. Do té doby jsem byla neurotický vykolejený jedinec, který pořád něco hledal a nevěděl co. Seznámila jsem se se skupinkou léčitelů, kteří se tehdy pravidelně scházeli v jedné mateřské školce, kde zadarmo pomáhali lidem. Tam jsem potkala člověka, který je dodnes mým laskavým duchovním průvodcem a skvělým kamarádem. Od té doby se mi do ruky dostala řada knih, které mi rovněž leccos osvětlily. Zažila jsem pak několikrát různé stavy vědomí, které mi potvrdily, že se věci dějí úplně jinak, než jak to můj materialistický rozoumek chápal. Od té doby jsem procházela různě intenzivními obdobími duchovního hledání. Dnes už díky Bohu vím, že jsem na té mé správné cestě.


JJ: Je krásné umět vnímat subtilní energie, které většina lidí necítí. Dvojnásob krásné pak je umět je ovlivňovat tak, aby ve druhém iniciovaly změnu k lepšímu. A to se zřejmě pomocí Vámi užívané tónové terapie daří. Povězte nám, co si máme pod tímto pojmem představit a zda máte v tomto ohledu nějakého učitele, který Vás inspiroval?

KM: K tónové terapii jsem se dostala sama, protože já to mám v životě tak, že si věci sama musím objevit a pak zjistím, že to funguje a pak se dočtu, že to existuje i jinde. Asi před pěti lety jsem se "vážně" začala věnovat léčitelství, nejprve energií rukou, kameny, bylinkami, elixíry, reflexní terapií na chodidlech, aurasómou, energetickou kresbou atd. Vlastně jsem hledala a přitom jsem sama zrála. Záběr jsem získala poměrně povrchní, ale široký. Dnes si myslím, že působím na lidi pouze jako prostředník čistě intuitivně a mohu tedy použít různé formy pomoci pro různé případy. Na jaře minulého roku jsem po delším období, kdy jsem se věnovala olejomalbě energetických obrazů, pocítila nepřekonatelné puzení zpívat. Kdysi jsem se zpěvem zabývala, ale pak se mi "uzavřely" hlasové možnosti a musela jsem si mnoho let počkat, až bude zase ten správný čas. Dnes i díky úžasné dámě, paní prof. Vrchotové jsem se opět rozezpívala. Napadlo mne používat jednotlivé tóny při energetickém působení a podle slov mých sensibilních přátel byl účinek značně zesílený. Navíc působení tónu může zasahovat u různých lidí do různých energetických těl a tak odblokovávat problémy emocionální, ale i patrně duchovní, zřejmě výjimečně i karmické. Jak je každému povoleno.


JJ: A co by šlo krátce říci k etikoterapii?

KM: Chápu etikoterapii jako navedení člověka na etickou cestu, tedy cestu čistoty, kdy se vracíme k našemu původnímu čistému já. Moc mi v tom pomohl dr. Hrušovský, který mne přes rok takto "léčil". Díky němu jsem pochopila, že etikoterapie je nedílnou součástí každé pomoci, protože navádí člověka k práci na sobě a tudíž je pro očistu nezbytná. Ale ten termín používám jen pro to, že mi připadá poměrně výstižný. Nicméně nejde o nic jiného než o očistu. Kdybych to měla popsat trochu podrobněji, energeticky asistuji člověku k tomu, aby poznal svůj vlastní stín a postupně jej přetransformoval ve své světlé stránky. Jednoduše se to říká, těžko se to dělá, ale výsledkem je velká úleva.


JJ: Myslíte, že má tónová terapie jakousi paralelu např. s aura-somou či homeopatií?

KM: Určitě. Ve všech případech jde jen o tvrdou práci na sobě, forma pomoci nám přijde taková, jakou potřebujeme. Rovněž tak osoba, která nám pomoc zprostředkuje, nám bude natolik duchovně a tematicky blízká, abychom byli schopni pomoc zužitkovat. Mně homeopatie i aurasóma v životě moc pomohly.


JJ: A nyní k Vám promluvím jako člen spolku Sisyfos a řeknu: "To, co říkáte je všechno nesmysl! Tóny mají tak nízkou energetickou hladinu, že samy o sobě nemohou žádné vnitřní procesy měřitelně ovlivnit. Ukažte mi to na přístrojích!"

KM: Tón se změřit dá. Má vlnovou délku. Nedá se patrně zatím změřit energie psychického bloku na který vibrace tónu působí. Zároveň by se musely měřit vibrace terapeuta, tedy jeho duchovní síla, protože i tím se účinek odlišuje. Pokud bych se měla setkat se skeptikem, brala bych to jako zkoušku, tak jako všechny ostatní situace. Určitě bych nikoho nepřesvědčovala, protože člověk, kterému mám pomoci, nepotřebuje přesvědčovat a skeptik si na to přijde třeba někdy příště. Tao-te-ťing říká: "Moudrý koná, aniž zasahuje, poučuje, aniž mluví". Tak si to vybavím, jestli se s někým takovým budu muset setkat.


JJ: Žijeme v krásné době, kdy už i pro naše děti existuje mnoho škol, které se snaží vyučovat v širších souvislostech. Potěšilo mně, když jste ve třídě našich dětí v Londýnské měla přednášku o tom, že "svět není pouze to, co vidíme". Pracujete ráda s dětmi a co říkáte našemu současnému školství?

KM: Pracuji ráda s dětmi i s dospělými. Děti mají tu výhodu, že si ještě dovedou hrát, ale přivést dospělého k radosti a hravosti vnímám jako větší výzvu. My jsme už zablokováni tlakem společnosti, programy z dětství, naše individualita je rozemleta na prach. Když se člověku podaří v sobě znovu nalézt to malé hravé radostné dítě, je to nádhera! A smím-li u toho být, je to velká odměna. Děti jsou pomoci mnohem otevřenější a jde to dobře. Ovšem vždy je nutno pracovat i s rodiči, odkud to vše většinou pramení. A naše školství? Zvykla jsem si věci nehodnotit. Je prostě odrazem naší společnosti a této doby. Mám pocit, že je to vše na počátku cesty k lepšímu, ale cesta bude dlouhá ...


JJ: A co Vy sama, neplánujete také svoji vlastní rodinu? Myslíte, že člověk sám pozná, kdy přišla vhodná doba?

KM: Já neplánuji nic, ale věděla jsem, že až přijde ten vhodný muž, budu rodinu mít. Protože jsem si představovala své "zrcadlo" dost náročně, musela jsem být náročná nejdřív sama k sobě, abych si takový protějšek zasloužila. A myslím, že se to nedávno stalo. Nevím, jestli člověk tu správnou dobu pozná, někdo asi ano. Já osobně jsem musela opustit všechno své očekávání, přání, tužby, představy, a naučit se pokorně žit pouze přítomností. Teprve pak to mohlo přijít. A já tak mohu být stále mile překvapována. Paradoxně jsem to zpočátku vůbec nepoznala.


JJ: Abychom neodbočili úplně mimo obor, budu rád, když se na závěr zmíníte o některých knihách, které Vás osobně, ať už dříve nebo nyní, provázely na Vaší životní pouti.

KM: Knih byla spousta. Moje první významné byly L. Hay: Miluj svůj život, Život mezi životy, G. Zukav: Sídlo duše, knihy F. Bardona, F. Kabeláka, z těch pozdějších J. Lengyel: Kniha lásky, Lama A. Góvinda: Základy tibetské mystiky, některé knihy R. Steinera, R. Dahlke: Nemoc jako cesta, Abd-ru-Shin: Ve světle pravdy, knihy Tomášových, J. Marek: Tajné dějiny hudby, Stepski: Saí Bába promlouvání k západu, Tibetská kniha mrtvých, Čhogjal: Dzogčhen, knihy R. Bacha, P. Coelha, atd. Knihy jsou mi vždy inspirací, nikdy neberu žádnou příliš vážně, protože jsou všechny psány či interpretovány pouze lidmi a tak by se měly podle mého názoru pojímat. Vždy v pravý čas mi přišla ta pravá kniha. Stejně jako vždy v pravý čas přichází i všechno ostatní, jako i setkání s Vámi. Děkuji Vám.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Jitkou Studničnou (nakladatelkou, homeopatkou a příznivkyní esoterních věd)


JJ: Vaše malé nakladatelství Elfa dodává knihy do našeho knihkupectví již řadu let. Prozraďte nám prosím, kdy vlastně ve Vás nápad provozovat vlastní nakladatelství uzrál a co bylo inspirací pro jeho poměrně neobvyklý název.

JS: Po listopadu 89 jsem, jako mnozí jiní, stála před otázkou, jak naložit se získanou svobodou, po které jsem tolik toužila, co budu dělat, co mohu nabídnout. Možnosti, které se před námi všemi otevřely, byly úžasné, stačilo jen si vybrat a pustit se do práce. Když jsem sečetla dohromady co jsem se doposud naučila a co mám ráda, bylo z toho nakladatelství. Zpočátku jsem souběžně pracovala jako parlamentní zpravodajka jednoho deníku, protože jíst a platit složenky se musí, a nakladatel bez knížek nemá žádné příjmy. Na první knížku jsem si musela vypůjčit, protože jsem neměla žádné peníze, které bych mohla do svého projektu vložit. Je velice těžké začít podnikat bez koruny v kapse, ale když to člověk hodně chce a nemá přehnané požadavky na svou životní úroveň, podaří se to. A ten název - při svém vzniku se moje nakladatelství jmenovalo jinak. Krátce na to mě ministerstvo kultury požádalo, abych název změnila, protože to jméno patřilo jisté předválečné firmě vydávající gramofonové desky. Vyhověla jsem, protože v té době mi ještě nevyšla žádná knížka, a hledala jméno jiné. Muselo začínat na E (měla jsem už kaligraficky zpracovaný emblém krásného E), a Elfa, což znamená "víla", se mi zalíbila zvukem i obsahem. Byl to název daleko hezčí než ten předchozí. Jaké bylo moje překvapení, když po asi deseti letech existence Elfy vzniklo další nakladatelství se stejným jménem. Prostě mi jednoho dne začaly chodit faktury od firem, s nimiž jsem neměla nikdy nic co do činění, ta první byla z ruzyňského letiště za jakousi reklamu. Spolu s pracovníky letiště, kteří měli stejný zájem, jsme vypátrali paní, která si své nové nakladatelství takto pojmenovala. Několikrát jsme spolu telefonovaly, slíbila mi, že svou firmu přejmenuje. Později změnila názor a odmítla se názvu vzdát, jen k němu připojila své jméno. Takže, když se někdo zajímá o historii a krásnou starou architekturu, což je hlavní téma Elfy č. 2, telefonuje ke mně. Druhá Elfa, jak se zdá, žádné problémy nemá, protože její telefon nikde nenajdete. Kdo hledá Elfu a podívá se do žluté části Zlatých stránek mezi nakladatele, najde tam pouze mně. Pletou si nás distributoři i knihkupci. Občas po mně chtějí něco, co jsem nikdy nevydala, a já stále vysvětluji a vysvětluji.


JJ: Každá z Vámi vydaných knih spadá do trochu jiné oblasti (na stole před sebou mám například knihy: Mystikové a mágové Tibetu, Dětské typy v homeopatii či Vědecká grafologie pro začátečníky). Co spojuje tyto na první pohled odlišné ediční záměry?

JS: Moje knihy spojuje například to, že by za komunismu nikdy nesměly vyjít. Mystikové a mágové Tibetu vyšli, tuším, v roce 1921 a od té doby už nikdy. Velmi smutný byl osud Vědecké grafologie. Jeho autora umučili nacisté v koncentračním táboře a komunisté ho perzekvovali i po smrti - jeho knihu, sotva vyšla, nařídili v roce 1948, kdy zvítězili ve volbách, ihned sešrotovat. A homeopatie jako věda neměla za komunistů vůbec právo na existenci.


JJ: Život malého nakladatele bývá ztrpčován řadou obtíží. Často slyším třeba stesky na nedobrou platební morálku některých knihkupců. Jaké máte v tomto směru zkušenosti Vy nebo co jiného Vás při nakladatelování sužuje?

JS: Začala jsem od nuly a dodnes mám co dělat, abych dala dohromady peníze na tiskárnu, autorská práva, překladatele - chybí mi každá koruna, kterou někdo ukradne. Některý knihkupec za knihy nezaplatí, posíláte upomínky, nikdo neodpovídá, telefon nikdo nezvedá nebo číslo už neexistuje, a nakonec, když se za ním jedete dohodnout osobně, zjistíte, že namísto knihkupectví je tam drogerie a pana XY nikdo nezná. Nebo zkrachuje firma, která odebírala knížky, aniž za ně zaplatila, a likvidátor vám suše oznámí, že "po nich nezůstala ani židle". Někdy je to opravdu těžké.


JJ: Alexandra David-Neelová, jejíž knihu jste vydala, pronikla hluboko pod povrch tibetského způsobu života. Prozraďte nám prosím, co Vy sama si myslíte o díle Lobsanga Rampy, které vychází ze stejného prostředí, a je jedněmi zatracováno a jinými velebeno.

JS: Rampovy knihy jsou velmi dobře napsány, čtou se jedním dechem. K jejich přitažlivosti přispívá zcela jistě i tajemno kolem osoby samotného autora. Nicméně, Rampa občas vsune do svého textu cosi, co mou pozorností zabliká červeně. Kdysi jsem se na verandě u manželů Tomášových zeptala dr. Tomáše, co si myslí o otevírání třetího oka vrtačkou. Zasmál se, mávl rukou a pravil, že je to pitomost.


JJ: Jednou z Vašich domén je homeopatie, o čemž svědčí i další vydaná kniha Dětské typy v homeopatii a, nemýlím-li se, i Vaše další ediční záměry v této oblasti. Dáváte přednost nějaké homeopatické škole a máte s ní případně nějakou osobní zkušenost?

JS: Homeopatických škol je u nás, pokud vím, šest. Pouze dvě z nich ale nabízejí systematickou výuku od samého počátku až do složení závěrečné zkoušky, po níž absolvent obdrží diplom. Absolvovala jsem obě, takže mohu srovnávat. Obě školy se zabývají klasickou homeopatií, obě kladou důraz na konstituci, obě vyžadují dobrou znalost materie mediky. Pražská škola nabízí posluchačům druhého a třetího ročníku téměř výhradně nádherné přednášky zahraničních lektorů s dlouholetou praxí. Brněnská škola je, co se týče zahraničních přednášejících, daleko skromnější, avšak celý systém její výuky jde poněkud více jak do šířky, tak do hloubky. Obě školy jsou dobré, a nemůže-li se budoucí student rozhodnout pro jednu z nich, doporučila bych mu obě. Ostatně - homeopatie je studium na celý život, takže, proč ne.


JJ: Použití homeopatie je velice všestranné. Vedle nápravy nemocí či harmonizace rozkolísané psychiky údajně může pomoci například při odvykání kouření. Souhlasila byste?

JS: Tohle vůbec není jednoduché. Léčba kuřáka je náročná jak pro homeopata, tak pro pacienta, který především musí hodně chtít. Naskýtá se námitka, že pokud opravdu chce, tak kouřit přestane i bez homeopatie, o čemž svědčí spousty lidí, kterým se to podařilo. Nicméně, stále tu zůstává početná skupina těch, kteří také opravdu chtěli a nedokázali to, a těm může homeopatie hodně pomoci. Třeba tím, že je psychicky zpevní natolik, že se jim pak snáze (a nejen s tímto problémem) bojuje.


JJ: Co si myslíte o používání a výrobě vlastních homeopatických preparátů? Je možné v domácích podmínkách dostatečně dobře a opakovatelně zajistit výrobní postup? Viděla byste nějaké výhody proti komerčně dostupným přípravkům?

JS: Výhody to nemá žádné. Je to velmi pracné, nesmírně náročné na čas -- vyrobit jeden lék vám může trvat celou dovolenou, spotřebuje se přitom spousta skla, které se pak musí vyhodit. Některé léky nelze vyrobit vůbec. Abych vysvětlila proč, dovolte jeden příklad za všechny. Prima materia, neboli mateřská tinktura léku Tarantula, byla vyrobena před mnoha desetiletími z tarantule, která, naložená do lihu, byla přepravována lodí. Nešťastnou náhodou se ale nádoba rozbila a živočich zůstal na suchu. Líh se odpařil a tarantule se začala rozkládat, takže když ji homeopaté dostali do rukou, spráskli ruce. Jiná tarantule ale po ruce nebyla, a tak byl lék vyroben z toho, co zbylo. Lék se odzkoušel, získal se jeho obraz, byl opublikován a používáme ho dodnes, například u některých typů hyperaktivních dětí. Napodobit celý tento proces není možné. Nikdo neví, v jakém stupni rozkladu tenkrát tarantule byla, nevíme, jak byla usmrcena, v jakém stavu byla naložena, jaká potom byla teplota vzduchu, vlhkost ... Některé rostlinné léky, když znáte postup, vyrobit můžete, zrovna tak léky z minerálů či kovů. Ale výsledkem si nemůžete být jisti, protože vaše rostlina možná rostla v úplně jiném prostředí, na jiném podloží a byla sklizena v jinou dobu. A minerál zase může mít příměsi, o kterých ani nevíte, a už vám vyjde lék z jiným obrazem než jaký jste čekali. V brněnské škole jsme na třídenním semináři s jedním vynikajícím londýnským lékárníkem léky vyráběli, ale spíš jako součást vzdělání, než že bychom to používali v praxi. Sama jsem vyráběla doma lék jen jednou, pro sebe, fungoval dobře, už při jeho výrobě jsem cítila úlevu, ale to je spíš výjimka. Lepší je si léky koupit, nejsou drahé.


JJ: Připadalo mi, že Váš zájem o esoteriku je velice hluboký a všestranný. Máte nějaký názor na to, jestli existuje jakási "přijímací zkouška" do hlubších rovin vědění reprezentovaná v některých naukách takzvaným "strážcem prahu"?

JS: Tuším, co asi máte na mysli. Kdybyste se mě zeptal na něco dalšího z homeopatie, mohli bychom si povídat ještě hodně dlouho a určitě byste se nenudil, ale na "strážce prahu" nejsem odborník. Všimla jsem si, že někteří při meditaci na něco takového narazili, jiní ne, nebo o tom alespoň nemluví. A také jsem si všimla, že každý, kdo se s něčím takovým setkal na vlastní kůži, to prožil trochu jinak. Měla jsem kdysi při meditaci silný zážitek, při kterém jsem se propadla do nějakého prázdného prostoru a vzápětí následovalo silné vtahování do čehosi jako černá díra. Uvědomovala jsem si naprostý zánik světa i mě samotné. Kromě černé díry nebylo nic a já, či spíš mé vědomí, tou dírou letěla ohromnou rychlostí. Strašně jsem se polekala a trhla sebou, což mi pomohlo z meditace vystoupit. Přestala jsem meditovat a svěřila se dr. Tomášovi. Řekl mi "neboj se, jdi do toho znova, třeba to příště nebude takové, ale naopak přijde možná něco krásného". Když o tom tak přemýšlím, řekla bych, že to, čemu lidé říkají "strážce prahu" je náš vlastní strach v nás.


JJ: Na závěr bych se zeptal již téměř obligátně: jaké bychom našli oblíbené knihy ve Vaší knihovničce a jaké jsou Vaše ediční záměry na tento rok (2003)?

JS: Moje regály s knihami se velice podobají regálům ve vašem knihkupectví, je tam jen o něco víc homeopatie. A ediční plány Elfy? Samozřejmě připravuji další knihy z oboru homeopatie, z nich za nejdůležitější považuji Repertorium a Materii mediku slavného indického homeopata dr. S. R. Phataka. Po Candidě albicans, která nedávno vyšla, mám v redakci další, podobné dílo, zkoušku léku Bambus. Po již vyšlé Teorii morfické rezonance od Ruperta Sheldrakea, kterou redakčně i nakladatelsky zpracovala moje dcera Sabina, pracuje nyní na další knize, téhož autora, která se v USA dočkala několika vydání a je to stále jeho bestseller -- Sedm experimentů, které by mohly změnit svět. Sheldrake se zde zaměřil na sedm z mnoha fenoménů, které konvenční věda nedokázala dosud uspokojivě vysvětlit, například schopnost psů předvídat, kdy se jejich majitelé vrátí domů, či vliv myšlenek experimentátorů na výsledky jejich pokusů. Experimenty jsou formulovány tak, aby si je mohl ověřit či podrobit zkoumání prakticky každý. Ve fázi překladu jsou dvě lahůdky pro vyznavače jógy od Svámího Vivékánandy: Džňána jóga, v češtině dosud nepublikovaný přepis vybraných přednášek tohoto významného šiřitele indické jógové filozofie na západě, a od téhož autora by měla letos vyjít ještě Karma jóga, napsaná také se zvláštním zřetelem na potřeby a mentalitu západních čtenářů. A ještě na jednu pěknou knížku bych chtěla upozornit, a to na málo známé dílo plné mystiky od Julia Zeyera -- Fantastické povídky.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Karlem Funkem (autorem knih o esoterice resp. možnostech její aplikace v denním životě)


JJ: Vaše před časem vydaná kniha Mystik a učitel František Drtikol přibližuje život a dílo tohoto duchovního velikána. Můžete nám prozradit, kdo nebo co Vás kromě něho inspirovalo na Vaší esoterické stezce?

KF: V první řadě život sám. Nadělal jsem se - nyní i "loni", tj. v minulém životě i těch dřívějších, mnoho hloupostí a když teď posbírávám následky, hledím to nést trpělivě, s očima otevřenýma k poznávání účelu své karmy a s vděčností, že si mohu odčiňovat staré chyby a viny a přibližovat se tím Bohu. A těch "naukových" inspirací bylo víc - od dr. Tomáše a vůbec Východu v mých začátcích přes Krišnamurtiho, Bruntona či křesťanskou mystiku až po antroposofii Rudolfa Steinera, která nabízí současnému člověku způsobem přiměřeným dnešní době vše, co je k duchovní cestě potřebné. Nevím, je-li má cesta v něčem esoterická, hledím spíš být důvěryhodný pro okolí, pro sebe i pro duchovní světy a to je pěkná denní dřina. Esoterika mi k tomu dodává smysl, poznávání duchovních zákonitostí i radost a důvěru v Boha i v sebe.


JJ: Další dvě zajímavé knihy (Tři duše na boso a Meditace jako píseň duše) Vám vyšly v nedávné době. Zatímco první z nich se zabývá esoterickými inspiracemi, které ve Vás vzbuzují výtvarná díla Táni Fischerové, Dany Majdové a Václava Švejcara, druhá přibližuje meditaci nejen jako techniku, ale jako životní způsob. Mohl byste našim čtenářům tyto knihy více přiblížit?

KF: Ve Třech duších ... se snažím uvést čtenáře i do vnitřního světa oněch mých tří přátel, jejichž díly se zabývám (zejména vnitřní svět bohaté osobnosti Táni Fischerové mnohé asi překvapí svou neokázalou duchovností) a texty k názvům jednotlivých jejich dílek obsahují - přiznám se - témata, která jsem nemohl včlenit do svých předcházejících knih, protože by tam obsahově "nezapadla" a přitom jsem je toužil nějakým způsobem zveřejnit a nenechávat si je jen pro sebe. Volný výběr obrázků mých přátel mi to umožnil. "Meditační" kniha se snaží ukázat, že meditace není to, co je nám často předkládáno v lákavém balení jako způsob ukojení zvědavosti po čemsi záhadném. Ukazuji, že meditace není ani sestup do ponurých katakomb duše či romantika tajemného exotična, ani chtivý trénink jako jakýsi sport duše. Nemá navozovat pocit vlastní výlučnosti, oslňovat sebe i okolí ojedinělými zážitky nebo schopnostmi. Tak všelijak je nám někdy prezentována v "meditačních" kurzech, kazetách či obrazech, které jsou (až na pár výjimek) většinou bez Ducha. Je na nás, abychom se poctivě propracovávali k poznání, že meditace, modlitba, kontemplace by se měla stávat nedílnou součástí životního zaměření a usilování. Nesobecká meditace musí jít souběžně s citovým zanícením. Tomu se musí postavit po bok i zesílené, bdělé, přesné, pohotové, ducha-přítomné myšlení. Myšlenková lenost meditaci neumožňuje. Někteří mystici se mylně snaží myšlenky potlačit a chtějí pěstovat jen svůj citový život. Hlavu však nelze obejít, ale projasnit a ukáznit. I při meditaci musí myšlenky stát bděle a ukázněně na stráži. Síly duchovního světa můžeme do sebe přijímat, jen když jim přinášíme vstříc vnitřní klid. Můžeme si je uvědomit jen tak, že jim celým svým životem přicházíme vstříc. Meditace není chvilková zábavná disciplína, ale usebrání celého člověka, jeho myšlení, cítění, vůle i konání. Nelze chtít od Boha nějaké zážitkové důkazy, ale my sami mu je musíme přinášet - a v tom je pro mne nejvyšší štěstí, a zde začíná meditace.


JJ: Mohu-li se zeptat, máte Vy sám doma nějaké obrazy od duchovních mistrů?

KF: Snad nedám tip pro bytové zloděje, odpovím-li ano. Ostatně - velká část "mých" obrazů koluje u mých přátel. Krom obrazu, který je na obálce "meditační" knihy a krom hluboce esoterických děl jedné moravské autorky mám i originály Drtikola (občas mi je prodala či darovala jeho dcera, skvělá kamarádka Ervička). Krom toho mám i darovaná díla těch, kteří duchovně usilují a jsou mými dobrými přáteli: koláže Táni Fischerové (o této její tvorbě se neví, neprodává je, jen věnuje komu uzná za vhodné), ojediněle pročistěné obrazy Zdeňka Hajného, ale i mladších - Václava Švejcara či Lenky Kovalové.


JJ: Jako jeden možný první krok k meditaci doporučujete poznávat u sebe, jaké máme negativní úsudky o světě. Jaký by mohl být krok druhý nebo další?

KF: Jistěže musíme pečlivě rozeznávat dobré a zlé, účelné a neúčelné pro duchovní vývoj, hojivé a bořivé, léčivé a zakalující, spásné a nespásné. Negacemi v této souvislosti jsem myslel osobnostně zahrocené, vyvyšující sebe či druhé ponižující odsudky. Jedním z nutných kroků či předpokladů je i dozrávání k touze "stávat se potravou druhých", obohacovat podle svých možností, ale nenásilně a nefanaticky, životy druhých, sdílet vědomě osudy světa a spolupracovat na lidské evoluci, nejen profitovat pro osobní spasení. Jinak jsme outsidery v plánu vývoje lidstva. Nebo další krok či předpoklad: cvičení nemá vést k trvalému rozplynutí nebo úniku kamsi, ale slouží tomu, aby se i myšlení postupně odpoutávalo od závislosti na smyslovém vnímání a postupně pronikalo (třeba i při studiu duchovní vědy apod.) za práh smyslových skutečností. Myšlení nemůžeme vyřadit, ale spiritualizovat. Člověk současné kultury pak proniká do sféry ducha vědomě, tj. bez vizí, extází, halucinací či mediálních stavů, jež se vyznačují právě potlačením bdělé kontroly myšlení. Dnes jsou již jen nežádoucím balastem a atavismem. Kristus, působící dnes v éterické úrovni Země, do nás vložil božskou substanci kosmické lásky. Tu lze postupně vnímat i vyvíjením nových schopností, které Kristus přinesl - totiž právě schopnosti živoucího spirituálního myšlení. Světlo a jiskrný pohyb zkrystalizovaných a morálně čistých myšlenek pak září do éterické schrány Země ku všeobecnému prospěchu. Zde spočívá pravé tvůrčí uspokojení, kdy harmonicky tvoříme moudré myšlenky, zmocněné láskou, realizované čistou neosobní vůlí a ochotným pohybem přenesené do přináležejících forem. Může jít jak o myšlenky vysokých mysterií (např. podávané antroposofií), tak o myšlenky hudební, výtvarné, ale i o správně formulované myšlenky denní reality, byť by se týkaly "jen" vysvětlení prostých otázek dítěte či laskavého vyvrácení obavy stárnoucího a zapomnětlivého bližního, který nás upozorňuje na domnělé riziko dnes už potřetí. I zde začíná ono "duchovno", ba nejen začíná, ale též zde může působit. Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím.


JJ: Myslíte, že to, jak se k nám okolí chová, vypovídá o tom, jací ve skutečnosti jsme? Mohl byste tuto myšlenku rozvést trochu šířeji?

KF: Jakými aktivitami či vzdutími se zabýváme či námi kdysi procházely, na takové se zcitlivujeme, otevíráme se jejich působení, ba až alergizujeme, ať je to nevěra či věrnost, vzteklost či klid, pomlouvačnost či pravdivost apod. Vše co nás potkává - okolnosti, příbuzní, přátelé, spolupracovníci atd. - je obrazem našich dřívějších aktivit, v dobrém i zlém. Můžeme si tedy stěžovat jen sami na sebe, protože ti, kdož nám "ubližují", "křivdí" atd. jsou jen nástroji karmy za to, co jsme kdysi sami prováděli. Sami jsme si přitáhli své "podrazáky" a "nepřátele". Jsou tedy naším skutečným požehnáním a zrcadlem. Třeba už dnes jednáme navenek slušně, ale okolnosti a lidé k nám nepřicházejí jen podle naší současnosti, ale podle sumy celé naší minulosti. Ale nezapomínejme, že karma není trest, ale výchova, a že když si nějakou negaci uvědomíme a opustíme dobrovolně, pak se karma v této věci už nemá čeho zachytit a vyšumí.


JJ: Opakované myšlenky určitě způsobují své otisky v podvědomí. Ve své knize rozebíráte též téma nezdravého odtabuizování sexuality a popisujete důsledky například dvojsmyslných slovních narážek či vtipů tohoto typu. Naproti tomu masmédia s oblibou publikují různé průzkumy na téma koliksetkrát denně muži či ženy myslí na sex. Přiznám se, že oba dva tyto extrémy mi připadají přehnané, a myslím, že spíše záleží na jakési vnitřní úctě, kterou tomuto tématu věnujeme.

KF: Máte pravdu v potřebě vnitřní úcty, a máme-li ji, pak ani ony dvojsmyslné slovní narážky, oplzlé vtipy apod., kterými se někteří lidé s až patologicky křečovitou chtivostí baví na úkor posvátnosti sexuality, nevnímáme jako "extrém", ale přirozené stanovisko vyplynuvší z poznání a ohodnocení podstaty věci. S dnešním módním "odtabuizováním" se přichází o cosi cenného, co dává lidské intimitě a člověku vůbec pravou důstojnost. Kdo chce, nechť si samozřejmě libuje ve falešné "otevřenosti", ale trápit se tím bude jednou sám, až ho smyslnost neuspokojí a bude třeba dlouho a marně hledat pravou čistou hlubokou lásku. Očisťování od dnešní pyšné davové vyhřezlosti toho, co je nejposvátnější intimitou, bude jednou bolavé. Jistěže je v těchto věcech pro nás cennější snaha o postupnou proměnu sexuality, její zušlechtění, než svéhlavé potlačení či pokus o útěk. Nejvíc asi záleží, v jaké úrovni intimitu prožíváme. Zde jsou možné tisíce zabarvení, od nejnižší chlípnosti či vulgarity až po cílové poznání původního božského prazákladu, kdy už pak není ani důležité, zda k aktu dojde nebo ne. Prakticky by to mělo znamenat důslednou sebekontrolu, spíše střídmost, a snahu o rozpoznání kvality úrovně, ze které prožitek aktu pramenil. Měl by být považován za posvátný a vše okolo by mělo oné posvátnosti odpovídat, od řeči až po oblékání. Ideální je, když láska duchovně-duševní je tak intenzivní a radostná, že až "přetéká" do těla, kterým může ale už ani nemusí být vyjádřena. Pak je člověk více soustředěn na blaho druhého než na své. Nevěřím v účinnost starých a dnes oprašovaných tantrických a podobných praktik. Zde buď máme lásku nebo ne, a žádné metody nás dnes nikam nepostrčí. Často při těchto praktikách namísto postulovaného "přivádění koně k čistému prameni" zůstává jen u "válení vepřů v blátě". Pudovosti se dává jakýsi ušlechtilý nátěr duchovna. Fénix ale může vyletět jen z popela, ne z bahna.


JJ: Žijeme v současném světě, který je jaký je. Máme vůbec šanci na skutečný duchovní vývoj uprostřed lákadel?

KF: Máme, a dokonce větší než dřív. I síly duchovního světa více pomáhají. Je třeba si ale uvědomit třeba i to, že jsme-li denně bez bdělé sebekontroly zaplevelováni mentálním odpadkovým materiálem z televize, rádia či plytké četby (kdo z nás si pečlivě vybírá?), pak i četba duchovní literatury a pokusy o meditaci zůstávají spíše na povrchu. Máme často sníženou vnímavost a rozeznávací schopnost vůči pravým hodnotám, a tak jen těkáme a hledáme něco, co je nám nabídnuto s působivým divadélkem a lákavým obalem. Nynější dealeři s duchovnem a jejich okultní "cirkusy a varieté" nás vedou k tomu, že naše duchovní snažení je často jen hravé, nezávazné, jen do míry aby nezasáhlo tvrdé jádro našich plytkých zálib, zvyků, vnějších nároků, vlastnění atd. Jeden veliký úžas vůči zázrakům přírody, lásky boží i lidské, prožití krásy drobné oběti i plachého polibku byl často nahrazen tisíci konzumních poživačných pochval typu - to je super, to nemá chybu. Výživa-instant, příroda-instant, vztahy-instant, sex-instant - co je nám nabízeno ještě? A musíme chtít to, co je nám takto nabízeno? Nebo můžeme použít i vlastní srdce a hlavu? I v duchovní oblasti chce být leckdo přesvědčován něčím efektním, co na něho udělá dojem, aniž by sám hledal, přesvědčoval se, rozlišoval, samostatně přemýšlel i samostatně meditoval. Mnozí žijeme jen jakýmisi larvami myšlenek, mlžnými opary jejich jádra. Skutečný Duch, ale třeba i skutečné umění k nám nepřichází s přesvědčovacím rachotem a řinčením či volebními kampaněmi, kterým jsme uvykli v hmotném světě. %


JJ: Není tento chaos v hodnotách pak příčinou, že je nám na %světě bolestně a že někteří touží po vymanění se z inkarnačního %cyklu a návratu "domů"? %

KF: Někoho to láká uniknout kamsi nahoru, ale většinou to %bývá předčasné. Jednoduše se nám nechce do onoho - "Vezmi kříž %svůj a následuj Mne". Často cítíme tíhu toho, co s sebou v "podplaubí" %vlečeme a pak se naše lodička snáze potápí v nesnázích. Ale doma %budeme právě tady a až se nám podaří natolik se zkvalitnit a %zaplatit karmické dluhy do posledního haléře, prosvětlit láskou k Bohu i %k okolí každý denní úkon, pak poznáme, že nemáme kam jít, %protože "Království nebeské je ve vás". Ony exotické rajské vize, které %si situujeme kamsi do nebe, budou pak naplňovat naše činy zde. Za %dob Buddhy bylo nejvyšším cílem vymanění se z koloběhu zrozování. Kristus %ale přinesl a navždy protiskl do zemské aury novou sílu, která dává %odvahu proměnit utrpení, neuniknout od světa do nirvány a naopak přijímat %další inkarnace s radostnou touhou dávat jim stále cennější obsah a %prožívat Boha ve styku s lidmi. Zatímco Buddha a jiní založili nějaká %učení a žáci se k nim vracejí do minulosti, Kristus není zakladatelem, %ale obsahem svého učení, žijícím a dosažitelným trvale v zemské auře. %Nemusíme za ním do minulosti, ale do svého nitra, kde tvoří duchovní %páteř osobnosti jako naše pravé Já jsem.


JJ: Napadlo Vás někdy přemýšlet o tom, zda máme každý na světě nějaké "životní poslání"? Podařilo se Vám osobně poodkrýt to svoje?

KF: Každý si před zrozením volíme sami na základě poznání své minulosti své životní podmínky i cíle. Sem si to přineseme v podobě tichého hlasu svědomí, věrnosti sobě samému. Od toho se můžeme buď odchýlit, nebo své poslání plnit. A moje bytůstka? Zní to možná pateticky, ale snažím se být dobrým člověkem pro lidi. Tady začíná to "duchovno" (jinak nám zbyde jen těch posledních pět písmenek). Jsem jen žákem, který se občas o něco snaží, občas poznává úskalí, která svět i vlastní egoismus staví hledajícímu do cesty, občas pocítí lásku, která mu pak pootevře srdce či mysl, aby komusi cosi snad osvětlil, a občas o tom pak sepíše "kňýšku". Začínám hezky zdola, od denního života. Vím, mnohým "duchovnistům" se to nelíbí. I kdyby se někdo ale celoživotně izoloval od zevních pokušení, a vydrápal se meditací, posty atd. až na pokraj nirvány či Království nebeského, zas brzy spadne, pokud nemá rozpoznané a zušlechtěné vlastní nectnosti a vyrovnané účty. Důležitější než dělat exotická cvičení z minulých tisíciletí je být dobrý na člověka, který žije metr od nás. Nepracujeme-li na vyčistění karmického stolu tam, kde právě jsme, pak je i veškeré zběsilé ježdění za dobrými a ještě lepšími učiteli, metodami, energiemi atd. jen kariéristickou duchovní turistikou, protože nám pak chybí to hlavní: Boží požehnání.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Hanou Poltikovičovou (autorkou a manželkou režiséra Viliama Poltikoviče)


JJ: Před několika měsíci Vám v nakladatelství Triton vyšla kniha Pomerančová vůně chce tančit, kterou jsme již krátce představili v minulém čísle Zpravodaje. Účinně se snaží nabourat naše "tunelové" vidění okolního světa, kdy se na skutečnost díváme z jediného naučeného úhlu. Jako kulisu celého vyprávění jste příhodně zvolila prázdninové prostředí s dětmi, které obecně nejsou zatíženy stereotypy tak jako dospělí. Je nepochybné, že kniha tohoto druhu nejde sestavit bez vlastních hlubokých zkušeností z esoterické oblasti. Můžete nám proto prozradit, jak jste se Vy sama osvobodila z vleku klasické výchovy a co Vás osobně na cestě vedlo?

HP: Byl to můj vnitřní náboj, se kterým jsem se narodila. Jako malá holka jsem byla poslušné až plaché dítě, moji rodiče jsou učitelé, měla jsem ateistickou a poměrně přísnou výchovu, ale myslím, že ve svém vnitřním světě jsem se jí zdárně vymanila, i když ve vnějším světě jsem ji zdárně absolvovala, alespoň v dětském věku. Postupně jsem tušila, že není možné, aby to s tím životem a světem bylo tak, jak je všude okolo. Tatínek nás vedl k radosti ze sportu a z krásy přírody, pocházím z Jeseníků, prožívala jsem i velmi šťastné chvíle, přesto jsem tušila, že to, že se sem rodíme, musí mít nějaký smysl, že za tím vším musí něco být a jestli ne, tak je to marnost nad marnost. Vnímala jsem to tak, že bych se do takového života nedokázala zažít, nebavilo by mě to a přišlo by mi zbytečné, o něco se snažit ... Často jsem měla pocit, že sem nepatřím, že můj život je jiný, ale to zažívá hodně dětí, zvláště těch odrůstajících. Potom jsem někdy v roce 1984-5 v jednom tělovýchovném oddíle začala cvičit jógu. Bylo mi 17 let a postupně jsem se na různých jógových seminářích dostávala k myšlenkám a pohledům na svět, o jakých jsem nikdy před tím neslyšela. Dodnes si vzpomínám, jak to pro mě bylo krásné, radostné, osvobozující... Měla jsem okolo sebe pár starších kamarádů, to už bylo v Praze, kteří mi půjčovali texty v samizdatu nebo vyprávěli, jakou úžasnou knížku právě čtou v angličtině. Tak jsem se v době socialistických materialistických idejí dostávala k esencím knížek jako jsou např. Tao fyziky F. Capry, Zasvěcení E. Haichové, Tajná stezka P. Bruntona ... Nikdy nezapomenu, jaké radostné zarezonování jsem prožila, když jsem si přečetla větu Ramana Maharišiho, kde říká, že to nejzákladnější je soustředit se na myšlenku "kdo jsem já". Celá moje bytost radostně vydechla: "Ano, to je ono. Tady jsem doma." A pokud bych měla ještě pokračovat, tak bych řekla, že velmi zásadní pro mě bylo i ve spirituální oblasti setkání s mým manželem. I po 9 letech soužití můžu říct, že neznám láskyplnější, soucitnější a hravější bytost. Na vlastní kůži jsem zažila, jak láskyplnost, soucit a hravost vedle vás povznáší, nabíjí, léčí, osvobozuje. Bez velkých slov a velkého filozofování. Téměř nemluví, ani o mystice ani o ničem jiném, ale u něj vidím, jak vypadá skutečná spiritualita v tom nejvšednějším okamžiku každodenního života.


JJ: Naznačujete, že i stromy či celé planety mají své vědomí a jsou živými bytostmi. O čem asi přemýšlejí? Můžeme se na ně nějak napojit?

HP: O čem přemýšlejí stromy a planety je moc krásná otázka a úplně první, co mě s úsměvem napadne, je, že ten člověk, co se takhle ptal, je sympatický, protože je v něm hravost a poezie. Kdybych měla odpovědět, tak bych řekla, že naprosto všechno je živé a má svoje vědomí. A existují lidé, kteří se dokáží napojit na ledacos, třeba i na vědomí stromu, řeky, kamene. Znám jednu paní léčitelku, která vyprávěla o svém vlastním napojování se na planetu Zemi, kdy ji naprosto jasně cítila jako jednu živou bytost. Se svými bolavými místy, ale i silně energetickými místy, se svými energetickými dráhami i akupresurními body. Naprosto zřetelně ji vnímala jako živou inteligenci. Bohužel se však k planetě Zemi jako k živé bytosti rozhodně nechováme, takový rozměr v pojímání reality nám lidem v současné době schází. V minulém čísle Vašeho Zpravodaje byla zmínka o právě vyšlé knížce proslulého fyzika F. Capry Bod obratu, která v USA vyšla už začátkem 80. let. Mimo jiné se zde popisuje také přerod evropského myšlení v 17.-19. stol., které započali Descartes a Newton, kdy středověkou koncepci organického, živoucího a oduševnělého vesmíru nahradila mechanistická představa světa jako stroje. To se odrazilo jistě i v pojímání naší planety a vztahu k ní. Země přestává být naší Matkou Zemí, někým, s kým si povídáme, koho milujeme, s kým jsme spjati, a stává se neživým předmětem, který je tu proto, aby nám sloužil a abychom z něj drancovali, co se dá. Nejúčinnější způsob, jak ozdravit a očistit naši planetu, je tedy změnit své myšlení, svůj postoj a chovat se k ní láskyplně jako k živé milující a milované bytosti, od které nejen přijímáme, ale také jí dáváme. A vnímat naši planetu Zemi a napojovat se na ni a být k ní láskyplný, to může úplně každý v každém okamžiku, nepotřebujeme být na to léčitelé nebo mít nějaké zvláštní schopnosti. Náš láskyplný postoj sám o sobě léčí.


JJ: Myslíte, že na světě existuje spravedlnost?

HP: Když jsme v kontaktu sami se sebou, pojem spravedlnost nás vlastně ani nenapadne. Není dobro ani zlo, všechno to jsou zkušenosti. Všechno, co prožíváme, byla naše volba. Všechno, co prožíváme, vytvořily naše myšlenky, pocity, postoje, naše konání. Nelíbí se nám, co prožíváme? Jsme nešťastní? Zažíváme bolest, křivdu? Prosím, máme možnost všechno změnit ... Jak? Zbavením se strachu a rozvinutím lásky a soucitu k sobě a všemu. To osvobozuje. Naše myšlenky, pocity, postoje, konání vytvoří novou realitu. A slovo spravedlnost se dostává mimo naši vlnovou délku. Velmi se mi líbí myšlenka v učení mexických čarodějů: jakýkoliv pocit křivdy, ublížení, sebelítosti, nespravedlnosti pramení z našeho pocitu sebedůležitosti. Z vlastní zkušenosti můžu říct, jak velmi mi v každodenním životě pomáhá, mám-li to pokud možno stále na mysli. Když si uvědomíme, že i sebelítost = sebedůležitost, velmi nás to může osvobodit. A například i součástí Buddhovy nauky nebo jógové praxe je pozorování našich myšlenek, pocitů a vjemů do té míry, až si naplno uvědomíme a zažijeme, že lítost, vztek, křivda, nespravedlnost jsou projekcí naší mysli.


JJ: Věříte tedy, že když si někdo připadá chudý a světem odstrčený, je to jakási jeho součást plánu duše?

HP: Připadá-li si někdo chudý a světem odstrčený, především si tak chce připadat. Každý si prožívá to, co si chce prožívat. Jakmile se pevně rozhodneme, že nám tato zkušenost už stačí a napojíme-li se na naši tvůrčí sílu uvnitř, na náš obrovský tvůrčí vnitřní potenciál, spojíme-li myšlenku s energií, dokážeme zázraky. Každý to může, každý je ve své podstatě krásná svobodná ničím neomezená bytost, která může dokázat opravdu cokoli. To, čemu dáme svůj vnitřní náboj, co třeba i v emoci obejmeme, vrací se do časoprostoru zpět, sníží svoji frekvenci a stane se realitou v budoucnu.


JJ: Při klasickém vědeckém pojetí zůstávají myšlenky neprodyšně uzavřeny v mozku a okolí nijak bezprostředně neovlivňují ...

HP: Myslím, že ani to už dnes neplatí tak, jak to platilo kdysi. Například i do klasické medicíny se u nás během posledního desetiletí pozvolna dostává esence toho, že za vším jsou naše myšlenky a pocity. "Dnes víme, že i stres působí na imunitu lidského organismu velmi nepříznivě," slyšela jsem říct nedávno v televizi nějakou paní lékařku. V oblasti jaderné fyziky se například zjistilo, že při výzkumech se elementární částice chovají tak, jak chceme, aby se chovaly. Jinými slovy, ti, co výzkum provádějí, ovlivňují svou myšlenkou chování a pohyb elementárních částic. A to už nemá s oním klasickým vědeckým pojetím nic společného, naopak. Dostáváme se k tomu, že myšlenky tvoří a že svět je takový, jaký si myslíme, že je. Kdesi jsem četla, že to, co se učíme na školách, už ve srovnání s tím, co se dnes ve fyzice odehrává ve výzkumech, ve svém konečném důsledku téměř neplatí. Také se přikláním k názoru, že ti, kdo skutečně tahají za nitky a v jisté rovině určují chod světa (a nejsou to tváře, které známe z televize), nemají zájem na tom, aby se lidé dozvídali, že naše myšlenky mají obrovskou sílu a vytvářejí realitu, že jsme ve své podstatě svobodné bytosti, které mohou dokázat cokoli a že k tomu vlastně nic vnějšího nepotřebujeme, ani rozhodování politiků, ani produkty farmaceutické mafie, ani automobilový průmysl. My jsme ti, kdo můžeme měnit věci, nepotřebujeme nic, než pracovat se svým vědomím. Myslím, že i tohle je už při nejrůznějších výzkumech vědomí, tak či onak ve svém konečném důsledku dokázáno i na vědecké bázi! Také si myslím, že už dnes existují technologie a objevy, které by mohly naprosto změnit svět. Jenže podstatou fungování naší civilizace není to, aby byl člověk šťastný a svobodný. Podstatou fungování naší civilizace je výroba-spotřeba, výroba-spotřeba, peníze, moc ... A tomu je naprosto všechno podřízeno. Od životního prostředí, po zahájení či nezahájení válečného konfliktu pod nálepkou spravedlnosti, až po to, jakou podobu bude nebo nebude mít naše současné vědecké pojetí světa.


JJ: Určitě připouštím, že různých pohledů na skutečnost, a tím pádem i skutečností, může být nekonečné množství. Když toto v knize vysvětlujete svému hlavnímu devítiletému hrdinovi Aramovi, použila jste jako příklad, že 1 a 1 nemusí být 2. Přiznám se, že toto je pro mne již na hranici stravitelnosti, protože pojmy 1 a 2 jsou podle mne tak elementární, že o nich nelze s úspěchem polemizovat.

HP: Celá matematika, celý náš svět se svými zákonitostmi a zákony, to je vlastně dohoda. Dohoda, že věci jsou tak a tak. My jsme se rozhodli, že to tak bude, tak to tak pro nás je. V rámci této dohody 1 a 1 jsou 2. Chceme-li ale pronikat k podstatě bytí, která jako taková nemá vůbec žádnou podobu či hranice ničeho, musíme z této dohody vystoupit, opustit naše normy, zákony, způsoby, pohledy na svět -- uvědomit si je. Zenový koán -- tleskni jednou rukou! Abychom mohli zažít řešení, musíme změnit své vědomí. Vystoupit z dohody, která nám říká, že není možné tlesknout jednou rukou. Dostat se nad naše genetické a výchovou dané způsoby vnímání, pojmenovávání, schematizování. Můj manžel, než zjistil, že tudy pro něj cesta nevede, studoval po maturitě rok jadernou fyziku, protože měl obrovskou touhu proniknout k podstatě hmoty a všeho. Vyprávěl mi, jak na přednášce jednoho uznávaného profesora zaznělo, že vlastně celá současná matematika stojí na několika axiomech, o kterých se nediskutuje, o kterých se prostě řeklo, že platí, aniž by je bylo nutné dokázat a od kterých se vše odvíjí. Pokud se však axiomy stanoví jiné a jinak, budeme mít jiný matematický systém. To, že současný matematický systém funguje a aplikuje se v praxi, že na něj létají třeba letadla, neznamená, že je jediný možný a že bychom nemohli dojít k úplně odlišným skutečnostem, k jiným dohodám, kde 1 a 1 vůbec nemusí být 2. Kdesi jsem četla o tom, jak v USA prováděli pokus na dvou koťatech. Jedno od narození vychovávali v místnosti, kde byly na všem namalované vodorovné pruhy a druhé kotě mělo v místnosti pouze svislé pruhy. Když koťata vyrostla, zjistilo se, že první kotě bylo schopné registrovat pouze to, co mělo vodorovné čáry, svislé čáry pro něj neexistovaly, nebylo schopno je vnímat. Svět druhého kotěte tvořily svislé čáry, předměty, na kterých byly vodorovné čáry, nebylo schopné spatřit. I my máme svoje svislé či vodorovné pruhy, které nejsme schopni vidět, protože hned po narození jsme vším okolo formováni takovým či onakým viděním světa, myšlením, směřováním. Například už dnes se v jaderné fyzice pozorují děje, kde konec proběhne dřív než začátek. Ale vzhledem k tomu, jak jsme byli odmalička vedeni, komu z nás to zapadá do toho, jak vnímá čas a vůbec svět? V rámci naší dohody se světem, tak jak jsme do ní odmalička vtahováni, se nejdřív odehrává začátek něčeho a potom konec něčeho. To, že žádný čas není, že je vlastně jenom přítomnost, si málokdo z nás dovede představit, protože směřování naší civilizace je jiné.


JJ: Co je tedy podle Vás v životě důležité, když vlastně neexistuje žádný pevný rámec a všechno si vytváříme sami? Mohla by to být jakási pevnost životních postojů jako opak nechání se vláčet událostmi?

HP: Záleží na tom, co chceme od života, od sebe. Nemusíme vůbec nic. Můžeme se nechat radostně vláčet událostmi, můžeme dělat cokoli a může nám v tom být třeba i dobře... Pokud se ale rozhodneme, že chceme sami sebe osvobozovat, zahrnuje to v sobě určitou pevnost a sílu. Být pevný neznamená nebýt hravý, radostný, tvořivý ... A k této pevnosti a síle, kdy naše soustředěné myšlenky prorážejí všechny překážky a vytvářejí naši realitu, potřebujeme především žít podle svého srdce.


JJ: Partnerství je myslím jedním z velkých učitelů života, který nám pomáhá poznat sama sebe. Myslíte, že existuje situace, kdy správným řešením je umění odejít?

HP: Myslím, že každý sám musí vědět, co dělá a proč to dělá. Neexistují žádná správná paušální řešení. Ať už se rozhodneme tak, či tak, měla by to být skutečně naše nejvnitřnější volba. Protože musíme žít svůj život a dělat svoje vlastní zkušenosti, ne to, co je v naší společnosti chápáno jako správné nebo morální. Stejně jednou nastane okamžik, kdy budeme muset opustit všechny své guruy a Buddhy, zákony a přikázání ... Zcela jistě může nastat situace, kdy cítíme, že chceme a máme odejít. Partnerství, manželství, rodina, i to je vlastně schéma, uspořádání, struktura naší civilizace, která v jemnějších dimenzích a vyspělejších formách bytí stejně zaniká. Kdesi jsem slyšela říct na půl vážně a na půl v nadsázce jednoho člověka o manželství a rodině, že je to vlastně nejmenší bojová jednotka státu. Až dojdeme někdy k okamžiku, že budeme schopni milovat sousedovy děti jako svoje vlastní a až budeme milovat všechny bytosti jako své nejbližší nebo jako sama sebe (to už se sem ale asi ani nenarodíme), žít v rodině ztratí svůj smysl. My ale zatím tady na světě žijeme tak, že potřebujeme takovouto formu jistoty a často i uspokojit své majetnické potřeby, mít prostě svoji ženu, svého muže, svoje děti. A jsme vedeni k tomu, že odejít z partnerství je považováno za určité mínus. Gary Zukav ve své knize Sídlo duše napsal něco v tom smyslu, že dříve mělo manželství úlohu především ekonomickou, ta ale v naší společnosti už více méně skončila. Nyní by mělo mít partnerství především úlohu duchovní. A skončila-li tato duchovní úloha v našem partnerství, završila-li se, co je na tom špatného, když se rozloučíme? To, že se to nemá, to je jedno z dogmat naší civilizace. Slyšela jsem, že naprostou většinu nás lidí vnímají vyšší inteligence odjinud jako živoucí mrtvoly, protože naše společenské sociální uspořádání nás často nutí žít jako tělo bez života. Koho z nás napadne, že bychom mohli žít třeba i jinak, v jiném uspořádání? Já osobně žiju ve šťastném a naplněném manželství, ale vím a naprosto chápu, že ne každému tato společenská struktura vyhovuje a proč by také měla?


JJ: Chtěla byste prozradit něco z dalších oblastí, jimiž se Vy či Vaše rodina zabýváte?

HP: V tom duchu, v jakém se obsahově zaměřuje Vaše knihkupectví Hledající, dělá manžel dokumentární filmy. Jde to ztěžka, někdy se rozpracované projekty táhnou i roky, ale nakonec se to vždycky nějak podaří. Jako v jiných oblastech, tak i v dokumentární tvorbě mají zelenou jiná témata, například sociální, politická... Teď v červnu se Viliam vrátil z šestitýdenního pobytu v Tibetu, kde natáčel nejvýznamnější slavnost a obcházení posvátné hory Kailás. Z natočeného materiálu by měla vzniknout Cestománie, která je určena pro nejširší okruh diváků, ale pokud se to podaří, tak i půlhodinový dokument pro ČT 2 zaměřený více na ten duchovní aspekt.


JJ: Jaké knížky bychom mohli najít ve vaší knihovničce?

HP: Mám ráda knížky, které povznášejí, nabíjejí, osvobozují ... Ve své době mě velmi povznesl například Racek od R. Bacha nebo Tvůrčí představivost Shakti Gawain. Jednou z nejkrásnějších věcí pro mě je, když si v ten pravý okamžik přečtu tu pravou knížku. Několikrát se mi to stalo, například s již jmenovaným Rackem, a byl to obrovský prožitek, velké vzrušení a hluboký zásah. V tom okamžiku pro mě knížka ožívá. Knížek máme doma na tisíce. Kromě beletrie to jsou v podstatě knížky, které prodává Vaše knihkupectví. Když teď zvednu oči k nejbližším poličkám s knížkami, tak čtu: Florinda Donnerová: Bytí ve snění, Eduard Tomáš: 108 meditací, Zecharia Sitchin: Dvanáctá planeta, Paul Brunton: Tajná stezka, Ram Dass: Tanec života, Forrest Carter: Škola malého stromu, Gerhard J. Bellinger: Sexualita v náboženstvích světa, Milan Špůrek a Daniela Fischerová: Hvězdy a osudy, Anastasie Semjonová: Léčba teplem, ...


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Bohumírem Šejnem (autorem a filosofem)


JJ: V nakladatelství Onyx Vám v květnu vyšla dlouho připravovaná pozoruhodná kniha Empirie a skutečnost. Určitě nejde o lehké čtení - jisté zázemí ve filosofii a maximální soustředěnost jsou při studiu této knihy nezbytné - nicméně tak složité záležitosti, jako je život sám, zkrátka jednoduše ani popsat jít nemohou. Prozraďte nám prosím pro začátek, jaké životní události Vás osobně přivedly na cestu duchovního bádání.

BŠ: Nebyly to ani tak vnější životní události, které mě vedly k duchovnímu bádání, jako spíše vnitřní nutkání, které mě k tomu hnalo. Ačkoli jsem byl od dětství milovník přírody a uchvacovala mě její krása, v postupném dospívání mě stále více znepokojovala hrůzná stránka jejího vzájemného požírání, které svým způsobem dědili i její lidští obyvatelé ve válkách a ve zločinnosti vůbec. Byla jedna vnější událost, která se odehrála již v mých osmi letech na začátku první světové války v kostele při obřadu prvního přijímání, po němž se v mém nitru rozhořelo nádherné blažené světlo. Bylo to tak neočekávané, protože jsem nebyl nejen žádný náboženský fanatik, ale ani zvláštní horlivec. Nikomu jsem se o tom ani nezmínil, jen se z toho mlčky radoval. Trvalo to stále takřka beze změny; až za několik dní, už se nepamatuji za jak dlouho, se přihodilo něco, co způsobilo, že světlo náhle zhaslo a byla ve mně prázdná tma. Dlouho jsem na to nemohl zapomenout, ale nakonec jsem na to v ruchu života zapomněl. Tu příčinu vnitřní ztráty, jak jsem si ji v tom dětství a pak v dospělosti vysvětloval, zde nebudu uvádět, protože by to zabralo moc místa. Musím říct, že skutečně jsem to pochopil až za několik desítiletí, když už jsem v rozumu odhalil prostředky, které sahají dál než racionalita neschopná překročit ani v empirické vědě její hranice. Asi za pět dalších let, kdy mně bylo asi 13 roků, jsem si náhle uvědomil, že se ve mně probudil rozum, vypadalo to dokonce jako kdyby se do mě náhle vtělil s tím, že je dokonalý a už se nikdy nemůže zdokonalit. Bylo to právě uprostřed houfu kluků, a já jsem ten "dokonalý rozum" promptně aplikoval na otázku náboženskou a na obrátku se ze mne stal ateista. Bylo to všechno tak silné, že jsem nemohl odolat a zvolal jsem: "Kluci, vy věříte v nějakého Boha?" Všichni náhle zmlkli a já jsem dodal: "Vždyť jsou to pohádky." Nastalo hrobové ticho a všichni byli jako zařezaní. V tom okamžiku jsem si uvědomil, co jsem to řekl. Ihned jsem obrátil hovor na jinou kolej, abych je rozptýlil, což se mi naštěstí brzy podařilo. Od té doby jsem byl nesmírně opatrný, a nikdy víc jsem nikoho ničím takovým nepřekvapil, abych se ho nepříjemně nedotkl. Teprve teď si dost uvědomuji, jak jsem byl vnímavý pro city lidí i v návalech svých vnitřních bouřlivých převratů. Díky Bohu za to, jinak bych byl nedošel ani tam, kde jsem. Ještě k tomu podotknu jen toto: 9 dalších roků mého ateismu bylo nejkrutějším obdobím mého života, jímž jsem se potácel v beznadějném hledání, protože nebylo téměř žádných informačních prostředků, které jsou dnes. Až jsem konečně našel Karla Weinfurtera s jeho spolkem Psyche a malou knihovničkou o mysticko-jógické praxi. A tak to konečně začlo. V knihovně spolku Psyche byly knihy o mystice více už ze starších dob, ale K. Weinfurter začal překládat první Bruntonovy spisy, které informovaly o indickém a vůbec východním jógismu. Brzy na to jsem musel za zaměstnáním dost daleko od Prahy a v té době právě P. Brunton navštívil Prahu, takže jsem se s ním nesešel - to se uskutečnilo až o mnoho let později. Při této jeho první návštěvě Prahy nastala roztržka mezi ním a K. Weinfurterem, což mě velmi mrzelo. Před válkou jsem se vrátil do Prahy, čemuž jsem byl velice rád, protože Praha se stávala již střediskem duchovního hnutí a setkával jsem se opět se starými přáteli duchovního zájmu.


JJ: Pokusil byste se krátce přiblížit obsah své knihy čtenáři, který dosud vůbec netuší, o co zde půjde?

BŠ: To je krátce uvedeno na 1. stránce mé knihy. Ještě k tomu přidám něco z motta mé knihy, jehož text je zhruba převzat ze závěru knihy Stephena W. Hawkinga Stručná historie času a zní asi takto: Vědci jsou příliš zaměstnáni jen otázkou co vesmír je, ale jde především o odpověď na otázku proč jsou lidé a vesmír zde. To je především věc filosofů, kteří se však dle samotného filosofa Wittgensteina již dvě století věnují jen analýze jazyka. Jde však o to, abychom se my všichni, filosofové, vědci i ostatní lidé zúčastnili diskuse o otázce, proč my, lidé a vesmír existujeme. Kdybychom na to našli odpověď, byl by to největší triumf lidského rozumu -- neboť pak bychom znali mysl Boží.


JJ: Pokud se mysl pokouší zkoumat sama sebe, je to jistě značně obtížné, jelikož chybí dostatečný nadhled. Je pak těžké se vyhnout definicím kruhem či různým pravděpodobnostním výrokům. Jste vnitřně spokojen se svou v knize představenou teorií? Připouštíte, že byste se mohl ve svých závěrech mýlit?

BŠ: Ať už je zkoumání buď jen vlastní mysli, nebo sebe sama jako člověka celého jakkoli těžké, je nutné k sebepoznání, které zase je nutné k osvobození. Heslo sebepoznání bylo přece raženo již ve starém Řecku před více než 2000 roky. Kdybychom se měli tomu vyhýbat, abychom se při tom snad náhodou nezmýlili, tak bychom se při této nejsvětější úloze sebeosvobození z upadlého bytí na této Zemi nikam nedostali. Abychom k tomu získali dostatečný nadhled, k tomu je potřeba samozřejmě nejprve pořádně vyčistit svůj celkový náhled. V knize jsem principielně nekonstruoval žádnou teorii. Jejím úkolem je především analyticky rozebrat a obnažit hlavně ty složky naší zdejší existence, které nás poutají jako čtyřnohá zvířata jen k zemi, abychom do nich jasně viděli a mohli se zbavit jejich škváru a tak se povznést nakonec nad všechnu hmotnou gravitaci.


JJ: V logických vývodech je někdy potíž již s pojmy, které jiné teorie považují za axiomy (předem dané výroky, jejichž pravdivost se již nezkoumá). Lze například jednoduše definovat, co je to vlastně hmota? A může vůbec existovat nezávisle na vědomí?

BŠ: Proto jsem se snažil nejprve vyčistit a vyjasnit pojmy a prohlédnout je natolik, abych zjistil, že v nich nakonec ve skutečnosti nejsou vůbec žádné axiomy. Proto jsem důkladně rozebral Kantovu kritickou Kritiku čistého rozumu, jelikož ten v tom nemá ve světě obdoby. A jak se ukázalo, přesto se v tom na něho nelze zcela spolehnout. Zkoumat musíte pravdivost všeho, kromě samotného Absolutna, suverenního nadevším. Toho nejlepším důkazem je, že čím víc se důkladným zkoumáním k němu blížíte, tím víc jsou všechny protiklady totožné, takže jsem se svou železnou logickou zásadou sporu v koncích. Snad jste to v knize zjistil: čím víc jsem se blížil k Absolutnu, tím víc jsem se probíjel, z hlediska logiky sporu, samými absurditami. Proto když už jste Absolutnu tak blízko a chcete se s ním spojit, musíte rozum s jeho zásadou kontradikce odhodit a vstoupit tam jen s logickým principem totožnosti, který všechny logické protiklady a spory usmiřuje a Absolutno láskyplně (má-li ještě vůbec takové lidské vlastnosti, ale ono má přece v sobě vše) přijímá i tento hašteřivý svět, když z něho samozřejmě při tom (tím bezrozměrným vchodem) jsou vylisovány všechny spory z kontradikční logiky, přičemž průvodcem k tomu může být jen ten staro-nový, nyní nově z věkovitého zapomnění oprášený, logický princip totožnosti, který má v Absolutnu od bezpočátečnosti své domovské právo, a jehož jsem nyní takto slavnostně a nově představil a uvedl. Jeho nové uvedení jsem již ohlásil v knize Empirie a skutečnost a doufám, že bude i úředně a zákonně uznáno. I když z toho mohou být bouře odpůrců, kteří si potrpí na bouřlivý, až do krvava hašteřivý život, aby v něm mohli lovit své výhody. Doufám však, že se ukáže, že jsou ve značné menšině. Hmotu nemůžete jednoznačně definovat vůbec. A vyčerpávající definice by obsahovala všechno a nic. A to nic by bylo na nejzazším obvodu obsahu a rozsahu toho pojmu, přecházejícího do prázdnoty, čili do nicoty. Takže původně, na vrcholu, v Absolutnu je to universální, životní, tvůrčí síla - Moc, na svém konci přecházející v to, čemu se v tomto světě říká hmota. To je v lidové i staro-vědecké představě údajná substance, poslední podklad tohoto našeho světa, se vším všudy, co se v něm nachází. Této hmoty jakožto substance se zřekli už i protřelejší materialisté a stali se pozitivisty, kteří uznávají jen jev věci, což zdědili u Kanta, který s tím přišel v podobě jevu věci o sobě, která sama je nepoznatelná. Nezávisle na vědomí neexistuje nic. Vše je závislé na vědomí Absolutna samého. Je-li přítomno také osobní vědomí, zrcadlí se to také v něm, tj. přes toto odražené (nějaké osobní vědomí). V přítomnosti jen absolutního vědomí samého, je to přítomno jen v něm.


JJ: Další potíže souvisí s paradoxy kvantové mechaniky. Zaujal mne problém přesunu tělesa mezi dvěma body. I když si jeho dráhu rozložíme na přesuny mezi sebebližšími body, vyvstává otázka, kde je těleso mezi těmito dvěma polohami. Proč nemůžeme považovat prostor za spojitý?

BŠ: Je nutno si uvědomit, že rozum sám je statický a proto každý pohyb zastavuje. Odůvodnění je následující: Prostor empirický, reálný, aby v něm byla možná smyslová zkušenost, musí být trojrozměrný. V empirii je trojrozměrnost synonymem, ba až totožností "skutečného", tj. ve smyslové zkušenosti opravdu platně upotřebitelného prostoru. A tento trojrozměrný prostor sám o sobě je z hlediska kompletní "reálné" smyslové zkušenosti abstrakcí, správně řečeno apriorní konstrukcí samotného intelektu. To však nazíráno z hlediska smyslové zkušenosti jako celku, je nic. A v čiré prázdnotě pak není možný žádný pohyb. K jeho realizaci ve zkušenosti musí přistoupit ještě smyslovost.


JJ: Líbilo se mi přirovnání, že za vrchol poznání většinou považujeme počítání mříží klece, ve které nás vězní náš vlastní světonázor. Kde myslíte, že by měl člověk začít, aby se byl schopen podívat dále?

BŠ: Začít lámat mříže té klece a dostat se z ní ven. Pak můžete volně dýchat a zvykat si dívat se do bezmezna a věčnosti.


JJ: Vůbec Vás obdivuji, jak mistrně dokážete používat příměry. Povězte nám prosím o příměru s promítáním filmu.

BŠ: Přirovnal jsem smyslové vnímání k promítání filmu. Nevím, co bych o té parabole mohl říci jako o takové. Všeobecně je to prostě jedno z konkrétních podobenství, formálně patřících do sféry literatury, konkrétně má však nějakým evidentnějším, srozumitelnějším příkladem předvést to, co chceme, aby bylo jasně pochopeno. Snad v našem případě je až příliš prozaické, ale k jeho zvláštnosti by mohlo patřit, že vypadá dokonce realisticky konkrétní. Z jeho uvedení v mé knize může být snad nejdůležitější to, co je v prvním odstavci na str. 285, že naše uvědomování smyslového světa má dvě fáze, paralelní s výzkumy částicových fyziků. Jednu kvantově diskontinuitní, která je submikroskopická, nedostupná přímo žádnými smyslovými prostředky bezprostřednímu pozorování. Ve filmovém přirovnání odpovídá jednotlivým odděleným obrázkům, na nepohybujícím se filmovém pásku, v jeho pohybu před filmovým plátnem pro člověka v této jednotlivé oddělené kvantifikaci neviditelným. S ohledem na hlubší smyslově-uvědomovací úroveň se o diskontinuitně kvantové fázi píše trochu podrobněji v knize poněkud více vpředu. Na str. 285 v prvním odstavci je o tom už jen k věci nutná krátká poznámka; že podle hlubší úrovně fyzikálního mikrosvěta i podle kinematografické analogie má i empirické vědomí ve své hlubší fázi kvantový diskontinuitní charakter, jak vyšel při zkratových výbojích (výbojových "záblescích") při spojování kladných a záporných poznávacích pólů, intelektuelně-logického a smyslového. A že jako si nejsme vědomi postupu jednotlivých obrázků na běžícím filmovém pásu, tak si nejsme vědomi jednotlivých "výbojů" pod prahem empirického vědomí při doteku a spojování intelektuelně-logických forem se smyslovými dojmy.


JJ: Nyní trochu odbočím. Slyšel jsem, že jste měl též kruh svých žáků, se kterými jste se pravidelně scházeli.

BŠ: To je jen tak trochu pravda, protože jsem je nepovažoval za své žáky, nýbrž za své přátele, mající stejné, nebo alespoň hodně podobné zájmy. Když se uvolnila atmosféra po 2. světové válce, scházelo se nás tak kolem 15-ti (protože se nás do bytu více nevešlo). Od 48. roku jsme byli tlačeni zase komunisty, ale ani nám to moc nevadilo a moc jsme toho nedbali. A jak desetiletí míjela, lidé odjížděli před komunismem na Západ, nebo vymírali. Takže nyní zbylo z těchto přátel už jen několik.


JJ: Ke konci si dovolím otázku z nejsložitějších: Jaký myslíte, že je smysl života?

BŠ: Tuto otázku považujete za nejsložitější, ale ona má v základě jen dvě možnosti, které jsou např. dobře vystiženy J. A. Komenským v podobě Labyrintu světa na jedné straně a Ráje Srdce na druhé. Tato dvě místa nemůžete zaměňovat nebo spojovat, ačkoli jsou takoví, kteří mezi nimi kolísají; ale v Labyrintu světa Ráj být nemůže a v Ráji srdce Labyrint také ne. K nalezení východu z Labyrintu je nutno se držet Ariadniny nitě, tzn. určité duchovní praxe.


JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda i Vás oslovili někteří velcí autoři? Zařadil byste mezi ně třeba i Paula Bruntona?

BŠ: Oslovilo mě postupně dost autorů a v neposlední řadě byl mezi nimi i Paul Brunton. Nejdůležitější pro mne byl však Sri Ramana Mahariši. Jeho literární oslovení bylo vedlejší, ale jeho přímé oslovení bylo vrcholné.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Břetislavem Novým (léčitelem a výrobcem bylinných preparátů)


JJ: Již drahně let provozujete svoji léčitelskou praxi, a co více, vyrábíte i bylinné přípravky, jež poté může používat každý sám. V nedávné době jste též vydal doplněné vydání své knihy Jak bych se opravil 2, v níž najdou čtenáři rady, co platí na nejrůznější neduhy a potíže. Prozraďte nám prosím na úvod krátce Vaše profesní curriculum vitae.

BN: Vystudoval jsem chemickou průmyslovku v Pardubicích a to bylo moje poslední oficielní studium zakončené zkouškou. Potom jsem samostatně studoval fragmenty kdečeho, co nějakým způsobem souvisí se zdravým životem. Až jsem skončil u lékařských a léčitelských oborů. Nyní se zabývám studiem stárnutí a dlouhověkosti. Praktický dlouhodobý pokus čištění organizmu od JONu (viz str. 42) na sobě hodlám spustit 1.5.2002. Teorii i výsledky předložím na www.novysro.cz, kde nabízím i možnost dílčích rad.


JJ: Léčivé byliny jsou obvykle dodávány v sušené formě, Vy dáváte přednost koncentrovaným výtažkům. Kde byste viděl jejich přednosti a jak se vlastně připravují?

BN: Některé bylinné směsi prostě nejdou normálně uvařit. Nejmarkantnější situace je u ostropestřecové směsi nebo příkladně medvědicové -- medvědice se musí jemně nadrtit a extrahovat asi 1 minutu, maximálně 1,5 minuty, jinak se do roztoku vymacerují i třísloviny, které mohou způsobit stáhnutí žaludku až na zvracení a blokují játra až k jejich otoku. Ostatní byliny se ale potřebují spařovat kolem deseti až patnácti minut, některé nesnášejí líh, jiné zase vodu, takže mi nezbývá než to dělat postupně a je to pro mne dosti náročné. Tohle přeci nemohu chtít od člověka, který má odpočívat. Ten je rád, že si do teplé vody rozmíchá lžičku koncentrátu a může hned pít. Navíc normální člověk ve shonu zapomíná, takže i zápar z bylin může objevit v kuchyni už vychladlý v podobě mastné špíny podezřelého vzezření, vůně i účinku.


JJ: Že jdou bylinami léčit různé obtíže počínaje žaludeční nevolností přes nespavost a bolení hlavy po např. záněty močových cest je všeobecně známo. Co však takový nedostatek dotýkání či nedostatek lásky, kterých si v seznamu témat Vaší knihy nelze nevšimnout?

BN: Bioenergie je hypotetická síla oživující neživou hmotu. Tato energie proudí mezi námi vzájemně a nadčasově a život je o ní. Protože je tak samozřejmá, že není zřetelná, většina z nás si ji neuvědomuje a dělá, že o ní neví. Ovšem, že mu je někdo protivný nebo milý, to ví, ale nespojuje si to s úbytkem nebo nárůstem této energie. Kdo si tuto energii a její tvorbu, spotřebu i tok uvědomuje, ten se umí lépe a tvořivěji vypořádat se životem. A může radit a hladit a hladit ...


JJ: Ve svých doporučeních nevyužíváte pouze léčivé byliny. Dost často, zvláště při dýchacích obtížích, doporučujete například cvičení s upraveným sifónem. Co si pod tím máme představit a kde takový sifón sehnat?

BN: Dýchací sifon je jednoduché a levné zařízení, které velmi účinně zvyšuje dechový výkon a dodávku kyslíku pro játra a mozek. Jogíni, mystici, magici, šamani, bojovníci atd. si již po tisíciletí uvědomovali nezbytnost dodávky kyslíku pro organizmus a činili dechová cvičení, která jim umožňovala lepší soustředění, regeneraci a psychický i fyzický výkon. V mé knize je o dýchání sifonem (str. 343) obsáhlá kapitola, kde je snad vysvětleno vše. Kdyby bylo potřeba, zavolejte 0602/224404.


JJ: Jaký máte názor na různé léčebné přípravky typu Vilcacora, Mumio, Červené Lapacho, Žen šen, apod.? Není jejich nebetyčné vychvalování pouze reklamním tahem dovozců a prodejců?

BN: Některé jsou vynikající, například Brahmi na paměť nebo Golden Yacca na čištění organizmu, jiné jsou jen formou jak odpomoci tlačící peněžence. Typická je například vojtěška, kterou se u nás krmí zvířata. Ovšem, když je to made in USA, tak je to zaručeně lepší. Tím se nechci dotknout vojtěšky, jejíž dobré vlastnosti umí američané zhodnotit lépe než my. Osobně se domnívám, že bychom mohli s Čínou vytvořit barterový (nepeněžní) obchod na pampelišku a kopřivu za ženšen a určitě by o naše byliny byl zájem i v Jižní Americe. Faktem je, že i víra uzdravuje a někdy je za ni nutno platit. Vědci by mohli říci, že obsah účinných látek není většinou v doporučeném dávkování dostatečný, a je to určitě pravda, protože i u nich platí zákony tvrdě rozlišující potravinový doplněk a lék, u kterého je povinnost prokazovat léčebný účinek atd. Potom nezbývá prodejcům všelijak reklamně kličkovat a slibovat, jinak by z lidí peníze nedobyli.


JJ: Myslím si, že nemoc nás motivuje k vnitřní přeměně, případně naznačuje, že něco neděláme zcela správně. Proto mám představu, že léčení každé nemoci je třeba věnovat vždy určité kvantum úsilí, a tak při vážné nemoci musíme obětovat často dokonce doslova všechno -- veškeré finance (a nezáleží na tom, kolik jich máme), kariéru, to, na čem jsem v životě lpěli ... Souhlasil byste s takovýmto laickým názorem?

BN: Každý z nás prochází vývojem od hmoty k duchu v čase. To je základní zákon života, který jsem objevil a definoval. Protože z toho vychází vše, lze ho aplikovat i na poruchy vámi oživované hmoty, z níž hmota vlastní figury je počátkem. Je-li ta rozbita, ani vaše ostatní možnosti nejsou dlouhého trvání. Nicméně vazba na hmotu je evidentní, protože když ji nemáte, nejste. Chápat střípky skutečností a seskládat je až do pochopení pravdy holé je vývoj k moudrosti, ze které lze nabírat jak ze studánky a používat k nejrůznějšímu tvořivému účelu. Poslední kapitola mé knihy pojednává o odevzdávání, které je vlastně prostředkem poznávání sebe sama, určování a obhajování priorit. Tím člověka učí nejen život prožívat a čekat, co mu dá Bůh, náhoda atp., ale být i v tomto procesu aktivní a připravovat vhodné podmínky. Vždyť jak chcete vyhrát, když si nevsadíte? Velice se mi líbila dílčí moudrost postaršího pána, který si přišel pro byliny za nemalý peníz s tím, že raději utratí nyní, dokud mu ještě tak moc není, ale má peníze, než hladově koukat jako nemocný důchodce, jestli si má doplatit léky, nájem nebo dopřát rohlík. Nemoc je negativní ukazatel vaší životosprávy a životního stylu.


JJ: Už několikrát jsem se setkal s informací, že údajně není povoleno prodávat květ podbělu. Je na tom něco pravdy? Kdo si dovolil vydat takovýto zákaz a jak to odůvodnil?

BN: Podběl se stává s vyhlídkou vstupu do EU protistátní kytkou, protože si dovolil obsahovat nepatrné procento pyrolizidinových alkaloidů, u nichž se předpokládá kancerogenní vliv na játra. Nikde nebyl u podbělu nebo kostivalu takový efekt potvrzen, ale v EU to tak prostě platí, a když do té unie tak moc všichni chceme, tak holt bude po jejich. Zvláštní skutečností je, že já neznám osobně žádného člověka, který do EU chce. Spíš bych to přirovnal k dříve hlásanému, že stojíme před propastí, ale vstupem do EU uděláme rozhodující krok kupředu. Ovšem nadávat bychom mohli hodně a dlouho. Na vnucování životních podmínek jsme si zvykli již Východu, tak teď to bude ze Západu. Nejhorší nás ale teprve čeká, protože cestou na Západ jsme ztratili svoji vzájemnost, potrácíme kulturu, sebevědomí a veškeré jistoty. Do EU vstoupíme jako individualisté a protože v nás vždy byla tato schopnost potlačována, je jasné, jak to dopadne.


JJ: Můžete nám prozradit, zda současná doba přeje podnikání, kterému se věnujete? Vidíte nějaké zlepšování či zhoršování v čase?

BN: Na poli bylinných koncentrátů už v podstatě není konkurence. Připadám si, že mi stoupla voda po oči a občas musím povyskočit, abych se nadechl. Jak dlouho to vydržím, nevím. Nemám na vybranou, ale i z malé vlnky se mi zatmí před očima a nevím, čí jsem, co dělám ani proč to dělám. Když se umožnilo soukromé podnikání, tak do toho lidé šli s vervou a chutí změnit svět. Tvořiví lidé tvořili, pracovali a radovali se. Ti všichni zkrachovali, svět o ně nestojí. Úředník je vhodnými zákony odlovil. Doba přeje jen bohatým, slušní zblbnutí reklamou nebo hladem přemýšlejí nad tiketem, ostatní jak vyzrát. Zákony se dělají pro lobby, ne pro lidi. A navíc způsobem, který změnil význam slova divit. Ostatně šikana se učí již na základních školách. Čas se nachýlil do duchovna odklonem od možnosti manipulace s hmotou prostým nevlastněním. Protože se staří Bohové stali nemoderními, Boží mlýny byly privatizovány mafiemi, připravuje se vstup nového náboženství a nový Bůh tu bude co nevidět.


JJ: Na závěr bych se vás zeptal, kolik knih jste vlastně sám vydal a zda byste mohl čtenářům doporučit nějaké další knihy, které Vás osobně inspirovaly?

BN: Knihu bichlovitou jednu (JBSO1) a její upgrade (JBSO2), tenkých pět. Z těch je na skladě jen jedna: Patogenní zóny a proutkaření, která je vlastně takovou učebnicí. Na ní je zajímavé, že sjednotila stupnici patogenity na dvanáct stupňů i pro její odpůrce. Snad nejinspirativnějšími knihami jsou Prorok od Džibrána (u nás vydáno Prorok a Zahrada prorokova) a Citadela od Exupéryho. Ne je jen přečíst, ale pochopit! Meditujme ...


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Ing. Miroslavem Hrabicou (autorem knih o zdraví, lidském hledání a léčitelem)


JJ: Jedním ze stěžejních témat Vašich knih je souvislost nemoci s nesprávným chováním člověka. Myslíte, že bychom nemoc mohli považovat za jakousi "červenou kontrolku", která signalizuje, že něco neděláme správně? A nespočívají některé metody (také) léčby v pouhém odpojení této kontrolky?

MH: Celý život se učíme, a to dvěma, navzájem se prolínajícími způsoby. Jednak se snažíme naplnit, co cítíme, že je dobré, že bychom právě toto měli dělat a dále se odrážíme od určitých mantinelů, které se mohou zviditelňovat například jako onemocnění. Nikdo není tak špatný, aby přirozenou snahu být dobrý, lásku v sobě neměl, a nikdo z nás také není tak dokonalý, aby občas nenarazil, nos si nenatloukl a koleno neodřel. Nemoc nám praví: "Zastav se. Kam chvátáš, kam to jdeš? Zapomněl jsi na lásku, zapomněl jsi ji rozdávat, zapomněl jsi ji přijímat, zapomněl jsi děkovat i prosit. Zvolni, vylaď svůj směr a zjemni prostředky, jimiž hodláš dosáhnout svých cílů." Nemoc je laskavá a přichází, aby nás další nebolelo, aby nás ještě větší trápení nepotkalo. Obrací nás od zevního k vnitřnímu, od materiálního k duchovnímu. Varování člověka nezačínají těžkým onemocněním. Zprvu jsou jemná, přirovnejme je k třísce zadřené pod nehtem. Že nic necítíme? Uhodíme se do loktu. Stále nic? Stále jdeme, kudy chceme a kde naše štěstí neleží? Prý ne, údajně jdeme správně, jen nás přitom pobolívá rameno, koleno, záda? Co nás přibrzdí, na chvíli zastaví? Stačí nám rada, značka, musí přijít složitá křižovatka nebo se pokusíme projet i betonovou stěnou? Nehoda není náhoda a tak i zlomenina mimo jiné vybíjí to neradostné, bolestné a námi nevhodně prosazované, co jsme na sebe nabalili. A až když člověka ani toto několikeré varování nezastaví, když je nevnímá či banalizuje, až teprve pak přicházejí infarkty, mrtvice, nemoci a trápení, bez kterých bychom chtěli žít, ale s nimiž, právě pro pěkné dny příští, zatím musíme žít. Ženy jsou vnímavější než muži. Více naříkají, častěji se léčí a jsou nemocné, ale rovněž se dožívají vyššího věku; také proto, že slyší jemnější náznaky: "Tak ne, tohle není správné, spíše to přijmi, než abys s tím bojoval(a)." Muže dlouho nic netrápí, svou vůlí a silou mnohé překonají. Jenomže jednou přijde chvíle, obvykle po padesátce, šedesátce, která jimi do základů zatřese a nezřídka je pro ně okamžikem posledním. Velmi účinným lékem na všechny onemocnění je milosrdenství ukryté v našem srdci, lékem je upřímné odpuštění, lékem je také pokora, nenásilí a láska. Proč neužíváme léky, které nám nabízí Bůh? K poslední části otázky. Změnit sebe sama je úkol nejtěžší. Je jednodušší postavit dům než zvítězit sám nad sebou. Hledáme jednodušší způsoby a ony (zdánlivě) jsou. Nyní něco vyřeší, jsme díky jejich využití bez dřívějších zdravotních potíží, ale ... Vše, všecičko, co jsme v tomto zrození i dříve sobě i druhým navařili, někdy ochutnáme, vědomě se s tím "popasujeme", pocítíme to "na vlastní kůži". A jestliže to pokorně, bez výčitek, obviňování druhých přijmeme a předložené součky trpělivě sami rozmotáme, potom to, co vzniklo naší neláskou, dobrodiním a láskou zcela rozpustíme, dispozici (třeba i rodinnou) k onemocnění zrušíme. Jestliže v léčbě (klasické či alternativní) převažuje úsilí pacienta, jsou změny k pozitivnímu pomalejší, ale dlouhodobé. "Synu, věř. Věř, že aniž na člověka sáhneš, Já podle toho, jak přijme Tvé rady, uberu z jeho bolestí, nebo ponechám tak." Otevřít srdce, toť nejúčinnější lék.


JJ: Mohl byste nám prozradit, jaká cesta Vás zavedla od technického vzdělání k léčitelské praxi?

MH: Byla to nemoc mé paní, která se o tyto věci dost zajímala, a která s neradostnou diagnózou, která přišla zčistajasna, navštívila několik dobrých léčitelů, až mně jeden z nich řekl: "A proč si ji nevyléčíte sám, vždyť můžete mít lepší schopnosti než mám já." A bylo to. Krátce po svých 33-tých narozeninách jsem nastoupil na svoji cestičku k Bohu. Měl jsem to požehnání, že mně, do té doby ryzímu materialistovi, On v této době velmi zřetelně ukázal, že je. Během minuty mizely bulky v podkoží, na jedno ucho prakticky neslyšící dívka po společné prosbě poslané ze srdce vzhůru uslyšela, žena, která již delší čas nemohla otěhotnět, "na dálku" otěhotněla atd. Poznal jsem, že mít a nerozdat, je jako stát žíznivý u studánky a nenapít se. Poznal jsem, že Bůh je jako předobrá zlatá rybka, která své služby nabízí rybáři, a že člověk je rybář, který neví, co si má přát. A to ještě málokdy zlatou rybku na udici lásky uloví. Bohu ráno slibuji, že mu budu dělat čest, večer při modlitbě poznávám, jak snadno a často se od Boha odvracím den co den. Svoji profesi - statika ocelových konstrukcí - doposud vykonávám. Vedle zaměstnání pomáhám lidem najít cestu ke zdraví, píši knihy, přednáším, pořádám kurzy. Žiji pro lidi a největší odměnou je mně radost, kterou mám, když vidím, jak znovu objevili své štěstí a zdraví. Na úzkou kladinu, kterou představuje léčba a psaní knih jako jediná činnost, jako jediný zdroj příjmů, prozatím nespěchám.


JJ: Kořeny nemocí jsou asi mnohdy velmi složité. Píšete například, že opakované záněty středouší dítěte mohou být odrazem toho, co dítě nechce slyšet - mohou to být třeba různé disharmonie mezi rodiči. Čím je však ovlivněno, že jedno dvojče jimi trpí a druhé nikoliv? (Jedná se o skutečný příklad.)

MH: Tak jako dvě jablka ze stejné větve jednoho stromu nejsou úplně stejná, tak i dvojčata jsou rozdílná. Co jedno bolestně vnímá, nad tím se to druhé skoro nepozastavuje. Jsou jiná, každé je v něčem dokonalejší, každé něco jiného může a mohlo by s pomocí rodičů vylepšovat. Dobře vidíme jejich těla, ale skoro vůbec neznáme jejich duše. Vcítit se do druhého, do jeho nejniternějších pocitů, to patří obecně k našim slabinám. Zdraví uší souvisí také s pohlavními orgány. Řekl bych, že dítě, které záněty středouší trpí, bude pravděpodobně velmi citlivé a současně je na jeho životní pouti budou potkávat více zkoušky v partnerských vztazích. A když dítě trpí, neboť v duši opravdu trpí, je-li nemocné, pohlaď je - každou vzpomínkou, každým slovem, něžně rukou i časem, který mu věnuješ. K tomu přidej třeba reflexní terapii, koupel v bylinkách (děti nerady pijí čaje), trošičku usměrni jejich stravu a kladný výsledek se dozajista dostaví.


JJ: A co takový zubní kámen - tím trpí snad prakticky všichni. Také něco symbolizuje?

MH: Zubní kámen hyzdí nejvíce naše přední zuby, které souvisejí s oblastí hlavy. Zubní kámen je odrazem tvrdosti našeho myšlení, odráží naše velké "rácio", které nám brání povznésti se, naplnit touhy srdce, poznati domov naší duše, které nás odpojuje od slyšení a zření běžně neviditelného duchovního světa. Většinou žijeme pod silnou dekou logiky a vlastních představ. Při lámání chleba, při zásadních rozhodnutích dáme nakonec na rozum a šepot dušičky neslyšíme. Příliš si fandíme, příliš v sebe věříme, neodpouštíme, neprosíme o pomoc shůry.


JJ: Připadá vám správný názor, že podřízení se karmickému působení je dobrovolným nevědomým rozhodnutím duše. Jinými slovy že karmické důsledky našich činu nejsou nevyhnutelné, ale duše se jim díky svému vyššímu plánu podřizuje (nebo je dokonce vyhledává)?

MH: Řekl bych: "Nerozumím," řekl bych, že tento dotaz je zbytečný, že tento dotaz nevzešel z čisté mysli, ale ze zvídavé hlavy. Každý si na něj dá jinou odpověď. Ježíš kdysi pravil: "Mluvím k Vám o lidském a vy mně nerozumíte. Jak mně porozumíte, budu-li k vám hovořit o Božském?" Na co nemusím, na to nemyslím. Proč si zavírat srdce. Neumím se správně chovat, moje reakce nejsou vždy láskyplné, má mysl není prosta sobectví. Toto nejprve, až pak (snad) Váš dotaz. Nezlobte se, promiňte. Ono podobný dotaz by pravděpodobně položilo poměrně hodně hledajících. Dnes lze vypozorovat velký příklon lidí k Bohu, který je tak milosrdný a dobrý, že jim umožní překračovat i to, k čemu je sám skrze Ježíše nabádal. Prý nečiníme chyby, pouze sbíráme zkušenosti. Nevím, jestli se v současnosti dost hledajících nevyhýbá Pravdě, která od nich něco vyžaduje. Nevím, není-li jejich hledání spíše zvědavost. Nějak se začít musí, ale jste-li dál, jste-li výš, myslete na Boha jako na strůjce všeho, pamatujte na Ne-já. Je velmi málo kvalitních převaděčů přes most zdánlivosti, početné jsou zástupy těch, kteří touží přejít. Chceš-li přejít rychle, jdi sám. Chceš-li přejít rychle, jdi s převaděčem nejvyšším - s Bohem.


JJ: Vždy se v duchu usmívám, když se někdo okázale pohoršuje nad chováním druhých lidí (např. že někdo někoho opustil) a z podtextu vyplývá "to by se tedy mne stát nemohlo". Myslím si, že je důležité pochopit, že každý (i ten nejhorší "lump") se chová tak, jak sám nejlépe dokáže a hlavně, že se klidně můžeme sami dostat do podobné situace, ani nebudeme vědět jak. Máte na věc podobný názor?

MH: Ano, podobný. Milujte druhé jací jsou, neboť oni nikdy nebudou takoví, jaké byste je chtěli mít. A nesmát se, pohladit. Ukázat lásku těm, kteří lásku neznají, vždyť právě oni nejvíce lásku potřebují. Proměňujte kameny v chleby a sebe, své "já" umelte na drobný prach. Až budete méně než prach, stanete se součástí hvězd.


JJ: Následující příklad je z jedné knihy: Manželka se rozhodla, že začne kouřit. Manžel jí řekne: "Kouření mi vadí. Pokud na svém rozhodnutí trváš, budu se muset odstěhovat. Mám tě rád, rád bych žil především s tebou, ale je to pro mne nepřekonatelná překážka." Připadá Vám takovýto typ jednání netolerantní?

MH: Kvůli kouření opustit ženu svou? Pro peníze ztratit duši? Asi málo lásky dostávané od kategorického muže přivedlo jeho ženu k zatím jen touze po cigaretě. Asi se o manžela nemohla opřít, svěřit se mu, asi její nevyřčené prosby neslyšel. Kdyby muž "svítil" čili byl čist a Bohu blízko, nemohla by žena, s níž žije a která doposud nekouřila, pocítit touhu po cigaretách. Pes je věrný, ale kouše. Kůň je spolehlivý pomocník, ale kope. Každý máme nějaké to ale.


JJ: Připadá mi, že katolická církev považuje sexualitu za jakýsi nežádoucí průvodní jev toho, abychom mohli mít potomstvo. Zřejmě proto také poměrně důsledně odmítá antikoncepci. Máte v tomto směru poněkud liberálnější názor?

MH: Názor katolické církve na antikoncepci (odmítá i prezervativ) je přísný. Pomněme však, nevznikl-li jako zákonitý protipól toho, co se děje ve společnosti a co se děje, to raději ani nevypočítávejme. Podle mne by se měl, když už nepočká do dnů, kdy jeho dvanáctkrát do roka úrodu dávající jabloň nerodí, zapřít ten, kdo dobývá. Chránit by se měl muž. Takto (použitím prezervativu) se zároveň trochu utlumuje jeho ego a zjemňuje chování k ženě. Když se milujete se svojí ženou, se svým mužem, milujte se srdcem, ne tělem. Kdy je to srdcem (a umocněno tělem), a kdy pouze tělem, to dobře poznáte. A pamatujte: "Jeden muž - jedna žena. Tvůj muž - Tvoje žena."


JJ: Nepřipadá vám, že z mnoha manželství se vytrácí radost, protože partneři mají strach z toho, jak by je druhý přijal, kdyby byli hodně otevření? Neprospělo by, kdybychom manželství nebrali zase až tak velmi vážně ("Musíte žít spolu stůj co stůj až do smrti!")?

MH: Co je to být hodně, co je to být málo k partnerovi otevřený? Říkat mu všechno, co se mně nelíbí? Chválit ho a vycházet mu vstříc na každém kroku? Neprospělo! "Nikdy nesmíš poradit člověku, byť snáší úděl sebebolestnější, aby se rozvedl," pravil mně jednou můj vnitřní hlas. Vždy ukazuj lidem, co je spojuje, to dobro v druhém, každý v něčem jiném toho druhého předčí a je jeho tohoto prvku chování učitelem. Zvolí-li člověk rozvod, nechť je to pouze jeho, Tebou vůbec neovlivněná, volba. "Rozvedeme se," řekla žena. "Dobrá, necháme to na příště," odvětil jí muž. Svatba není módě podléhající čin, uzavření manželství je úplné odevzdání se. Dvě duše se touhou po sobě tetelí, dvě duše slibem věrnosti a vzájemné pomoci v jednu splynou. Sňatkem žena muži, muž ženě vystaví podepsaný nevyplněný šek na všechno, co vlastní. Kolem manželů se také vytvoří mohutná duchovní ochrana, která je vede ke smíru a vidění dobra v partnerovi zejména v dobách bouří. Umíme nést kříž, umíme vidět dobrodiní kříže? Umíme poprosit za zlehčení až odejmutí kříže? Když ti něco nejde, zkus nesobecky, ze srdce, pokorně a vroucně poprosit. Manželství berte vážněji než práci, kariéru, koníčky i duchovní cestu. Pod lampou bývá největší tma. Měnit svět je třeba začít u sebe, ve vlastní rodině, vlastními činy. Muž má vždy rezervy v lásce, žena se učí nadhledu muže a odhodit starosti. Každý něco umíme, každý v něčem klopýtáme.


JJ: Slyšel jsem, že právě vydáváte svoji čtvrtou knihu s názvem "Pohlazení pro duši". Můžete nám ve zkratce prozradit, o čem bude pojednávat?

MH: Kniha mně byla dána napsat, aby se naše ztrápené dušičky rozsvítily, aby se divocí koníci zastavili, abychom odpouštěli, milovali, pomáhali, dokázali dát i přijmout, abychom byli šťastní. Jedná se o soubor asi 1690 krátkých myšlenek. Poprosíš, knihu otevřeš a to, co ji psalo, já to nebyl, já tam jen někdy, človíček nedokonalý, dal své nezralé "já", Tě osloví, pohladí. Kniha může odzrcadlit duši čtenáře - bude-li on chtít. Její motto zní: "Až víra Tvá zhasne, jsem tady pro Tebe. Až nebudeš vědět kudy kam, poraď se se Mnou. Až nebudeš chtít nic, povím a dám Ti vše."


JJ: Děkuji Vám za rozhovor. (Kontakt pro případné zájemce o poradu či informace o přednáškách a kurzech: Ing. Miroslav Hrabica, Okružní 4731, 760 05 Zlín, tel. 067 7144 734.)

Rozhovor s Ing. Jozefem Lengyelem (pořadatelem kurzů osobního rozvoje a autorem knihy Kniha lásky)


JJ: Přiznám se, že s málokterou knihou vnitřně natolik souhlasím, jako s Vaší, vlastním nákladem vydanou, Knihou lásky. Připadá mi, že při každém tématu dokážete trefit hřebíček na hlavičku, a to většinou napoprvé. Prozraďte nám prosím pro začátek, jaký vítr Vás v tomto životě přivál k pořádání kurzů a v neposlední řadě k vydávání knih.

JL: Člověk intuitivně vyhledává takové prostředí, pro které se nevědomě rozhodl. Několik let jsem byl instruktorem sjezdového lyžování, měl jsem na starosti děti od pěti do deseti let. V tomto věku ještě nejsou děti zatíženy různými omezeními a do značné míry se projevují svobodně a právě tento přirozený projev byl silnou inspirací zaobírat se netušenými lidskými možnostmi. V roce 1991 mě zaujala metoda José Silvy a z tohoto základu se odvíjely první kurzy. Už 10 let se kurzy PSYPOS konají pravidelně a pravidelně se i mění. V současnosti vycházím z jediného základu všeho, co je -- a to je láska, která je nejenom garancí pochopení lidského bytí, ale je také zárukou svobody a štěstí člověka. Knihu lásky jsem vydal sám v nouzi, když nakladatel opakovaně nedodržel dohodnuté termíny.


JJ: Z Vašeho pojetí přímo čiší, že člověk má v podstatě absolutní svobodu a volnost v čemkoli a všechna omezení si klade vlastně sám sobě. Byla by tedy podle Vás správná teze, že smyslem života člověka je dělat to, co ho baví, ať si o tom ostatní myslí cokoli?

JL: Každý je tu proto, aby jedinečným, neopakovatelným způsobem zahrál svou vlastní hereckou roli, každý je tu pro sebe a zároveň pro všechny, abychom se spolu navzájem pobavili a potěšili. Jelikož však žijeme v otroctví zvyků, předsudků a omezení, které nám brání projevovat to, čím jsme -- lásku bez zábran, potom ani nemůžeme chápat, že vždy se děje jenom to, co nás baví, nikdy to není jinak, ať už děláme cokoliv. Všechno, co prožíváme, je důsledek našeho nevědomého rozhodování, které obvykle nepochopíme a potom se ze svého perfektního hereckého výkonu nedokážeme těšit. Všechno, co nás v životě potká, je zdrojem zábavy, pokud to pochopíme, anebo zdrojem utrpení, pokud to nepochopíme. V každé chvíli děláme jenom to, co nás baví a žádné poučení z toho pro nás neplyne. Nebloudíme z jedné inkarnace do druhé, abychom hromadili poznání, ale abychom se co nejpestřeji pobavili, nežijeme proto, abychom se trápili a sužovali, ale abychom se milovali a těšili ze své lásky.


JJ: Neříkám dětem "na červenou se nikdy nepřechází" (ostatně samy vidí realitu), ale raději "pro vás je nebezpečné přecházet na červenou, protože nedokážete dobře odhadnout, jak je auto blízko nebo kdy je to nevhodné". Je Vám takovéto pojetí světských zákonů blízké?

JL: Neexistuje žádná nebezpečná situace, protože všechno, co v dané chvíli je, je nejlepší co může být. Stane se jenom to, co chceme, aby se stalo, vždy je všechno v nejlepším pořádku, protože naše rozhodnutí jsou rozhodnutími nekonečně moudré duše, která je láskou. Když se někdo rozhodne ukončit toto bytí, je úplně jedno, jestli svítí zelená nebo červená a vždy se objeví ochotný člověk, který mu jeho přání vyplní. My nikdy neodhadujeme, ale víme, anebo můžeme říci, že vždy všechno odhadneme úplně přesně. Co se týče zákonů, vyspekulovali jsme si je jenom proto, abychom měli co porušovat. A jak nás to pak přenesmírně těší!


JJ: Zdá se mi logické, že naše činy mají své karmické důsledky. Mohou však mít karmické důsledky i pouhé myšlenky?

JL: Všechno, co se děje, se odvíjí od našeho rozhodnutí, ale na rozhodnutí nemá žádný vliv, co jsme vyvedli v minulosti. Nic není bohem dané, nic není závazné, nemáme za co trpět, nikdo nás nestíhá ani nám neubližuje, určující je naše víra. Jak věříme, tak žijeme, prociťujeme různé situace, neboť jistota, že to jinak nejde, je naším nevědomým rozhodnutím. A všechno je v pořádku, protože to tak chceme. Princip karmy je historický blud. Není nic hroznějšího, než chápat pod hrozbou utrpení, nemůže existovat nic zlověstnějšího, než se stávat lepšími a moudřejšími pod tlakem strachu, nemůže být nic bezcitnějšího, než očekávat, co nás postihne. Zdegradovali jsme člověka na hlupáka, a potom je už jen samozřejmé, že se musí učit, chápat a poznávat. Je mnoho nepsaných pravidel, která jsme uložili do energetického útvaru a potom zavazujeme jeden druhého. S velkou šancí znechutit mu život. Pochopení nikdy nepředchází lásce, ale ochota svobodně prožívat a projevovat lásku vede k pochopení. Měli bychom si být neustále vědomi, že jsme láskou, která je moudrostí a v této dokonalosti nejsou žádná pravidla, ani pravidlo pochopení, poznání, pravdy; láska není ani duchovní, ani neduchovní, láska je hra touhy milovat. Karma je dobře zpracovaný nesmysl, který je zdrojem apatie, nechuti k životu přesně tak jako deset božích přikázání. Myšlenka jenom informuje o našich rozhodnutích. Připravovaná Kniha lásky, jejíž první díl již vyšel, se podrobně zaobírá touto problematikou, která je pro štěstí člověka velmi podstatná.


JJ: Jste zastánce názoru, že všechno se má dělat správně dle zvyklostí (jinými slovy jak odborníci doporučují)?

JL: Každý je odborník sám pro sebe, protože každý nejlépe ví, co má dělat, co mu vyhovuje, po čem touží. Nikdo jiný to vědět nemůže. Důležitý je náš cit. Cit není intuice, která usměrňuje a rozlišuje věci na příjemné a nepříjemné; cit je láska, která nikdy nevede; když se vědomě koncentrujeme na lásku, vždy víme, co máme dělat. Zvyk je omezení, omezení je otroctví, otroctví je vězení lásky, a tam, kde je láska uvězněná -- neprojevená, nemůže být štěstí.


JJ: Myslíte, že lze někomu ublížit neprávem, tj. tak, aby to nezapadalo do jeho osobní potřeby zkušenosti? Platí to i v případě tak odsuzovaných deliktů jako zneužití bezmocnosti, nevěra, znásilnění či vražda?

JL: Zkušenosti jsou dobré leda k tomu, abychom pochopili, že jsou k ničemu. Nepřišli jsme sem sbírat zkušenosti, ale milovat člověka. Když prožíváme to, čím jsme, víme, že nikdo nikdy nikomu nemůže ublížit, každý to, v čem je, vyhledává a je na něm, zda pochopí, že všechno, co ho potká, je naplněním jeho touhy. Nic, co nechceme, se nestane a každý účastník nějaké situace se přičinil o její vznik. My si neubližujeme, jen si plníme svoje touhy. Každá duše ví o každé jiné všechno, takže duše nikdy nemohou být v rozporu, neboť by to popíralo vševědoucí moudrost, dokonalost a lásku.


JJ: Myslíte, že si bytosti před svým vtělením vybírají své rodiče?

JL: Duše se nevtěluje, ale projevuje. Bezčasové, bezprostorové nekonečno se nemůže vtěsnat do malého prostoru fyzického těla. Všechno, co se děje, je naplněním touhy duše, která ví, že k tomu, abychom měli určité prožitky, je prospěšné narodit se v takové rodině, kde je šance prožít mnoho "srandy".


JJ: "Být nešťastným, to je pořádně komplikované" píšete ve své knize. Co si o tom asi pomyslí maminka, která přijde o své jediné dítě?

JL: Každý se sám a úplně svobodně rozhoduje, zda svoje fyzické tělo odloží anebo se z něj bude nadále těšit. Pokud chceme být šťastní, měli bychom akceptovat svobodu rozhodování každého, dítě nevyjímajíc. Jenom naše láska může být motivací pro jiné, aby změnili rozhodnutí, ale neštěstí, smutek, lamentování jsou jenom citovým vydírání, asi v kontextu -- už se uzdrav, neumírej, abych nebyl smutný. Žádná situace nemá nad námi moc a jak ji prožíváme závisí na našem postoji. Otázka postoje je vždy otázkou vědomí lásky.


JJ: Myslíte, že dnešní doba přeje duchovnímu rozvoji méně než ostatní? Někteří mluví o Kalijuze, jiní apelují na úpadek hodnot ...

JL: Neexistuje žádný duchovní vývoj anebo existuje jenom jako hra vědomí. Vykonstruovali jsme si duchovní hierarchii a potom máme možnosti výběru, kdo nám bude vládnout, ke komu se budeme modlit, koho budeme uctívat. Aby to však bylo zábavnější, vytvořili jsme takzvanému dobru protipól, což je též vynikající, neboť máme alespoň na koho svalit vinu za všechny naše nezdary. Naše podstata ví, že věříme různým bludům, ale nestará se o to, protože všechno je zdrojem zábavy, duše je velký šoumen.


JJ: Kde byste viděl nejčastější příčinu selhání partnerských vztahů? Že by obava z většího "odkrytí se" či vliv dřívějších špatných zkušeností?

JL: Všemožně bráníme druhému, aby byl svobodný, chceme ho vlastnit. Omezováním však můžeme získat otroka, ne milujícího člověka. Je to projev moci, ne lásky. Láska je nekonečno bez hranic, láska je svoboda, která se nedá spoutat.


JJ: Na závěr se Vás zeptám, v jakém stadiu příprav je další očekávané pokračování Knihy lásky a můžete-li namátkou jmenovat několik knižních titulů, kterých si sám vážíte.

JL: Další Kniha lásky je už skoro hotová a vyjde asi koncem roku 2002. Každá kniha je inspirativní, není jedna lepší než druhá, všechno co člověk vytvoří z lásky, je hodné obdivu.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Zpět na začátek.


Rozhovor s Ing. Janem Hruškou (původní neupravená, nezkrácená verze)

Jste jeden z našich stálejších, drobnějších zákazníků; už vícekrát jsme spolu hovořili ne jenom ,odborně' ale já bych se Vás na pár věcí ještě rád zeptal. Můžete se - jako osoba - tak trochu uvést?

Nejsem věřící, ani nevěřící, a snad jsem docela obyčejný člověk. Původem jsem z Rakovníka, můj táta byl kovodělník, se značným citem pro duchovno (s pár přáteli zkoušeli spiritismus, seance a vůbec meditaci) a mám po něm i pár ,okultníchý knih, máma byla učitelka ručních prací, s velkým citem pro malé krásy malého, denodenního žití, o své bábě vím (od mámy), že to byla praktická, spíše materiální žena, které padl první muž (číšník, táta mojí mámy i její o rok starší sestry) na Piavě (v I. světové vá lce); bába byla na svojí dobu moderní, neboť se dokázala zbavit svého druhého muže a vzít si třetího (nádražáka a vdovce, který sám měl 6 již mnohem starších dětí, činného v aktivně působícím ,okrasářskémý spolku k zvelebení tehdejšího městečka), kterého měla máma dosti ráda. Jaké měl rodiče táta moc nevím, neboť si ho osvojili lidé, kde už byly troje děti (,oný měl své, ,onaý též a dohromady měli třetí); věděl jen, že jeho matka snad byla herečka, zpěvačka (nebo obojí) a měl po ní výborný hudební s luch. Já jsem přesvědčen o pokračování a uzavírání dějů ale moc nevím, co a po kom mám já. Moje žena je lékařka (anesteziolog), dcery (svobodné, jedna 23 a 1/2, druhá 22 let) už jsou ,děti své dobyý (obě mají maturitu, ale na ,vejškuý, to už žádná nechtěla). Žena se zabývá akupunkturou, dcery jen tak čtou ,moderníý horoskopy, ale já se v okultice koupu (i topím) často. Já jsem vysokoškolák a dělám zařízení pro ovlivňování, úpravu a tvorbu životního prostředí. V tomhle oboru jsem už dlouho, prošel js em továrnou, projekcí, výzkumákem, generálním ředitelstvím (v době tzv.VHJ), obsahově zas odlučováním mechanických i chemických příměsí ze vduchu i vody, topením (budov) a ohřevem užitkové vody, větráním a dopravou vzduchu, jeho úpravami (včetně zvlhčování a ionizace, t.j. klimatizací). Dělal jsem v dílnách i na montážích (v terénu), u rýsovacího prkna, chvíli i učil (na odborném učilišti, byl instruktorem a dělal instruktáže i instrukce, sepisoval jsem také technické normy (i mezinárodní) Jsem str ojař - nestrojař, užívám tradiční i netradiční - např.,buňkovitáý - řešení, ale do chytré horákyně mám daleko.

Co je to ,buňkovité' řešení?

Nestavíte jedno monstrum, ale několik malinkých, zcela samostatných a schopných pracovat společně. Tak to dělá příroda, ta nemá knoflík, aby s ním plynule otáčela; má např.100 jedinců, a z nich jen 2/3 (1/4, 8/10) pracuje, ostatní ,ležíý. Pak se třeba poměr otočí; ve velkém počtu je to také plynulé a hlavně - když je 10 jedinců zničeno, tak moc se zase neděje, pořád to ještě funguje dál. Co je tu nejvýznamnější je to, že každé malinké monstrum má vlastní řízení, vlastní pohon i ,spižírnuý, ale podl éhá celku. Zatím to objevili jen vojáci, nesou-li si plnou polní.

Jak jste se vlastně k duchovním vědám dostal?

Jsem povoláním technik, ale založením ne. Víte, lidé často říkají třeba "jsem založením umělec" nebo i přesněji "jsem založením hudebník (herec)", nebo dokonce "jsem založením trumpeťák (komik)", a jsou o tom i upřímně přesvědčeni. Já si myslím, že to není správně. Myslím, že ,založeníý si přinášíme na svět hned od počátku, je to něco, co je tak výrazné, že se to promítá do každého počinu každého člověka ke světu okolo, něco, co se dá rozvíjet či promrhat, ale co už nelze získat pozdědji, a to ani učením, ani chozením po nákupech (tzn., pokud nejsem ,dravcemý hned od počátku, už se jím ani nestanu - tedy, za jaksi normálních okolností). Já jsem založením ,napodobovatelý a dost věcí zachovávám tak, jak jsou. I ,novéý věci se pokouším dělat tak, jak už byly ,vymyšlenyýdříve. Myslím tím ,vymyšlenyý přírodou, starými národy, atd. Čím více stárnu, tím více docházím k názoru, že nic lepšího, než co je, bylo (a bude) kolem nás, ,mezi nebem a zemíý, nedáme nikdy dohromady. Spíše bychom to měli lépe v yužívat, a snad k tomu také časem dojde. Vezměme např. takový dalekohled, nebo mikroskop, jak se zdají složité, jak jsou i užitečné, jaké byly s jejich pomocí učiněny velké objevy, ale co je to proti oku, které se jimi kouká? Napodobovat ale nejde jen tak, beze všeho - nemůžete se vrhnout do vody a zůstat tam jako ryba - napodobování (to ,správnéý) je tvůrčí a tvořit nelze bez dovednosti. Nestačí jen znalosti, např. z čeho je sklo a že se jím nedá zatloukat hřebík, je třeba mnohem víc, hlavně projít tím, jak se sklo ,rodíý, jak ,žijeý a proč (kdy) ,umíráý. A když už tohle někdo vstřebá, umí ho pak zpevnit a vytvarovat tak, že se jím ten hřebík zatloukat může nakonec také. K dovednosti je třeba vědět i umět. Jako technik bych se měl asi držet vědy, ale věda jen ví a tak nějak učí vědět, ale ne vždy umí a už vůbec neučí "umět". Např. matematika, to je nejexaktnější věda a učí, že 2 a 2 jsou 4 a každý, kdo je sčítání schopen, dostane vždy stejný výsledek (dříve, později, podle zmíněné schopnosti) - dokonce to vyvolává dojem, že výsledky jsou naprosto prokazatelné (pomocí prstů, kamínků) - jak se ale, jen tak mimochodem, přesvěčíme už jen o tom, že 2 miliony a 2 miliony jsou 4 miliony? A úděsná je na tom i ta uniformita, že výsledek dostane každý (ať je sympaťák, nebo člověk plný žluči). To už zase souvisí s něčím jiným (hlavně sebekázní a také odpovědností - viz Ikaros a Daidalos). Diskalkul, imbecil, či prostě jen hlupák, ten výsledek nedostane (nebo rozhodně ne pokaždé stejný); to proto, že ti se sčítáním pracovat neumí (a za to, že jsou hlupáci, se věda o ně nestará, ani o ně nezavadí, nezajímá se o ně). Ale přesto i oni, sedí-li u stolu po 4, dovedou poznat, že někdo chybí (i že někdo přebývá). Kdyby se ,s hlupákyý zacházelo jinak, než jak se svými adepty zachází věda, asi by ,uměli počítatý také. Shodněme se proto raději na termínu nauka(y), než věda(y). No, a já bych také rád ,uměl počítatýa tak hledám.

A proto čtete knihy s touto tématikou?

Nečtu jenom knihy, a ne jenom proto. Nejlépe lze získávat dovednost v tom či onom oboru pobytem v blízkosti jiného dovedeného člověka, podle okolností odkoukávat, ptát se, zkoušet (pod dohledem) dělat to, co on, zkrátka plést se pod nohy a chytat pohlavky. To je nejrychlejší, nejúčinnější, nejcenější a nejbezpečnější, neboť ,mistrý nenechá dojít ke katastrofám. Kniha je pro toho, kdo je (nebo chce) být sám. Zkoumáme-li (mezi jiným) také sami sebe, chceme přitom být sami, a potřebujeme-li k tomu zkou mání ještě návod, není znamenitější věci, než kniha (pravda, existují také počítače, nebo magnetofony, ale zatím jsou nešikovné na držení v ruce a k odložení na židli). Knihy jsou také znamenitými prostředníky pro věci minulé - existují samozřejmě i jiné stopy z minulosti, ale přineste si do kuchyně menhir nebo katedrálu!

Jaké knihy jsou Vaše nejoblíbenější?

To jste mě dostal! Ale já Vám to oplatím - nejoblíbenější jsou pro mne knihy, které mi pomáhají. To myslím vážně a doopravdy, víte, knihy jsou jako lidé (snad ti, kteří je píší), některé rozvláčné, některé dominantní (je to tak! a ne jinak!), nebo nezaujmou (mne - abych autory neurazil). Nejoblíbenejší? Tak tedy zaprvé srozumitelné (jak sledem myšlenek, řazením tématu, tak jazykem, až dokonce vzhledem písma). Zadruhé: vypovídající. Jsou knihy, které vytěžíte tím, že je prolistujete, jsou knihy, kte ré můžete číst stále znovu a znovu v nich nalézáte. Mimochodem, na tomto místě tuším, že Vaše otázka možná směřovala k bibli. Bibli mám, četl jsem ji, vracím se k ní, považuji jí za ,knihu knihý, ale moje pocity k ní jsou pocity ,pražákaý ke své metropoli - je veliká, je živá, je taková, jaká je, jinou si ji ani nedovedu představit, kdybych měl žít bez ní, určitě by mi scházela, ale nestačím ji mít na očích celou a důvěrně znám jen místa, ke kterým mám opravdu citový vztah (a ta jsou jen docela mal ičká - je to jako třeba ulička ke škole, lavička v parku, na které jsem měl první schůzku, okolí činžáku, kde bydlel kamarád) U ,menšíchý knih je to jaksi osobnější (včetně zapomětlivosti). Za třetí: ty monotématické - encyklopedie také oceňuji a pár jich mám, ale jak už bylo řečeno, nejsou tak šikovné do (jedné) ruky a když už se je podaří někam blízko ve spěchu odložit (jen co si něco načrtnu, nebo si zakývám kyvadélkem), jako z udělání nikdy nezůstanou otevřené na té původní stránce. Takže, mezi mými oblíben ými knihami jsou např. díla mistra Michio Kushi, našich prvorepublikových hermetiků (Kefera, Lasenice, Kabeláka), tématicky pak zase např. chiromantie, grafologie, astrologie, alchymie, ,tajemnáý místa Země, zvyky dřívějších národů, léčitelství (charisma i zázraky), historie lidstva, Země i vesmíru.

Jak jste se dozvěděl o našem knihkupectví a co na něm oceňujete?

Budete se divit, ale byl jsem hodně zvědav na knihkupectví s názvem hledající. Bez lichotky - osobně jsem přesvědčen, že jméno je to geniální, žádné (nic ve zlém), brány napravo (nalevo)ý, ,literatura duchovní (školní)ý, ,excaliburý (nebo podobně exotický název), ani ,knihkupectví Čermák(ová)ý.Ani nevím, kdy jsem tady u Vás, na nádraží Bubny, byl poprvé, ale šel jsem k Vám hned, jak jsem jméno hledající uviděl. A nebyl jsem zklamán, byl jsem překvapen praktičností Vašeho stánku, nepřeberností titu lů vzhledem k velikosti prodejny a klientelou postávající (příp. posedávající na lavici a jedné židli) okolo regálů, listující, vzájemně komunikující. Občas bývalo opravdu čemu naslouchat (a ještě pořád je). I Vaší ochotou a připraveností vysvětlit, nabídnout. Trochu to připomínalo doupě spiklenců a čišelo z toho nemálo právě osobního úsilí. Myslím, že ta atmosféra i nadále trvá, ale napoprvé to byla pro mne pecka. Jinde je to jen prodejna knih. Z hlediska Vašeho oboru oceňuji možnost vrácení zakoupené knihy - sám jsem tuto možnost (v původním záměru) moc nevyužil (když si něco pořizuji, tak s píše natrvalo), ale velmi často jsem mezi vrácenými knihami nalezl to, co mi uniklo, dokud to bylo nové. To je rovněž (s výjimkou ryze antikvariátů) unikátní.T Kushiho knihy jsou známy především jako systém "makrobiotického zdraví"; jak Vám zapadají do témat, která nepokrývají tak přímo lidské tělo a jeho ,fýsisý a která jste jmenoval mezi svými dalšími oblíbenými - např. do alchymie, nebo do podstaty existence Země?

Přečtete-li více knih od jednoho autora, obvykle objevíte o trochu více, než je uvedeno jenom v jeho knihách, něco o jeho životě i poněkud skrytějších názorech a činech. Kushi měl štěstí (štěstí napomáhá připravenému, a to on zřejmě byl) a již poměrně mladý zavadil o ,všeživotnostý; měl tedy dost času (a schopností) k tomu, aby ji zkoušel (úspěšně) aplikovat. Musel mít něco, co jiní neměli - víte, ta situace byla ožehavá, brzy po druhé světové válce on, japonec, příslušník pro američany ještě do živ a bolestně vnímaného národa, přivandroval do Ameriky, poučoval američany co je a není správné, a oni za ním přicházeli a šli. Mimochodem - všiml jste si, jak jsou životní dráhy těch ,většíchý vůdců (jak to zatím běžně chápeme, t.j. z hlediska počtu následovníků) člověčích společenství podobné? Já myslím, že není valného rozdílu mezi Mojžíšem (který vodil bandu nespokojenců 40 let po poušti, a kdyby nebyl ,někdoý, tak si ho pár rebelantů mezi nimi upeklo ke snídani na vidličce) nebo Leninem (který by l zase taková autorita, že negramotným, telesně i duševně zdevastovaným alkoholikům nemohl dát nic horšího a nic nepopulárnějšího, než příslib práce a jen práce, a který, v primitivně feudální zemi, bez kapitálu, bez potravinových zásob a bez technického zázení, a už vůbec bez podpory zvenčí kvůli obavám z komunismu, je vedl a dovedl sám ještě za svého života jen na krůček od světové velmoci) nebo Budhou (který odešel do džungle pralesa, aby se z ní vítězně vrátil) nebo Kushim (který odešel do džun gle světového hospodářství, aby v ní dodnes vítězně odolával)!? Přednášel a diskutoval se svými posluchači stejně kvalitně o politických uspořádáních, nábožensvích (ideologiích) a církvích (výkonných institucích), nebo o technologii výroby chleba, nalézal stejně pevné a správné argumenty k tomu, jak se k těmto skutečnostem stavět a jak je řešit, a to vše s pomocí filozofie ,všeživotnostiý všehomíra. Jak daleko zašel jsem zjistil skoro náhodou, dost dlouho jsem tady u Vás procházel kolem regálu s je ho Kamenem Filosofů. Co by mohl makrobiotik říci neotřelého o alchymických procesech, když takoví velikáni oboru jako Fulcanelli jen opisovali postupy těch před nimi? V roce 1960 si Kushi všiml publikace o biologické transmutaci sodíku na draslík francouze Luise Kervana. Kervan sám navázal na pokusy, prováděné na École Polytechnique prof. Barangerem na vikvi a uveřejněné v čísle Science at Vie z dubna 1959. Kervan (technik a biolog, člen zdravotní rady departmentu Seine, pracoval hodně na elektrické m odporu lidského těla) v dubnu 1959 (jako vedoucí výpravy) byl zaujat chováním těžce pracujících mužů na těžní věži v poušti (s teplotami - ve stínu - vyššími, nežli teplota lidského těla); bylo určováno množství odpařené vody (potu) z rozdílu mezi příjmem jídla i pití a stolice i moči a při tam sledovaných poměrech (4 až 5 litrů vody denně) bylo naprosto jasné, že tím není možné udržet stálou tělesnou teplotu. Ale nikdy nedošlo k přehřátí a muži neměli žádné problémy tohoto druhu. Kervan došel k z ávěru, že zde probíhá něco, co pohlcuje přebytečné teplo. Doba kontroly (6 měsíců) vylučovala systémový omyl, např. v důsledku rychlého nahromadění, nebo odčerpávání prvků z tělesných rezerv. Zjistil, že sodík v tělech mužů jakoby se měnil na draslík. Kushi seznámil se zjištěními Kervana Ohsawu (vlastním jménem Sakurazawu), svého učitele i dlouholetého přítele. Ten se svými spolupracovníky nalezl 21. června 1964 fyzikální cestu, jak opakovaně provést transmutaci sodíku na draslík za nízkých teplot, tlaku a energií. Ve vakuové trubici o průměru 2 a délce 20 cm se dvěma póly, na které byl přiveden příkon pouhých 60 W, procházel cca 30 minut proud přes 2,3 mg sodíku, a pak bylo do trubice vpuštěno 1,6 mg kyslíku; přibližně o sekundu později se sodík změnil v draslík. Tím byla osdstartována další a další činnost na tomto poli, Ohsawa se spolupracovníky dokázali vyrobit železo z ulíku a kyslíku (2 způsoby ve vzduchu, 1 způsob ve vodě) a dokázali biologické transmutace s pivními kvasinkami i s rostlinnými semeny. To samo už je průlom, Kushi však z ,všeživotníý filosofie odvodil bombu. Einstein první přinesl, že ,všechno ve fyziceý (hmota, čas a rozměry) je relativní, ale jeho relativita je stále ještě opřena o jistou stálost (atomu, jeho jádra a elektronů, i některých elementárních částic). Po Einsteinovi přišla kvantová fyzika, která odhaluje jisté neurčito sti, ale opět uvažuje se stálými ,částmi elementárních částíý (kvarky, strigy,....). Ale Kushi argumentuje o relativitě ,shluků energieý jako částicích hmoty vůbec a o modelu atomu říká asi toto: běžný model atomu (s částicemi, pohybujícími se po stálých drahách, příp. přeskakující mezi těmito drahami) je nekorektní hypotéza; ve skutečnosti elektrony (vně atomu - ,shluku energieý) putují ke středu atomu a mění se v protony, protony jsou ,transmutovanéý elektrony, neutron je přechodné stádium mezi vn itřkem a vnějškem ,shluku energieý(atomu), protony se stávají neutrony a neutrony se stávají elektrony. Dosáhnou-li ,vnitřeký a ,vnějšeký rovnováhy, stávají se prakticky nepozorovatelnými a my to nazvali neutron - ve skutečnosti není neutron dokonale rovnovážný, má velmi nepatrný náboj, který jen neumíme změřit. Protože jsme dali elektronu, protonu a neutronu název, uvažujeme s nimi jako s různými entitami, ale tak to není, elektron není jako malá kulečníková koule, ale je to velmi pevný a těsný ,e nergetický shluký mnoha dalších, menších částic; proton je velký, a mezi protonem a elektronem je opět mnoho dalších částic, které se sbíhají k centru, takže proton se zvětšuje. Všemu pak vévodí spirála a pohyb po spirálách (elektron je malá, těsná a pohyblivá spirála menších částic, proton je větší, méně pohyblivá spirála dalších jiných částic). Na Mendělejevově periodické tabulce prvků jsou prvky v rovnovážném stavu, jaké se vyskytují tady, u nás, na Zemi. I tuto tabulku lze znázornit spirálou; od ,nejlehčíchý (na obvodě) až po ,nejtěžšíý (ve středu) se prvky usazují na spirále podle ,své váhyýa mohou se i přesouvat. Jejich vzájemná poloha je výsledkem jejich rovnováhy - Kushi tím ale myslí nejen rovnováhu vnitřní (u každého prvku zvlášt), ale i rovnováhu vzájemnou (mezi jednotlivými prvky dle jejich výskytu) tady na Zemi. Některé jsou v takové rovnováze zřejmě asi i v jiných podmínkách (na jiném místě všehomíra), ale některé mohou být v rovnováze jiné (jevit se proto jako prvky zde na Zem i neznámé). Přitom ale různé prvky se zřejmě nemusí tvořit jen za různých okolností a jejich původ (každého z nich) nemusí být jiný - mohou vznikat a přeměňovat se jeden ve druhý za úplně stejných podmínek, dokonce je možné, že se jeden prvek - ať již postupně, nebo skokem - změnil ve všechny prvky ostatní. To je velmi převratná idea. A je-li podpořena experimenty, je uskutečnitelná. Tady tkví kořeny ,nehamižnostiý (nelpění, nevlastnění), jak z minula a tradiční, tak ze současnosti a kdybychom byli schopni použít vesmírného řádu k řešení aktuálních problémů ve světě hmoty, kdybychom např. byli schopni hmotu ,vyrobitý (,z ničehoý) a volně jí použít, vyrobit železo či zlato kdy chceme, nebylo by nedostatku, závisti. Nebylo by nemocí, utrpení. Nebylo by ani přebytků, hýřivosti. Nebylo by ,přezaměstnanostiý, nezaměstnanosti. Nebylo by přemnožení (přelidnění). Nebylo by ani nedostatku energie, z každého přebytku hmoty by se energie vracela zase zpět. Ten stav tady už byl - to byl počátek, úmysl, slovo (pojem), plán i jeho uskutečňování, ráj (eden). Akorát plány (,výkresyý, ,výpočtyý, ,podnikatelský projektý) o tom se ztratily. Takže to všechno dohromady ladí.

Zdá se, že opravdu dokážete nalézat vztahy celkem netradiční. Ale hlouběji: jak tedy ,ladí' dohromady technika a esoterika?

Tak trochu navážu na předchozí - technika je to, co nám prodlužuje ruce, abychom snadněji dosáhli pro živobytí. Podle toho, co víme o principech, používáme techniku promyšleně, nebo jaksi nevědomě. Příkladně: víme, že voda teče s kopce dolů, tak postavíme akvadukt. Pak se dozvíme, že voda v nádobách, které jsou navzájem spojeny, stojí sama od sebe vždy ve stejných výškách a dojdeme až k dnešnímu vodovodu. O podstatě funkce čichu však moc nevíme. Dejme tomu, že muž a žena jsou si naprosto vynikaj ícími životními partnery, až na jednu maličkost: muž (jeho nohy) ženě páchnou, ona stupňuje sebezapírání, on (díky tomu) poleví v ohledech a situace se stává nesnesitelnou. Kdybychom znali čichové principy, řešení by bylo možná ve změně vnímání, ve změně druhu pachu atd., atd.. Ale my je neznáme - zato máme techniku, a ta má řešení: to nejjednodušší je deodorant. Muž jej začne užívat, a je po problému. Ale po dvou třech týdnech objeví muž na nohou vyrážku (nebo žena kýchá). Řešení je nasnadě: muž zm ění značku deodorantu. Po dalších dvou týdnech má žena neustálé bolesti hlavy (muž nemůže nosit ponožky s gumičkou jako dřív, protože mu otékají nohy). Citlivost obou se stupňuje, až přestanou vyhovovat všechny deodoranty. Sáhne se k přirozenějším metodám: muž několikrát denně nohy koupe, mění druh stravy, balí si nohy dekou. Žena usedá stranou od muže, větrá. Návštěvy se diví. Návštěvy se přestávají zvát. Situace dojde tak daleko, že oba partneři vyhledají odbornou pomoc (lékařa, psychiatra) a doho dnou se, že žena postoupí zákrok, při kterém lékař přeruší její čichový nerv. Žena byla skvělá kuchařka, ale po zákroku ztratí schopnost vařit. Situaci lze rozvíjet dále (jídlo se řeší donáškou až do domu...), ale konec je v nedohlednu. Užití techniky na problém bez znalosti pricipů problému přináší problémy další. A teď z druhé strany: budeme-li ,vědět i umětý na slušnější úrovni (tedy budeme-li ,vybrániý k tomu být ,zasvěceniý), budeme-li ,vidětý, jak co s čím souvisí, jestliže nás naše cesta neje n ,přivedeý, ale i vychová a přetvoří ,k výšinámý, potom (paradoxně) budeme čím dál méně zasahovat do toho, co se děje, do neustále balancující rovnováhy, postrkávané i našimi činy dřívějšími a jejich následky, a následky těchto následků, atd., atd.. I se stále lepší a lepší dovedností dochází - ať již ,neochotouý, přesvědčením, nebo kvůli obavám (ohledně laviny následků) - ke stále menšímu počtu i rozsahu akcí. Všimněte si, že k tomu dochází v životě všech mystiků, ,svatýchý i těch ,kladnějšíchý vě tších vůdců člověčího společenství (částečně vzpomenutých v otázce předchozí). Tak např. Kristus, který dokázal vzkřísit dva dny mrtvého člověka, se vypořádal s partou kupčíků v kostele jen vlastní silou, přestože byl nejspíše zrovna tak dobře schopen udělat z lumpů hejno myší (nebo hromadu oblázků). Vůbec to nesouvisí s jeho stářím, nebo vyspělostí - vojákovi promptně zacelil ucho v zahradě Gasematské, téměř na konci svého působení, (takže jeho umění vůbec neklesalo), ale již ,nekráčel po voděý (k dyby chtěl uniknout zajetí, byl by asi nejspíš schopen projít třeba zdí, nebo odletět), ani nesytil zástupy ,z ničehoý - naopak, zdá se, že své největší ,divočinyý vykonal jako mladší. Něco je tady společného - u ,nevědoméý techniky nastává lavina problémů zpočátku neviditelných a u esoterického působení se spouští lavina následků, viditelných až na konci. Pokusme se o shrnutí: pokud ještě nevládneme esoterikou, používáme techniku, a pokud esoterikou již vládnemě velmi dobře, nepoužíváme ani tu. Už iji zase přirovnání: spektrum viditelného světla začíná (u nejnižších vibrací) tmavě červenou; to je technika, začínající od klacku a pěstního klínu. Barvy pokračují a nejzářivější, nejskvělejší se jeví zlatá (specifický odstín oranžové, něco mezi červenou a následující žlutou) - to je vrchol ,humpoláckéý techniky, proražené hory (zemní práce), rakety, lety do vesmíru. Barvy pokračují dále, zjemňují se a technika přecházejí v elektroniku, kybernetiku, biotechnologie. Nastává bod zvratu, žlutozelená barva, ta barva, kterou je nejlépe vidět v mlze, o vlnové délce (,vibracíchý) s nejvyšší schopností opticky rozlišovat (např. pro měření drsnosti povrchu je nejvhodnější žlutozelené světlo) - to je okamžik, kdy už ani není techniky zapotřebí a kde začíná esoterika, magie, osvícenost a schopnosti, které k ní patří (jasnovidnost,...). A barvy dále pokračují, probíhají uklidňujícími oblastmi (zelená - naděje, jasně a příjemně modrá - mír a spokojenost) - tohle jsou ,neubližujícíý (zřejmě veselá, humor ná, ne zlomyslá, ne zlovolná) místa esoteriky (magie - a to jak od magie bílé, tak magie černé - viz dále) a mezi těmito oblastmi leží i moc, i síla. Konec spektra je fialový; je to barva smíšená (barev těsně od počátku i těsně od konce). I když víme o tom, že spektrum jde od nekonečna do nekonečna (jako přímka), jsou tady (přímo ,v barváchý !) náznaky, že začátek i konec spektra se někudy (přes něco) propojují (nakonec - přímka se přes obě nekonečna ,zakrucujeý také tak). Pokud - jen pro představu - budeme esoteriku (jako dovednost, tedy vědění - t.j. působení ,dovnitřý i umění - t.j. působení ,vený) považovat za obor (působení dovnitř se často chápe také jako mystika, působení ven pak zase jako magie), dojdeme u nejvyšší (konce) esoteriky k ,nepůsobeníý (,vyvanutíý, nirváně) a u té nejnižší (počátku) techniky rovněž; je samozřejmě rozdíl mezi nirvánou a mezi Robinsonovou neschopností rozdělat si oheň, sirek nemaje, ale výsledek je hodně podobný. To je druhý bod zvratu, kdy esoterika přecház í v techniku a naopak. Tento bod ale není zářivý, naopak, je velmi špatně patrný. Je to bod nemohoucnosti dítěte, bod pudů, bod archetypů, bod temného dávnověku (a možná i mlhavého ,budevěkuý). Z toho, co je obecně známo, i z našeho přirovnání, lze mít za to, že přirovnání nebylo zvoleno tak špatně - a proto pozor! V esoterice asi tedy není jenom jeden (zlatý) vrchol, jako v technice. Nejzřetelnější budou dva a nejspíše se budou týkat moci (t.j. vlády opatrovnické nebo tyranizující) i síly (jako pr osté akceschopnosti a opět: té sestavující - tvořící, nebo rozbíjející - ničivé). Z přirovnání o ,kruhovéý závislosti techniky (t.j. svým způsobem exoteriky) a esoteriky, z kruhového názornění (současného) horoskopů (prolínání významů horní a dolní poloviny kruhu), z pojmů ,vědomíý i ,nevědomíý C. C. Junga, a samozřejmě i z mnohých dalších, se rýsuje kolo a plynulý přechod jednoho do jiného jako obecná zákonitost. Vzpomeňme ještě Kushiho - ten hovoří o spirálách, a myslím, že to je ještě správnější . Spirála poskytuje mnohem více možností, jelikož je mnohem složitější, než kruh, který se jen uzavírá sám do sebe. Spirála v rovině, ta se neuzavírá, od obvodu se stahuje do středu a mezi jejím počátkem a koncem v této rovině nelze najít přímou spojitost. Spirála v prostoru může být válcová, stále se stejným zakřivením a s postupujícími jednotlivými závity stále stejně daleko od sebe, může být válcová, ale se závity jednou roztaženějšími od sebe, jednou s těsněji u sebe. Spirála může mít jednu i v íce smyček s velikým průměrem, a další smyčku i více smyček utaženější, s mnohem menším průměrem (taková není válcová, ale ,buřtovitáý). Osa spirály se může naklánět (ohýbat), nebo její závity nemusí být na její osu kolmé (tak, jako to věšinou známe) a pak se může stát, že se její závity dotýkají (dva závity v jednom bodě), nebo že se dokonce protínají (dva závity ve dvou společných bodech), nebo dojde až ke kombinaci vzájemného prolínání i více závitů. A to je asi správnější model, který lépe umožn í vysvětlit neobvyklé, ale pozorovatelné fenomény, jako např. ,dřívějšíý životy, ,přenosy dušeý z těla do těla (z člověka do člověka, z člověka do zvířete), pobyt duše mimo tělo (EBE), zhmotnění ducha a kreace bytosti, ,výrobaý dvojníka, neboli přítomnost osoby na dvou místech najednou, jasnovidnost a předpovědi budoucnosti, ap. Ale ani u prostorových spirál není přímá spojitost mezi jejich konci, a to odpovídá některým jedinečnostem.

To, co následuje po tom světle, to už bylo poněkud složité. Představujete si život (jedince) jako spirálu? A co si myslíte o smyslu života?

Víte, na těch příměrech, analogiích a vůbec všech přirovnáních je dobré to, že se jimi snáze doberete k nějakému bodu (nebudu říkat konce) a od toho bodu lze zase pokračovat dále. Není to ,z jedné vody načistoý, je to spíš nějaká taková etapa (něčeho). Představa a její pojmenování - to je kapitola sama pro sebe ( ..a ,na počátku bylo slovoý... ). Rád bych k tomu ještě něco uvedl - je to také trochu o naší řeči (jazyku) jako takovém. Podívejte, řekneme třeba stůl, a většina lidí si ho představí; nejs píše jako dřevěnou konstrukci, spíše větší, než malou, spíše bez ubrusu, nežli s ním. Nikdo si nepředstaví 4 písmena vedle sebe (jazykový zápis), nikdo si nepředstaví stůl jako samce, přestože je to ,tený stůl, nikdo si nepředstaví stůl jako úhledný zabalený balíček (obchodní zboží) přesto, že každý z používaných stolů musel být nějak koupen (nebyl-li ukraden) a být nějak dopraven, atd.. Co tím chci říci? U každého pojmu převládá nějaký základní význam; ten význam se dokonce u jiného národa (rasy, kultury) může trošku lišit, ale v zásadě je to význam prvotní, nejstarší, archetypální, z oblasti na rozhraní mezi nevědomostí a poznáním (dokud jsem nevěděl, co stůl je, žádnou představu jsem neměl, dokud stůl nebyl pojmenován, neuměl jsem o něm hovořit - ale pozor, když už jsem ho jednou uviděl, mohl bych ho už asi někomu namalovat, nebo se postavit na všechny čtyři a sám ,předvéstý jak vypadá, nebo přinést kousek na ochutnání či hrdlem napodobit, jak duní, když se do něho tluče pěstí - to už ale je oblast neverbálního vyjadřování, často ji považujeme za neúplnou, jen částečnou, ale mnohdy neoprávněně) a většinou vychází z funkce (užitečnosti) toho kterého pojmu (pro ten který národ). A vyjadřovací schopnosti jazyka? To je také kapitola - řekneme např. "dětská výživa". Jak to zní, co tím myslíme a co to skutečně znamená? Zní to a vypadá jednoduše, srozumitelně. V obchodě stojí na pultu lahvičky, na nich napsáno dětská výživa - co má být? Tohle jídlo jí děti - pozor, ne jedno dítě, hodně dětí. Jedno dítě má svoji výživu - je to jeho výživa, dětská výživa, a tak je to správně. Nebo je to výživa dítěte? Výživou dítěte však většinou myslíme něco jiného, ani ne tak přímo stravu, ale stravovací poměry (kolikrát denně, doma či v kolektivu..), okolnosti stravování (jídla teplá - studená...). Výživou dítěte většinou nemyslíme ani jen poměry okolo jednoho dítěte - "je toto vhodná výži va dítěte?" je otázka, která znamená, že se vlastně jedná o výživu pro všechny děti. Jedno dítě a jeho výživa je dětská výživa. Co potom tedy stojí na pultu v obchodě? Je to ,výživa pro dětiý (pozor - ne pro jedno dítě), podobně, jako říkáme "maso pro psy" (a ne psí maso, což je docela něco jiného). Tady je vidět, jaký pozor je třeba dávat na každé slovo při jasné a přímé řeči, natož při přirovnáních. Znamená ,smysl života totéž, jako ,význam životaý? T.j. - jinými slovy - ,na co je život dobrýý? Na co je náš život dobrý? Na co je dobrý život nás všech? Na co je dobrý život nejen lidí, ale i zvířat a rostlin? My ejčastěji ,smyslem životaý myslíme (mlčky předpokládáme) jeho nějaký velmi hluboký a velmi obecný smysl (t.j. význam), ale (ačkoli je to pravda, nebo správně, nebo ,to pravé, ořechovéý?) ptáme-li se tak, jako v minulé větě, nezní to snad urážlivě? Na otázku v předminulé větě odpověd existuje - nejjednodušší je, že život je k tomu, aby se žil. Další je, že život je (a žije se) k tomu , aby se ochraňoval; tady je předpoklad, že za ochraňování stojí, tudíž, že má svojí cenu - ale je to předpoklad všeobecně platný? - můj život má (pro mne, zřejmě pro mojí ženu, snad i pro pár přátel) cenu, ale co život (mého) psa, či život ptáka, hlemýždě (v mé zahradě)? A co plevel (v mé zahradě)? I když je to v mé zahradě, i když se to týká mne, už (většinou, pro mnohé) není zas tak důležitý; protože kdyby byl, nikdo by nebil psa holí, neužíval by na zahradě insekticidy, atd., atd.. Nebyly by pa k války, nebylo by dilema a pak by nebyly ani takovéto věčné otázky.

Takže tady už víc neřeknete?

Neřeknu. Když na to nepřišli jiné hlavy už dřív, nebo přesněji, když nevíme o tom, že by na to byl již někdo přišel, já to asi také nebudu.

Tak si trochu odpočiňme; teď, přes léto, je doba, kdy si lidé nejraději dělají volno. Už jste byl na dovolené?

Byli jsme s manželkou začátkem června ve Španělsku. Španělsko je zajímavá země - není tak tradičně duchovní, jako např. Francie, nebo keltská Anglie (Skotsko), ale duchovní je také. My byli na pobřeží, kousek nad Barcelonou, a bylo tam krásně, zejména počasí. Tahle nejhořejší část Španělska je Katalánie, ostatním obyvatelům Španělska se tu říká ,hispánciý. Katalánie nebyla nikdy pod vlivem islámu, zato ,hispánciý, zejména na jihu, ti ano. Katalánci jsou na svoje tradice hrdí (a to je, myslím si, do bře, všichni by měli být na sebe tak trochu hrdí, ne se pomlouvat, jako my češi), chlubí se Gaudím, Dalím, FC Barcelonou. Jeden den jsme byli na výletě v Barceloně a na Monseratu. Viděli jsme Gaudího ,rodinuý (skupinu věží chrámu v Barceloně) a něco nám o něm také i řekli. On byl velmi zbožný křesťan a vyznával, že žádná oslava křesťanských zásad naní dost veliká na to, aby je skutečně ocenila. Viděli jsme i jeden z domů, který navrhl. I já, jakožto ,nevěrecý jsem viděl z jeho práce obrovskou snahu po ryzosti, dům měl prvky s křivkami z mořských vln, krytina střechy byly šupiny ryb - téma i hodnoty věčné. Monserat, to bylo zase ,hnízdoý učenosti, historického a i celkem nedávného odporu vůči politickému režimu (dříve vládnoucích ,hispáncůý, nedávno generála Franka). Je tam úžasná knihovna, bohužel nepřístupná veřejnosti. Jsou tam úžasné hory (bohužel, kromě míst dosažitelných kabinkami lanovky, také dost nepřístupné veřejnosti), a sám klášter je úžasnou stavbou v nich. Trochu to jen kazí ,d uchý turistiky, ale moc se nám to líbilo. Doufám, že se nám podaří napřesrok Španělsko zopakovat, a že dojde více i na duchovno a duchovní nauky.

Já doufám, že budeme zase brzy pokračovat a že knihkupectví "Hledající" zachováte přízeň.

To se spolehněte.


Zpět na začátek.


Rozhovor s Otto Kailem

(učitelem Jógy v denním životě v kurzech pro děti a mládež a aktivistou České společnosti pro výživu a vegetariánství)
JJ: Jóga je pojem všeobecně známý, každému se však pod ním vybaví něco trochu jiného. Co se pod ním vybaví Vám a jak dlouho se již jógou zabýváte?

OK: Moje začátky jógy v období okolo roku 1965 jsou spojené s prostředím Unitárie v Karlově ulici (Náboženská obec československých unitářů), kde byla možnost cvičit v době, kdy to jinde nešlo. Tehdy tam Ministerstvo kultury posílalo i všechny duchovně orientované návštěvy z Indie. Mohlo si to dovolit vzhledem k zajištění loajality obvyklými spolupracovníky vnitra. Přesto tam byla možnost cvičení jógy mládeže (pod vedením Zdeny Brabcové), "jógových" svateb Čechů s Indy, přípravy vydávání jógových novin v pražském jaru 1968 i demokratické volby pražského duchovního, ve kterých byl jednoznačně zvolen dr. E. Tomáš. Vzpomenu též "normalizační" cvičení v bytech pod vedením dr. Skarnitzla, paní Holé, dr. Doležalové s postupným začleňováním do ČSTV, nejdříve jako vysokohorští turisté u horolezců Slavie VŠ, přes pravidelná roční setkávání na Dnech zdravotní tělovýchovy v Brně s Vladimírem Zemanem a dr. Míčkem. Dnes už to může připadat neskutečně, ale v rámci činnosti ČSTV jsme nemohli začleňovat ani činnosti týkající se vegetariánství a tak jsme k legalizaci vytvořili specializovanou zahrádkářskou organizaci Přátelé přírodní výživy -- pak již to šlo. Zatímco se střídaly jógové návštěvy z Indie, které se zde zastavily na své cestě po světě a často si myslely, že nemáme žádnou jógovou tradici, nebo přijely několikrát na programy (Goyal, MUDr. Bhole, sw. Gítananda), měli jsme možnost mít po celou dobu více než 25 let, pravidelně každý rok, někdy i vícekrát do roka učitele jógy, jakého jsme si přáli -- Paramhans Swámí Mahéšvaranandu, který nám pomáhal a odpovídal na všechny naše dotazy. Postupně vyškolil řadu cvičitelů a učitelů jógy v celé republice (nyní v České i Slovenské), pořádal semináře pro studenty, lékaře i pedagogy, takže jeho činnost byla u nás oceněna i osobním dopisem pana prezidenta. V zahraničí včetně Indie, pak kromě udělení titulu profesora, obdržel i řadu duchovních ocenění. Také mne jeho učení velmi ovlivnilo.


JJ: Na Váš květnový seminář "Jóga pro děti" se sjelo velké množství cvičitelů jógy z celé republiky. Jak často semináře organizujete a jak jste byl spokojen s tím posledním? Vedete Vy sám také nějaké kurzy jógy?

OK: Tento seminář pořádaný Sdružením učitelů jógy ve spolupráci s cvičiteli a cvičenci Společnosti Jóga v denním životě Praha byl již druhý. Přijelo více účastníků, než na první, ale, asi vzhledem ke zvolenému termínu s prodlouženým víkendem se svátkem, nás bylo méně než jsme očekávali podle předběžných přihlášek. Předpokládáme, že vzhledem ke snaze o souběžné rozvíjení jógy pro děti v ČR a SR budeme pořádat ještě letos další seminář se zaměřením na aplikaci opakovaně vydaných a připravovaných učebnic jógy pro děti. Obdobně pořádají také kolegyně Unie jógy ASPV jednou za dva roky seminář k vzájemné výměně zkušeností. Pro spokojenost je myslím rozhodující spokojenost účastníků. Ta byla potěšující -- můžete se sami přesvědčit na naší internetové stránce OHLASY: zde. Co se týče mé spokojenosti s organizační stránkou, byli všichni pomocníci výborní, i když to byla mnohdy jejich první zkušenost, a jistě si zasloužili poděkování. Základní cíle semináře byly jednotlivými lektory splněny podle programu, další nadstavbové cíle zůstávají dále jako dlouhodobé. Především zahájit diskusi a formou kurikulární reformy zpracovat standardy podle současných trendů nových pedagogických metod. Ale to je již nad rámec dotazů. Cvičení vedu jak v rámci občanského sdružení Společnosti jóga v denním životě Praha, kdy jsme se přestěhovali z Prahy 4 - Budějovická na Vinohrady do Prahy 2 u nám. Míru v Blanické ulici. Chodí tam předškoláci od 3 roků s maminkami a potom školáci chlapci a děvčata -- nejen děti rodičů cvičících také jógu, ale i na základě doporučení lékařů. V rámci mého pracovního působení mám to štěstí, že svůj pedagogický úvazek ve středisku volného času DDM Horní Počernice mohu plně využít také na jógu. Tam mohou přijít zájemci všech věkových kategorií: Předškoláci, mladší školáci, starší školáci a mládež. Vzhledem k podpoře Magistrátu a Místního úřadu je i kurzovné přijatelné pro všechny -- 250,- Kč/pololetí. Kromě toho po zrušení Závodního klubu ČKD, kde jsem vedl kurzy pro veřejnost v Praze 9, působím v rámci Obvodního kulturního domu Praha 9 - Jandova ul., kde mohou chodit zájemci i na jednotlivé lekce cvičení.


JJ: Dospělí již mají v současné době zcela svobodnou volbu, zda se budou či nebudou stravovat vegetariánsky. Škoda, že stejnou možnost nemají i děti v mateřských a základních školách - když si prohlédnu současný jídelníček naší ZŠ, je to, jako bych se vrátil o 25 let zpět. Vidíte v této oblasti nějaké řešení?

OK: Řešení je. Byly schváleny nové normativy, viz www.alternativa.cz, a tak záleží jen na projevení zájmu rodičů vůči vedení školy. V současné době nejsou problémy v surovinách, normách, ani kvalifikaci, protože Nutrikomplex Brno pořádá akreditované kurzy pro kuchaře a pomáhá se zaváděním ...


JJ: Měla by jóga nějakou radu pro chronické rýmy a alergické reakce?

OK: Nejnebezpečnější je bohužel svépomocný přístup pomocí příruček. Např. v publikaci Jóga od André van Lysbetha došlo při prvním vydání v příslušné kapitole "Sbohem rýmo!" k tiskové chybě s uvedeném 10x větší koncentrace soli v roztoku k proplachování. Jedna desetinná čárka a z fyziologického roztoku je roztok velmi vážně ohrožující sliznice. Nejpřístupnější je asi instruktážní videokazeta "Pro alergiky a astmatiky - přehled osvědčených jógových čisticích technik". Spolehlivý přístup je též zúčastnit se praktické instruktáže buďto pod vedením cvičitele nebo učitele jógy v rámci kurzu cvičení jógy nebo na semináři za přítomnosti kvalifikovaného instruktora či alespoň zkušeného praktikanta očistných technik - néty. Nejlepší je to ale u moře v létě. Při každém podobném kurzu to pravidelně nabízím. Nyní např. s Cestovní kanceláří JógaTurist odjíždím první a poslední týden o prázdninách a pro vážné zájemce by tam jistě ještě místo bylo.


JJ: Za jak dlouho je možno podle Vašich poznatků dospět k takovému vědomému ovládání tělesných funkcí, kdy můžete regulovat tep či tlak krve případně produkovat teplo tumo? Pomáhají tyto schopnosti na cestě k osvícení?

OK: Ovládání tělesných funkcí není pro orientovaného člověka podstatné jako cíl. Přijde samo podle potřeby. Na změny tělesných funkcí, které se projevují jako průvodní jevy na cestě nejen při cvičení, je ale třeba být připraven. Konkrétně např. na dech a jeho spontánní projevy.


JJ: Dokázal byste se pokusit o odpověď, co Vy sám osobně považujete v životě za nejdůležitější?

OK: Základní životní orientaci a snahu o jednání v souladu s ní. Konkrétně celoživotní žákovství ve škole života, hledání odpovědí na to co je život, člověk, proč, odkud a kam ... K takovému hledání a objevování je nejdůležitější pomoc, aby v tom člověk nebyl sám. Nejlepší je pomoc učitele, mistra, realizované bytosti.


JJ: Jak se staví jógová nauka k manželství a sexuální energii?

OK: Jógová nauka je obecný pojem a v něm se skrývají velice rozdílné přístupy různých jógových škol (představitelů). Jestliže je manželství a sex v souladu s tím, co je nejdůležitější, tak lze chápat kladný postoj jógové nauky bez ohledu na různost jógových škol.


JJ: Pomáhají Vám na Vaší cestě také nějaké knihy? Které z nich mají čestné místo ve Vaší knihovničce?

OK: Skryté síly v člověku a učebnice Jóga v denním životě od Paramhans svámí Mahéšvaranandy (vydané současně v řadě jazykových mutací), Líla amrit - životopis Maháprabhujiho, potom "bible" jogínů Bhagavadgíta ... Velice pomáhají knihy Milady Krejčí, týkající se jógy pro děti a pedagogy a nyní nová učebnice, první schválená (Min. školství Slovenské republiky z 19.1.2000) metodická příručka pro učitele Jógová cvičení pro děti a mládež podle Systému Jóga v denním životě. Šťastny ať jsou všechny bytosti -- SUBHAM ASTU SARVADŽAGATAM.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Zpět na začátek.


Rozhovor s PhDr. Evou Velechovskou

(psycholožkou a organizátorkou kurzů osobního rozvoje) (kontakt pro případné zájemce: 048/510 6033, 048/516 3509, veva@sendme.cz)
JJ: Prozraďte nám prosím pro začátek, co Vás v životě navedlo na duchovní dráhu a jakými aktivitami se zabýváte v současné době.

EV: Touha -- něco uvnitř mě, co nabízí pocit svobody, míru. V roce 1990-91, jakož i v dalším období, jsem prošla mnoha kurzy i duchovními spolky. Naučila jsem se techniky přeladění do alfy, začala jsem rozvíjet intuici. Někde na té cestě jsem dospěla k přesvědčení, že všechno, co potřebuji ke své duchovní cestě, mám uvnitř. Jenom je třeba to odkrýt. A já se zabývám tím, jak si osvojit jemné nástroje odkrytí lásky, světla a prostoru v nás.


JJ: Jakými tématy se zabývají Vámi organizované kurzy a komu byste je doporučila? Jak často by si podle Vás měl člověk aktivitu podobného typu dopřát?

EV: Kurzy Vzdělávací agentury VEVA jsou orientovány na lidi, kteří hledají možnost změny a pro svůj život novou kvalitu, chtějí pracovat na svém zdraví, přemýšlet o vztazích, výchově dětí a smyslu svého života. Kurz, který považuji za základní -- Cesta a cíl -- je výborným startovacím nástrojem umožňujícím získat schopnosti, které jsou potom pro člověka cennou pomocí v mnoha těžkých nebo důležitých situacích. Zkrátka se člověk naučí mnoho o sobě a o kvalitách, které může v životě najít. Opakování semináře je u nás zdarma a to proto, aby lidé mohli bez přihlášení přijít na část nebo celý seminář, a to, co považují za zajímavé nebo důležité, znovu zopakovat. Máme s tím výbornou zkušenost. Opakování hlubších prožitků je nástrojem ke změně v životě.


JJ: Vycházíte při své práci z nějaké psychologické školy?

EV: Ne. Vystudovala jsem na UK filozofii. Orientace na sociologii a psychologii způsobila to, že jsem ji začala v roce 92 přednášet i na vysoké škole. V současné době přednáším sociální psychologii. Kurzy jsou praktickou pomocí pro člověka, který se rozhodl pro změnu.


JJ: Nedávno jste se vrátila z měsíční cesty po Thajsku. Nalezla jste tam to, co jste očekávala? Bylo to poselství spíše pro Vás osobně nebo pro Vaši práci?

EV: Doma jsem toužila uslyšet "píseň své duše", v Thajsku se ta touha změnila v hluboký prožitek. Nedokáži oddělit svoji práci od své cesty, protože čím čistším jsem kanálem a vědomějším člověkem, tím více mohu zprostředkovat lidem největší poselství tohoto vesmíru -- poselství lásky. Thajsko s vámi neudělá nic, pokud člověk něco neudělá sám se sebou a já jsem vděčná za to, že lidé, které jsme tam potkali, nám dali tolik možností pochopit a naučit se. Máme předběžně dojednáno na září týdenní setkání s jedním z učitelů meditací v Dhamakhaja -- výcvikový týden s výukou. V tomto klášteře o víkendu medituje více než 20 000 lidí. Dovedete si to představit?


JJ: Mimořádně mne zaujala Vámi sestavená desková hra Třináctá komnata. Je to podle mého názoru ideální prostředek k odblokovávání komunikace, jelikož se nastolují témata, o kterých se jinak příliš nediskutuje. Při osobní zkušenosti mne pak překvapilo, jak se do hry s chutí zapojily i osmileté děti. Prozraďte nám prosím něco o původu hry a další Vaše zkušenosti s ní. (Třináctá komnata je na skladě a můžete ji objednat pod kódem PR13 za 390 Kč)

EV: Jsem velmi šťastná, že naše rodinná hra, která vznikla právě z potřeby otevřené a hluboké komunikace s dětmi, má mezi lidmi v současné době tak veliký ohlas. Tři roky jsme si doma hráli s kartičkami na provizorním plánu. V létě minulého roku se našel člověk, který se rozhodl nám pomoci a hru vydal v nakladatelství Prátr v Trutnově. Hra oslovila především děti a mladé lidi. Dospělí nám s úžasem vyprávějí o vyspělosti svých dětí, o jejich otevřenosti a často společně nalezené cestě k sobě. Hra se ukázala jako jedinečný nástroj lidského sblížení a bezpečného otevření s možností nabídnout své hodnoty dětem i přátelům. Kromě hry nabízíme pro rodiny s dětmi Dětský seminář a Výchovu dětí. Stále mám pocit, že hasíme požáry, zatímco bychom měli učit mladé lidi partnerství a zejména rodičovství dříve, než je k tomu sám život dotlačí. Hra v sobě má i prvky práce s tělem, vyjádření sebe sama. Už doma s dětmi jsme se snažili, abychom se u ní i pobavili, a tak je tam řada úkolů, ve kterých se hráči s chutí zasmějí. Kdokoliv hodí 6, má možnost se kohokoliv ze spoluhráčů zeptat na cokoliv, co ho zajímá. Po určité době společného hraní lidé pochopí, jak velkým přínosem pro jejich vzájemné vztahy může být právě tato bezpečná forma vzájemného sdělení a pochopení. Ve hře vyhrává ten, kdo má nejvíce domečků, tedy nejvíce zkušeností. Ve skutečnosti však vyhrává každý, kdo našel odvahu a čas sednout si s blízkými lidmi a podělit se o to nejdůležitější, co můžeme druhým dát: Naši lásku, upřímnost a otevřenost, pochopení a toleranci. A dáváme? Jenom tolik, kolik jsme ji v sobě našli. Přeji Vám i sobě, abychom všechna ta slova, která známe, začali žít a byli jsme lepší, protože naše děti si to zaslouží. Držím palce!


JJ: Zaslechl jsem, že se zajímáte též o problematiku enneagramu. Jakým způsobem zapadá do Vaší praxe?

EV: Enneagram je jeden z nástrojů. Je systematický, hluboký a jeho psychologická rovina nás upozorňuje na to, že právě ji bychom rádi minuli a vrhli se do spirituality. Enneagram je úžasným obrazem vykreslujícím všechny úskoky ega, které žijeme a používáme, velmi často aniž bychom to tušili. Dává mi prostor pro pochopení duchovních aktivit, které vězení ega dělají pozitivnějším a lepším, ale neukazují konkrétní cestu vývoje a cestu, jak z toho ven. Je to pro mě cesta k sobě, k toleranci a pochopení druhých lidí. S Emanuelem Byrtusem jsme se stali žáky paní Helen Palmerové, psycholožky ze Stanfordské univerzity v USA. Chtěli bychom, aby enneagram přišel do Čech jako vysoce profesionální a vědecký systém -- mimochodem vyučuje se na řadě světových univerzit. Jeho nabídka ve všech rovinách je praktická a pozoruhodná. Kdo jste přečetl knihu, nedejte se zmást pocitem, že je to dobré, ale že je to šuplík s kterým se nic nedá dál dělat. Opak je pravdou. Už jako malí jsme si vybrali způsob, jak se vyrovnáme s tímto světem a naplníme své potřeby. A tento způsob je nástrojem naší nejhlubší zkušenosti duše.


JJ: Souvisí enneagram také nějak, třeba nepřímo, s kurzy zlepšení ovládání podvědomí Modrá alfa?

EV: Modré alfě je blíže Cesta a cíl s výukou přeladění do hladiny alfa, ale navíc s otevíráním duchovního srdce a vytvářením vlastní vnitřní cesty. Cesta a cíl je seminář, jehož kvalit si vážím, a který zrcadlí moji 10 letou cestu lektora a člověka. Enneagram je mnohem úžeji zaměřen právě na způsob chování a nalezení vnitřních myšlenkových a emočních motivů k tomuto chování.


JJ: Jaký máte jako psycholog názor na rozšiřující se životní postoj "mít hned -- platit později"? Přiznám se, že mně osobně je z duše protivný, nicméně pravděpodobně i opačný extrém je nezdravý.

EV: V životě máme možnost volby a ta je dána úrovní zkušenosti "mít nebo být". Být především a vždy člověkem a mít věci jako průvodce života. V Thajsku mnich, který nemá skoro nic, vám to své nic věnuje s úsměvem. Dávání a soucítění je cesta dál, hromadění a lpění zastavuje. Pokusím se odpovědět i jinak. Je velmi pravděpodobné, pokud je vysokou hodnotou člověka věc, že bude spokojenější, když ji má, než když ji nemá, a to i bohužel vámi popsaným způsobem. I toto je však pro některé lidi ideální zkušenost. Přestože s tímto způsobem nesouhlasím a neprovozuji ho, mohu je mít ráda.


JJ: Poslední otázka Vás asi nepřekvapí: Prošly Vám v poslední době rukama nějaké knihy, které byste ráda doporučila ostatním?

EV: Hodně se v současné době zabývám studiem emoční inteligence a to i u dětí. Takže z této oblasti: Daniel Goleman: Emoční inteligence a Práce s emoční inteligencí; L. E. Shapiro: Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Konečně vyšla též další kniha o enneagramu: Eric Salmon: ABC Enneagramu.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Zpět na začátek.

Rozhovor s Ing. Jiřím Mazánkem

(vydavatelem časopisu Dotek, hudebníkem a učitelem jógy)
JJ: Hodně čtenářů Vás zná prostřednictvím časopisu Dotek, který se postupem času změnil ze skromného informačního zpravodaje na výpravný magazín s množstvím rozsáhlých reportáží. Jak zpětně hodnotíte tuto změnu těžiště zájmu časopisu?

JM: K této změně mě přivedlo několik důvodů. První z nich byl, že časopis ve svém malém formátu byl stále považován všemi potenciálními inzerenty, kteří jediní mohli udržet jeho vydávání, za jakýsi samizdat a nechtěli do něj investovat jak sponzorsky, tak svou inzercí. To byla příčina přechodu na větší formát a tzv. běžný offset - tedy nikoliv křídový papír, jak se mnozí z původních čtenářů domnívají. Křídová je pouze obálka, jako u všech ostatních časopisů tohoto zaměření (např. Regena, Regenerace, Baraka apod.). To podotýkám z toho důvodu, že někteří si myslí, že cena papíru by byla nižší a že je "duchovnější" vydávat na recyklovaném papíru. Cena je stejná a k tomu "duchovnu" bych podotkl jediné: tito "duchovní lidé" kritizují papír, avšak sami klidně využívají plastů, různých přístrojů na elektřinu, aut atd. Musíme si uvědomit, že jsme součástí této společnosti, která je tržní a chceme-li oslovit všechny lidi a přinést světlo do jejich chápání života, musíme používat jejich prostředků. Jinak bychom si stále psali pro pár lidí, kteří by nám tleskali, že to je dobré. Vždyť i všechny duchovní knihy jsou na takovémto papíře s krásnými obálkami a kvalitními reprodukcemi tzv. duchovních obrazů či mistrů a to se nám líbí. Dalším důvodem bylo, že jsme nechtěli zůstat pouze informačním časopisem. Již za socialismu jsem cítil silnou potřebu sjednotit roztříštěné duchovní skupiny u nás a zároveň oslovit nedogmaticky i další lidi. Tato práce je nesmírně náročná, protože každý má o tom své představy. Nebudu tedy hodnotit, zda se změna povedla, to si samozřejmě řeší každý z případných čtenářů sám. Osobně zcela spokojen nejsem, ale nejsem schopen celý časopis sestavovat sám, jak to ostatně dělám celých devět let. Nemáme žádnou redakci, v podstatě ani redakční tým, který by měl čas řešit všechny problémy časopisu, vůbec už nemluvím o ekonomické stránce vydávání. Vše se vytváří s přáteli "na koleně", po bytech. Nikdy jsme neměli žádný zisk, i u malého formátu. K přechodu na velký formát mi pomohl přítel, který z počátku sponzoroval několik prvních čísel a zaplatil dluh z minulých ročníků. Dále jsem byl nucen vše převzít na vlastní bedra v době, kdy se začaly všechny položky vztahující se k vydávání publikací a časopisů zdražovat. Vznikl velký dluh, který jsme táhli dva roky s příslibem několika sponzorů, kteří nám chtěli pomoci, ale potom nemohli nebo si to rozmysleli. Další trapnou skutečností je, že obrovské množství (400) inzerujících se nenamáhalo zaplatit malé položky kolem 500 Kč a tím nám způsobili druhotnou platební neschopnost. Od ledna roku 2001 jsem musel vydávání přerušit a dokud nesplatím dluh, nebudu moci pokračovat. Pokoušíme se oslovit velké množství lidí i organizací, zatím bez výsledku. Pomohla by i jakákoli malá finanční částka od případných příznivců Doteku.


JJ: Vydávání Doteku asi nebude Vaším hlavním zdrojem příjmů. Můžete nám prozradit, zda máte též nějaké "civilní" zaměstnání?

JM: Ačkoli jsem vystudovaný inženýr chemie a pracoval jsem až do roku 1989, nyní se živím jako hudebník a etnomuzikolog. Amatérsky jsem se hudbou živil již zhruba od roku 1975. V roce 1979 jsem založil s Vlastislavem Matouškem a Karlem Babuljakem skupinu Relaxace, která je jedním ze souborů, s nímž stále vystupuji. Jedná se o hudbu meditační a relaxační. Další soubor, který interpretuje především duchovní hudbu, je Alikvótní 4 (s Igorem Angelovem, Ondřejem Rusem a Přemyslem Žákem). Největší důraz v ní je kladen na zpěv, který je v některých pasážích alikvótní, jinak vícehlasý. Interpretujeme vlastní skladby. Dále se inspirujeme také starokřesťanskými módy ve skladbách Kyrie eleison či zpracováním Aramejského otčenáše. Třetí soubor se zabývá především dynamickou, extatickou hudbou v duu s vynikajícím houslistou Slávkem Formanem - jde o Extatic Trans Music. Příležitostně s námi vystupuje též hráč na fidulu (středověké housle) Miloš Valenta. Potom se také podílím na projektech se sbormistrem a spoluzpěvákem Igorem Angelovem v středověkých skladbách a příležitostně sestavených souborech world music. Nejvíce však vystupuji sólově a to hlavně s finančních důvodů. Jde opět o duchovní a meditační hudbu na více nástrojů (vždy akustických). Při těchto vystoupeních mě obvykle doprovází na tánpúru a perkuse Eva Hlinková. Z důvodů neznalosti etnické hudby a world music jsem vytvořil poslechový pořad Hlas ticha, kde mají posluchači možnost se seznámit nejen s hudbou národů celého světa, ale také s dalšími poznatky z oblasti historie, náboženství i organologie (nauka o nástrojích). Teprve od ledna 2001 jsem dostal možnost vysílat každých 14 dnů na stanici Vltava v pořadu Oaza meditační i další hudbu (vždy v sobotu od 7:05 až 7:55, opakováno vždy další týden ve středu od 3:00 až 4:00).


JJ: V každém Doteku můžeme najít vždy řadu recenzí na hudební tituly z oblasti etno, new age, ap. Z textového popisu si však lze udělat představu jen do určité míry. Nepořádáte také nějaké poslechové pořady a jak se o nich případní zájemci mohou dovědět?

JM: Do recenzí se snažím vybírat pouze hudbu kvalitní, protože nemá cenu zbytečně psát o hudbě nekvalitní. Pokud ovšem po mně někdo chce recenzi i na takovouto hudbu, tak se tam občas může také objevit. Spolupracuji v podstatě se všemi distributory v ČR - pokud mají zájem (proto se neobjevují např. CD od distributora z Pohodlí) a tak mám celkem přehled o všem novém, co v těchto oblastech vychází. Minimálně se ovšem specializuji na oblast new age hudby, protože si myslím, že tam nevychází tolik úžasné hudby a potom na ni zde máme mnoholetého odborníka v osobě Vlasty Marka. Pokusil jsem se o své pořady Hlas ticha také v Praze (Awika, Malaché, Centrum čisté radosti), ale nebyl žádný zvláštní zájem. Možná to bylo také způsobeno nedostatečnou propagací. Ostatně větší zájem je vždy mimo Prahu. Nyní jsem v jednání s buddhistickým centrem Lotus v Dlouhé ulici a bude-li o to zájem, začnu pořádat tyto programy tam. Jinak jsem všechny své aktivity inzeroval pouze v časopise Dotek. Nyní se můžete o nich informovat též na mé webové stránce.


JJ: Podílel jste se také na vydávání nějakých CD? Jsou některé z nich v současné době k dispozici?

JM: Podílel jsem se na vydání velkého množství CD, případně MC. Jejich úplný seznam najdete právě na mé webové stránce, protože by to byl dlouhý výčet. Hodně CD je také připraveno k vydání již delší dobu a čeká se jen z finančních důvodů. Bohužel je velký problém s distribucí, kterou si provádím sám a pochopitelně také s reklamou, protože naše rádia prostě hrají úplně jinou hudbu. Bude-li mít tedy někdo zájem o moje nahrávky, informujte se o nich na mé webové stránce a potom se se mnou spojte.


JJ: Pokud je mi známo, vedete též kursy jógy. Můžete nám jejich náplň přiblížit? Jedná se o klasickou hatha jógu či přidáváte něco "dalšího"?

JM: Kursy jógy vedu již od roku 1975. V té době jsem musel vyučovat především tzv. hatha jógu, ale vždy jsem se snažil přidávat i v této době zpěv manter a teoretické informace o duchovních aspektech jógy. Měl jsem z toho nemalé problémy jak s STB tak s oficiálními hlasateli jógy u nás. Také jsem v té době začal pravidelně pořádat víkendové semináře a dvou až tří týdenní tábory jógy. Jejich náplní byla pouze meditace, zpěv a recitace manter a dechová cvičení. V tomto duchu pokračuji dodnes, jen jsem přidal také hodně prvků pohybových spojených se zvukem. Nejedná se tedy pouze o tanec, spíše o prožitek pohybu. Velmi mnoho pozornosti také věnuji správnému pochopení toho, co je jóga a tudíž práci s myslí. V současné době mám pravidelné kursy jógy vždy ve středu od 19:30 v tělocvičně u 7. koleje na Masarykově nádraží.


JJ: Učení jógy má velmi široký záběr a zabývá se prakticky všemi oblastmi života. Jeden směr - tantra jóga - má pro mnoho západoevropanů dráždivou příchuť zakázaného ovoce. Můžete nám prozradit o této nauce něco bližšího, protože sám mám dojem, že její správné pochopení nastává právě až tato "příchuť" zmizí.

JM: K tantra józe jsem byl vnitřně přiveden svou nesmírnou touhou po naplnění lásky ve svém životě. To se samozřejmě projevovalo vytvářením vztahů spojených též se sexem. Zpočátku jsem byl pod vlivem různých jednoznačně se vyslovujících příruček o józe, že sex je pro jógína naprosté tabu. To mi dost vystresovalo život a zamotalo hlavu. Po určité době se mi však začaly při milování dostavovat velké stavy klidu doprovázené vnuknutím určitých manter a tak jsem pochopil, že asi ani v józe nebude vše tak jednoznačné. Od této chvíle jsem začal tyto zkušenosti prohlubovat a dostávaly se ke mně knihy, které tomu napomáhaly. Vysvětlovat zde nějakou teorii či praxi tantry nemá smysl, to lze pouze při osobním vedení učitelem. Sama tantra jóga je součástí náda jógy (jógy zvuku), jejíž součástí je též mantra jóga a to jsou hlavní oblasti jógy, s nimiž pracuji.


JJ: Líbila se mi Vaše myšlenka o důležitosti vnitřní spokojenosti bez ohledu na vnější okolnosti. Měl byste radu, jak k takovémuto stavu mysli lze dospět?

JM: Vnitřní spokojenost neboli santóša je součástí etickofilosofických základů jógy, které se nazývají jama a nijama. Vždy jsem kladl na jejich pochopení obrovský důraz s tím, že by neměly být chápány jako něco nařízeného. Nemůžeme někomu nařídit, aby byl spokojený nebo nelhal. Nemůžeme mu říci, aby něco nechtěl. Všechny tyto podněty vyvstávající v naší mysli mají někde své příčiny, které bychom se měli snažit objevit. To je smyslem duchovní praxe. Když najdeme tyto příčiny, které podmiňují veškeré naše konání, měli bychom se pokusit je začít odstraňovat pomocí doporučených metod praxe. Musíme si však zjistit ty metody, které nám vyhovují a pak je systematicky využívat a být schopni je odložit, když jsou nepotřebné, anebo se podřídit vedení gurua - a to bezvýhradně. Pochybnosti o učitelích a hledání jejich chyb (které zcela jistě mají), jsou bezpředmětné. Snažme se využít toho, co nám nabízejí k naší přeměně.


JJ: Připadá Vám také, že motivem mnoha negativních činů a možná nepřítelem číslo jedna je strach, který mnohdy ubíjí veškerou spontaneitu? Máte nějakou zkušenost, jak s ním bojovat?

JM: Nezdá se mi, že by příčinou všeho byl jen strach. Tou hlavní příčinou, podle mne, je především nevědomost. Ta způsobuje též neochotu něco přijmout, něco si přiznat, poznávat své ego. Strach vytváří naše ego, které se nechce vzdát svých modelů. Opustit způsoby uvažování, které nám škodí, vzdát se jednání, které nám i druhým způsobuje utrpení a vytváří karman a dospět k pravému rozlišování, je nesmírně těžké a vyžaduje to neustálou bdělost a práci. Přesto si myslím, že je toho schopno hodně lidí a věřím, že nezůstanou pouze u čtení knih, naslouchání přednášek a filosofování o tom všem, nýbrž že se "pustí" též do opravdové praxe. My se totiž stále přetvařujeme před druhými i před sebou a bojíme se toho, co si o nás druzí budou myslet. Nedělejme se lepšími, protože to nejdokonalejší již v nás dávno je. Zkusme být více spontánní a dejme možnost tomu, ať se ta naše dokonalost projeví.


JJ: Na závěr bych se zeptal, zda byste mohl jmenovat několik knih, které Vás v poslední době povzbudily a chtěl byste je doporučit našim čtenářům.

JM: Musím říci, že v poslední době tolik nečtu. Jsou k tomu dva důvody. Prvním je, že mám již dva roky problém s očima, který mi to dost znemožňuje. Druhým důvodem je, že jsem přečetl velmi mnoho kvalitních knih, hlavně tradičních, již dříve a nyní je pouze občas využívám. Třetím důvodem je, že v současné době jsme zavaleni obrovským množstvím tzv. duchovních knih a rychlých, úžasných receptů na to, jak se osvítit, takže se mezi nimi často těžko odděluje zrno od plev. Přesto vycházejí i dnes kvalitní knihy. Vždy se můžete spolehnout na cokoli od vydavatelství Dharmagaia nebo na Osha. Tam bývá někdy problém s dobrými překlady, ale nejvíce bych asi doporučil Cestu bílého oblaku nebo teprve připravovanou knihu Extáze - zapomenutý jazyk. Další výborné a naprosto nedogmatické zkušenosti najdete v zaznamenaných slovech Fráni Drtikola. Spolehnout se také můžete na Ramana Maharšiho a Šrí Rámakršnu. Osobně dávám přednost spisům jako je Bhagavadgíta či Bible, velmi se mi líbí Chalíl Džibrán a léta čerpám z Rabíndranátha Thákura a Kabíra. Také je dobré hledat mezi slovy u Hermana Hesseho a Gustava Meyrinka. A tak by se dalo pokračovat dále.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor. Spojení: tel./fax: 02-22783126, http://music.taxoft.cz/jiri_mazanek, e-mail

Zpět na začátek.

Rozhovor s Robertem Gajdošem

(majitelem nakladatelství Synergie a dovozcem tarotových karet)
JJ: Na úvod nám prosím prozraď, jak vlastně vznikl název nakladatelství Synergie. Přiznám se, že jsem toto slovo zpočátku řadil do kategorie fyzikálních pojmů, podobně jako entropii či energii.

RG: Ještě dříve, než jsem vůbec založil firmu se mi do ruky dostalo anglické vydání Knihy proměn - Praktický I-ťing. U hexagramu číslo 30, Oheň a Oheň, který mi v té době velmi často vycházel byl tento text: SYNERGIE - Když se dva prvky setkají takovým způsobem, že velikost toho, čeho mohou dosáhnout společně, mnohonásobně přesahuje součet toho, čeho by dosáhli každý zvlášť, vzniká synergie. Synergetické interakce přinášejí nápady a inspiraci, vytvářejí volnou energii pro další růst a zjemňují komunikaci a vnímání. Jak říká starý čínský text: "Čistota mysli, která vznikla na základě toho, co je správné, může svět změnit a zdokonalit." Tato myšlenka mne zaujala natolik, že když jsem o něco později vymýšlel název pro své nakladatelství, neváhal jsem ani chvíli. Poněkud nepříjemné bylo, když jsem později zjistil, že existuje několik stejnojmenných firem a stejnojmenná kosmetická řada firmy Garnier... ale jméno už bylo poměrně zavedené, a nalézt jiné, které by tak přesně vystihovalo ideu vzájemně prospěšné spolupráce bylo téměř nemožné.


JJ: Jste asi největším dovozcem tarotových karet v ČR. Mnoho z nich dodáváte dokonce v české jazykové mutaci. K čemu vlastně tarotové karty slouží a jaký druh používáš nejčastěji Ty sám (já osobně mám například oblíbeny Zieglerovy knihy v kombinaci s Thothovým tarotem)?

RG: Tarotové karty se dají používat mnoha způsoby. Patří mezi ně například i věštění, vykládání budoucnosti či magie. Mě osobně zaujal způsob využití Tarotu jako psychologické pomůcky pro osobní rozvoj a růst - pomocí tarotových výkladů lze velmi dobře studovat nejrůznější energie a psychologické pohnutky a pochody, učit se chápat minulost a přítomnost a studovat univerzální principy mikro i makrokosmu. V současné době se zabývám studiem a vykládáním Mytického Tarotu, protože mě fascinují souvislosti klasické tarotové symboliky s Mytologií, ale především paralely mýtů s tím, co prožíváme ve svých životech. Podle nálady a potřeby velmi rád sáhnu i po Thothově nebo Osho Zen Tarotu.


JJ: Kromě samostatných karet a knih dodáváte též komplety. Které máte v současné době v nabídce a jaká je výhoda proti samostatné koupi?

RG: Dárkové komplety obsahující většinou knihu a 78 karet jsou cenově výhodnější než když knihu a karty koupíte samostatně. Navíc můžete mít obojí uloženo v jedné krabičce. Pokud jde o naši nabídku poskytne nejlepší přehled pohled do našeho cenníku.


JJ: Myslíš, že je důležité používat druh karet vyobrazený v té které výkladové knize nebo lze systémy různě kombinovat? A jak bych si vlastně měl vybrat karty, které mi budou nejvíce vyhovovat?

RG: Karty si každý vybírá jinak. Pro někoho je jejich výběr intuitivní, jiní jej raději důkladně zváží a přizpůsobí požadovanému účelu. Velké množství dovozových karet je odvozeno od Rider-Waite Tarotu, který je považován za "klasický tarot s velkým T". Z toho vyplývá, že většinu příruček lze použít k většině karet. Výjimkou je hned na prvním místě již zmíněný Thothův Tarot, protože jeho symbolika je zcela odlišná. Proto je v podstatě nezbytné pro správný výklad použít buď některou z příruček Gerda Zeiglera či Velkou knihu o Crowleyho Tarotu od A.A. Totéž by se dalo říci o Osho Zen a Mytickém Tarotu. Z toho důvodu bych také začátečníkům doporučil pořízení celého kompletu, ve kterém je ke kartám odpovídající výklad.


JJ: Trochu mimo systém stojí Oshův zenový tarot. Řekl bys nám o něm něco bližšího? U mých kamarádů je velice oblíbený.

RG: Osho Zen Tarot je velmi dobrý pro každodenní krátké zamyšlení a meditaci. Velmi dobře odráží naše omezené materialistické vnímání světa. Dává výtečné duchovní rady plus ke každé kartě krátký text, citát některé z Oshových knih. Po Thothově Tarotu Aleistera Crowleyho je v Čechách nejprodávanější.


JJ: Karty jdou obecně používat i v oblastech, kde na to nejsme tolik zvyklí a kde se používá intuitivní volba. Můžeme je tak používat třeba místo házení mincí v I-ťingu, při výběru lahviček aura-somy či pro určení správné Bachovy květinové esence. Ujalo se používání těchto speciálních sad karet?

RG: Přestože texty na těchto kartičkách nejsou pro jejich použití klíčově důležité, zůstává u dovozových titulů překážkou angličtina. Postupně sice chystáme vydávání dalších karetních titulů, ale poněvadž se jedná o značně náročné projekty, jde to poněkud pomaleji. Z českých titulů se v této oblasti velice dobře ujal například Symbolon, sada karet určená pro práci s našimi vnitřními osobnostmi a psychoterapii. První vydání je v současné době rozebráno a dotisk plánujeme v druhé polovině roku 2001.


JJ: Vést nakladatelství typu Synergie by asi těžko bavilo člověka, který by se o duchovní problematiku sám nezajímal. Považuješ činnost nakladatelství za jakési svoje osobní poslání? Máš také nějaký názor na smysl lidského života na zemi?

RG: Vydávat knihy a tarotové karty mě velice baví a mám pocit, že jeho prostřednictvím své osobní poslání naplňuji. Jen někdy bohužel kvůli náročnosti této práce ztrácím z dohledu tebou zmiňovaný smysl života a kvůli nekonečným nepříjemnostem a problémům mám pocit, že život žádný smysl nemá. Stačí však půlhodinka meditace a dlouhá procházka přírodou a vše je zase v pořádku. Nedovedu si představit, že bych v současné době dělal nějakou jinou práci, protože se mi do rukou dostává tolik zajímavých cizojazyčných titulů, které chci zprostředkovat česky mluvícímu publiku. Nicméně je možné, že ve vzdálené budoucnosti nabydu pocitu, že knih a tarotových karet je zde už dost a začnu se věnovat jiné formě "dávání sebe".


JJ: Otázky kladené na tarot se zřejmě často dotýkají i partnerských vztahů. Svědčí o tom například i monotematická Zieglerova kniha Tarot - zrcadlo vašich vztahů. Mohu-li se zeptat, co pro Tebe osobně vztahy znamenají? Je to více požitek, poučení, spolupráce či utrpení?

RG: Velká výzva. Cesta utrpením, spoluprací, štěstím, radostí, bolestí, ale především neustálé "umírání" vzdávání se vlastních představ a očekávání od druhých, a (mnohdy nelehké) přijetí druhých se vším co k nim patří.


JJ: Na závěr bys nám mohl prozradit, jaké knihy jsou v současnosti vaše nejprodávanější a jaké záměry máte na nejbližší období?

RG: Nejprodávanější jsou stále knihy Richarda Bacha v čele s Mostem přes navždy. Velmi úspěšný je Thothův Tarot ve všech velikostech, Kosmický Tarot, Osho Zen Tarot, ale překvapivě i nový a poměrně drahý titul Mytický Tarot (který v dárkovém kompletu kromě knihy a karet obsahuje též hedvábný šátek). Koncem minulého roku jsem také vydal kartičky k velmi populárním knihám NDW Hovory s bohem a celý náklad byl za tři týdny rozebrám. Koncem ledna připravujeme dotisk. V nejbližším období v Synergii vyjdou dvě knihy o Enneagramu - jedinečném systému sebepoznání a osobní transformace. ABC Enneagramu - srozumitelná ilustrovaná základní příručka a Enneagram Lásky - rozbor toho, jak se jednotlivé typy (je jich 9) chovají v lásce, sexu a partnerství.


JJ: Děkuji Ti za rozhovor.

Zpět na začátek.


Rozhovor s Bárou Maškovou

(klasickou homeopatkou a spoluzakladatelkou internetového esoterického rozcestníku www.osud.cz)
JJ: Pod pojmem homeopatie se většině lidí vybaví bílé kuličky firmy Boiron a netuší, že i v homeopatii existují různé, mnohdy diametrálně odlišné, směry. Co si tedy máme představit pod pojmem "klasická homeopatie" a čím se od ostatních pojetí liší?

BM: Klasická homeopatie je duchovní léčba a svým pojetím se blíží etikoterapii. S její pomocí lze léčit takové nemoci, u nichž alopatická medicína přiznává, že jsou pro ni neléčitelné (rakovina, schizofrenie, AIDS), dále se jejím prostřednictvím dá čistit dědičná zátěž různých onemocnění, která se táhnou rodinami od prarodičů přes rodiče k dětem a jejich dětem, lze ji použít také jako prevenci závažných onemocnění v budoucnosti. Za klasickým homeopatem může dokonce přijít člověk, který nemá žádné zdravotní problémy a homeopatická léčba mu přesto může pomoci v jeho duchovním vývoji vpřed, protože klasická homeopatie je hlavně cesta osobního spirituálního růstu, jejímž prostřednictvím můžeme pracovat na svém duchovním vývoji (a to, že se zbavujeme svých fyzických i psychických nemocí je pak jen vedlejším produktem tohoto osobního spirituálního růstu). Je to také cesta, vedoucí k nezávislosti. Klasická homeopatie je celostní, holistická léčba, neléčí se zde nemoc, ale člověk, hledáme příčiny onemocnění a ne důsledek - symptom, protože patologie začíná v mysli a teprve pak pokračuje na fyzických orgánech.Všechny nemoci jsou duchovního původu a prostřednictvím klasické homeopatie pak léčíme nehmotné organizační centrum, uložené kdesi hluboko v nás, tam leží příčina našich nemocí, které se pak projevují různými symptomy podle toho, které části těla máme oslabeny. Nemoc není náhoda, nemoc je naše pomoc, která nám ukazuje, kde jsme se na své cestě životem zasekli, co jsme chtěli obejít, čím jsme se nechtěli zabývat, co jsme nechtěli řešit. Každý člověk je zodpovědný jak za svůj osud, tak za svoji nemoc. Přesně vybraným homeopatickým lékem (podle celkového stavu pacienta, všech jeho fyzických i mentálních symptomů, přičemž důraz je kladen na ty mentální) se dají odstranit jednotlivé vrstvy traumat, emocionálních zranění, která se v nás v průběhu života ukládala a vytvářela v podvědomí jakési bloky, bludy, nezpracovaná místa, která, i když původní trauma již dávno odeznělo, v nás působí dál, i když o tom sami už mnohdy ani nemusíme vědět. Tato zranění jsou základem našich fyzických i psychických nemocí. Traumatem může být cokoli z našeho dětství, dospívání, celého našeho života (odloučení od maminky po porodu, chybějící otec v rodině, nehody, ztráta zaměstnání, přepadení, znásilnění), dokonce mohou být emocionální zranění na nás přenesena jako jakýsi mentální otisk z generací před námi od našich rodičů a prarodičů. Homeopatický lék potom rozpustí v naší mentální sféře tyto bloky, bludy, traumata a tak se změní náš vnitřní stav prostřednictvím duchovní informace, která je v léku obsažena. Lék nám tak nastaví zrcadlo našeho bludu, toho, jak zkresleně vnímáme realitu (příklady bludů: všichni se na mě dívají, pozorují mě, jsem méněcenný, všichni mě chtějí okrást apod.) Nemoc je součást našeho vývoje dopředu. Člověk je nástrojem ducha, jímž mu byl stanoven určitý úkol. Nemoc stojí v cestě schopnosti organismu tento smysl naplnit, protože člověku nedovoluje reagovat na přítomnost. Nutí ho reagovat podle situace z minulosti. Léčba je navrácením zdraví. Toho docílíme, když se pacient uvědomí vlastní chybné vnímání reality. To lze uskutečnit např. prostřednictvím modlitby, meditace apod., ale klasická homeopatie nám může tuto cestu výrazně zjednodušit. Rozhodneme-li se pro léčbu, rozhodujeme se pro odstraňování našich bludů. Tím, že blud je chybné vnímání reality, je také nemoc chybné vnímání současnosti. Celý mentální stav člověka je projevem tohoto chybného vnímání (bludu). Klasická homeopatie je ve světě nejrozšířenější alternativní metodou léčby. Důvodem jsou její výsledky. Mnozí klasičtí homeopaté slovo alternativa odmítají. Tvrdí, že jedinou alternativou je homeopatie a proto nemá smysl tohoto slova užívat. Jestliže nemá na nějakou nemoc lék homeopatie, nemá ho nikdo. Z výše napsaného je jasné, že tato metoda se velmi výrazně liší od alopatické medicíny i ostatních homeopatických směrů, které povětšinou "léčí" (to znamená potlačují, zatlačují hlouběji do těla) pouhý příznak nemoci, ne její podstatu a zabývají se pouze fyzickým tělem, existenci mentálního těla zcela ignorují. Tím kromě toho, že znemožňují tělu, aby nám poctivě ukázalo, co nám příznak nemoci chtěl v duchovní rovině říct (např. bolesti hlavy, migrény - potlačený sex, sexualita vstoupila do hlavy), dále prohlubují podstatu nemoci a nutí ji, aby sestupovala stále hlouběji do těla a nastrkovala další a další příznaky od těch méně závažných k stále vážnějším. Různé homeopatické směry, se kterými jste se mohli setkat, jsou buď postaveny na komerci (v pozadí stojí farmaceutická firma, která chce prodat co nejvíce svých homeopatických léků, za tím účelem školí v krátkých kursech lékaře, z nichž se stávají homeopaté, a ti pak léčí stejným způsobem jako alopatická medicína, tzn.potlačují příznak nemoci, jen místo chemických léků používají homeopatické. To je tzv.symptomatická léčba, nebo také Francouzská škola, pojmenovaná podle firmy Boiron), nebo používají homeopatické léky lokálně na léčbu jednotlivých orgánů, přičemž neberou v potaz celkový stav mysli pacienta, to, že příčina nemoci, blud člověka leží ještě nad energetickou drahou jeho orgánů, výš v mentální sféře (EAV metoda). Konstituční homeopatie (Kentova metoda) zase jen posiluje konstituci pacienta, jeho energetický potenciál, člověka energeticky dobije, ale nebere v úvahu, že člověk se během života vyvíjí, jinak vypadá v době narození, jinak v době dospělosti a jinak ve stáří a každé toto období potřebuje pokrýt jiným homeopatickým lékem, odblokovat jednotlivé vrstvy emocionálních zranění.


JJ: Předpokládám tedy, že nejste příliš nadšena televizními reklamami na Homeovox, Paragrippe a podobné polykompozitní přípravky.

BM: To tedy opravdu ne. Už zakladatel klasické homeopatie, německý lékař Samuel Hahnemann (1755-1843), varoval před přílišnou komercionalizací homeopatie, vyráběl si léky sám a dobře věděl, proč nechce jejich výrobu svěřit do rukou lékárníků. Jemu šlo o pomoc lidem, lékárníkům o obchod. Od té doby se příliš nezměnilo. Při léčbě klasickou homeopatií potřebujete jednorázově jedinou minimální dávku homeopatického léku v ceně několika korun, a pak dlouho nic, výrobci homeopatických léků potřebují co nejvíce prodat. I proto vytvářejí směsi léků, tzv.polykompozita, což jsou léky na nemoc, určitou diagnózu, proti něčemu, např. 5 homeopatických léků spojených dohromady, i když se jejich účinky navzájem tlučou (např.Homeovox proti bolesti v krku, chraptění) a schéma, jak se mají brát - např.každý den ráno, v poledne, večer. Je to postup alopatické medicíny, kde se jen zaměnily klasické chemické léky s homeopatickými. Polykompozitní léky nepoužívejte, nechcete-li se potlačit.


JJ: Myslím si, že homeopatické přípravky by měly být v lékárnách volně dostupné (tj. bez blahosklonného požehnání erudovaných lékařů -"odborníků"). Jaké však vidíte nebezpečí v samoordinování homeopatik, zejména vyšších potencí. Nemohou zcela "rozhodit" jinak vcelku zdravý organismus?

BM: Volná dostupnost homeopatických léků je běžná všude ve světě, jen u nás si musíte do lékárny přinést recept od lékaře - homeopata (možná právě toho, který absolvoval 5ti víkendový rychlokurs firmy Boiron). Volná dostupnost těchto léků je také jedním z požadavků Petice, kterou sestavila Česká komora klasické homeopatie (občanské sdružení klasických homeopatů, řídících se etickým kodexem homeopatické léčby), a která si klade za cíl vyjádřit nesouhlas s tím, jakým způsobem je bráněno homeopatům - nelékařům v provozování jejich praxe. Je přece nesmyslné, abyste si nemohli, zraníte-li se s krvácením, bez návštěvy lékaře - homeopata a jeho receptu, koupit volně v lékárně a jednorázově vzít Arnicu 15 CH, která Vám okamžitě uleví od bolesti a krvácení zastaví, nebo, prořezávají-li se zoubky Vašemu dítěti, abyste stejným způsobem nemohli koupit Chamomillu a dítěti přirozenou cestou pomoci. Pokud byste chtěli se s touto Peticí seznámit, nebo ji svým podpisem podpořit, navštivte internetové stránky www.homeopathy.cz, kde ji můžete on-line podepsat, nebo si i vytisknout a zaslat podpis poštou. Homeopatickou samoléčbu Vám jinak příliš nedoporučuji, protože člověk sám nevidí svůj vlastní blud, kdyby ano, nebyl by nemocný, potřebuje někoho druhého, kdo by mu nastavil zrcadlo, podíval se na jeho situaci objektivně, z odstupu a pak mu doporučil pro něj vhodný homeopatický lék, nevidím ale důvod pro to, aby si člověk v akutních stavech, jako jsou výše jmenované, nemohl pomoci koupí volně dostupného homeopatického léku sám. Vysoké potence příliš nepoužívám, je to zbytečně velký energetický zásah do fyzického těla. Protože naše nemoci a bludy leží v psychice, je potřeba mířit homeopatickým lékem do této oblasti a to se dá udělat i šetrnějším způsobem než vysokými potencemi homeopatického léku. Pokud byste se přece rozhodli začít léčit homeopaticky sami, začněte s nízkými potencemi léku a vždy dodržujte zásadu použití jednoho léku v jednom čase, nekombinujte více homeopatických léků dohromady. Jinak si myslím, že je důležité vybrat si léčbu u kvalitního klasického homeopata, který ví, co dělá a proč to dělá, neboť bohužel dnes u nás kvantita homeopatů výrazně převyšuje jejich kvalitu.


JJ: Zřejmě považujete za správná východiska celé řady autorů, kteří hledají příčinu fyzické nemoci na hlubší, psychické úrovni (jmenujme např. Thorwalda Dethlefsena, Miroslava Hrabicu, Vladimíra Vogeltanze, Edwarda Bacha, Kurta Tepperweina či Ctirada Bezděka). Máte z těchto autorů nějakého nejoblíbenějšího?

BM: Samuela Hahnemanna považuji za dosud nedoceněnou osobnost světových dějin, ze současníků si pak nesmírně vážím německého esoterika Thorwalda Dethlefsena, který mnoha lidem, stejně jako mně, svými knihami otevřel oči a ukázal realitu z trochu jiného úhlu pohledu, než na jaký jsme byli dosud zvyklí. Všechny tři jeho knihy, které u nás byly vydány (Osud jako šance, Nemoc jako cesta, Znovuzrození) doporučuji vaší pozornosti.


JJ: Souhlasila byste s tezí, že každý člověk má takového lékaře, jakého si zaslouží?

BM: Ano, potvrzuje mi to moje osobní zkušenost, zkušenost mé rodiny, přátel, známých i příběhy lidí, kteří se ke mně přišli léčit. Jen bych doplnila, že každý člověk má i takového učitele, jakého si zaslouží, a obecně vzato, člověk sám sebe dostává do odpovídajících situací, vhodných k tomu, aby se osudové tendence přenesly do reality. Náhoda neexistuje.


JJ: Při homeopatickém pohovoru se určitě setkáte s pacienty, kteří nedokáží na otázky jednoznačně odpovídat - asi bych byl jedním z nich - a na otázku "máte rád slané nebo sladké" odpoví "no ... sladké, ale slané vlastně taky" nebo "mám rád teplo, ale zima mi vůbec nevadí". Je tato situace řešitelná?

BM: I nerozhodnost se dá vzít do úvahy jako jedna z rubrik pro výběr správného léku. Ale, co je důležitější, každý člověk je jedinečná osobnost, která reaguje na určitou situaci vždy zcela osobitým, neopakovatelným způsobem. Neexistují na světě dva naprosto totožní lidé, proto to, zda si nevyberete mezi sladkým a slaným není pro mě až tak důležité jako váš mentální stav, to, jakým způsobem reagujete na určitou situaci. Každý člověk se např.něčeho bojí a já se musím ptát proč zrovna tohoto, co stojí za tím strachem. Každého pacienta se snažím vnímat jako celek, tedy nejen to, co mi o sobě říká, ale i jakým způsobem mi to říká, zda je klidný, nervózní, vystresovaný, jak na mě působí, důležitý je celkový dojem z člověka, jaké z něj mám pocity, a pak také celý jeho životní příběh, všechny události od narození až do okamžiku, kdy se setkáme. Pak na základě intuice a následného přemýšlení po jeho odchodu vybírám pro něj nejvhodnější lék. Např. je známé, že odloučení miminka od maminky po porodu vede k nízkému sebevědomí lidí Každý člověk ale bude na tuto odloučení po porodu reagovat jinak (někdo začne horečně pracovat, někdo se upne na své vlastní dítě, partnera, jiný začne být zlý na lidi kolem sebe) a bude tedy potřebovat jiný homeopatický lék.


JJ: Asi nemáme nikdy hledat příčinu svých obtíží v někom jiném. Z toho by však vyplývalo, že vlastně nelze nikomu ublížit neprávem - že situace vždy do sebe zapadají tak, jak to obě strany potřebují ke svému vývoji.

BM: Ano, ale můžeme si vybrat rovinu realizace, na které si budeme naplňovat svoji konstelaci, svůj životní osud. Stejně jako jsme zodpovědní za svůj život a své činy, máme i svobodnou možnost realizace svých životních úkolů podle roviny, kterou si zvolíme. Mnoho žen je např.znásilněno, protože si tuto situaci na sebe "přitáhly", dostaly samy sebe do situace připravenosti na tuto událost. Nemusely se ale do této události vůbec dostat, kdyby věděly o možnosti její realizace na jiné rovině - např.tím, kdyby dostaly určitý homeopatický lék, rezonující s vibrací znásilnění, ale samozřejmě existují i další způsoby realizace. To je záměna rovin v kolmém směru, ve vertikále, není to obcházení osudu, ale jeho vědomé naplňování. Životní plán je daný, cesty k němu mohou být různé - buď se učíme dobrovolně a hledáme různé roviny realizace našich úkolů, nebo se učit nechceme a čekají nás životní zkoušky v podobě nemocí, nehod a podobných nepříjemných událostí.


JJ: Povězte nám prosím také něco o Vašem projektu "Osud.cz" na internetu.

BM: Naše internetové stránky vymyslel i zrealizoval můj manžel. Vedli jsme spor o to, které stránky a služby do něj zařadit, zda pouze ty kvalitní a vyzkoušené, nebo všechny. Nakonec zvítězil názor, že všechny, aby návštěvníci měli možnost sami si vybrat, co chtějí zkusit a neměli od nás nic "předžvýkané". Chceme soustředit na jedno místo odkazy a adresy na alternativní způsob života. Vzděláním počínaje, přes různé formy osobního rozvoje, kursy, léčitelství, až po výhledy do budoucna. Na našich stránkách také fungují bezplatné poradny astrologa, psychotronika, kartářky a má - homeopatická. Nedávno jsme zřídili virtuální galerii esoterických děl, která začíná přitahovat i zahraniční návštěvníky. O stránky je velký zájem, denně je navštíví přes 200 lidí a měsíčně přibývá vždy dalších 10 %. Zájem o esoteriku v Česku opravdu vzrůstá a je dost možné, že doba, která má vytvořit z našeho území jedno z duchovních center světa, již klepe na dveře. OSUD manžela stojí veškerý volný čas i nemálo finančních prostředků kvůli drahému telefonickému připojení na internet, ale máme radost z povzbuzujících a děkovných e-mailů. To si vždy uvědomíme, že naše práce má smysl.


JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda si myslíte, že člověk má na světě již od narození určité osobní poslání, podle něhož by se měl řídit. Znáte nějaké metody či knihy, které by mohly pomoci toto poslání poodhalit?

BM: Řečeno slovy pana Dethlefsena: "Je-li člověk na tuto Zemi inkarnován, pak ne proto, aby se v nicnedělání těšil ze slunečního svitu. Úkolem člověka je dle svých schopností pomáhat ostatním lidským bytostem." Co konkrétního má člověk dělat je možno vyčíst z horoskopu, z postavení planet v okamžiku narození, kde je obsažen celý učební plán tohoto života a lze z něj vyčíst i některé věci ze života minulého a budoucího. Astrologie je prostředkem sebepoznání, určitě ne jediným, ale nejlepším. Jen je potřeba, stejně jako v případě homeopatie, obrátit se na astrologa, který není zaslepený materialistickou vědou a vírou, aby byl schopen horoskop narození správně interpretovat. Já mám velmi dobrou zkušenost s panem ing. Jindřichem Kulovaným z Astrologické apatyky v Nádražní ul. 15, Praha 5 - Smíchov, pro velký zájem je nutné se k němu předem telefonicky objednat na konzultaci, při níž se můžete zeptat na cokoli, třeba i na váš úkol v tomto životě. Chcete-li jít hodně do hloubky, můžete si také nechat vypracovat karmický horoskop. A také v knihách T. Dethlefsena můžete najít cestu ke splnění svého životního poslání.


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Zpět na začátek.


Rozhovor s Marií Mihulovou

(zakladatelkou Střediska jógy Králův Háj a nakladatelství Santal)
JJ: Spolu s panem Milanem Svobodou jste již řadu let hybnou pákou nakladatelství Santal (knihy z tohoto nakladatelství začínají v naší nabídce kódem SJ), zabývajícího se vydáváním duchovní literatury, a sami jste dokonce autory několika knih. Prozraďte nám prosím, co Vás na tuto zajímavou cestu přivedlo a jakými dalšími aktivitami se Vaše "Středisko jógy" zabývá.

MM: Nakladatelství Santal vzniklo jako součást Střediska jógy s cílem eliminovat alespoň částečně naprostý nedostatek literatury o józe a příbuzných oblastech, který v 80. letech v naší republice panoval. Vzhledem k tehdejší státní ideologii se jednalo o poloilegální práci. Přes to se podařilo vydat několik titulů ve formě skript, přinášejících řadu důležitých informací - Základy jógy - 2 díly, Racionální výživa, Přirozené prostředky pro zdraví, Jóga a sebepoznávání (duševní a duchovní jóga), Léčivé rostliny. Ve snaze legalizovat tuto činnost bylo v únoru 1989 zaregistrováno nakladatelství Santal, jako patrně první soukromé nakladatelství v ještě socialistickém Československu. Po revoluci v atmosféře "duchovní informační exploze" se cílem nakladatelství stalo vydávání solidních a prakticky využitelných textů, ověřených dlouholetou zkušeností i upozorňování na skutečnost, že nevhodné či nevhodně použité prostředky na duchovní cestě mohou napáchat velkou škodu v oblasti psychiky nezkušených zájemců. Základní činností Střediska jógy (v dřívějších dobách oddílu jógy) byla vždy výuka integrální jógy, která začala po roce 1968 a pokračuje bez přerušení do dnešní doby formou pravidelných hodin v průběhu školního roku i pořádáním týdenních seminářů (jarních, letních, podzimních, vánočních). Od r. 1993 byla činnost rozšířena i o tzv. školu duchovních nauk, určenou pro zájemce o přednášky z oblasti duševní a duchovní jógy i příbuzných systémů a o praktikování mentálních technik. V červnu roku 1989 byla také jako další součást naší činnosti otevřena prodejna zdravé výživy JaS (jóga a strava), která poblíž centra Liberce poskytuje zájemcům širokou paletu zdravých potravin i preparátů pro zdraví, včetně vlastních výrobků studené i teplé kuchyně. Naše aktivity v dnešní době lze tedy rozdělit do tří částí: škola jógy včetně školy duchovních nauk, nakladatelství Santal a provozovnu JaS.


JJ: Ve Vašich knihách je mnoho témat k zamyšlení. Namátkou jsem otevřel knihu Polarita života na tématu "dávání - přijímání". Myslím, že je to téma pro mnohé aktuální a přiznám se, že já osobně mám potíže na obou stranách - nerad přijímám, protože se nechci cítit zavázaný a někdy ne úplně rád dávám, aby se mé blízké okolí necítilo odstrčené. Myslíte, že jsou to časté pocity?

MM: O problematice "dávání a přijímání" by se dalo dlouho hovořit. Je často spojena s řadou nepříjemných pocitů, o nichž se zmiňujete, ale i dalších. Ke zlepšení situace by např. výrazně přispělo respektování svobodné vůle na obou stranách. Pokud dárce dává ze své svobodné vůle a přijímající se na základě svojí vůle rozhoduje dar přijmout či nikoli, odpadá automaticky řada zbytečných problémů, neboť zde existují dva svobodní a rovnocenní partneři. Dále lze v této otázce připomenout i starodávný text Taittiríjopanišad: "Dávej každý dar s láskou a radostí, nemůžeš-li se ze svého daru radovat, tedy nedávej vůbec."


JJ: Mohla byste nám říct něco k tématu otevřenosti vůči okolí? Je určitě krásné, jako vždy však očekávám nějaké "ale".

MM: Otevřenost a upřímnost má pro člověka na duchovní cestě klíčový význam. Lze ji označit za stupínek vnitřní evoluce. Jak však správně říkáte, má i svá "ale". Jedná se především o určitou naivitu, s níž někteří lidé k této otázce přistupují. Musíme totiž zatím počítat i se skutečností, že v našem okolí žijí méně vyspělí jedinci, kteří jsou schopni určité informace zkreslit či zneužít, nebo je prostě zatím nemohou správně pochopit. Je tedy třeba rozvíjet i rozlišovací schopnost, abychom věděli, kdy a jaké informace šířit a kdy respektovat staré české přísloví "mlčeti zlato".


JJ: Máte nějakou osobní definici pro lásku, která je tak často zmiňována v mnoha duchovních textech?

MM: Láska ve své nejvyšší podobě je tvůrčí božskou silou. Člověk ji však prožívá (podle své vnitřní vyspělosti) jen jako jasnější či méně jasný odlesk s ohledem na míru, v jaké ji překrývá svým sobectvím a nevědomostí.


JJ: Souhlasila byste s názorem, že bychom většinou měli spíše litovat toho, co jsme neudělali, než toho, co jsme udělali?

MM: S tímto názorem nemohu v obecné poloze souhlasit. Rozhodující je v tomto směru vždy charakter konkrétních skutků, které jsme vykonali či nikoliv. V této rovině lze teprve vyřknout hodnocení citované ve vaší otázce.


JJ: Shodou okolností se mi dostal do ruky "Dalajlámův návod pro život" obíhající po internetu. Mezi snadno srozumitelnými poselstvími se však objevilo jedno hůře pochopitelné: "Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit." Pomohla byste tento bod objasnit?

MM: Člověk se skutečně může naučit různá pravidla pro správný život (každý duchovní systém je také většinou formou morálních kodexů poskytuje). Je-li však pozorný a upřímný, musí konstatovat, že se mu jejich dodržování vždy nedaří. Je to zcela přirozené, neboť v jeho podvědomí zatím existují i "programy", které morální stránku života nemusí vždy považovat za prvořadou. Učení se morálním pravidlům je však pouze první stupeň vnitřní přeměny. Pokud člověk na základě vytrvalosti a mentální očisty pronikne hlouběji do vlastního nitra, zjistí, že i v něm existují morální principy jako živoucí a přirozená složka vnitřního života. Pokud pronikne vědomím až k nim, nepotřebuje již vnější normu a svým vnitřním principům zůstává věrný.


JJ: V knize Pavly Kašparcové Návrat k moudrosti a lásce mne zaujalo přiložené Laurenciovo Zrcadlo lidských nectností. Můžete nám vysvětlit, jakým způsobem nám může pomoci?

MM: Zrcadlo lidských nectností (i když jistě není úplné) má sloužit k tomu, abychom si lépe uvědomili, čím vším můžeme kazit život sobě i druhým. Upozornění na případné vlastní nectnosti bychom neměli chápat jako útok na vlastní osobu (jak se to většinou dělá), ale jako možnost ke zlepšení, která přinese úlevu v největší míře nám samotným.


JJ: Myslíte, že stejně tak, jako si člověk svým jednáním "přivolává" určité typy nemocí, přitahuje si stejným způsobem určité typy životních partnerů?

MM: Ano.


JJ: Považujete ponaučení "nesuďte, abyste nebyli sami souzeni" za hlubokou životní moudrost?

MM: Uvedené ponaučení je z duchovního hlediska nesmírně důležité. Bohužel se často při jeho aplikaci přechází z jednoho extrému do druhého. Lidé dnes příliš často kritizují a odsuzují, což vnáší do mezilidských vztahů značné množství negací. Skutečné pohnutky či vnitřní motivace druhých jim při tom nebývá známa. V této oblasti je třeba uskutečnit výrazný pozitivní posun. Ten však neznamená, že se máme zbavit soudnosti či rozlišovací schopnosti a vše jen chválit nebo mlčky souhlasit. Kolem nás se děje mnoho nežádoucích věcí a my se s nimi nemáme jen pasivně smířit. Pokud je to v naší kompetenci a schopnostech, máme se snažit o zlepšení. Jestliže při tom dochází i k určitým střetům, máme se snažit obhájit dobrou věc, ale bez agresivity (vnější i vnitřní), bez zloby a nenávisti. V Americe se svého času v některých školách uskutečnil experiment s tzn. 100 pozitivní výchovou. Děti při tom nesměly být ovlivňovány negativním způsobem, tzv. okřikovány, napomínány, kárány a už vůbec ne trestány. Přes absolutně pozitivní snahu přinesl experiment velice negativní výchovné výsledky. Žijeme ve světě dualismu, a proto musíme brát v úvahu vždy dně strany každého jevu. Jednostrannost se vymstí. Proto mějme na paměti, když uvažujeme o zmíněné otázce, že eliminace nezdravé kritičnosti neznamená vzdání se soudnosti, vlastního rozumu a citu.


JJ: Na závěr bych se zeptal, jaké jsou Vaše oblíbené knihy a případně, jestli máte nějaké ediční záměry na nejbližší údobí.

MM: Mezi oblíbené lze zařadit např. knihy Sw. Šivanandy, Dr. P. Bruntona, Dr. R. Steinera a všechny další, odhalující člověku smysl a podstatu jeho existence. Pro nejbližší období připravujeme do tisku sborník Santal 2000, který již jedenáctý rok nabízí články z oblasti jógy, duchovních nauk a alternativní medicíny. Dále útlou knížečku s názvem Neztrať svoji kotvu (Dr. A. Tichá), která velice jednoduše a výstižně formuluje principy, vedoucí k duševní harmonii. Seznámení s jógou (M. Mihulová, M. Svoboda) je kniha umožňující bližší pohled na jógu po stránce teoretické i praktické. Čtvrtým titulem pro konec letošního roku je další kniha Pavly Kašparcové doplňující předchozí neoficiální řadu publikací s tématikou "duchovnost všedního dne" (všechny jmenované tituly můžete objevnávat klasickým způsobem (kódy není třeba uvádět).


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Zpět na začátek.


Počet návštěvníků od 7.3.98: počítadlo přístupů